...aneb ve dvou se to (někdy:-) lépe běží..
                    strasti a slasti páru na trati

Baroko - "... něrad o tym zpivam, něrad o tym mluvim..."

29. září 2011 v 20:00 | Gábina a dav |  Běželi jsme

Už je to více než týden od Baroka a já se s tím pořád nějak ne a ne srovnat. Tak to dopadne, když se člověk na něco těší, když má navíc i nějaké ty ambice. Pořád ještě cítím nějaké bolení na duši, léčba během, která bývá zaručeným lékem protentokrát selhala. Po závodě bývám většinou nabuzený, lhostejno, zda negativně či pozitivně, už pár hodin po doběhu něco plánuji. Tentokrát nic. Tentokrát to bolelo tak, že mám strach z další dlouhé štreky.

Baroko jsem běžel předloni, Gábina a Josek si tehdy dali po půlce. Ani jsem nevěděl, jakou vlastně páchám hloupost, týden před tím jsem si dal osobáček na Kladně. Mimochodem osobáček drží dodnes, žádné zlepšení za dva roky intenzivního běhání.

Letos jsem byl opatrnější, Kladno jsem obětoval ve jménu jistého předpokládaného zlepšení. Trochu lehkomyslně jsem,
i v zájmu rehabilitace, po 24 hod ubral na objemech.Jak se posléze ukázalo, stejně to bylo celé na houbec¨.

Taky jsem se na Baroko těšila a taky mi to tam moc nešlo. I když… když přihlédnu k tomu , co následovalo pár dní po té, asi tělo vědělo, že se barokní sobotu nic hrotit nemá.

Ráno jsme po sedmé vyjeli s Karolínou a její rodinou z Pankráce na Plzeň. Cestou navzdory předpovědi pořádně sprchlo a bylo docela chladno. První problém po prezentaci nastal s tím, co vlastně na sebe, díky tomu, že mi bylo celkem zima jsem na sebe místo lehoučkého tílka natáhla přeci jen trochu silnější cyklistický dres. Moc fajn bylo, že jsem potkala řadu kamarádů, běžících i neběžících. Ani se mi to dopoledne nechtělo tahat lahvičku s vodou, obloha byla pořád zatažená a občerstvovaček mělo být mraky, ale nakonec se mnou zpola vypitá půllitrová petka putovala na start.


Měl jsem akorát jedny hadry, takže s výběrem žádný problém :-).

Už během dvojkola okolo startovací louky začalo svítit sluníčko a někde jsem ztratila Davida. Normálně mi zdrhla. Ale s tím se počítalo, rozbíhám se čím dál tím pomaleji. Na louce byla trochu tlačenice, nikam jsem se necpal. Ale přes veškerou opatrnost jsem už tady začal cítit, že něco je blbě. Nedýchalo mi to jak má, ale přičítal jsem to velké vlhkosti. Jen tak pro jistotu jsem si poklepal na zadní kapsu dresu a pro klid duše nahmatal inhalátor. OK, je tam, nic mě nemůže překvapit.


První dlouhý kopec docela šlo pomalu běžet. Když se vyběhlo z lesa na zářící slunce začalo mi být v dresu pekelné vedro. Rozepla jsem zip, stáhla rukávy a běžela nahoře jen ve sportovní podprsence. Občas mi při tom výběhu lehce zatepalo v levé horní pětce (což se děje už hezkých pár dní ne-li týdnů), ale nic dramatického, moc jsem tomu nevěnovala pozornost.


Už od začátku a pak po celou dobu maratonu se mi nedaří chytit nějaké optimální tempo. Do kopečků se ploužím, z kopce dolů zas běžím až moc rychle, na rovině záleží na povrchu, po silnici metelice, po trávě, lesem, kamení a šotolině šnečice. Právě změny povrchu a tím kroku mi dnes berou nezvykle sil ale hlavně morál se s tím prát.

Píchá pod bokem. No dobře, to je normální, to jsem už měl tisíckrát. Trochu zvolnit, změnit rytmus a došlap, vydechovat na opačnou nohu. Po chvilce by se to mělo srovnat, ale ono nic. Navíc i přes znatelné zpomalení pociťuji v dýchání nějaký deficit.

Jediný nemilý moment z hlediska organizace je na první občerstvovačce ve Vrážné, která je společná s půlmaratonci. Když jsem tam konečně dosupím spolu s několika dalšími, není tu ani voda, ani ionťák, nic, jen pár kousků jablka… Někdo volá z protější strany silnice, ať počkáme, že za chvíli voda bude. Kašlu na to, v láhvi mám ještě tak deci a půl, to mi musí na dalších pět kilometrů stačit. Zhruba do dvanáctého, čtrnáctého kilometru se běží jakž, takž. Pak nás trasa žene lesem, přes kořeny, pak po okraji pole, tam se mi běh zdá nekonečný a nekonečně pomalý. Nejde mi to ani ne tak z únavy, ale spíš z nějaké vnitřní neochoty se zmáčknout. Někde před dvacátým kilometrem uvažuju o tom, že to zabalím.


Okraj pole. Už sklizeno a pohnojeno. Vůně venkova mi nikdy nevadila, ale musí tu být ještě něco jiného. Snad kombinace prašnosti a zbytků slámy s něčím, čert ví s čím. Jednoduše a prostě se začínám dusit, Berodual je naštěstí po ruce. Dvakrát si fouknu, ale jsou to spíš dva takové nijaké pšouky, vdechnu akorát hnací plyn a napotřetí už ani ten.
No sakra, to mi chybělo. Inhalátor je prázdný. Stejně jako do žen a do melounů, tak do toho mýho dejchadla taky nejni vidět. Takže těžko odhadnout, kdy k tomu dojde. A dochází k tomu právě v ty úplně nejnevhodnější chvíle. Jako třeba teď.

Při seběhu do Manětína za mnou běží nějací dva kluci, snažím se, aby mě nedohonili. Dohonili. Chvíli s nimi běžím po louce podél potoka, povídáme. Říkají, že vidí ten maratón okolo pěti hodin. No nazdar. Nad pět hodin jsem nikdy neběžela. No co. Všechno je jednou prvně. Tempo jsem s nimi dlouho neudržela. Nechavám je běžet a plahočím se po úzké stezičce nad potokem. Okolo je tu krásně. Proč tu sakra dnes nejsem na procházce nebo na houbách?

Astma je zčásti psychická záležitost. Jak se začnu stresovat, tak to bude všechnou ještě dvakrát horší a někde se tu udusím. Takže pěkně klídek. Že mě někdo předbíhá? No a? Mé priority jsou nyní někde jinde. Seběh, točíme na pravou ruku a já se snažím obdivovat barokní kostel v Manětíně. Sem si někdy musíme zajet, moc se mi tu líbí. Býval to tady čundrácký kraj, o okolí Střely se třeba zmiňuje i Vyčítal. A tihle pánové věděli kam jezdit.

Nejkritičtější část, kdy to totálně balím. Kopec někde za Čoubovým mlýnem jen jdu. Předbíhá mě v něm starší pán. Je mi to úplně fuk. Někde ke konci toho kopce, jak tak jdu s hlavou skoro mezi koleny, se přede mnou objeví obrovský zdravý pevný hřib jak z pohádky. Letos jsem takovýho obra ještě nenašla. Přeci ho tu nenechám. Letmo ho při chůzi utrhnu a pokouším se o běh. Hřib věnuji obsluze nejbližšího občerstvení, doliju do láhve vodu a vydávám se vstříc cíli. Definitivně tím potvrdila svoji příslušnost ke Klubu letmých houbařů Krč.

Někde po třicátém, dvaatřicátém kilometru jsem si uvědomila, že nejsem moc zmožená a že bych snad mohla trochu popoběhnout. Tady já už začínal mlít z posledního, permanentní pocit, že dýchám jakoby přes hadr natažený přes pusu. A na pětatřicátým mi ten hadr někdo narval rovnou do krku.

Postupně dostihnu dva ty kluky, co jsme spolu předtím povídali, staršího běžce a několik dalších. Neběžím vůbec rychle, ale oni asi hodně zpomalili. Uvědomuji si, že od hřiba jsem už neměla žádné chodecké vložky. Těším se na poslední část, že tam bude pěkný seběh a já mám docela dost sil. Chyba lávky. Dva kilometry z kopce mezi kořeny jsou oba okolo sedmi minut, protože pustit to v tom terénu se prostě s operovaným kolenem bojím.
Lesní úsek, vzduch vychlazený jak voda ze studánky. Kašlu na nějaký kořeny, jestli tady sebou fláknu, tak už aspoň nebudu muset nikam běžet. Dejchadla jako by se na chvíli zmátořila, jen díky tomu jsem nějak odklusal ty závěreční kilometry včetně závěrečného kolečka hanby po louce.


Konečně silnice a pokus o zrychlení, obsluhy občerstvovaček jsou skvělé, povzbuzují jako o život. Mé zrychlení nic moc. Čas dvě vteřiny pod šest minut. Pohni zadkem velí vnitřní hlas, ale hlava říká - to tak akorát. Kilometr a kousek před cílem potkávám už převlečenou Karolínu. "Hoď mi tu láhev a koukej jít ten poslední kilák na krev," křikne na mě. Poslušně odhodím petku a běžím. Poslední kilometr 5:20, čas 4:49:33. Díky Karolíno, bez toho povzbuzování na konci bych se nedostala ani pod 4:50:00. Takhle pitomě jsem ale snad ještě nic neběžela. Rozmezí rychlosti na km bez ohledu na terén mezi 5:17 a 10:05 (houbařský kilometr) svědčí o tom, že jsem na to chvílemi pěkně dlabala.


Žádná velká radost z doběhu, jednoznačně převažuje pocit úlevy. O čase se raději nešířím. Průdušnice oteklá, nemůžu mluvit, komunikuju jen rukama, ostatní nevědí, jestli si nedělám srandu. Ale zkuste pantomimicky sdělit, že potřebujete naléhavě donést ze šaten Symbicort. Naštěsí nejsem obklopen natvrdlíky. Lék funguje jak pupička na kolo, za chvíli nemůžu ani sám uvěřit, že jsem se dusil 35km v kuse. A další pozitivum, v tombole jsem vyhrál flašku Bohemky, tak snad se bude i oslavovat. V mém případě pouze ale přežití.

Abychom se ale nesoustředili pouze na vlatní osoby, tak nutno ještě zmínit Joska, který nepohrdl naší společností
a střihl si už svůj třetí maraton. Tentokrát si to dal jen tak na pohodu. Asi byl jediný, kterému vše vyšlo, jak si předsevzal.

Mohu-li podotknout, výlet nádherný s krásnými výhledy, přírodou, jen to prostě moc neběželo. Ke konci jsem si zařadil i delší chodecké vložky a započal regenraci. Popsal bych to jako sobotní výlet, po kterém vás bolí o trochu více nohy a celé tělo. Josek

Doslov

Sobota večer
Pocukávání v zubu v častějších intervalech.

Neděle
Intervaly mezi cukáním se zkracují.

Pondělí
Přidávají se chvíle souvislé bolesti.

Úterý
Kupuji velké balení ibalginu a panadolu extra. Hlídám, aby pauza mezi dávkami nebyla kratší než čtyři hodiny.

Středa ráno
Volám cizí zubařce v Kralupech (můj zubař je až v Chomutově), dohadujeme se na čtvrtek dopoledne. Odjíždím do Prahy na poslední zkoušku z etopedie, nevím jak to zkoulím na dvojku. Doma se zhroutím místo plánované večeře s Evženem do postele. Na intervaly mezi prášky kašlu, beru ibalginy po dvou, aby bolest alespoň na chvíli ustoupila.

Čtvrtek ráno
Levá tvář nepatří mě, ale někomu o třicet kilo těžšímu. Zubní lékařka zjišťuje zánět až na kost, rozřízne dáseň, předepíše antibiotika a dá dren. Zbytek dne střídavě spím a beru prášky.
Pátek - otok je ještě větší, otočil se mi nos a trochu zalilo oko. Bože vypadám jak z panoptika :-(. Výměna drenu. Furt to bolí k¨jako sv…

Sobota
Otok menší, bolest taky menší.
Neděle
Stejný scénář. Otok je zas o řád menší.

Ponděli
Vylíčím zubařce, že tenhle zub už zlobí třiadvacet let. Dohodneme se na konečném řešení. Stáhne porcelánovou korunku za několik tisíc, bodne tři injekce a zručně zbytek zubu s kořeny vytáhne. Odpoledne nic nebolí. Ohromná úleva. Jdem s Davidem hledat kešky :-).

Ponaučení - zuby jsou záludné. Ten zánět se rozvíjel po mnoho týdnů, měsíců, možná tam byl i několik let… Byla jsem poslední týdny unavená a nevěděla proč (tak moc jsem zas netrénovala, docela jsem snížila po Zermattu kilometráž). Asi bylo dobře, že jsem ten závod prostě vnitřně odpískala a pak si dala za cíl už jen "nějak" doběhnout. Doberu antibiotika a těším se jak vyběhnu. Čestný slovo, že když někde něco v hubě zabolí a zaškube, k zubaři se objednám ihned :-).
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Marci Marci | 30. září 2011 v 6:37 | Reagovat

Už jsem čekala, kdy se objeví komentář z Baroka ... Nebýt ta fotka na vašich stránkách, tak Tě Gábino ani nepoznám :- )) Ale teď už může být jen líp, takže se mějte hezky

2 Kostěj Kostěj | Web | 30. září 2011 v 16:41 | Reagovat

Aspoň jste to běželi. Já se jenom koukal...:-)

3 12honzade 12honzade | E-mail | 4. října 2011 v 19:49 | Reagovat

Tomu rikam sila vule. No nevim, jestli bych to dokazal, hadam, ze ne:). Mate muj obdiv. Hodne zdravi do dalsich behu, 12:)

4 vestec vestec | Web | 12. ledna 2012 v 18:59 | Reagovat

Dobry clanek, hezky blog, podivas se na muj webik?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama