...aneb ve dvou se to (někdy:-) lépe běží..
                    strasti a slasti páru na trati

Listopad 2011

Vyhlášení války?

25. listopadu 2011 v 22:25 | Gábina a dav |  Když to nepatří nikam, patří to sem

Předem upozorňuji ty fundamentalisty, kteří hledají na našem blogu příspěvky pouze běhacího charakteru, že dnes to pouze a výlučně o běhání (zase) nebude. A pro ostatní, co to ještě neodklikli a čtou dál, upozornění číslo dvě, budeme velmi tendenční a neobjektivní. A bude to zase o psech.

Psi jsou jedním ze středobodů našeho života. Vlákno "Běh a psi" je na behej.com jedno z nejfrekventovanějších.
Od vcelku objektivních příspěvků až po ty plné emocí. Od úplných nesmyslů a agresivních výlevů, po ty věcné a konkrétní. Totožné schéma jako u většiny kontroverzních témat. Samotným vrcholem pak bývá touha ozbrojit se a s dotyčným problémem se vypořádat jednou pro vždy. Ani tady podobné militantní návrhy nechybí. Místy to skoro vypadá na brzké vyhlášení války mezi běžci a psy.

Takže zde je i naše kapička přilitá do plamenů dotyčného sporu. Pro někoho to možná bude kapka olejová, která plameny konfliktu jen roznítí, ale naším příspěvkem k mírovým rozhovorům by daleko raději byla nějaká ta trocha vody.

Cílovou skupinou budiž dnes lidé, kteří nemají psy rádi.

Kdo někdy v návalu upřímnosti prohlásí, že nemá rád psy, připadá si často v tu chvíli jako malomocný nebo přinejmenším prašivý. Všichni se od něj odtáhnou a shlížejí na něho jako na potencionálního vrahy malých dětí.

Ač nerad, přiznávám těmhle společenským vyděděncům právo na existenci. Každý nemusí být úplně odvázaný z toho, když mu Váš pes poslintá ruku, vrazí čumák do rozkroku, nebo položí packy na ramena. Nebo cosi z tohoto repertoáru předvede názorně demonstruje na Vašem potomkovi. Nemluvě ještě o něčem horším.

Prosba ke všem, kteří cítí k našim čtyřnohým spoluobčanům čistou averzi, nebo jsou jim prostě jen ukradení. Věnujte jim teď (a možná i v budoucnu) trochu své pozornosti, zmobilizujte své psychické síly a pokuste se o nějakou tu formu empatie. Naučte se je znát. Umožní Vám to s nimi do budoucna "nevycházet" daleko snadněji.A usnadní to život těm z nás, ktěří se snaží, aby jejich psí kamarádi zasahovali do cizích životů co nejméně.
Dáváme přednost řešení smírnému bez použití střelných zbraní a jiných násilných prostředků. Kdo i nadále preferuje postoj: "Odprásknu toho drzýho vořecha i s tou blbbou bábou", tomu, obáváme, nemáme ve svých následných úvahách co nabídnout.
Existuje několik modelových situací, které při setkání těchto dvou zdánlivě antagonistických skupin mohou nastat. Zkusíme je vyjmenovat a popsat, jak bychom je mohli řešit.

1. Motá se.

Zdánlivě ideální příležitost zašlapat toho malýho zmetka do země. Zajímavé, že nikdo tak nečiní velkým zmetkům, či malým voříškům, kteří hrdě ťapou vedle dvoumetrových svalovců, ale to bylo jen tak na okraj :-).

Pes na volno či na flexině (to je ten samonabíjecí špagát, který se Vám za chvíli omotá kolem nohou), protíná Vaši plánovanou trajektorii. Jednoznačně Vás omezuje, nutí ke změně tempa. Tak se jednoduše přizpůsobte. Přejděte do kroku. Představte si, že se tam motá malé dítě na tříkolce, stařenka o berlích, parta teenagerů, která zabírá celou cestu. Museli byste jednat obdobně. Pokus o domluvu většinou kontraproduktivní. Kdo si zabere celou cestu pro sebe, nechá své dítě, aby Vám přejelo přes nohy, nebo svého psa, aby Vás omezoval, nebývá většinou domluvě přístupný. Hravého psa odstrčit, pokud na Vás skáče, stačí nepatrně povysunout koleno. Pro dobro své i ostatních, kteří ho v budoucnu potkají. Davidv roční flat Bora je dokonalým prototypem motajícího se psa. Hlavně běží-li s námi na volno, mám ji každou chvíli pod nohama, v mžiku přes ní přeskakuju, kleju nebo chytám balanc. Gandalf si zas myslí, že může (na šňůře i bez ní) kolem lidí procházet se skulinou deseti centimetrů. Nechápe a zmateně kouká, když je za to od nás peskován. Nechápe, že by se ho mohl někdo bát (náš labrador má skoro pětatřicet kilo).

2.Závodí

Hravá varianta předešlého.Přijměte jeho hru a klidně přidejte, pokud ovšem není v dohledu silnice (a pokud vidíte, že pes je hravý :-). Prověřte fyzičku majitele, pokud si příště svého drobečka neohlídá, bude se muset také nutně proběhnout. Jen to nepřehánějte, nebo můžete mít nového kamaráda. Pokud se bude majitel rozčilovat, proč že jste na něj nepočkali, lze předstírat nevědomost, nebo se tu nabízí ideání příležitost pro výbušnější typy, seřvat ho. Tohle dělal tak do roka. Když jsem viděla běžce (v té době jsem sama ještě neběhala) zachvátila mě panika, protože se Gandalf s jásavým štěkotem vrhal za postavičkou a veškeré předtím nacvičované a jinak docela fungující povely braly za své. Po cestě se řítíval běžec, za ním labrador a nakonec skoro zvracející já (kdo viděl Marlyho, ví o čem mluvím :-). Naštěstí běžci v okolí Chomutova, které jsme potkávali, byli tolerantní a spíše z mých neartikulovaných omluv mezi popadáním dechu měli legraci a psa se zastávali :-).
Gandalf je ale dodnes typický příklad závodivce. Na loňském Šutru mě málem zabil, protože se usmyslel, že (přes mou objektivní pomalost) poběžíme s těmi předními běžci a já za ním na šňůře plápolala jak fanglička. Ve chvíli, kdy nám ti rychlí utekli zpomalil, protože běžet rychle sám už není taková legrace...
Běžíme-li s Davidem, či partou běžců, a někdo je před námi táhne mě vší silou, dokud nejsme na úrovni toho prvního.

3.Štěká a závodí/pronásleduje nás.

Nenechat si líbit. Může následovat kousnutí zezedu (kam jinam, než dozaduJ Pokazit psovi, radost, rázně se otočit a vystartovat proti němu, nejlépe s nějakým neartikulovaným výkřikem na rtech. Čím více, tím lépe. Takoví dva voříšci jsou tady v Libčicích. Často majitelům utečou ze zahrádky, běhají volně venku, vrčí, štěkají a běží za námi. Jsou tak "drzí", že nás pronásledují i v případě, že mám zapřáhnutého Gandalfa. Zřejmě se ve své naivní pýše myslí, že Gandalf před nimi prchá, když se jim nepostaví čelem. Kdyby tušili, jak se v tu chvíli zježí a jak rád by je prohnal, možná by zůstali způsobně na svém dvorku :-). David občas provede otočku a na běsnícího vořešáka zařve. Z toho ovšem mají šok i všichni případní kolemjdoucí.

4. Štěká a cení

Tady začíná být namístě jistá opatrnost. Je třeba mít nastudovanou psí mimiku. Většinou se nejedná o nic vážného, ale je tu bohužel to slůvko většinou. Zastavit se, zkamenět, neotáčet se zády, ukrýt ruce. Přímý pohled může mít odstrašující účinek, ale může také vyvolat agresi. Snažte se vypadat co největší, ruce v kapsách bundy na hlavu. Zařvat si není na škodu. Zažila jsem dvakrát (naštěstí ani jednou při běhu), poprvé jsem ztuhla jako Lotova žena a psa si za pár vteřin odvolali. Podruhé to bylo složitější. Měla jsem Gandalfa na vodítku na konci vsi u posledního plotu a najednou se objevil cenící a zlé zvuky vydávající stafford (bez obojku, bez pána, asi zdrhl z nějaké zahrádky). Vystartoval na nás a David, který byl s Borou kus dál, jen křikl, ať pustím vodítko. Psi na sebe vrčící skočili (už jsem se viděla u veterináře...), pak ale začali okolo sebe jen chodit, vrčet a "velký zlý pes" se asi po (nekonečných) třech, čtyřech minutách sebral a sám odešel.

5. Vážný útok

Jste v průšvihu. Už jste určitě udělali několik chyb (z psího hlediska). Vstoupili jste do psího teritoria, pes má pocit vlastního ohrožení, ohrožení svých mláďat nebo svého pána. Nebo máte tu smůlu, že jste narazili na patologického jedince. Právo (to lidské) sice stojí na Vaší straně, ale to Vám v tuto chvíli není nic platné. Použití zbraně je velmi diskutabilní. Pokud nejste v tomto oboru školeni nemáte šanci. Zapomeňte na nůž, kasr nebo na střelnou zbraň. Jsou Vám k ničemu, nestačíte se v situaci zorientovat, smysluplně ji vyhodnotit, rozhodnout se pro použití zbraně, tu pak vytáhnout a účinně použít. Není na to čas. A Jjsou plemena psů, která vedou útok s razancí, proti které nemá člověk šanci. A moc se neradujte, ani když má ten pes košík. Z fyzikálního hlediska je to prostě jen 50-80kg živé váhy s čímsi železným na konci. Prostě Vás tím košíkem umlátí.

Existují studie, které útočníka ozbrojeného nožem vyhodnocují jako vítěze ve střetu s držitelem střelné zbraně
do vzdálenosti cca 7-8m. Útočník totiž tuto vzdálenost překoná za méně než vteřinu. A může to být i skoro 10m, pokud si Vás na mušku vezme Usain Bolt. A pomněte, že kdekterý vořech je rychlejší než Usain. A kdo mi nevěří, ať si zajde na nějaký kynologický cvičák. Dobrovolného figuranta tam jistě uvítají. Sám si pak udělá obraz o tom, co takový útok obnáší. A to jsou služební plemena, která mají zadržení pachatele pouze jako sportovní disciplínu a jejich zásah nemá s agresí co dělat. Správný sporťák si před zákusem ještě zavrtí ocasem, taková je to báječná hra. Je to jen slabý odvar skutečně vážně míněného útoku.

Je ale ještě jeden důvod, proč lze případné ozbrojování (ať už ve strachu ze psa nebo lidského útočníka) považovat za kontraproduktivní.

Neozbrojený jedinec se chová jako plachá zvěř. Vidí případného útočníka za každým rohem. Vyhýbá se rizikovým místům, jako jsou okolí hospod, temná zákoutí, výklenky, které by mohly posloužit jako skrýš. Raději chodí osvětleným středem noční opuštěné ulice. Než riskovat setkání s podezřele vyhlížející halasnou skupinkou, raději to otočí a zajde si o tři ulice. Zajímavé je, téměř nikdy nebývá napaden.

Vlastnictvím zbraně se z člověka opatrného a plachého stává tvor odvážný a připravený čelit nebezpečí, tedy potencionální oběť útoku. Pohrdá výše uvedenými bezpečnostními opatřeními v podvědomé touze nějak vnějškově ospravedlnit tu střelnou věc v kapse.

Velmi pěkně to popsal Karel Čapek v Člověku ozbrojeném. Tato krátká stať by se měla stát povinnou četbou pro všechny, kdo o nějaké formě vlastní ozbrojování uvažují.

Zpátky ke psům, k těm šelmám, do jejichž evoluce jsme před pár tisícil lety počali zasahovat. Přes veškerou naši snahu vidí každý pořádný pes v objektu příslušné velikosti, který se pohybuje směrem od něj kořist. Kořist svým chováním spouští lovecké chování, jehož součástí je její pronásledování (pozor, následné stržení a zabití kořisti je již domestikací z valné části vyblokované, pokousání tedy s pronásledováním nemusí nutně souviset). Neodikutovatelnou povinností nás všech psích majitelů je takovému chování bránit. Činíme tak výchovou. Právě během tohoto procesu může dojít k situaci, kdy pes svým chování obtěžuje neznámého člověka. Blbé a bláznivé štěně se rozběhne za svou "kořistí". Víme, nemáme na nic takového právo. Prosíme o toleranci a velkodušnost. Zastavte se na chvíli ve svém běhu, který není tím nejdůležitějším na světě. Ne jen proto, abyste použili pepřák. Mimochodem, kdo zakusil jeho účinky na vlastní kůži, může si představit, co udělá s mnohem citlivějším psím nosem.A co to udělá s povahou naivního psího dítěte, které jednalo, jak mu pud a hlas přírody velí. Co asi udělá takový pes příště?

Otázkou, která by mě zajímala, je - kolik procent z celkového počtu příspěvků, třeba právě na běžeckém fóru popisovaných napadení psem při běhu, je skutečně (vážným) napadením a kolik procent "jen" (často ovšem znatelně) nepříjemným obtěžováním (skákání, honění, závodění, poštěkávání, motání se) a kolik procent tzv, "strach má velké oči" (pes nic nedělá jen se jde podívat nebo si člověka ani nevšímá, ale vynoří se blízko např. ve tmě a na smrt někoho vyděsí). Chápu ale, že pokud už má člověk špatnou zkušenost, vidí pak černé scénáře všude. Sama mám ovšem více negativních zkušeností s některými páníčky než se samotnými psy. Daleko větší ohrožení cítím z po patách ňafajících vesnických vořechů, kteří zdrhli z řetězu na dvorku či zahrádky, než z bytových psů s pánem na procházce.
Můj předchozí pes - střední pudl - kousl člověka jednou a to když ho tehdy desetiletý syn vedl večer parkem na vodítku (já šla pár kroků za nimi), najednou se vynořil ze tmy pán, který vedl vrzající kolo, pes v mžiku zavrčel a pána lehce kousl do nohy. Opravdu ne moc, ale prostě ho štípl. Pán se lekl taky, vynadal nám, co se do nás vešlo, my se skoro s pláčem omlouvali, pán zaklel něco nepublikovatelného a odvrzal pryč do tmy. Ben pak pár týdnů nosil košík. Nikdy předtím, ani další léta po tom nic podobného neudělal.
Pes je prostě živé stvoření a jako takový není zcela odhadnutelný (to platí od člověka po andulku),někdy se lekne, vystresuje, znejistí (všichni známe Silvestrovské příběhy o zaběhnutých psech, kteří šílí z petard). Některého psa vyděsí dělobuch, jiného kolo, dalšího třeba dusající běžec, jiného vůbec nic. Snažíme se předpokládat, co by ti naši mohli vyvést a blbým situacím předcházet. Většinou se to daří. Někdy jsou ale třeba v mžiku v mrazu ve vodě (a pak přijdou antibiotika). Jindy prolítnou bahnem a oklepou se kamarádce na boty.

Omluva předem patří všem, které to obtěžuje. Omluvte prosím některé projevy, které nejsou ze strany psa vůči vám vůbec nijak zle míněny, ale vám se tak mohou jevit. Díky za všechny praštěné psy (labradory zvlášť) .-)

Chceme domluvu a věříme v ni. V domluvu mezi psími i nepsími lidmi.

Zimní nostalgie

16. listopadu 2011 v 19:51 | Gábina a dav |  Milý deníčku...
16. 11. 2011

Zima. Nerad zimu. Nemluvím tu o chladu. S nižšími teplotami není problém se vypořádat. Přidat další vrstvu, začít se více hýbat, nebo se napít něčeho zahřívacíhoUsmívající se. Ale abych se nevytahoval, dva dny nám teď netopili a pěkně mě to štvalo. Chodit doma ve dvou a více vrstvách mi přišlo jaksi nepatřičné. Natahovat si do postele kulicha a navlékat rukavice, když člověk píše, to si pak hned připadá jako polární dobyvatel. A hned také vytáhne knihy Byrda, Scotta a Amundsena.
S nimi se těch panelákových patnáct stupňů hned lépe snáší. Přitom je to jen drobná nesnáz, ale to jsem odbočil.Nevinný

Chtěl jsem mluvit o zimním období. Nejde mi o zimu astronomickou začínající zimním slunovratem, v našich končinách tedy 21. prosincem. Po slunovratu je to už všechno veselejší, dne začíná pomalu ale jistě přibývat, vše spěje k jarní rovnodennosti.


Mně nejvíce vadí ta zima, která mi ze dne (právě teď) pozvolna ukrajuje. Kousek po kousíčku zbavuje můj život denního světla. Slunko se v tomto období kamsi schová a ze dnů jsou jen stále se krátící šedavé časové úseky prokládané tmou. V létě není problém vyrazit v šest na tři hodiny ven a ještě si užít slunka. V zimě bych už v pět nejraději zalezl. Plně chápu zvýšené procento sebevražd v severských zemích. Já bych byl první na řadě. A nařízení o prohibici se mi na severu zdá plně opodstatněné. Co jiného taky o polárních nocích dělat?

Zima, mlha, tma. Za polárních nocích by se mělo spát. Místo spánku v šest třicet vyrážím se psem na procházku, dech ledové královny všechno zbarvil do bíla a proklatá inverze zabalila vzduch do šedavých cárů a chuchvalců. Nemám to ráda. Na těch dvacet minut se rozhodně nepřevlíkám do běžeckého. Ani se mi nechce hýbat. Trochu sice sem tam popoběhnu Gandalfovi naproti, ale v bílé tmě bílého labradora moc vidět není a mě se nechce vůbec nic.
Do práce přicházím na půl osmou. Kdyby se ve škole jen učilo, byla by to paráda. Ale výchovné komise, práce na školním webu, pěvecký sbor a ostatní legrácky spolknou i odpoledne a doma jsem kolem půl páté. Honem ven se psem. Zase do tmy :-(. Ještě před čtyřmi týdny stačilo triko a tříčtvrťáky, pes dostal kšíry a běželi jsme venčit přes Řež Husince nebo do Klecánek. Teď bych se na stezce asi přerazila. Po silnici přes celé Libčice se mi rozhodně nechce. Obejdeme blok domů a projdem se po poli. Tma, mlha, zima. Místo běžeckých kalhot popadnu knížku a zalezu do postele. Vyhrabu se ještě na jedno venčení, ale to je dnes veškerá moje aktivita. Nemám morálku vůbec na nic. Usnout až do doby, kdy bude vidět na venčení psa. Usínám a zdá se mi že běžím v tílku po louce plné pampelišek...

Letní vstávání je radost. Sám od sebe se klidně vzbudím na šestou a jdu si užívat to vše hezké, co takové slunkem prosvětlené ráno nabízí. Nyní ještě někdy kolem osmé pořád nechápu, co po mě ten svět vlastně chce.Není dostatek světla na snížení hladiny melatoninu, mozek zatvrzele setrvává ve spacím režimu. Že jsme se jako druh nevydali cestou zimní hibernace vidím jako velké evoluční nedopatření. Na podzim bych zalil kytky a vzbuďte mě až na jaře.


Zimní běhání taky nic moc. V létě jsem na vyběhnutí nachystán raz dva. Bez přemýšlení na sebe hodím kraťasy a triko a už to valím. Teď abych se začal chystat hodinu předem. Všechny ty vrstvy a mezivrstvy, nefuky a rukavice, čepice a čelovka. Žádný prostor pro chyby. Stačí vrstva silnější, než má být a už se pařím. A když se pařím, tak se potím, takže ve finále nakonec vymrznu úplně stejně, jako bych se oblékl nedostatečně. Funkční materiály sice drobek pomohou, ale stejně jsem po delším běhu mokrý jak myš a zastavit prostě nemůžu. Ideálním typem pohybu se stává běh pomalý a vytrvalý. Doba jako stvořená k nabírání objemů, jen…, jen kdyby to délka světelného dne dovolovala. Začarovaný kruh, ach jo.


Otázka etická

2. listopadu 2011 v 22:42 | Gábina a dav |  Naši psové

Otázka vztahu lidí a zvířat. Lidé jsou celkem pěkná sebranka, chovají se hnusně k sobě navzájem a není tedy proto důvod, aby se ke zvířatům chovali nějak lépe. To je ale problém globální a pro mě příliš velké sousto. Abych se tu tedy veřejně nezalknul, zkusím téma zúžit a přenést do oblasti, která je mi přeci jenom trochu bližší. Zvířata ve sportu.

Člověk odpradávna využíval přirozených schopností zvířat nejdříve ke svému užitku a prospěchu, časem se mnohé z těchto původně vážných činností postupně transformovaly v samoúčelnou soutěž konanou pro zábavu. Lov se psy či ptáky již nezajišťuje potravu nutnou k přežití, holubi nepřinášejí depeše, které by rozhodly o průběhu bitev, naše životy již nezávisí na rychlosti a vytrvalosti koní či velbloudů. Ta tam je doba, kdy přežití celé osady bylo v rukách/packách psího spřežení vezoucího vakcínu proti záškrtu.

Až doposud je vše v pořádku. Tedy pokud si odmyslíme ony tragické případy, kdy se zvířata pro zábavu lidí vzájemně zraňují a usmrcují. Ale to je už také jiná kapitola.

Jsem dalek brojit proti dostihovému sportu a vrhat se pod kopyta koní v domnění, že tím něco zlepším na jejich životě. Přitom mi krvácí srdce, když vidím poraněného koně. Celou Pardubickou se třesu o životy všech těch nádherných bytostí, které ze sebe vydávají to nejlepší, co v nich je. Abychom si rozuměli, pořád je řeč o koních. Ne že bych si nevážil lidského zdraví a života, ale lidé jsou tam z vlastní volby.

Obdivuji vytrvalost a orientační schopnost poštovních holubů, ale náhodou jsem měl v opatrování jednoho takového ptačího závodníka. Jestli jsem jen trochu schopen rozpoznat únavu a vyčerpání, tak tenhle borec byl opravdu úplně na dně.

Jistě existují takové věci, jako je například již mnohokrát diskutované norování se psy. Tady už se ocitáme na jakési etické hranici. Chápu nutnost přípravy psa pro tuto náročnou a život ohrožující činnost, nechápu ale norování provozované jako soutěž.

Žasnu nad loveckými schopnostmi dravých ptáků, ale nechápu sokolníka, který k uspokojení osobních ambic pošle svého ptáka na kořist, která je evidentně nad jeho schopnosti. Dolámané letky a pařáty, nadosmrti hendikepovaný dravec odsouzený k bolestivému posedávání.

Ale zpátky ke psům. Dlouholetá zkušenost mi praví, že unavený pes nezlobí. Navíc ještě jako prémie, unavený pes je šťastný pes. Tvor fyzicky i mentálně vybitý je psychicky daleko spokojenější a vyrovnanější, než jedinec permanentně frustrovaný z nedostatečně využívaného vlastního potenciálu. A teď už není řeč jen o psech.

Je mým očím daleko milejší pohled na psa, který sotva plete nohama a jazyk plouhá po zemi, než obézní, uštěkané a otravné zvíře, kterému je milostivě dopřána jedna či dvě krátké vycházky denně.

A kdo je ještě na pochybách, kdo mi bude tvrdit, že pes není tažné zvíře, aby byl zapřahán, měl by se podívat na závody spřežení. Celý tým ječí nedočkavostí a vrhá se do postrojů, jen a jen vyrazit. Celý tým pomocníků má co dělat, aby udržel ty nedočkavce do startovního výstřelu.

Stále vše v pořádku, ale to celé byl pořád jen úvod. Pomalu se už propracovávám ke konečné otázce. Jak už jsme určitě někde psali chystáme se v budoucnu na dogtrekkingy.

A začínáme už pomalu trénovat. Zapřaháme psy, o víkendu jsme dali 18km procházku v Kruškách. Já vím, tohle je spíš jen taková delší prochajda, ale Bora je ještě pořád malá. Také my jsme toho měli až dost. Zjišťujeme, že neumíme chodit. Uběhnout dvacku vcelku není problém, ale ujít, to se pak vzpamatováváme dva dny :-).

Dobře víme, že tenhle sport je tak trochu extrém. Cituji z cgarakteristiky:

"Dogtrekking je extrémní kynologický vytrvalostní sport, při němž jsou překonávány mimořádné vzdálenosti v časovém limitu. Vede účastníky k samostatnému rozvíjení fyzických a mentálních (např. orientačních) schopností. Dogtrekkingové akce jsou obvykle pořádány na 100 a více kilometrů. Za nejkratší dogtrekkingovou akci lze respektovat podnik na 80 km."

Máme rádi extrémy, takže ještě pořád vše v pořádku. Ale teď přijde stěžejní otázka.
MAJÍ EXTRÉM RÁDI I NAŠI PSI?

Z vlastních zkušeností víme, jaké to je mít stovku v nohách. Stovka v nohách bolí. Ať už má člověk natrénováno jak chce, vždycky to bude bolet, vždycky je třeba se v jistý moment kousnout a jít přes bolest.. Stovku člověk nijak nevokecá.
OK, pokud je to moje rozhodnutí. Ale mám právo do toho nutit někoho jiného? Teď mi napadá, jestli jsem do toho svého času taky moc nenacpal Gábinu. Ale co, ta má přeci pusu a dokáže se ohradit, docela dobře. Ale co němá tvář? :-)
Četl jsem kdysi kdesi dotaz zájemce o dálkový pochod, zda se může akce zúčastnit se svým psem. Odpověď organizátora: Ano, pokud si myslíte, že Vám to někdy odpustí." Jako fór dobrý, ale vážně, chci dělat něco, co by mi pak někdo měl odpouštět? Natož někdo, koho mám opravdu rád.

Vůbec si nemyslím, že se tady a teď doberu při svém uvažování nějaké odpovědi. Prostě to budeme muset zkusit a pak uvidíme. Ale prosím tímto zkušenější a světa znalé, odpovídejte, reagujte. Nechceme mít pocit, že jsou naše povídání jen kamenem hozeným do studny, nad kterým se po pár kolech na hladině zavře voda a pak dál už nic. Takže sem
s Vašimi názory a zkušenostmi, těšíme se, Gábina a dav a Bora A Gandalf.