...aneb ve dvou se to (někdy:-) lépe běží..
                    strasti a slasti páru na trati

Září 2011

Baroko - "... něrad o tym zpivam, něrad o tym mluvim..."

29. září 2011 v 20:00 | Gábina a dav |  Běželi jsme

Už je to více než týden od Baroka a já se s tím pořád nějak ne a ne srovnat. Tak to dopadne, když se člověk na něco těší, když má navíc i nějaké ty ambice. Pořád ještě cítím nějaké bolení na duši, léčba během, která bývá zaručeným lékem protentokrát selhala. Po závodě bývám většinou nabuzený, lhostejno, zda negativně či pozitivně, už pár hodin po doběhu něco plánuji. Tentokrát nic. Tentokrát to bolelo tak, že mám strach z další dlouhé štreky.

Baroko jsem běžel předloni, Gábina a Josek si tehdy dali po půlce. Ani jsem nevěděl, jakou vlastně páchám hloupost, týden před tím jsem si dal osobáček na Kladně. Mimochodem osobáček drží dodnes, žádné zlepšení za dva roky intenzivního běhání.

Letos jsem byl opatrnější, Kladno jsem obětoval ve jménu jistého předpokládaného zlepšení. Trochu lehkomyslně jsem,
i v zájmu rehabilitace, po 24 hod ubral na objemech.Jak se posléze ukázalo, stejně to bylo celé na houbec¨.

Taky jsem se na Baroko těšila a taky mi to tam moc nešlo. I když… když přihlédnu k tomu , co následovalo pár dní po té, asi tělo vědělo, že se barokní sobotu nic hrotit nemá.

Ráno jsme po sedmé vyjeli s Karolínou a její rodinou z Pankráce na Plzeň. Cestou navzdory předpovědi pořádně sprchlo a bylo docela chladno. První problém po prezentaci nastal s tím, co vlastně na sebe, díky tomu, že mi bylo celkem zima jsem na sebe místo lehoučkého tílka natáhla přeci jen trochu silnější cyklistický dres. Moc fajn bylo, že jsem potkala řadu kamarádů, běžících i neběžících. Ani se mi to dopoledne nechtělo tahat lahvičku s vodou, obloha byla pořád zatažená a občerstvovaček mělo být mraky, ale nakonec se mnou zpola vypitá půllitrová petka putovala na start.


Měl jsem akorát jedny hadry, takže s výběrem žádný problém :-).

Už během dvojkola okolo startovací louky začalo svítit sluníčko a někde jsem ztratila Davida. Normálně mi zdrhla. Ale s tím se počítalo, rozbíhám se čím dál tím pomaleji. Na louce byla trochu tlačenice, nikam jsem se necpal. Ale přes veškerou opatrnost jsem už tady začal cítit, že něco je blbě. Nedýchalo mi to jak má, ale přičítal jsem to velké vlhkosti. Jen tak pro jistotu jsem si poklepal na zadní kapsu dresu a pro klid duše nahmatal inhalátor. OK, je tam, nic mě nemůže překvapit.


První dlouhý kopec docela šlo pomalu běžet. Když se vyběhlo z lesa na zářící slunce začalo mi být v dresu pekelné vedro. Rozepla jsem zip, stáhla rukávy a běžela nahoře jen ve sportovní podprsence. Občas mi při tom výběhu lehce zatepalo v levé horní pětce (což se děje už hezkých pár dní ne-li týdnů), ale nic dramatického, moc jsem tomu nevěnovala pozornost.


Už od začátku a pak po celou dobu maratonu se mi nedaří chytit nějaké optimální tempo. Do kopečků se ploužím, z kopce dolů zas běžím až moc rychle, na rovině záleží na povrchu, po silnici metelice, po trávě, lesem, kamení a šotolině šnečice. Právě změny povrchu a tím kroku mi dnes berou nezvykle sil ale hlavně morál se s tím prát.

Píchá pod bokem. No dobře, to je normální, to jsem už měl tisíckrát. Trochu zvolnit, změnit rytmus a došlap, vydechovat na opačnou nohu. Po chvilce by se to mělo srovnat, ale ono nic. Navíc i přes znatelné zpomalení pociťuji v dýchání nějaký deficit.

Jediný nemilý moment z hlediska organizace je na první občerstvovačce ve Vrážné, která je společná s půlmaratonci. Když jsem tam konečně dosupím spolu s několika dalšími, není tu ani voda, ani ionťák, nic, jen pár kousků jablka… Někdo volá z protější strany silnice, ať počkáme, že za chvíli voda bude. Kašlu na to, v láhvi mám ještě tak deci a půl, to mi musí na dalších pět kilometrů stačit. Zhruba do dvanáctého, čtrnáctého kilometru se běží jakž, takž. Pak nás trasa žene lesem, přes kořeny, pak po okraji pole, tam se mi běh zdá nekonečný a nekonečně pomalý. Nejde mi to ani ne tak z únavy, ale spíš z nějaké vnitřní neochoty se zmáčknout. Někde před dvacátým kilometrem uvažuju o tom, že to zabalím.


Okraj pole. Už sklizeno a pohnojeno. Vůně venkova mi nikdy nevadila, ale musí tu být ještě něco jiného. Snad kombinace prašnosti a zbytků slámy s něčím, čert ví s čím. Jednoduše a prostě se začínám dusit, Berodual je naštěstí po ruce. Dvakrát si fouknu, ale jsou to spíš dva takové nijaké pšouky, vdechnu akorát hnací plyn a napotřetí už ani ten.
No sakra, to mi chybělo. Inhalátor je prázdný. Stejně jako do žen a do melounů, tak do toho mýho dejchadla taky nejni vidět. Takže těžko odhadnout, kdy k tomu dojde. A dochází k tomu právě v ty úplně nejnevhodnější chvíle. Jako třeba teď.

Při seběhu do Manětína za mnou běží nějací dva kluci, snažím se, aby mě nedohonili. Dohonili. Chvíli s nimi běžím po louce podél potoka, povídáme. Říkají, že vidí ten maratón okolo pěti hodin. No nazdar. Nad pět hodin jsem nikdy neběžela. No co. Všechno je jednou prvně. Tempo jsem s nimi dlouho neudržela. Nechavám je běžet a plahočím se po úzké stezičce nad potokem. Okolo je tu krásně. Proč tu sakra dnes nejsem na procházce nebo na houbách?

Astma je zčásti psychická záležitost. Jak se začnu stresovat, tak to bude všechnou ještě dvakrát horší a někde se tu udusím. Takže pěkně klídek. Že mě někdo předbíhá? No a? Mé priority jsou nyní někde jinde. Seběh, točíme na pravou ruku a já se snažím obdivovat barokní kostel v Manětíně. Sem si někdy musíme zajet, moc se mi tu líbí. Býval to tady čundrácký kraj, o okolí Střely se třeba zmiňuje i Vyčítal. A tihle pánové věděli kam jezdit.

Nejkritičtější část, kdy to totálně balím. Kopec někde za Čoubovým mlýnem jen jdu. Předbíhá mě v něm starší pán. Je mi to úplně fuk. Někde ke konci toho kopce, jak tak jdu s hlavou skoro mezi koleny, se přede mnou objeví obrovský zdravý pevný hřib jak z pohádky. Letos jsem takovýho obra ještě nenašla. Přeci ho tu nenechám. Letmo ho při chůzi utrhnu a pokouším se o běh. Hřib věnuji obsluze nejbližšího občerstvení, doliju do láhve vodu a vydávám se vstříc cíli. Definitivně tím potvrdila svoji příslušnost ke Klubu letmých houbařů Krč.

Někde po třicátém, dvaatřicátém kilometru jsem si uvědomila, že nejsem moc zmožená a že bych snad mohla trochu popoběhnout. Tady já už začínal mlít z posledního, permanentní pocit, že dýchám jakoby přes hadr natažený přes pusu. A na pětatřicátým mi ten hadr někdo narval rovnou do krku.

Postupně dostihnu dva ty kluky, co jsme spolu předtím povídali, staršího běžce a několik dalších. Neběžím vůbec rychle, ale oni asi hodně zpomalili. Uvědomuji si, že od hřiba jsem už neměla žádné chodecké vložky. Těším se na poslední část, že tam bude pěkný seběh a já mám docela dost sil. Chyba lávky. Dva kilometry z kopce mezi kořeny jsou oba okolo sedmi minut, protože pustit to v tom terénu se prostě s operovaným kolenem bojím.
Lesní úsek, vzduch vychlazený jak voda ze studánky. Kašlu na nějaký kořeny, jestli tady sebou fláknu, tak už aspoň nebudu muset nikam běžet. Dejchadla jako by se na chvíli zmátořila, jen díky tomu jsem nějak odklusal ty závěreční kilometry včetně závěrečného kolečka hanby po louce.


Konečně silnice a pokus o zrychlení, obsluhy občerstvovaček jsou skvělé, povzbuzují jako o život. Mé zrychlení nic moc. Čas dvě vteřiny pod šest minut. Pohni zadkem velí vnitřní hlas, ale hlava říká - to tak akorát. Kilometr a kousek před cílem potkávám už převlečenou Karolínu. "Hoď mi tu láhev a koukej jít ten poslední kilák na krev," křikne na mě. Poslušně odhodím petku a běžím. Poslední kilometr 5:20, čas 4:49:33. Díky Karolíno, bez toho povzbuzování na konci bych se nedostala ani pod 4:50:00. Takhle pitomě jsem ale snad ještě nic neběžela. Rozmezí rychlosti na km bez ohledu na terén mezi 5:17 a 10:05 (houbařský kilometr) svědčí o tom, že jsem na to chvílemi pěkně dlabala.


Žádná velká radost z doběhu, jednoznačně převažuje pocit úlevy. O čase se raději nešířím. Průdušnice oteklá, nemůžu mluvit, komunikuju jen rukama, ostatní nevědí, jestli si nedělám srandu. Ale zkuste pantomimicky sdělit, že potřebujete naléhavě donést ze šaten Symbicort. Naštěsí nejsem obklopen natvrdlíky. Lék funguje jak pupička na kolo, za chvíli nemůžu ani sám uvěřit, že jsem se dusil 35km v kuse. A další pozitivum, v tombole jsem vyhrál flašku Bohemky, tak snad se bude i oslavovat. V mém případě pouze ale přežití.

Abychom se ale nesoustředili pouze na vlatní osoby, tak nutno ještě zmínit Joska, který nepohrdl naší společností
a střihl si už svůj třetí maraton. Tentokrát si to dal jen tak na pohodu. Asi byl jediný, kterému vše vyšlo, jak si předsevzal.

Mohu-li podotknout, výlet nádherný s krásnými výhledy, přírodou, jen to prostě moc neběželo. Ke konci jsem si zařadil i delší chodecké vložky a započal regenraci. Popsal bych to jako sobotní výlet, po kterém vás bolí o trochu více nohy a celé tělo. Josek

Doslov

Sobota večer
Pocukávání v zubu v častějších intervalech.

Neděle
Intervaly mezi cukáním se zkracují.

Pondělí
Přidávají se chvíle souvislé bolesti.

Úterý
Kupuji velké balení ibalginu a panadolu extra. Hlídám, aby pauza mezi dávkami nebyla kratší než čtyři hodiny.

Středa ráno
Volám cizí zubařce v Kralupech (můj zubař je až v Chomutově), dohadujeme se na čtvrtek dopoledne. Odjíždím do Prahy na poslední zkoušku z etopedie, nevím jak to zkoulím na dvojku. Doma se zhroutím místo plánované večeře s Evženem do postele. Na intervaly mezi prášky kašlu, beru ibalginy po dvou, aby bolest alespoň na chvíli ustoupila.

Čtvrtek ráno
Levá tvář nepatří mě, ale někomu o třicet kilo těžšímu. Zubní lékařka zjišťuje zánět až na kost, rozřízne dáseň, předepíše antibiotika a dá dren. Zbytek dne střídavě spím a beru prášky.
Pátek - otok je ještě větší, otočil se mi nos a trochu zalilo oko. Bože vypadám jak z panoptika :-(. Výměna drenu. Furt to bolí k¨jako sv…

Sobota
Otok menší, bolest taky menší.
Neděle
Stejný scénář. Otok je zas o řád menší.

Ponděli
Vylíčím zubařce, že tenhle zub už zlobí třiadvacet let. Dohodneme se na konečném řešení. Stáhne porcelánovou korunku za několik tisíc, bodne tři injekce a zručně zbytek zubu s kořeny vytáhne. Odpoledne nic nebolí. Ohromná úleva. Jdem s Davidem hledat kešky :-).

Ponaučení - zuby jsou záludné. Ten zánět se rozvíjel po mnoho týdnů, měsíců, možná tam byl i několik let… Byla jsem poslední týdny unavená a nevěděla proč (tak moc jsem zas netrénovala, docela jsem snížila po Zermattu kilometráž). Asi bylo dobře, že jsem ten závod prostě vnitřně odpískala a pak si dala za cíl už jen "nějak" doběhnout. Doberu antibiotika a těším se jak vyběhnu. Čestný slovo, že když někde něco v hubě zabolí a zaškube, k zubaři se objednám ihned :-).

Jak se (ne)běhá pětka se sporttestrem

11. září 2011 v 22:53 | Gábina a Dav |  Běželi jsme
Kdy? 10. 9. 2011
Kde? Praha
Co? Mattoni Grand Prix 5 km

Než začnu psát, nejdřív si postěžuju. Už pár měsíců mě zlobí tepák u sporttesteru Garmin Forerunner 310XT. Vyměnila jsem baterii (teda Dav ji vyměnil), očistil kontakty; pás přepírám po každičkém použití. Výsledek? Jeden z deseti běhů ukazuje správně, u dalších čtyř z deseti běhů se po několika kilometrech zblázní. A zbylých pět běhů už ukazuje holé nesmysly od začátku do konce.

Průměrné tepy okolo 250 za minutu při tempu šesti minut na kilometr by ze mě už jistě dávno učinily mrtvolku. Záruka končí v únoru 2012. Když jsem chtěla tu věc reklamovat, autorizovaný servis mě odkázal na prodejce. Ten před několika měsíci zanikl. Když jsem znovu požádala o pomoc autorizovaný servis, řekl mi dotyčný zaměstnanec: "Milá paní, tak to máte s reklamací smůlu. Podejte na prodejce žalobu," a zavěsil. Bezmoc. Vztek. Právní stát - a ty blbečku plať. Takové a ještě mnohé jiné bědování, avšak na stále stejné téma, poslouchám celou tu dobu. Jsem sice nekompromisní zastánce "běhu pod kontrolou", ale skoro si říkám, kdyby tak tu věc hodila už před dvěma měsíci pod vlak, měli bychom oba dva život o něco klidnější a šťastnější.

Kamarádka Jitka, když slyšela tu litanii, mi věnovala tepák Sigma, který někde vyhrála a nepožívá ho. Moc jí za to děkuju. Díky tomu podstatně jednoduššímu přístrojku zjišťuji, že mé srdce bije podstatně pomaleji :-), než se mi snaží vnutit renomovaná firma. Starý pás od Polaru v kombinaci s hodinkami Sigmya, kdo by tušil , že jim to bude dohromady tak pěkně šlapat? Mrkající

Proč ten garmínový úvod? Brzy pochopíte a asi se pak z plna hrdla zasmějete.

17:55
Sraz s Terezou na šestou u Rudolfina stíháme, já ještě v jeho okolí marně hledám záchod (koho by to napadlo, že tam žádný nebude?!), nakonec zamíříme směr šatny, kde je dostatek toiek. U schodů do Mikuláše potkáváme Karolínu
s dcerou Petrou. Postupně dorazí můj syn Vojta s kamarádem. My, pětkařky, se jdeme lehce rozběhat. I s předchozím hledáním WC mám nakrouženo okolo 2km což s ranními sedmi je, myslím, dostačující rozehřátí.
Neběžím. Je to na mě moc velký a moc drahý. Taky se bojím, že bych si v davu a za blbého světla akorát někde nabil ústa. A to mi týden před Barokem nestojí za to. Tak jen držím holkám tašky a docela se bavím cvrkotem okolo.
18:35
Přemísťujeme se do prostoru startu, Karolína a já do sektoru A. Terka do B. Moc jí držím palce, aby doběhla v pohodě a aby se jí závod líbil. Potkáváme spoustu známých. Atmosféra je prima. Na hodinkách jsem si pro kontrolu navolila celkový průměrný čas za kilometr, čas právě běženého kilometru a vzdálenost. Tepák sice mám, ale na tep se podívám až doma v počítači. Vzhledem k tomu, že ráno po hooodně dlouhé době ukazoval správně, je pravděpodobné, že teď to zas budou nějaká hausnumera, která by mě jen znervózňovala. Mám infarkt, nemám infarkt? Chci dnes soustředit a dostat se pod pro mě magickou hranici 25 minut, nad kterou jednu vteřinu leží můj osobák. Tep prostě dnes sledovat nebudu.
Spěchám na Čechův most, chytil jsem tam poslední paprsky slunka, ale jako na potvoru zmizlo za obzor současně s prvními závodnicemi. Tak holt všechno budu fotit bleskem, ach jo. Jednak ho nemám rád, jednak to s ním neumím. Taky to podle toho dopadne.Rozpačitý
18:57
Do startu jen chvilinka. Minuta ticha za tragicky zemřelé hokejisty. Start. Karolínu nechávám hned od startu daleko před sebou, držet se jí by byla moje běžecká sebevražda :-)).
Při průchodu startovní bránou spouštím stopky. Euforie narůstá, na pocit, že mi cosi dává křídla, musím být trochu opatrná. Mám plán běžet těsně pod 5min/km, ale pohled na displej mí říká, že mám mírně zvolnit. Srovnám si zhruba na pěti stech metrech tempo, které si snažím držet. Okolo mě davy. Jsem trochu nervózní při předbíhání, nerada bych do někoho ťukla nebo o někoho zakopla. Když někdo předbíhá mě, přimáčknu lokty k tělu a snažím se moc nepřekážet.
Pípne první kilometr 4:54. No, asi měl být o pár vteřin pomalejší. S motanicí na startu a předbíháním je to na mě docela rychlé. Na Mánesově mostě běží v protisměru vedoucí závodnice. Tleskáme jim. Pár desítek metrů před obrátkou povzbuzuje syn Vojta a po obrátce znovu. To rodinné fandění mě vždycky popožene :-), druhý kilometr je za 4:49.
Z Čechova mostu úprk na obrátku, stihnu vyfotit Gábinu. Držím palce a hurá zpátky na most.

Začíná mi být vedro, závidím běžkyním, co běží jen v topu. V mírném stoupání pípá třetí kilometr 4:52. Neběží se mi moc fajn, před Čechovým mostem trochu zpomaluju, na mostě stojí Evžen se Sárou a povzbuzuje. To mě zas na pár kroků zrychlí. David volá, ať makám. Tady už to byl docela fofr. Celé startovní pole jede na maximum a je docela jedno, jestli jde o čelo závodu, nebo o jeho úplný konec. Skoro mám pocit, že největší boj se odehrává právě v zadních pozicích. Obdivuji to úsilí a snažím se něco z toho zachytit. Snad mě nebude za ty fotky nikdo žalovat.
Slyším ještě nejméně dvakrát své jméno. Později zjišťuju, že volala Mapo a Štefan. Díky kamarádi. Průměrný čas na kilometr je teď 4:54. Vydrž, říkám si je to něco přes kilák do konce. Ani si nevšimnu, kdy (a jestli vůbec) pípnul čtvrtý kilák, který byl za 5:02.

Pár holek jde přede mě, dvě předbíhám já, jen mrknu na hodinky. Jo, tempo držím pořád pod pět. Probíhám Celetnou, jsem docela v pohodě a zatáčím na Ovocný trh. Někde uprostřed znovu mrknu na hodinky. Pořád tempo pod pět, pořád stejně. Něco mě praští přes oči. Uběhnutá vzdálenost je čtyři kilometry. Zírám na ten ciferník a v hlavě mi to začíná docházet. Neměří! Ten průměr dávno neplatí! Snažím se zrychlit a snažím se posledních dvě stě metrů o finiš. Asi zrychluju, ale nohy mi divně těžknou. Když vidím před sebou cílovou bránu, říkám si: "Vymalováno!" Už tam svítí dvacet pět minut a běží vteřinky. Ach, jo. Takhle to posr... Posledních pár metrů mažu seč můžu, ale málo platné. Official time 25:13, odhaduju, že real je asi 25:09. Nakonec je real 25:04.

Poslední kilometr za 5:27. Ostudné tempo. Jak jsem si mohla nevšimnout, že jsem zpomalila tak moc a nechala se uchlácholit zamrzlým ciferníkem toho nereklamovatelného běsu od Garmina?
"Máš běhat naplno a ne podle hodinek," řekli mi pak nezávisle na sobě s kamennou tváří David i Štefan. Mají stoprocentní pravdu. Kalkulace do běhu pochopitelně patří, ale poslední kilák by asi člověk měl rozbalit do padnutí a ne ho uchlácholeně odšolíchat s uspokojením, jak mi to vlastně jde, jak ten osobák udělám. Houbeles. A Garmín na mě škodolibě dělá dlouhý nos (pokolikáté už?).
Až na tuhle blamáž moc fajn závod. Jediné, co mně fakt nevyhovuje je šatna-stan naditý asi stovkou či tisícovkou polonahých závodnic, ve kterém teplota dosahuje saunových hodnot. Sotva se otřu ručníkem, znovu mi vyskákají borůvky potu po celém těle. Tento postup opakuji asi třikrát, čtyřikrát pak to vzdávám a přes tekoucí čůrky rychle navlékám čisté triko a ostatní svršky a ještě rychleji opouštím stan do příjemného chládku nastávající tmy.
Dobíhá Terka. Zvládla to s úsměvem na rtu, má daleko lepší pocit než po Nike minulý týden. Začíná z ní být ostřílená závodnice :-). Moc jí držím palce, aby vytrvala, zhubla do maskáčovejch kalhot z dob gymplu a na jaře dala půlmaraton.

Neměl jsem odvahu cpát se hned do prostoru cíle, vyfotil jsem Terku a ještě počkal na mostě na poslední závodnice. Pařížská úplně ucpaná, na místo srazu jsem musel Maislovkou. Moc jsem nevěřil, že se ještě potkáme, ale kupodivu se zdařilo bez větších komplikací. Gábina sice nadává, ale svítí přitom jak lampión, ostatně fotky těsně po doběhu mluví za své. Jestli tam nějaká ta radost nebyla, tak klidně spolknu toho zatracenýho Garmina i s hrudním pásem. A nevypraným.

Asi po desáté, jak malé dítě, co mu snědli sourozenci čokoládu, rozčíleně vypravuju, jak jsem sama sebe nachytala a s pomocí ďábelské techniky neběžela, jak jsem si předsevzala. Terka kouká trochu nechápavě. Ona si závod opravdu užila a má radost, že nejen doběhla v limitu ale má čas pod čtyřicet minut. Uvědomuju si kapku svou malichernost. Opouštíme metrem Staromák a jedeme vstříc festivalu piva na Spořilově. Po třech pivních speciálech mi jsou Garmín i jeho poruchy fuk. Ráno si přečtu výsledky.
Karolína byla 4. v ženách F40 let a celkově 51, moc gratuluju! Terka 832. v kategorii F. Já ve stejné kategorii jako Karol 14. a celkově 141.

P.S. Prodám sporttester Garmin Forerunner 310 XT. Ještě v záruce. Levně! Spěchá !!! ;-)

Víkend jako malovaný

6. září 2011 v 18:03 Milý deníčku...
Minulý měsíc byl ve znamení bolavého levého kotníku. Ach jo. Prapodivná bolest pod kloubem, která se poťouchle a zcela nevypočítatelně stěhuje zprava doleva až k achilovce. Netuším, co se přihodilo, jen vím, že se to stupňuje asi dva týdny. Chvíli kotník bolí, chvíli nebolí. Nejraději se rozbolí, když chci přidat do kroku nebo popoběhnout trochu rychleji. Trochu na palici, když vám někdo čtrnáct dnů velmi dopodrobna něco opakovaně popisuje a přitom nedokáže vlastně ani říci, jestli ho bolí noha, nebo hlava:-)

Čtvrtek 1. září

První školní den. Spočítám ve třídě ztráty a přírůstky. Dvě hodiny strávím nudnou poradou, kde se všichni pečeme ve vlastní šťávě. Psal kdysi kdesi R. Fulghum, jak si během jedné velmi nudné pedagogické porady hrál s nožem a přitom se houpal na židli. Skončilo to pádem a probodenou nohou. Ředitel školy ho pak ještě dlouho podezíral, že chtěl spáchat harakiri, jen aby se z té porady vyvlékl.

Večer nasadím sluchátka a nové Inovy a jdu ven s předsevzetím, že poběžím tak pět kiláků úplně pomalinku, abych se jen protáhla a kotník moc netejrala. Podél Vltavy od Řeže proti proudu po sedmé večer už sluníčko nepraží a tak se běží docela fajn. V kotníku nějaký čertík lehce tahá za provázek, ale není to nijak silné. Z malého čertíka může vyrůst někdy pěkný Belzebub. Pak mu budeš muset upsat duši, jen aby toho nechal. Začínám tempem okolo šesti, ale po dvou kilometrech každý další asi o pět vteřin zrychluju. Ten desátý pádím po uzoučké pěšince nad řekou okolo pěti deseti. Botky skoro samochodky :-). Přitom se snažím pořád běžet přes špičku. Každé dupnutí přes patu zabolí, ale jinak se běží báječně.

Pátek 2. září

Kotník bolí ráno jako prase. Správná chvíle, aby si člověk připomenul nedodržená předsevzetí... Sestup ze schodů je nejhorší. Během dne to trochu rozchodím. V poledne ve školní jídelně je dusno k nedýchání, nějak rychle do sebe nacpu oběd a není mi nejlíp. Černé mžitky. Sedím dokud to nepřeřjde. Neudělám přeci puberťákům tu radost, že se ocnu na zemi nožkama vzhůru. Pro jistotu vypiju ještě tři sklenice modrého nápoje, který vypadá jako roztok modré skalice... Šmolulové jsou už zase v kursu. Tuhle se mě pokladní v Albertovi ptala, jestli sbírám Šmouly. A když jsem se na oplátku optal, jestli na to vypadám, tvářila se divně.

Se čtyřmi kolegyněnmi vyrážíme do Luxoru objednat pracovní sešity. Tohle může napadnout akorát učitelky, jít nakupovat učební pomůcky druhýho září:-). Je tam asi tisíc lidí. Dobře mi není, vzduch se dá krájet. Když pak dojedu na Spořilov, zhroutím se do křesla a nadopuju se kafem. Dav navrhuje, že půjdem hledat nějakou kešku, ale před tím je nutné zajít do geoparku a z číselných údajů u nerostů a hornin spočítat souřadnice keše. Bráním se zuby nehty - teď v tom parnu něco počítat? Přemýšlet?? Neee! Nechci!
Výpočet byl docela jednoduchý, ...nebyl, aspoň ne pro někoho jako já, kdo neumí sečíst dvě a dvě, jo jo, zlatá učitelka..., ale najít keš horší. Jelikož mě bolí ten zas... kotník, nechce se mi drásat terénem za malou zídku. David se tam proplíží, keš je naše a hurá na pivo. U břízy mají pětadvacet druhů točených piv. Vychlazená desítka je jak balzám. Zvedáme se. Nemůžu skoro jít jak ten zatracenej kotník bolí. "Měla bys dát pár dní pauzu a zítra ty dvě míle ve Stromovce určitě neběžet," říká David. Momentálně však mám problém jednu míli dojít domů..., což pochopitelně na další vývoj událostí nebude mít žádný vliv.

Sobota 3. září

"Vstávat a cvičit," ozve se v sedm z mobilu. Mám obavu, že šveholící dvojici králíků v mém telefonu Dav jednoho dne rozšlape. Venku je krásně. Rozběhnu se do koupelny - a - kotník nebolí, jen je tam zas ten tenký provázek, za který někdo lehce tahá. David i Josek si připravují běžecká trička a trenýrky, stopky, sporttestery. Jen já sedím jak bulík nad vločkama a tvářím se jako kakabus. "Doufám, že si nebereš věci," řekne nesmírně přísně David. "Ne," odpovím a zatvářím se na něj jako by mi povraždil všechny blízké i vzdálené příbuzné. Už si ty svý moudrý rady nechám, jelikož je stejně nikdo nebere vážně a já si pak připadám jako pitomec. Nechtěli byste třeba někdo radit Gábině místo mě, třeba by poslouchala...?

Jelikož mě včera v sandálech ten kotník pěkně bolel, beru si k modrým šatečkám ladící modré Inovy, kluci tašky s botama a hadrama a vyrážíme. Pojal jsem podezření, sotva jsem viděl, jak si ty botky obouvá. Ve Stromovce je neuvěřitelně velký houf lidí. Prý dnes bude rekordní účast, víc než sto padesát běžců. Napadá mě šílený nápad. Přeci tu nebudu postávat jak koště u kamen. Zamířím ke stolečku u registrace a vyzvedávám startovní číslo. Davidovi kapku poklesla čelist, když viděl na mých šatech přišpendlené číslo. Slibuju, že poběžím úplně pomalinku, někde na konci, jen pro radost se proběhnu, ten kotník teď skoro necítím.

Start. Sleduju vše téměř jako běžící divák. Nechápu, proč ta dívenka, co stojí přede mnou má v dnešním počasí přes tričko tenkou větrovku. Je horko a mě ty krátké šaty docela vyhovují. Vybíhám hodně pomalu, před Šlechtovkou trochu zrychluji, snažím se najít takový způsob běhu, aby mě v kotníku bolelo co nejmíň, soustředím se plně na to bolavé místo, soustředím se na krok přes špičku, aby byl co nejlehčí. Když dosáhnu optima, začnu zvyšovat frekvenci krůčků. Připadám si jako rychle cupitající loutka. Předbíhám tímto stylem daleko víc lidí než v tu chvíli předbíhá mě. Ale o to dnes vůbec nejde. Netuším jaký mám čas po prvním kole, netuším jaký mám tep. Uvědomuju si, že je mi to vlastně fuk :-)! Cítím sluníčko, volnost a objevila jsem skvělou věc. Když běžím uvolněně, hlídám k tomu trochu dech, jde bez bolesti zrychlovat. Houbec objevila. Tohle do nás lil už Miloš loni na Šumavě, Chi-running je taky o došlapu na úrovni těžiště a Mac Dougall doporučuje běhání s metronomem nastaveným na 180. Ale je pravda, že když to člověk jednou zkusí, má skutečně pocit objevu.

Někdy v půli druhého kola před sebou zahlídnu Štefana. Ne, nebudu ho honit. Jediné, co si neodpustím je zrychlení v mini kopečku krátce před cílem. Nevím čas ani pořadí. Sním lívanec a je mi blaze. Dvě míle byly opravdu s úsměvem. (pozn. Škoda, že ti omdlévající závodnící, co za několik hodin po té běželi rozpálenou Prahou, neměli podobný sobotní zážitek jako já. Bolest k běhu sice patří, ale jen taková, co potahují někde za provázky malí čertíci).

Já ty rychlý starty opravdu neumím. Ideální je pro mne takový závod, kdy celé pole závodníků v podstatě jen přejde startovní. Rychlejší chůze, nebo pomalejší klus, klidně pokračovat v rozhovoru, nebo aspoň dokončit myšlenku. Tady všichni přejdou ve vteřině z nulové fáze do rychlého letu. Štefan přede mnou se proplétá mezi lidmi, až ke Šlechtovce mám problém ho jen uviset, pak se srovnám a trochu se vezu. Je dobré mít před sebou někoho, kdo má rozum. Někde v půli přeběhu Růžovými sady přestane Štefana bavit koukat se na to mý flákání a pošle mě dopředu. Nedá se neposlechout, tak do druhého kola už běžím jen a jen za svý. Rozdýchal jsem se a už jen předbíhám. Do cíle moc nezbývá, tak za to zkouším drobet vzít a kupodivu dokážu ještě zrychlit. Poslední kilák těsně pod závratných 4´20/km. V cíli pocit nejlepšího dosaženého výsledku, ale doma koukne Gábina do starých výsledků a kazí mi radost. Umím to i rychleji. Takže snad příště, o lívance se běhá každou první sobotu v měsíci.

Nedělě 4. září

Do Krčáku vybíháme okolo deváté. Plánujeme osm až deset kilometrů. Beru si s sebou svou oblíbenou půl litrovou lahev pití. David ze mě občas šílí. Vím, že to s pitím (nebo lépe řečeno se strachem, že přijde žízeň a krize) přeháním. Velice často tři deci z těch pěti zas donesu domů. Lahev se zbytkem koly jsem dotáhla až na Gornergrat. Dnes argumentuju včerejším závodem. I když tam to bylo kromě pití i o tom, že mnohatisícový dav lidí se na rozpáleném asfaltu neměl možnost ochladit a ti, co vedro blbě snášejí, prostě nevydrželi. Nikde nebyla žádná ochlazovací stanice, která by pomohla přehřívajícím se tělům s ochlazením.

Já sama při Jirkovském maratonu vlezla do potoka, při Silvě nortice chvíli pobyla pod mobilní sprchou, kde to jde, máčím kšilt a liju si za krk houbou kvanta vody. A tak udržuju s horkem, které mi moc dobře nedělá, nepsané příměří. Ale trvalo mi to nějaký čas, nejmíň jednu letní sezónu, než jsem se tohle naučila. Neumím vedro a nevím, jestli se ho chci učit. Nevadí mi déšť, se zimou se dá nějak bojovat, ale co s vedrem.

Naše Tereza tu včerejší slavnou desítku běžela. Byl to její první závod. Běh pro zdraví, chce shodit kila a mít kondici. Pobíhá už od zimy. Nakonec to došla, nikde sebou nešvihla, odhadla, kde její boj s vedrem končí. Rozhodně bych ale neodsuzovala jiné začátečníky, kteří tohle neodhadli. Snad je to od běhání neodradí. Snad se příště organizace podobných běhů jako včerejší Nike nezvrtne v neplánované záchranářské cvičení... Pokud organizuji akci pro začátečníky, musím předpokládat a očekávat, že se jako začátečníci budou chovat. Že svou blbostí a neinformovaností předčí všechny katastrofické scénáře, které si jen dokážu vymyslet. Budiž dobrým vysvědčením všech těch sedmi tisíc lidí, že tam nikdo neexnul, že se dokázali vzdát svých ambic a vzájemně si pomoci či pomoc přivolat. A na adresu firmy NIke, slušela by se velmi pokorná omluva.

Uběhli jsme deset kilometrů pod laskavými stromy lesa, které k nám sluníčko pouštějí jen v malých dávkách, pomalým turistickým tempem. Já se nenechávám vyprovokovat Davovými úseky :-) a hlídám krok cupitající loutky. Kotník mlčí celou dobu. Jen občasné šlápnutí na kořen nedělá dobře. Neběžíme tradiční vyběhané trasy, vyhýbáme se asfaltu, snažím se najít nové pěšinky, které donutí Gábinu drobit krok a nohu méně namáhat

Dobíháme domů. Ve výtahu dopiju tři deci vody. "Nechápu, proč to s sebou pořád taháš," smějě se David.