...aneb ve dvou se to (někdy:-) lépe běží..
                    strasti a slasti páru na trati

Říjen 2011

Vopravdická Únětická

19. října 2011 v 22:17 | Gábina a dav |  Běželi jsme
Kdy? 15.10. 2011
Kde? Únětice
Kolik? Skoro 7km

"Za mlhou hustou, že by se dala krájet a možná ještě dál...", úvodní část Rákosníčkovy hlášky na sobotní ráno seděla jak ulitá, nebylo totiž vidět na krok. Jen s tou dálkou to není až tak úplně přesné, z Libčic do Únětic to máme, že by kamenem dohodil... a ten zbylý kousek v pohodě doběhl.

Ale předpověď slibuje slunečný den a Spolek za obnovu únětické kultury nabídl poprvé letos vlastní originální pivní Únětickou desítku, tak není proč váhat. Běželi jsme tenhle krosík už loni a zalíbila se nám jak trať, tak i rodinná atmosféra závodu.

Start těsně před polednem, takže mají šanci i ti, kdo nejsou úplně ranní ptáčata. Rychlá registrace ve stylových prostorách nově otevřeného pivovaru. Potkáváme kamarády i známé, je dost času na pozdravení i na rozklusání. Mám s sebou pouze tříčtvrťákový běžecký oblečení, ještě půl hodiny před startem se klepu i v mikině, pak mlha ale jako zázrakem mizí a já se budu při závodě celou dobu vařit. Dali jsme na rozhýbání pomalé tři kiláčky po trati a pomalu se suneme ke hřbitovu na místo startu. Je zatím docela zima. Znám ale dobře tahle mlhavá rána. Mlha se zvedne a teplota se přiblíží dvacce. U hřbitova je naštěstí auto, kam můžem odhodit přebytečný svršky. Během pár minut se vyjasní a rtuť teploměru jede nahoru. V chumlu běžců na startu rozeznáváme Romana Šebrleho.

Dorazil se na nás podívat i můj táta, z Dejvic je to sem jen kousek. Pověřuji ho focením, ale moc si od toho neslibuji. Jak tátu znám, bude si fotit krajinky a nějací běžci se mu na fotce objeví pouze náhodou. Taky že jo:-).


Start tradičně od hřbitova do mírného kopce. Je tu tlačenice, oproti loňsku dvojnásobný počet účastníků, ale my se
nijak necpeme, času bude ještě dost. Máváme na tátu, snad nás v tom davu stačí zaregistrovat. Nahoře na Holém vrchu cítím Gábinu někde vedle sebe, ale na louce z kopce mám plné ruce práce sám se sebou. Běží se mi docela dobře, nic nehrotím. Je nádherně.


Vím, že jsem loni při sebězích hodně ztrácel, letos je ale tráva suchá a navíc nové Inov8 sedí jak ulité. Stoprocentní souhlas, vloni mě na sebězích ostatní ukazovali záda, dnes se to daří mě. Koleno drží, zemská přitažlivost pomáhá,
v Inovech cítím spojení se zemí, hrbolatý terén nevnímám. Přesně tohle jsou situace, kde jsou botky jako doma. Zmocní se mě gravitace a dokonce i pár běžců nechám za sebou. Budu od téhle chvíli předbíhat, to je ta výhoda pomalých startů. Z kopce jsem si stačil vydechnout, ještě k Maxmiliánce mi to běží pocitově skoro zadarmo. Přitom stačím sledovat tep, pořád je kousek nad 170, tedy nad 90% TF max. Kdyby tak chtěl o něco málo před stopupáním klesnout, ale copak se dá zpomalit na klesající asfaltce do Roztok? Navíc se tu tahám se sotva dvanáctiletým klukem. Běží statečně, držíme se rameno na rameni, nic mi nechce nechat zadarmo.
David mi po seběhu definitivně ukázal záda. Tepák nemám. Od té doby, co mi ukazuje průměrný tep okolo 250 na něj kašlu ;-). Prostě běžím. Sluníčko, fascinující barvy podzimu propletené jeho paprsky, údolí Únětického potoka, běžci okolo mě. Pípne další kilometr a trochu se zhrozím. 4:23 je trochu mimo mojí výkonnost. Asi to brzy shledám. No a co. Vždyť je to jen sranda závod.
Konečně točíme na levou ruku a zpátky do terénu. Následných 300m stoupání je hodně záludných, loni mi vzaly sílu na následující, stále mírně stoupající polňačku. Takže letošní "špunt" ve stoupání mi přichází docela vhod. Nakupí se přede mnou pár běžců, kteří to asi trochu přepálili, tak pár kroků jdu. Během těch necelých padesáti kroků se srovnám a na poli už zase běžím.
Ten kopeček asi neudejchám. Po pár metrech přecházím do chůze a funím jako lokomotiva. Znovu mě předběhne dvojice kluků, se kterými se od začátku honím. Nějak to nehrotím. Spěchej pomalu Gabčo, říkám si. Kopec jdu až k místu, kde se šotolina mění v asfalt. Čas asi bude mizerný, ale nějak mě to netrápí. Pořád mírně stoupáme, kluci jsou přede mnou tak padesát metrů. Snažím se zrychlit. Při chodecké vložce do kopce jsem si docela odpočinula :-).
Zrovna když si říkám, jaký jsem dobrý, jde přede mě ten puberťák a ještě jedna paní/slečna v bílé bundě. Ach jo. Alespoň se jich držím očima, budeme se spolu tahat až do cíle. Přestože jsem se ujišťaval, kolik že to mám ještě sil, zdá se mi ta polňačka nějaká dlouhá. Mám pocit, že beru z posledního.
Po nekonečně dlouhé době přichází točka na levou a kýžené klesání po stejné louce, jako po start. Jak jsem se na tuhle chvíli těšil, tak se teď bojím, nožky se už trochu viklají. Pustit to dolů by už byl vědomý hazard.
Konečně louka klesá. Pouštím se dolů. Nebrzdím, mám pocit, že letím. Na konci seběhu, vnitřní stranou zatáčky, podběhnu ty kluky a pádím po rovině seč můžu směr cíl. Sil mám dost. Sluníčko, už je mi kapku vedro :-(, klidně jsem mohla běžet v tílku bez rukávů.
Děj se vůle páně. Rozum pláče někde nahoře na kopci a já běžím, jak rychle jsem v nikdy v životě neběžel. To celé s vědomí, že jestli si ustelu, dojedu to po čuni až do cíle.
Vyšlo to, snad proto, že louku už vysušilo slunce, snad díky těm botkám. Euforie, že jsem to přežil mi vydrží ještě asi tak šedesát metrů, pod skálou u rybníka už zase začínám chcípat.
Nechcípu, snažím se udržovat tempo těsně nad pět minut. Vypadá to (nechápu, jak je to možné), že budu rychlejší než vloni. Nejurputnější je boj já x já. Mrkám na stopky. Nesmím zpomalit, abych tu loňskou porazila :-).
Tady jsme před pár měsíci při jarní procházce narazili na invazi tisíců malých ropušek. Jako živý koberec se hemžily po celé cestě, ať jsme se vyhýbali, jak jsme mohli, určitě jich máme pár na svědomí. Uchváceně jsme kolem nich lezl po kolenou a plazil se s foťákem po břiše. Skoro jako se plazím teď, jen mi chybí ten foťák.


Kousek za rybníkem mi dochází, že jsem na už v místech, kde jsme se po ránu rozbíhali, že už to bude opravdu jen kousek. Zkouším sáhnout ještě kamsi hlouběji, bílá bunda je přede mnou. Hodím si pomyslné laso a začnu se k ní pomalu přitahovat. Jde to, sice ztuha, ale jde. Tady už není proč se šetřit, závěrečné stoupání je už nadohled.
Místní specifikum, nemají tu cílovou rovinku, ale cílový kopeček. Zatímco se mačkám, táta stojí kousek před cílem a zasněně kouká do sluníčka. Něco neartikulovaně zasípám, stačí ještě zvednout foťák k očím. Moje ješitnost mě určitě o nějaku tu vteřinku připravila a ta fotka nestojí za moc.
Kopeček před cílem vypadá prudce, ale není dlouhý. Dá se běžet na dluh. Prostě se nadechnout a vydupat nahoru a tam vydechnout. Mám radost, že i přes krizi a flákání se v kopci loňský čas pokořím. Směju se do kroku. Kamarád Zdeněk mi pak v cíli řek´,že kdybych nebyla pořád tak vysmátá, běžím o minutu rychleji. Asi na tom něco je. Ale doběhnout a vrhnout? Hm, to bych si ten běh tolik neužila :-).
Moje dítě mi pravidelně říká: "Nenechávej se fotit, když jsi vyšitý!" Má pravdu, všechny ta fotky jsou stejné. Otevřená ústa slintajícího idiota a povolené rysy vyžilého starce.
Už je tu cíl, odmáčknu stopky, v hlubokám předklonu se opřu o první věc v dosahu a přemýšlím, jestli a případně kam se půjdu vyzvracet. Zlepšení o dvě a půl minuty oproti loňsku ukazuje, že ses asi fakt docela zmáčknul :-). Pak mi to le nedá, vezmu foťák a ještě chytnu Gábinu při doběhu.



Netrpělivě pak společně vyhlížíme Jitku.Stejně jako loni se dobrovolně ujala role peacemakera a dovedla do cíle Zdeňkovu dceru Verunku. Verča měla slíbeno, že když poběží pod pětačtyřicet minut, koupí jí tatínek něco pěknýho na sebe. Když ji zahlídnemei blížit se do cíle s docela velkou časovou rezervou, běžíme jí fandit. Verunku hecuju, ať přidá. Běžím krok před ní. "Makej, předběhneš mě", pobízení se ujímá. Verunka přidává a jde přede mě i ostatní doprovod. Dárek jí nemine. Čas je o půl druhé minuty lepší než byl tatínkův limit. Gratulujeme :-).


Odřídím domů, kde si konečně po obědě dám zaslouženou (?) cenu - Únětickou desítku. Absolutní vítěz byl o víc jak 12 minut rychlejší než já :-(, za to bych si zasloužila jen tak vodu bez bublinek, ale alibisticky si můžu svůj běh pochválit - díky rychlým seběhům a závěrečnému finiši jsem měla čas o 22 vteřin lepší než vloni a jen o 4 minuty horší než Roman Šebrle :-). Tož, která matka od plotny se může pochlubit takovým výsledkem? Za odměnu jsem si na oslavu navrch koupila i Únětickou dvanáctku :-)).

První tažná

11. října 2011 v 22:15 | Gábina a dav |  Milý deníčku...

Pondělí 3.10.

Od rána pocit postupného nastydání, nebudu dlouho popisovat, známe všichni. Pálení nosohltanu a tak nějak celkově těžko po těle. Rozum radí omezit pohybovou aktivitu na poposedávání na kanapi, ale strašák posledního slunka před dlouhým obdobím podzimní šedi žene ven.

Vláčkem do Nelahozevsi, tentokrát malé zdržení v mistrově rodišti a odlov první kešky hned u nádraží. Souřadnice nám nějak nesedí, cca 8km :-) rozdíl, ale nápověda byla snadná. No jo, narychlo jsem zadávala souřadnice a až když jsme se vrátili domů jsem zjistila, že jsem použila nějaký starý formát. Ještě zdálky okoukneme sgrafita na zámku a pokračujeme Dvořákovou stezkou proti vodě. GPS nás žene kamsi do svahu, tušíme zradu, ale vytrváme do hořkého konce. Kopec téměř kolmo nahoru, křoviska, šotolina, po které se vyleze metr nahoru a dva sjedou dolů. Gandalf se raduje, lítá po svahu jako kamzík. Je mi už jasný, že tenhle výstup je kravina, ale je mi taky jasný , že cesta dolů by se bez pádu neobešla.. Posledních pár metrů jak opice vyručkujeme vzhůru, zachytáváme se větví a kmenů bezinek. Konečně se objevuje modrý nebe a vzápětí zorané pole. Skrýš jsme nenašli, ale úspěchem budiž, že se nám podařilo vymotat se na okresku a seběhnout dolů do Kralup. Za mostem se konečně už trochu rozbíháme a míříme do Chvatěrub.

Slunko už dole u obzoru polévá hladinu Vltavy tekutým zlatem, na topolech podél řeky první malé skupinky kormoránů. Nějak si letos pospíšili.

Mírný větřík hladí a vysušuje pot. Běží mi to dnes nějak samo, bez většího úsilí se daří zrychlovat, takhle kdyby to šlo o závodech. Zaklení kousek za mnou. Zapřažený Gandalf Gábině pomáhá, ale ona nemá nějak svůj den. Rozhoduji se pro roli vodiče, psa si nechám běžet vedle nohy. Lehce vystupňuji tempo, pes to akceptuje a zvýší úsilí. Za námi další zaklení, ale pak už jen hlasité oddychování. "Sláva už se chytla", říkám si a jde se dál. V sobotu jsem po dvou týdnech antibiotik prvně vyrazila si zaběhat. Nějak se ne a ne rozběhnout. Běžíme tempem okolo pěti dvaceti a já mám pocit nohou vrostlých do betonu.

Nebudu to natahovat, v dobré víře, jakým jsem ohleduplným partnerem a pomocníkem, podařilo se Gábinu utavit. Ale vypadlo to z ní až v Libčicích u přívozu. K přívozu mi pomáhal Gandalf, desátý kilometr byl asi za pět minut. Za přívozem jsme sice zpomalili, ale v terénu a bez psa mi prostě utíkat nešlo. Zbaběle jsem si řekla o chodeckou vložku. Trefila jsem nechtěně místo, kde opravují zeď, co zpevňuje břeh a všude kolem jsou varování před pádem do řeky :-), tak jsme se alespoň opatrně vymotali. Domů jsme to už akorát vyklusli, terén na úzké stezce stejně něco rychlejšího nedovoluje. Byla z toho hezká patnáctka, vložená kvalita se také počítá.

Večer jsem úplně odpadnul, usnul oblečený na posteli, asi horečka. Tak nevím, kdo koho vlastně utavil.

Středa 5. 10.
David volá zastřeným hlasem, že má stále horečku. Z práce chvátám, abych chytla ještě trochu sluníčka, beru postroj a Gandalfa a vydáváme se směrem k Řeži a na Husinec. Pěšinkou kolem vlaku psa zpočátku krotím jak to jen jde, aby nás oba nepřepálil :-). Pohoda. Dva kiláky do Řeže za dvanáct minut. Postupně zrychlujeme, až se usídlíme na pěti třiceti, tempo pro oba příjemně svižné. Jedenáct kilometrů s jednou psí koupací zastávkou úplně na pohodu. Oproti pondělku úplně jiný nohy :-).

Celý příští týden trávím v posteli, nebo v její bezprostřední blízkosti. Astma dělá z každého banálního nastydnutí poměrně frustrující záležitost, tiše se dusím a nedovoluji si moc vyskakovat. Jako malý bonus k mému trápení mi konečně ve středu došel od Manmatu přešitý postroj pro Boru. První verze ji odřela, tak se už nemůžu dočkat až vyzkoušíme upravenou verzi. Vydržím to do soboty.

Sobota 8.10.
S těžkým srdcem odpískáme běh Voděradskými bučinami. Závodu se vzdát dokážu, ale doma na zadku mně už nikdo neudrží.
Vyrážíme pěšky za keškami na Levý Hradec. Přidávají se k nám Tereza s Vojtou a dalším labradorem Hubertem. Tři psi vytvoří bujarou rozlítanou smečku :-).

Neděle 9. 10.
Pracovní verze dnešního programu zní: krátká procházka, dle možnosti kombinovaná s pomalým během a testováním nového postroje. Gandalf s Gábinou budou zastávat úlohu volavek. Místo činu: Řež a okolí.
Do Řeže se přemístíme ty dva kilometry vlakem. Učit Boru tahat na stezičce kolem vlaku by asi nebylo to pravé ořechové.

Pomalu se rozbíháme už na lávce. Gandalfa necháme udávat tempo, jde hned na plnou šňůru. Bora si vzorně ťape, ale zatáhnout ji ani nenapadne. Co jsem jí vtloukal do hlavy, padlo opravdu na úrodnou ůdu, tahání na vodítku je pro ni tabu.

Šnůru ale udržuje neprověšenou, pod nohama se motá jen málo. Co pro začátek více chtít. Promotáme se Řeží, pak stezka podle vody. Psi běží ukázněně vedle sebe, ale zatímco Gandalf se zapírá do postroje, Bora zpomalením reaguje na každé na potažení. To se přeci nesmí.

Posílám Gábinu dopředu, když už nám dvojice skoro mizí za zatáčkou, pobídnu už samou netrpělivostí poskakující Boru. Přesně jak se dalo předpokládat, zapomene na dobré vychování, páteř prohnutá do luku, packy zapřené o zem, zabírá, jak kdyby celý život nedělala nic jiného. Je to jako bych se vznesl, uhánime společně dopředu. Náskok smázneme překvapivě rychle, Bora se hned vrátí k původnímu způsobu tahu/netahu, kterému říkáme "lemrování".

V praxi to vypadá jako vzorně pracující pes, ale opak je pravdou. Pes nedává do tahu ani minimální úsilí. Gandalf, když se mu nechce, zvládá tohle umění s brilancí zkušeného mistra, (v tu chvíli je šňůra napjatá a pes běží úplně stejnou rychlostí jako já, když zpomalím, zpomalí taky, když zrychlím, přidá tak, aby šňůra zas byla napjatá). Někdy je to dost na hlavu :-).

Ale já už vím, že hráz je protržena, že Bora pochopila a zbývá jen dodat jí něco odvahy a sebevědomí. Chuť má, musí se přestat bát ji projevit.

Když smrkám a zůstaneme pár metrů za Borou. Gandalf, který až dosud šel vzorně jako vůdce smečky v mírném tempu, zapomíná na dobré vychování, zasprintuje a mě katapultuje dopředu. V takových chvílích mám docela obavu o své zdraví :-). Naštěstí pár skoky hodnými trojskokana ty dva doženeme, Gandalf se usídlí na vedoucí pozici a běh se zas zklidní.

U lomu odlovíme jednu lehkou kešku, je to v podstatě drive in, ale potěšila. Dlouho jsme běhali kolem, než nás napadlo mrknout do mapy. Otáčíme, máme v plánu ještě jeden odlov, trochu se bojím přístupové cesty, ale Gábina má již všechno promyšlené. Uhne na úzkou strmou stezku, která nás vede od Vltavy přímo k hledané vyhlídce, Bora se nedá pobízet a zabere tak, že vyletíme do svahu jak čertík z krabičky. Chvílemi se ohlíží a ujišťuje se, že je to fakt správně, ale když bez ustání chválím a chválím, zabírá jak o život.

Objevila jsem nábližku po schodech nahoru kolem loděnice. Keška má být někde nad ní. Podle mapy bychom museli obíhat celou Řež. Ze schodů zabočíme vzhůru pěšinou až doběhneme nahoru na skalnatý hřeben.

Dolů se mi nechce stejnou cestou a tak navrhuji dostat se k lávce zvrchu přes les za hlavní silnicí. Díky kešce jsme si propojili známé trasy a objevili i nový asi šestikilometrový okruh v dost členitém terénu a s jedním pořádným kopcem :-).

11. 10.
Vůbec se mi nechce ven běhat, ale hodinu se s Gandalfem jen tak procházet po Libčicíchc taky ne. Za úporného vrtění nasadím psovi postroj a jdeme. Běh je záhada. Běží se skvěle. Klušeme bez většího úsilí okolo 5:20 na kilák. Gandalf lemruje perfektně :-). Netáhne, ale běží přesně mým tempem. Když při pátém zrychlím pod pět minut, Gandího skoro táhnu já :-). Dvakrát uděláme tří minutovou pauzu, aby se napil. Jedenáct kilometrů máme za devětapadesát minut. Už se těším, až vyrazíme všichni na nějaký dogtreking.