...aneb ve dvou se to (někdy:-) lépe běží..
                    strasti a slasti páru na trati

Kolik kilometrů má 24 hodin?

2. srpna 2011 v 16:34 | Gábina a dav |  Běželi jsme
Kdy? 30. - 31. 7. 2011
Kde? Kladno - Sletiště
Kolik? 24 hodin

Sobota ráno - leje. Jelikož už asi tři dny předem jsme nedělali nic jiného, než koukali na předpovědní mapy, tak bychom ani neměli být překvapeni. Jenže on člověk pořád nějak doufá. Že se zmýlí všechny družice, všechny ty chytré a drahé přístroje, že to pomotají sofistikovaní meteorologové. Nepomotali.


Vítá nás zašmourané a uplakané kladenské Sletiště. Po kilometrovém okruhu se pomalu a strojově pohybují do igelitů zachumlané postavičky. Ultra není zrovna sprinterská záležitost, my už víme, jak se pohybuje běžec po 24 hodinách.
Na trati máme kamarády, které po stylu poznáme na dvě stě metrů a za tmy. Ale tady je ve hře ještě něco navíc, než pouhá únava z běhu. Dozvídáme se, že jim začalo pršet včera nějak kolem půlnoci. Souvislých 23 hodin v dešti, který pomalu a spolehlivě odčerpává energii.

Když vidím promáčené závodníky na 48 hod, některé běžící, některé chodící, říkám si, že je ještě čas zdrhnout a na tenhle podnik se prostě vykašlat. Představa, že se taky za chvíli převlíknu do běžeckýho, se mi vůbec nelíbí.

Zaregistrujeme se a jdeme omrknout tělocvičnu, kde si nachystáme zázemí. Nataháme molitany na spaní (David mi někde našel molitan přes půl metru vysoký, díky tomu jsem si pak bezbolestně lehla i vstala :-), připravíme si stoly, abychom se nemuseli pro každou maličkost shýbat. Až po mnoha hodinách si uvědomím, jakou jsme si to vlastně na sebe nachystali past, jak budeme na pečlivě nachystaná spací místa vzpomínat. Takhle nějak musí vypadat regulérní obscese.
Dřevěné kryty radiátorů hned za hlavou, tak se snad s jejich pomocí postavíme, až se nohy vzbouří. Vytahujeme a do kupiček chystáme veškeré oblečení, které máme s sebou. V Gábinině případě batoh a óbr-taška, která by mi stačila tak na týden v zimě v horách. Ráno jsem se za ni posmíval, teď jí trochu závidím.

Ač byla taška naditá běžeckými hadry (v batohu byl pouze spacák!), následující čas ukázal, že jich mám vlastně málo.

Zase se v hlavách točí ta známá předstartovní kolečka. Před Zermattem to byly obavy z nadmořské výšky, teď přemýšlíme, co s námi provede voda. Pravda, běháme za všelijakých nečasů, ale copak jsme takoví blázni, abychom systematicky trénovali pobyt v dešti? No, asi jsme měli být. Teď už je ale pozdě. Byli jsme připraveni vlézt do mlýnku na maso a jak vidno, ona nás spíš bude čekat vodní turbína.

Nesnáším nepohodlí. Nemám ráda dlouhotrvající déšť. Můj nejdelší běh v intenzivním dešti doposud nikdy nepřekročil pět kilometrů. Bylo to, když mě liják zastihl někde venku a já se v vracela domů. Nemám tady pláštěnku (nemám vůbec pláštěnku a s deštníkem v ruce jsem v životě neběžela...). Nejsem jediná. Organizátoři jsou však natolik pohotoví, že jich ještě před startem kupu přivezou. Červené igelitové pončo se stává na další hodiny mou nedílnou součástí.


Poledne. Start. O běhu na kilometrovém okruhu se toho opravdu moc napsat nedá. Prvních dvanáct hodin točíme na levou ruku, o půlnoci přijde změna. To je za celou dobu asi nejzábavnější bod programu.

Jsem stále víc fascinována běžci na 48h. Já si tu fňukám kvůli deštíku a to jsem na něm jen pár minut. Jim prší už mnoho hodin. Jsou pohrouženi do sebe a bez reptání přijímají nepřetržitou sprchu.

Při psaní si vetšinou pečlivě hlídáme, aby se nám některé výrazy neopakovaly příliš často. Dnes se ale neobejdeme bez slov jako slejvák, déšť, přívaly vody, mokrý, promočený, ...

Od startu pravidelně míjím jedno z běžců, rozpadající se igeliťáky na nohou, jeden modrý druhý zelený, jejich zbytky tahá za sebou. Snažím se odhadnout poločas jejich rozpadu, ale ony se pořád drží na nějaké posledním vlasku a ne a ne odpadnout. Ostatně dotyčný bežec také ne.


Zakrátko znám trať do nejmenších podrobností. Dlouho předem vím, kdy doběhnu k místu, kde kdosi odhodil sušenku, kolo od kola sleduji, jak rychle se naplní louže vedle trati, odhaduji, kdy přehrada přeteče a voda se rozleje přes asfalt. Vytvářím si vlastní topografii, sbíhám mírně svažitý na Vidrholci, kde se do mě dává pravidelně zima, pláštěnku si musím k tělu přitáhnout na Větrné hůrce, u zatáčky Zvracečky se zase někomu neudělalo dobře. Zkouším dopředu odhadnout, kdo a na jakém místě mne předběhne, kdy zase budu dotahovat někoho já.

"Nemáte přilbu a není vám ještě patnáct? Opusťte trať!" "Předjíždějte zleva!" Transparenty, které tu visí nad asfaltovou cestou jsou pro bruslaře, ale když čtu nápis nevím po kolikáté, sahám si na hlavu,. Ne, přilbu sice nemám, ale patnáct mi snad už bylo. Starší paní, co je na trati osmačtyřicítky, na just oběhnu zprava.


Gábinu jako obvykle ztrácím hned na začátku. Začínám mít pocit, že už to nepřepaluje, že je prostě a jednoduše rychlejší. Tak si jdu svoje, snažím se nepodléhat zimě, která diktuje rychlejší tempo. Raději si přidám vrstvu, než abych zrychloval.

První desítku mám necelé dvě minuty přes hodinu. Měla jsem ji naplánovanou rozbíhat tak okolo sedmi deseti na kilometr. To se moc nedaří. Běžím rychleji, aby mi bylo teplo. Po pár kilometrech přes pláštěnku přetahuju nefuk-vestu a získávám pro mě optimální sestavu do lijáku - triko dlouhý rukáv, igelitové pončo, vesta, tříčtvrteční běžecké kalhoty, na hlavě šátek s kšiltem.

Nevím, co to bylo za chytráka, co přišel se sloganem, že pro běh neexistuje špatné počasí, pouze špatné oblečení. Nám stačí dvacka, abychom věděli své. Neexistuje nepromokavé oblečení. Existují pouze neprodyšné materiály, ve kterých se ale stejně brzo udusíte. Pak už je jedno, jestli pochází ta vlhkost zvenku nebo zevnitř, podstatné je, že jste mokří. Jsem vděčný za igelitové pončo, které skoro rok čekalo zapomenuté v tašce právě na tuhle chvíli.

Běžím a snažím se ignorovat všudy přítomnou vodu. Nejnepříjemnější je v botách. Mám sice dvoje ponožky, na nohy zima není, ale mokrá tkanina začíná dřít zespodu do chodidel. Potkávám známé běžce. Pohled na některé z nich mě děsí. Někdo jen pomalu sune nohy, někdo je nakloněný dopředu, jiný se kácí do strany. Mezi těmi, co právě mají nějakou krizi, kličkují ti rychlejší, Dan Orálek s Jardou Bohdalem a další.


Hlídám si jídlo a pití. Při téhle rychlosti nemám s tím co sníst nebo vypít problém. Klidně bych si mohla dát biftek, který tu sice není, ale mají plno jiných dobrot. Žaludek bere vše, jen po sladkém se trochu překyseluje, tak dávám přednost chlebu s pomazánkovým máslem, nebo zapečeným toustíkům. Občerstvení a veškeré zázemí je perfektní.


Připadám si jako malé dítě v cukrárně. Zároveň jsem si vědom možných rizik. Splácat všechno dohromady je velmi lákavé, ale nechci skončit v hlubokém předklonu vedle trati, ani strávit noc na toice. Nakonec se rozhodnu, že dnes vynechám sladké a nechám se pozvat na rybu. Je to sice risk, ale rybí tatarák jsem už zkoušel a moc mi chutnal. Takže si závod proměním v jednu dlouhou návštěvu "open air sushi restaurantu." Moc mi chutná a občerstvovací stan láká při každém kole. Působí téměř fyzickou bolest ho občas minout a odtrhnout si sousto. Ale jak mi radil ještě ráno Josek: "Hlavně se zase nepřežer!"

Padesát kilometrů za necelých šest hodin. Je mi zima a bolí prokřehlé nohy. Jarda Kaše mě namasíruje nějakou ďábelsky pálivou mastí. Kolena hoří, je mi líp i díky suchému oblečení a botám, které si měním. Vyrážím do šesté desítky, ta je zas o trochu rychlejší, než byla pátá. Na tabuli se objevují výsledky. Přede mnou je na druhém místě Pavlína Procházková a na prvním Renata Horáková. Po šesti hodinách třetí místo. Milé překvapení, ale vím, ale že toto tempo dlouho neudržím. Brzy jsem zas promáčená a začínám citelně zpomalovat, běh prokládám občas chůzí, třicet kilometrů mi trvá skoro pět hodin.
Znovu se převléknu a po té mluvím s Pavlínou. Zlobí ji záda a zvažuje, zda závod ukončit. Leje chvílemi hrozně. Silou vůle doklepu osmdesáté kolo, asi nejpomalejší okruh vůbec. Čistý čas pohybu 14 minut. Tohle fakt ne. Představa, že se zachumlaná v igelitu ploužím tmou jako duch, mě děsí. Půjdu spát. Ráno snad dochodím stovku.

Je okolo jedenácté, když nahlašuju svému sčítači kol, že si dám několik hodin pauzu. Nemám morál pokračovat. Převlékám se snad půl hodiny, klepou se mi ruce. Budík nejdřív dávám na půl čtvrtou. Venku leje čím dál víc. David pořád běží. Všichni, co ještě krouží, mají můj zvyšující se obdiv. Na tohle už v tuto chvíli nemám. Baterky uvnitř jsou vybitý. Představa vstávání do tmy, zimy a deště je tak nepříjemná, že budík na mobilu zase ruším. Až se vzbudím, tak se vzbudím. Buď budu pokračovat nebo zůstanu do oběda ve spacáku. Nejvíc jsem uběhla 55,5 km na šestihodinovce vloni. Chtěla jsem tady zaběhnout stovku, ale jak to bylo na jednom z citátů rozvěšených po trati? "Můžeš uspět, jen když máš odvahu neuspět."

Skoro spím, když si jde lehnout David. Má osmdesát dva kiláků a vypadá docela dobře. Tvrdě usínám. Občas mě ze spaní na vteřinku vytrhnou budíky těch, co se vrací na trať do ubrečené tmy.

Blíží se půlnoc a já se konečně začínám rozbíhat. Maraton jsem běžel opatrně něco přes pět hodin, s vodu se už pomalu začínám kamarádit. Dvakrát jsem si prohodil ponožky, jednou boty. Ani ne snad proto, že by se mi zastesklo po suchu, ale začaly tlačit shora na nárt. A to mají už nejmíň tisícovku naběhanou a tváří se, že se už brzo rozpadnou. Nazul jsem staré odložené běžecké, které mám už jen na chození a ve kterých jsem přijel. Snažil jsem se při přezouvání vyhnout pohledu na svoje nohy, ale nevydžel jsem. Takhle musí vypadat žu-žu, když ho vyndáte z mixéru.


Okolo padesátky přišly nějaké krize, ale ty se daly čekat. Tep vystřelí vzhůru, aniž bych měnil tempo. Stačí zpomalit a srovnává se sám na správnou hodnotu. Jak si tak libuji, že mi to pěkně odsejpá, dá se do opravdového deště. Jako by se předtím příroda jen rozcvičovala, aby nám nyní předvedla, co ještě dovede. Provazy vody, jsou to jediné, co vidím přes mokré a zamžené brýle. Ještě než vypuklo tohle boží dopuštění, měl jsem lehké potíže s udržením se na trati, ale teď už přímý směr prostě neuhlídám. Nějak se domotám do sčítacího depa a hlásím pauzu. Rychle pryč do sucha.

V tělocvičně mi bude déle jak hodinu trvat, než se převléknu. Ruce jsou ztuhlé a jemná motorika zůstala někde cestou. A žádné pyžámko, navlékám si poslední suché běhací věci, abych se ráno nezdržoval. Možná je moje úvaha předčasná, mám zimnici, nepoznám, jestli je z horečky nebo únavy, ale jestli ráno tělo dovolí, nechci se zbytečně zdržovat oblékáním.
Ponožky na rukách a spodky místo kulicha na hlavě, přes sebe větrovku, stejně se klepu ve spacáku ještě skoro dvě hodiny, než se podaří usnout. Budíka nedávám. Věřím, že se vzbudím hned jak budu moci, jak tělo dovolí.

Je pět třicet tři. Vstávat a cvičit! Venku je světlo a déšť nebubnuje do střechy. Chuť vstát musím ihned využít, neboť se může během mžiku vytratit. Ještě že ležím docela vysoko, nohy se chovají divně, ze země bych se ze spacáku asi nevyštrachala. Co na sebe? Prakticky všechno je vlhké až mokré... Nechávám si černé spací bavlněné tepláky a tlustou bavlněnou mikinu, pod kterou nemám vůbec nic. Zalepím si otlaky na palcích a beru poslední suché ponožky - bohužel do mokrých bot - a zamířím k občerstvovascímu stanu. Kafe a toustík.


Kouknu na výsledkovou tabuli. Renata Horáková je skoro padesát kilometrů přede mnou, běžela celou noc. Klobouk dolů, co se pevné vůle týče mám se ještě hodně co učit. Na druhém místě je o dva nebo tři kilometry přede mnou Ilvaka Němcová. Nahlašuji sčítačům, že pokračuju, a dávám se za jejich podpory a tleskání do běhu. Vždy, když je míjíme nás povzbuzují. Atmosféra tady je i přes nepřízeň počasí prostě báječná.


Moc jsem tomu spaní asi nedal. Tělocvičnou pořád někdo coural, šustil, občas rána, jako když se někdo zříti z hrazdy. Ale kdo by tady dělal v noci veletoče? Poprvé otevřu oči ještě do ranního šera, podruhé pak už do plného světla. Provádím opatrnou revizi tělesné schránky a marně hledám nějakou výmluvu, proč zůstat ještě zalezlý. Škoda, že mě nic nebolí. Oprava, ono bolí skoro všechno, jako by do mne celou noc někdo kopal, ale nic z toho není natolik fatální, aby to obstálo jako legální důvod vzdát. Vše je jen drobné nepohodlí, které snad dovolí aspoň do magické stovky to doklepat. Oteklý nosohltan splaskl, hlava nebolí, zimnice je ta tam a možná ani nemám horečku. Škodolibě se těším, jak zburcuju Gábinu, ale pohled o patro výš mi bere vítr z plachet. Je pryč a ani mě koza nevzbudila. Teď mě motivuje chuť jí děsně vynadat. Překotně se doobléknu a jsem na okruhu. Přede mnou v zatáčce se právě žene chumel běžců a mezi nimi i Gábina. A běží. Vynadání bude muset počkat, tu hned tak nedoženu.

Mám pocit, že jsem v jiném světě než v noci. Neprší! Teď se mi to odpočinuté běží! Ti, co makali celou noc, procházejí krizemi a já mnohé z nich dobíhám a předbíhám. Docela se stydím, za svoje dlouhé vyspávání. Teď už věřím, že stovku nejen dochodím, ale část i odběhnu. Obdivuju Martinu Němečkovou a její doslova buldočí vytrvalost. Když jí míjím, je s ní zrovna Filip Klepl, který volá: "Jsi už druhá?" Nevím. Vlastně mě zatím nenapadlo, že bych mohla být druhá...


Po více jak osmdesáti kilometrech začínám závodit s neznámou soupeřkou a nejvíc sama se sebou :-).Zase začíná pršet :-(, ale následují jnaštěstí jen občasné přeháňky, už ne souvislý lijavec jako včera.

Projdu občerstvovačkou, v jedné ruce palačinku, v druhé kafe. Rozjezd chci zkusit na sladké, ještě by mi po té včerejší kombinaci ryb a vody mohly začít růst plotve. Zahlásím se ve sčítacím depu, po více než šesti hodinách mě vítají, jako bych vstal z mrtvých. O běhu se nedá zatím ještě ani uvažovat, tak budeme chodit. Včerejších 82km zaokrouhlím na 100, pak se uvidí, nečiním žádné závazky ani předsevzetí.



Devadesátý devátý běžím s Markem, který dokončuje stovku. Je z počasí taky pěkně otrávený. Na oplátku běží se mnou můj první stý kilometr. Spokojeně si nesu prapoprek. Povedlo se, co jem si přála. Teď už je každý kilometr nad plán, cítím, že mám okolo nehtů puchýře, tak už jen chodím, kilometr něco okolo devíti minut. Mohlo by se podařit sto patnácti. Jsem teď asi tři kilometry před Ilvakou. Vůbec nevím jak vypadá. Chodím dokola jako pešek. Občas se pokusím popoběhnout, občas s někým jdu a povídáme si, nejčastěji se Štefanem. Štefan se ale docela rozběhl a mě moc, moc při běhu bolí puchýře.


Po očku sleduji výsledkovou tabuli a nestačím se divit, jak to Gábině sype. Pak i já dostávám zasloužený praporek. Kupodivu se mi ještě nechce končit. Velkou zásluhu má na tom asi organizační tým. Logistiku závodu mají perfektně zvládnutou, více než třicet hodin deště je donutilo k improvizaci, zajistili pláštěnky, Štefan po závodě říkal, že mu sehnali i žlučníkový čaj, který nechal doma a bez kterého by závod nedokončil.


S obdivem jsem sledoval jednoho z organizátorů, jak v tom největším ceďáku přes dvě hodiny s koštětem vymetal vodu,která se hrnula do jedné ze zatáček.
Ze sčitatelů se stali kamarádi, kteří vás vyhlíží na konci každého okruhu a povzbudí do toho příštího. Sice se střídají ve dvojici, ale i oni musí zvládnout 48 hod v zimě a mokru, pořád přesní, pořád ve střehu. To oni věří, že další kolo dáte a my věříme, že pokud se cokoli přihodí, budou to oni, kdo spustí po pár minutách alarm. Včera jsem se byl jen přezout a už byli v pohotovosti. Tato kombinace povzbuzování a víry jistoty žene člověka až kamsi za hranu. No a taky se přijede podívat maminka s tatínkem a Josek, styděl bych se někde sedět v depu. Běží se dál.


Něco víc než dvě hodiny hodiny do konce mám sto deset kilometrů. Své předsevzetí zvyšuju na sto dvacet. Filip mi ukazuje na mobilu dívku, která mi je v patách, ale uklidňuje mě, že mám dostatečný náskok a Ilvaka má prý podobné tempo jako já. Pokouším se vyhecovat Ivču Vávrů, se kterou jsme se poznaly na Jirkovském maratonu, aby se jí taky povedla stovka. Bojuje moc statečně.


Je něco po jedenácté. U časomíry se objevuje syn Vojta, udělal mi obrovskou radost, že se přijel podívat. V půl dvanácté je na tabuli 121km. Snažím se chůzi ještě zrychlit, po dalším kole si beru značku se svým číslem, nejsem si jistá, zda sto třiadvacátý stihnu celý. "Dáš ještě dvě kola, mami", říká optimisticky syn. Myslím si svoje. Chůzi se snažím zrychlit, dokončuji další kilometr. Procházím okolo časomiry a dávám se do běhu.


Stejná situace, čas už se nachyluje, někteří běžci už dostávají cílové značky, blížím se do depa, někdo volá:
"Značku pro 73!" Ale můj sčitatel oponuje, že to určitě dám. Zbývá něco přes deset minut. On to musí vědít nejlíp. Dám to. Předposlední kolo mám okolo šesti minut, v tom dalším, už definitivně posledním 695 m. Škoda, že nepadlo 115 kilometrů, znělo by to mnohem lépe. Pomalu se ploužíme do cíle.

Vím, že za pár minut bude konec, snažím se nevnímat ani bolest puchýřů a svalů ani únavu. Když po sto dvacáté čtvrté míjím tabuli, zbývají ještě necelé dvě minuty během kterých ze svých zničených nohou vydoluju 321 metrů :-). Uvědomuji si, že mám na sobě stále noční obleček ze spacáku. Nikdy by mě nenapadlo, že poběžím víc než maraton v pyžamu... Prý vice mistryně republiky - vypadám v těch hadrech jak zmoklá bezdomovkyně.

Zvukový signál. Dobojováno. S počasím, puchýři, se sebou, se soupeři. Gratulujeme si s běžcem, který má značku kousek ode mě. S Renatou a Martinou se střetáme vzápětí, rozhovor se točí kol toho, jak jsme kde odřené a co kde bolí. Když za chvíli sundám ponožky, zvedne se mi žaludek. Vidím vodou (snad z včerejší noci) nabobtnalé puchýře okolo nehtů u nohou, které zvedají i nehtová lůžka a z prstů dělají podivné znetvořeniny. Hrdinství jde stranou, vyhledám stan s první pomocí a nechám se odborně ošetřit.


Vyhlášení. Moc toho nevnímám. Mám radost, ale jsem trochu jako ve snách. Můj obdiv patří hlavně Renatě za proběhanou noc a Mapo za výdrž, se kterou vytrvala, i když jí nebylo dobře. A taky Danovi a Jardovi, jak se ráno přetahovali o první místo. Oba podali úžasný výkon. Ale výsledek vítězky 48h 343,3 km Conny Bullig a druhé Dipali Cunnigham 332,5 km je zcela mimo moje chápání. Jsem jen takový ultra hobík-turista, ony mistryně nad mistry (doslova).

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Lowellpro- Run Lowellpro- Run | E-mail | Web | 2. srpna 2011 v 16:51 | Reagovat

Pěkný závod, zajímavý  jen mi tam cyběli běžci Lowellpro Balaž extreme teamu Ostrava

2 Marci Marci | 3. srpna 2011 v 7:21 | Reagovat

Gábino, Davide, ohromná gratulace !
Četla jsem to se zatajeným dechem, možná by to chtělo pro dokreslení fotky nohou po :-), protože na fotkách z trati se vlastně pořád usmíváte, jakože pohoda :-)
Marcela

3 s0c s0c | Web | 3. srpna 2011 v 7:25 | Reagovat

Uzasny, nepochopitelny, obrovsky obdiv, 24h behu... uf :)
A mimochodem narozil od Marci jsem si pri cteni rikala: "Snad tam nedaji fotky tech nohou..." :D Obvykle, jako dneska, totiz u cteni blogu snidam :)
Tak jeste jednou gratuluju!

4 Gábina Gábina | 3. srpna 2011 v 7:42 | Reagovat

Díky :-). Nohy jako celek jsou už provozuschopné. Lůžka některých nehtů zatím stále dost nateklá. Na focení to fakt není ;-). Dokud se to nezahojí nic nebudu hrotit a odpočívám. Ještě že je léto a můžu nosit sandály :-)

5 ll ll | 3. srpna 2011 v 8:52 | Reagovat

24 hodin je hodne a to pocasi k tomu asi slušnej oddíl :))
Gratuluji oběma.

6 Petra + Barry Petra + Barry | 3. srpna 2011 v 9:06 | Reagovat

Mě by zdeptal ten okruh, běžet po sté stejný kilometr je pro mě nepředstavitelný masakr. Jo, kdyby byl ten okruh tak pětikilometrový...

7 12Honzade 12Honzade | E-mail | 3. srpna 2011 v 9:59 | Reagovat

neuveritelnej vykon, velka gratulace! fakt smekam a drzim palce do dalsich km. 12:)

8 allan allan | 4. srpna 2011 v 6:57 | Reagovat

Nejen znamenité výkony, ale i zajímavě popsané dojmy. Takové počtení musím završit nějakým tím během, i když bude pršet!

9 dav dav | E-mail | Web | 4. srpna 2011 v 9:39 | Reagovat

[6]:
....nezdeptal, prostě se jenom soustředíš na jiné věci a to stálé opakování nevnímáš.
Navíc jsme stále pod dohledem.., to je taky dobré vědět:-)
A díky moc za všechny ty gratulace!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama