...aneb ve dvou se to (někdy:-) lépe běží..
                    strasti a slasti páru na trati

Vopravdická Únětická

19. října 2011 v 22:17 | Gábina a dav |  Běželi jsme
Kdy? 15.10. 2011
Kde? Únětice
Kolik? Skoro 7km

"Za mlhou hustou, že by se dala krájet a možná ještě dál...", úvodní část Rákosníčkovy hlášky na sobotní ráno seděla jak ulitá, nebylo totiž vidět na krok. Jen s tou dálkou to není až tak úplně přesné, z Libčic do Únětic to máme, že by kamenem dohodil... a ten zbylý kousek v pohodě doběhl.

Ale předpověď slibuje slunečný den a Spolek za obnovu únětické kultury nabídl poprvé letos vlastní originální pivní Únětickou desítku, tak není proč váhat. Běželi jsme tenhle krosík už loni a zalíbila se nám jak trať, tak i rodinná atmosféra závodu.

Start těsně před polednem, takže mají šanci i ti, kdo nejsou úplně ranní ptáčata. Rychlá registrace ve stylových prostorách nově otevřeného pivovaru. Potkáváme kamarády i známé, je dost času na pozdravení i na rozklusání. Mám s sebou pouze tříčtvrťákový běžecký oblečení, ještě půl hodiny před startem se klepu i v mikině, pak mlha ale jako zázrakem mizí a já se budu při závodě celou dobu vařit. Dali jsme na rozhýbání pomalé tři kiláčky po trati a pomalu se suneme ke hřbitovu na místo startu. Je zatím docela zima. Znám ale dobře tahle mlhavá rána. Mlha se zvedne a teplota se přiblíží dvacce. U hřbitova je naštěstí auto, kam můžem odhodit přebytečný svršky. Během pár minut se vyjasní a rtuť teploměru jede nahoru. V chumlu běžců na startu rozeznáváme Romana Šebrleho.

Dorazil se na nás podívat i můj táta, z Dejvic je to sem jen kousek. Pověřuji ho focením, ale moc si od toho neslibuji. Jak tátu znám, bude si fotit krajinky a nějací běžci se mu na fotce objeví pouze náhodou. Taky že jo:-).


Start tradičně od hřbitova do mírného kopce. Je tu tlačenice, oproti loňsku dvojnásobný počet účastníků, ale my se
nijak necpeme, času bude ještě dost. Máváme na tátu, snad nás v tom davu stačí zaregistrovat. Nahoře na Holém vrchu cítím Gábinu někde vedle sebe, ale na louce z kopce mám plné ruce práce sám se sebou. Běží se mi docela dobře, nic nehrotím. Je nádherně.


Vím, že jsem loni při sebězích hodně ztrácel, letos je ale tráva suchá a navíc nové Inov8 sedí jak ulité. Stoprocentní souhlas, vloni mě na sebězích ostatní ukazovali záda, dnes se to daří mě. Koleno drží, zemská přitažlivost pomáhá,
v Inovech cítím spojení se zemí, hrbolatý terén nevnímám. Přesně tohle jsou situace, kde jsou botky jako doma. Zmocní se mě gravitace a dokonce i pár běžců nechám za sebou. Budu od téhle chvíli předbíhat, to je ta výhoda pomalých startů. Z kopce jsem si stačil vydechnout, ještě k Maxmiliánce mi to běží pocitově skoro zadarmo. Přitom stačím sledovat tep, pořád je kousek nad 170, tedy nad 90% TF max. Kdyby tak chtěl o něco málo před stopupáním klesnout, ale copak se dá zpomalit na klesající asfaltce do Roztok? Navíc se tu tahám se sotva dvanáctiletým klukem. Běží statečně, držíme se rameno na rameni, nic mi nechce nechat zadarmo.
David mi po seběhu definitivně ukázal záda. Tepák nemám. Od té doby, co mi ukazuje průměrný tep okolo 250 na něj kašlu ;-). Prostě běžím. Sluníčko, fascinující barvy podzimu propletené jeho paprsky, údolí Únětického potoka, běžci okolo mě. Pípne další kilometr a trochu se zhrozím. 4:23 je trochu mimo mojí výkonnost. Asi to brzy shledám. No a co. Vždyť je to jen sranda závod.
Konečně točíme na levou ruku a zpátky do terénu. Následných 300m stoupání je hodně záludných, loni mi vzaly sílu na následující, stále mírně stoupající polňačku. Takže letošní "špunt" ve stoupání mi přichází docela vhod. Nakupí se přede mnou pár běžců, kteří to asi trochu přepálili, tak pár kroků jdu. Během těch necelých padesáti kroků se srovnám a na poli už zase běžím.
Ten kopeček asi neudejchám. Po pár metrech přecházím do chůze a funím jako lokomotiva. Znovu mě předběhne dvojice kluků, se kterými se od začátku honím. Nějak to nehrotím. Spěchej pomalu Gabčo, říkám si. Kopec jdu až k místu, kde se šotolina mění v asfalt. Čas asi bude mizerný, ale nějak mě to netrápí. Pořád mírně stoupáme, kluci jsou přede mnou tak padesát metrů. Snažím se zrychlit. Při chodecké vložce do kopce jsem si docela odpočinula :-).
Zrovna když si říkám, jaký jsem dobrý, jde přede mě ten puberťák a ještě jedna paní/slečna v bílé bundě. Ach jo. Alespoň se jich držím očima, budeme se spolu tahat až do cíle. Přestože jsem se ujišťaval, kolik že to mám ještě sil, zdá se mi ta polňačka nějaká dlouhá. Mám pocit, že beru z posledního.
Po nekonečně dlouhé době přichází točka na levou a kýžené klesání po stejné louce, jako po start. Jak jsem se na tuhle chvíli těšil, tak se teď bojím, nožky se už trochu viklají. Pustit to dolů by už byl vědomý hazard.
Konečně louka klesá. Pouštím se dolů. Nebrzdím, mám pocit, že letím. Na konci seběhu, vnitřní stranou zatáčky, podběhnu ty kluky a pádím po rovině seč můžu směr cíl. Sil mám dost. Sluníčko, už je mi kapku vedro :-(, klidně jsem mohla běžet v tílku bez rukávů.
Děj se vůle páně. Rozum pláče někde nahoře na kopci a já běžím, jak rychle jsem v nikdy v životě neběžel. To celé s vědomí, že jestli si ustelu, dojedu to po čuni až do cíle.
Vyšlo to, snad proto, že louku už vysušilo slunce, snad díky těm botkám. Euforie, že jsem to přežil mi vydrží ještě asi tak šedesát metrů, pod skálou u rybníka už zase začínám chcípat.
Nechcípu, snažím se udržovat tempo těsně nad pět minut. Vypadá to (nechápu, jak je to možné), že budu rychlejší než vloni. Nejurputnější je boj já x já. Mrkám na stopky. Nesmím zpomalit, abych tu loňskou porazila :-).
Tady jsme před pár měsíci při jarní procházce narazili na invazi tisíců malých ropušek. Jako živý koberec se hemžily po celé cestě, ať jsme se vyhýbali, jak jsme mohli, určitě jich máme pár na svědomí. Uchváceně jsme kolem nich lezl po kolenou a plazil se s foťákem po břiše. Skoro jako se plazím teď, jen mi chybí ten foťák.


Kousek za rybníkem mi dochází, že jsem na už v místech, kde jsme se po ránu rozbíhali, že už to bude opravdu jen kousek. Zkouším sáhnout ještě kamsi hlouběji, bílá bunda je přede mnou. Hodím si pomyslné laso a začnu se k ní pomalu přitahovat. Jde to, sice ztuha, ale jde. Tady už není proč se šetřit, závěrečné stoupání je už nadohled.
Místní specifikum, nemají tu cílovou rovinku, ale cílový kopeček. Zatímco se mačkám, táta stojí kousek před cílem a zasněně kouká do sluníčka. Něco neartikulovaně zasípám, stačí ještě zvednout foťák k očím. Moje ješitnost mě určitě o nějaku tu vteřinku připravila a ta fotka nestojí za moc.
Kopeček před cílem vypadá prudce, ale není dlouhý. Dá se běžet na dluh. Prostě se nadechnout a vydupat nahoru a tam vydechnout. Mám radost, že i přes krizi a flákání se v kopci loňský čas pokořím. Směju se do kroku. Kamarád Zdeněk mi pak v cíli řek´,že kdybych nebyla pořád tak vysmátá, běžím o minutu rychleji. Asi na tom něco je. Ale doběhnout a vrhnout? Hm, to bych si ten běh tolik neužila :-).
Moje dítě mi pravidelně říká: "Nenechávej se fotit, když jsi vyšitý!" Má pravdu, všechny ta fotky jsou stejné. Otevřená ústa slintajícího idiota a povolené rysy vyžilého starce.
Už je tu cíl, odmáčknu stopky, v hlubokám předklonu se opřu o první věc v dosahu a přemýšlím, jestli a případně kam se půjdu vyzvracet. Zlepšení o dvě a půl minuty oproti loňsku ukazuje, že ses asi fakt docela zmáčknul :-). Pak mi to le nedá, vezmu foťák a ještě chytnu Gábinu při doběhu.



Netrpělivě pak společně vyhlížíme Jitku.Stejně jako loni se dobrovolně ujala role peacemakera a dovedla do cíle Zdeňkovu dceru Verunku. Verča měla slíbeno, že když poběží pod pětačtyřicet minut, koupí jí tatínek něco pěknýho na sebe. Když ji zahlídnemei blížit se do cíle s docela velkou časovou rezervou, běžíme jí fandit. Verunku hecuju, ať přidá. Běžím krok před ní. "Makej, předběhneš mě", pobízení se ujímá. Verunka přidává a jde přede mě i ostatní doprovod. Dárek jí nemine. Čas je o půl druhé minuty lepší než byl tatínkův limit. Gratulujeme :-).


Odřídím domů, kde si konečně po obědě dám zaslouženou (?) cenu - Únětickou desítku. Absolutní vítěz byl o víc jak 12 minut rychlejší než já :-(, za to bych si zasloužila jen tak vodu bez bublinek, ale alibisticky si můžu svůj běh pochválit - díky rychlým seběhům a závěrečnému finiši jsem měla čas o 22 vteřin lepší než vloni a jen o 4 minuty horší než Roman Šebrle :-). Tož, která matka od plotny se může pochlubit takovým výsledkem? Za odměnu jsem si na oslavu navrch koupila i Únětickou dvanáctku :-)).
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 mapo mapo | 20. října 2011 v 9:30 | Reagovat

Parádní ropucha :-))

2 Verča Verča | 22. října 2011 v 21:55 | Reagovat

Super článek moc pěkné fotečky
Verča

3 tatínek od Verunky tatínek od Verunky | 23. října 2011 v 18:25 | Reagovat

Dost drahý závod - značková mikina ale sluší :). Příště pod 40 minut, Verunko !!!

4 dav dav | E-mail | Web | 24. října 2011 v 10:09 | Reagovat

:-))

5 12honzade 12honzade | E-mail | 30. října 2011 v 18:19 | Reagovat

Me se libi to mavani!!! Je videt, ze jste si to uzivali. Hlavne nelibat po ceste zadny zaby, kdo vi, co by z toho poslo:)! MSF! 12:)

6 vestec vestec | Web | 12. ledna 2012 v 18:59 | Reagovat

Dobry clanek, hezky blog, podivas se na muj webik?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama