...aneb ve dvou se to (někdy:-) lépe běží..
                    strasti a slasti páru na trati

Vyhlášení války?

25. listopadu 2011 v 22:25 | Gábina a dav |  Když to nepatří nikam, patří to sem

Předem upozorňuji ty fundamentalisty, kteří hledají na našem blogu příspěvky pouze běhacího charakteru, že dnes to pouze a výlučně o běhání (zase) nebude. A pro ostatní, co to ještě neodklikli a čtou dál, upozornění číslo dvě, budeme velmi tendenční a neobjektivní. A bude to zase o psech.

Psi jsou jedním ze středobodů našeho života. Vlákno "Běh a psi" je na behej.com jedno z nejfrekventovanějších.
Od vcelku objektivních příspěvků až po ty plné emocí. Od úplných nesmyslů a agresivních výlevů, po ty věcné a konkrétní. Totožné schéma jako u většiny kontroverzních témat. Samotným vrcholem pak bývá touha ozbrojit se a s dotyčným problémem se vypořádat jednou pro vždy. Ani tady podobné militantní návrhy nechybí. Místy to skoro vypadá na brzké vyhlášení války mezi běžci a psy.

Takže zde je i naše kapička přilitá do plamenů dotyčného sporu. Pro někoho to možná bude kapka olejová, která plameny konfliktu jen roznítí, ale naším příspěvkem k mírovým rozhovorům by daleko raději byla nějaká ta trocha vody.

Cílovou skupinou budiž dnes lidé, kteří nemají psy rádi.

Kdo někdy v návalu upřímnosti prohlásí, že nemá rád psy, připadá si často v tu chvíli jako malomocný nebo přinejmenším prašivý. Všichni se od něj odtáhnou a shlížejí na něho jako na potencionálního vrahy malých dětí.

Ač nerad, přiznávám těmhle společenským vyděděncům právo na existenci. Každý nemusí být úplně odvázaný z toho, když mu Váš pes poslintá ruku, vrazí čumák do rozkroku, nebo položí packy na ramena. Nebo cosi z tohoto repertoáru předvede názorně demonstruje na Vašem potomkovi. Nemluvě ještě o něčem horším.

Prosba ke všem, kteří cítí k našim čtyřnohým spoluobčanům čistou averzi, nebo jsou jim prostě jen ukradení. Věnujte jim teď (a možná i v budoucnu) trochu své pozornosti, zmobilizujte své psychické síly a pokuste se o nějakou tu formu empatie. Naučte se je znát. Umožní Vám to s nimi do budoucna "nevycházet" daleko snadněji.A usnadní to život těm z nás, ktěří se snaží, aby jejich psí kamarádi zasahovali do cizích životů co nejméně.
Dáváme přednost řešení smírnému bez použití střelných zbraní a jiných násilných prostředků. Kdo i nadále preferuje postoj: "Odprásknu toho drzýho vořecha i s tou blbbou bábou", tomu, obáváme, nemáme ve svých následných úvahách co nabídnout.
Existuje několik modelových situací, které při setkání těchto dvou zdánlivě antagonistických skupin mohou nastat. Zkusíme je vyjmenovat a popsat, jak bychom je mohli řešit.

1. Motá se.

Zdánlivě ideální příležitost zašlapat toho malýho zmetka do země. Zajímavé, že nikdo tak nečiní velkým zmetkům, či malým voříškům, kteří hrdě ťapou vedle dvoumetrových svalovců, ale to bylo jen tak na okraj :-).

Pes na volno či na flexině (to je ten samonabíjecí špagát, který se Vám za chvíli omotá kolem nohou), protíná Vaši plánovanou trajektorii. Jednoznačně Vás omezuje, nutí ke změně tempa. Tak se jednoduše přizpůsobte. Přejděte do kroku. Představte si, že se tam motá malé dítě na tříkolce, stařenka o berlích, parta teenagerů, která zabírá celou cestu. Museli byste jednat obdobně. Pokus o domluvu většinou kontraproduktivní. Kdo si zabere celou cestu pro sebe, nechá své dítě, aby Vám přejelo přes nohy, nebo svého psa, aby Vás omezoval, nebývá většinou domluvě přístupný. Hravého psa odstrčit, pokud na Vás skáče, stačí nepatrně povysunout koleno. Pro dobro své i ostatních, kteří ho v budoucnu potkají. Davidv roční flat Bora je dokonalým prototypem motajícího se psa. Hlavně běží-li s námi na volno, mám ji každou chvíli pod nohama, v mžiku přes ní přeskakuju, kleju nebo chytám balanc. Gandalf si zas myslí, že může (na šňůře i bez ní) kolem lidí procházet se skulinou deseti centimetrů. Nechápe a zmateně kouká, když je za to od nás peskován. Nechápe, že by se ho mohl někdo bát (náš labrador má skoro pětatřicet kilo).

2.Závodí

Hravá varianta předešlého.Přijměte jeho hru a klidně přidejte, pokud ovšem není v dohledu silnice (a pokud vidíte, že pes je hravý :-). Prověřte fyzičku majitele, pokud si příště svého drobečka neohlídá, bude se muset také nutně proběhnout. Jen to nepřehánějte, nebo můžete mít nového kamaráda. Pokud se bude majitel rozčilovat, proč že jste na něj nepočkali, lze předstírat nevědomost, nebo se tu nabízí ideání příležitost pro výbušnější typy, seřvat ho. Tohle dělal tak do roka. Když jsem viděla běžce (v té době jsem sama ještě neběhala) zachvátila mě panika, protože se Gandalf s jásavým štěkotem vrhal za postavičkou a veškeré předtím nacvičované a jinak docela fungující povely braly za své. Po cestě se řítíval běžec, za ním labrador a nakonec skoro zvracející já (kdo viděl Marlyho, ví o čem mluvím :-). Naštěstí běžci v okolí Chomutova, které jsme potkávali, byli tolerantní a spíše z mých neartikulovaných omluv mezi popadáním dechu měli legraci a psa se zastávali :-).
Gandalf je ale dodnes typický příklad závodivce. Na loňském Šutru mě málem zabil, protože se usmyslel, že (přes mou objektivní pomalost) poběžíme s těmi předními běžci a já za ním na šňůře plápolala jak fanglička. Ve chvíli, kdy nám ti rychlí utekli zpomalil, protože běžet rychle sám už není taková legrace...
Běžíme-li s Davidem, či partou běžců, a někdo je před námi táhne mě vší silou, dokud nejsme na úrovni toho prvního.

3.Štěká a závodí/pronásleduje nás.

Nenechat si líbit. Může následovat kousnutí zezedu (kam jinam, než dozaduJ Pokazit psovi, radost, rázně se otočit a vystartovat proti němu, nejlépe s nějakým neartikulovaným výkřikem na rtech. Čím více, tím lépe. Takoví dva voříšci jsou tady v Libčicích. Často majitelům utečou ze zahrádky, běhají volně venku, vrčí, štěkají a běží za námi. Jsou tak "drzí", že nás pronásledují i v případě, že mám zapřáhnutého Gandalfa. Zřejmě se ve své naivní pýše myslí, že Gandalf před nimi prchá, když se jim nepostaví čelem. Kdyby tušili, jak se v tu chvíli zježí a jak rád by je prohnal, možná by zůstali způsobně na svém dvorku :-). David občas provede otočku a na běsnícího vořešáka zařve. Z toho ovšem mají šok i všichni případní kolemjdoucí.

4. Štěká a cení

Tady začíná být namístě jistá opatrnost. Je třeba mít nastudovanou psí mimiku. Většinou se nejedná o nic vážného, ale je tu bohužel to slůvko většinou. Zastavit se, zkamenět, neotáčet se zády, ukrýt ruce. Přímý pohled může mít odstrašující účinek, ale může také vyvolat agresi. Snažte se vypadat co největší, ruce v kapsách bundy na hlavu. Zařvat si není na škodu. Zažila jsem dvakrát (naštěstí ani jednou při běhu), poprvé jsem ztuhla jako Lotova žena a psa si za pár vteřin odvolali. Podruhé to bylo složitější. Měla jsem Gandalfa na vodítku na konci vsi u posledního plotu a najednou se objevil cenící a zlé zvuky vydávající stafford (bez obojku, bez pána, asi zdrhl z nějaké zahrádky). Vystartoval na nás a David, který byl s Borou kus dál, jen křikl, ať pustím vodítko. Psi na sebe vrčící skočili (už jsem se viděla u veterináře...), pak ale začali okolo sebe jen chodit, vrčet a "velký zlý pes" se asi po (nekonečných) třech, čtyřech minutách sebral a sám odešel.

5. Vážný útok

Jste v průšvihu. Už jste určitě udělali několik chyb (z psího hlediska). Vstoupili jste do psího teritoria, pes má pocit vlastního ohrožení, ohrožení svých mláďat nebo svého pána. Nebo máte tu smůlu, že jste narazili na patologického jedince. Právo (to lidské) sice stojí na Vaší straně, ale to Vám v tuto chvíli není nic platné. Použití zbraně je velmi diskutabilní. Pokud nejste v tomto oboru školeni nemáte šanci. Zapomeňte na nůž, kasr nebo na střelnou zbraň. Jsou Vám k ničemu, nestačíte se v situaci zorientovat, smysluplně ji vyhodnotit, rozhodnout se pro použití zbraně, tu pak vytáhnout a účinně použít. Není na to čas. A Jjsou plemena psů, která vedou útok s razancí, proti které nemá člověk šanci. A moc se neradujte, ani když má ten pes košík. Z fyzikálního hlediska je to prostě jen 50-80kg živé váhy s čímsi železným na konci. Prostě Vás tím košíkem umlátí.

Existují studie, které útočníka ozbrojeného nožem vyhodnocují jako vítěze ve střetu s držitelem střelné zbraně
do vzdálenosti cca 7-8m. Útočník totiž tuto vzdálenost překoná za méně než vteřinu. A může to být i skoro 10m, pokud si Vás na mušku vezme Usain Bolt. A pomněte, že kdekterý vořech je rychlejší než Usain. A kdo mi nevěří, ať si zajde na nějaký kynologický cvičák. Dobrovolného figuranta tam jistě uvítají. Sám si pak udělá obraz o tom, co takový útok obnáší. A to jsou služební plemena, která mají zadržení pachatele pouze jako sportovní disciplínu a jejich zásah nemá s agresí co dělat. Správný sporťák si před zákusem ještě zavrtí ocasem, taková je to báječná hra. Je to jen slabý odvar skutečně vážně míněného útoku.

Je ale ještě jeden důvod, proč lze případné ozbrojování (ať už ve strachu ze psa nebo lidského útočníka) považovat za kontraproduktivní.

Neozbrojený jedinec se chová jako plachá zvěř. Vidí případného útočníka za každým rohem. Vyhýbá se rizikovým místům, jako jsou okolí hospod, temná zákoutí, výklenky, které by mohly posloužit jako skrýš. Raději chodí osvětleným středem noční opuštěné ulice. Než riskovat setkání s podezřele vyhlížející halasnou skupinkou, raději to otočí a zajde si o tři ulice. Zajímavé je, téměř nikdy nebývá napaden.

Vlastnictvím zbraně se z člověka opatrného a plachého stává tvor odvážný a připravený čelit nebezpečí, tedy potencionální oběť útoku. Pohrdá výše uvedenými bezpečnostními opatřeními v podvědomé touze nějak vnějškově ospravedlnit tu střelnou věc v kapse.

Velmi pěkně to popsal Karel Čapek v Člověku ozbrojeném. Tato krátká stať by se měla stát povinnou četbou pro všechny, kdo o nějaké formě vlastní ozbrojování uvažují.

Zpátky ke psům, k těm šelmám, do jejichž evoluce jsme před pár tisícil lety počali zasahovat. Přes veškerou naši snahu vidí každý pořádný pes v objektu příslušné velikosti, který se pohybuje směrem od něj kořist. Kořist svým chováním spouští lovecké chování, jehož součástí je její pronásledování (pozor, následné stržení a zabití kořisti je již domestikací z valné části vyblokované, pokousání tedy s pronásledováním nemusí nutně souviset). Neodikutovatelnou povinností nás všech psích majitelů je takovému chování bránit. Činíme tak výchovou. Právě během tohoto procesu může dojít k situaci, kdy pes svým chování obtěžuje neznámého člověka. Blbé a bláznivé štěně se rozběhne za svou "kořistí". Víme, nemáme na nic takového právo. Prosíme o toleranci a velkodušnost. Zastavte se na chvíli ve svém běhu, který není tím nejdůležitějším na světě. Ne jen proto, abyste použili pepřák. Mimochodem, kdo zakusil jeho účinky na vlastní kůži, může si představit, co udělá s mnohem citlivějším psím nosem.A co to udělá s povahou naivního psího dítěte, které jednalo, jak mu pud a hlas přírody velí. Co asi udělá takový pes příště?

Otázkou, která by mě zajímala, je - kolik procent z celkového počtu příspěvků, třeba právě na běžeckém fóru popisovaných napadení psem při běhu, je skutečně (vážným) napadením a kolik procent "jen" (často ovšem znatelně) nepříjemným obtěžováním (skákání, honění, závodění, poštěkávání, motání se) a kolik procent tzv, "strach má velké oči" (pes nic nedělá jen se jde podívat nebo si člověka ani nevšímá, ale vynoří se blízko např. ve tmě a na smrt někoho vyděsí). Chápu ale, že pokud už má člověk špatnou zkušenost, vidí pak černé scénáře všude. Sama mám ovšem více negativních zkušeností s některými páníčky než se samotnými psy. Daleko větší ohrožení cítím z po patách ňafajících vesnických vořechů, kteří zdrhli z řetězu na dvorku či zahrádky, než z bytových psů s pánem na procházce.
Můj předchozí pes - střední pudl - kousl člověka jednou a to když ho tehdy desetiletý syn vedl večer parkem na vodítku (já šla pár kroků za nimi), najednou se vynořil ze tmy pán, který vedl vrzající kolo, pes v mžiku zavrčel a pána lehce kousl do nohy. Opravdu ne moc, ale prostě ho štípl. Pán se lekl taky, vynadal nám, co se do nás vešlo, my se skoro s pláčem omlouvali, pán zaklel něco nepublikovatelného a odvrzal pryč do tmy. Ben pak pár týdnů nosil košík. Nikdy předtím, ani další léta po tom nic podobného neudělal.
Pes je prostě živé stvoření a jako takový není zcela odhadnutelný (to platí od člověka po andulku),někdy se lekne, vystresuje, znejistí (všichni známe Silvestrovské příběhy o zaběhnutých psech, kteří šílí z petard). Některého psa vyděsí dělobuch, jiného kolo, dalšího třeba dusající běžec, jiného vůbec nic. Snažíme se předpokládat, co by ti naši mohli vyvést a blbým situacím předcházet. Většinou se to daří. Někdy jsou ale třeba v mžiku v mrazu ve vodě (a pak přijdou antibiotika). Jindy prolítnou bahnem a oklepou se kamarádce na boty.

Omluva předem patří všem, které to obtěžuje. Omluvte prosím některé projevy, které nejsou ze strany psa vůči vám vůbec nijak zle míněny, ale vám se tak mohou jevit. Díky za všechny praštěné psy (labradory zvlášť) .-)

Chceme domluvu a věříme v ni. V domluvu mezi psími i nepsími lidmi.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Hideosi Hideosi | E-mail | 26. listopadu 2011 v 14:02 | Reagovat

Naprosto v tímto článkem souhlasím moc dobře napsáno.

2 K. G. K. G. | Web | 26. listopadu 2011 v 15:48 | Reagovat

Ahoj!
Máte to hezky napsané a díky za to.
Sama psy nemusím. Není to vyloženě odpor, ale jsem nucena si držet odstup - jsem silný alergik a věřte, že jakékoliv očuchání má za následek minimálně silně svědivou vyrážku. V horších případech je to na sanitku a kyslík. Ty horší případy se mi už nestávají, ale mám je zapsané v paměti silně. Když je pes v pohodě a chce běžet se mnou, nevadí mi to, spíš bych řekla, že je to zábava pro oba. ale to očuchávání a skákání po nohách, jakýkoliv kontakt je mi nepříjemý. Zatím jsem se nesetkala s pejskařem, který by uvažoval o tom, že může potkat silného alergika.
Dcera se psů bojí, protože v jejích třech letech po ní skákal a zuřivě dorážel pes sousedky, která se tomu smála. Asi se shodneme, že paní byla zřejmě psychicky chorá, když se bavila strachem batolete. Na dceři to nechalo duševní jizvy. Když spolu běžíme a potkáme psa, tak ji povzbuzuju, aby si ho nevšímala a nebála se. Občas se jí to podaří, většinou ne. Záleží i na velikosti a plemeni psa.
Pak mám takovou milou příhodu - starší paní měla volně puštěné nějaké velké chlupaté plemeno. Z běhu jsem přešla do opatrné chůze. Paní se na mě usmívala a nepřesvědčovala, že její pes nic nedělá, ale povzbuzovala: Nebojte se!
Nedá se to popsat, mluvila jasně, bylo vidět, že pes ji poslouchá a že ví, o čem mluví. Bylo to takové jasně dané, jako když rodič dítěti řekne - ukliď si hračky bez odmlouvání! A dítě ví, že poslechne, protože se svěřuje do rukou autority, přitom ví, že v této autoritě má zároveň jistotu bezpečí.
Tak ještě jednou dík, příjemné a poučné čtení.

3 jarka jarka | E-mail | Web | 26. listopadu 2011 v 17:26 | Reagovat

Hezký článek!!!

4 Luckyboy Luckyboy | E-mail | Web | 26. listopadu 2011 v 17:44 | Reagovat

Psi mi nevadí. Naopak, vychované psy mám rád a klidně si s nima hraju. Jsem samozřejmě dalek toho, abych na ně chtěl použít střelné nebo bodné zbraně. Jenže nesouhlasím s tím, že je mojí "povinností" se jim přizpůsobovat, nebo k nim být přehnaně tolerantní. Respektive ono to nesouvisí ani tak se psy, ale spíš jejich majiteli. Jenže problém je, že když je majitel idiot, musím řešit primárně psa a ne majitele (ten teda obvykle přijde jako druhý na řadě).

ad 1) Dítě se dá předvídat, navíc se motá obvykle dosti pomalu a je neohrabané, čili se mu dá vyhnout velmi jednoduše. Navíc pokud kdybych měl v některých místech při snížené viditelnosti zpomalovat kvůli každému motajícímu se psovi (a jeho vodítku), tak se můžu dát místo běhu na sportovní chůzi. Chápu, že to není problém psa, ale nezodpovědného člověka, který si ho pořídil. Znám spoustu psů, kteří ignorují jak ostatní psy tak i lidi, protože mají výchovu. Proč to nejde u všech psů...

ad 2) Tihle psi mi nevadí, pokud u toho nedoráží, dost často je v tom i podporuju. Naprosto z čiré škodolibosti. Kdybych jednou chtěl, mohl jsem mít hezké štěně zlatého retrívra.

ad 3) Skoro nejhorší případ. Často v kombinaci s neschopným majitelem, kterého pes neposlouchá. Nesnáším tyhle situace, kdy se člověk rozejde nebo rozběhne a pes mu běží na lýtka.

ad 4 a 5) Člověk, co má takového psa by se měl zamyslet sám nad sebou, protože je evidentně buď idiot nebo naprosto neschopnej. Lidem, jejichž pes někoho napadne bych psy zakázal vlastnit. Když někdo někoho srazí autem, jde sedět, když chodce ohrozí, měl by dostat pokutu. Stejně tak by to mělo být se psem. Tečka.

Těm, kteří mi tenhle příspěvek budou chtít nějakým způsobem vyčítat... Představte si v těch situacích místo psů lidi. Když se za váma s křikem rozběhne člověk, určitě nebudete říkat, že ho máte tolerovat, protože je třeba neškodnej blázen, nebo to považuje za hru... Prostě pokud se mají psi pohybovat v okolí lidí, mají se chovat tak, aby lidem nepřekáželi a neotravovali je. Shovívavost, která je na místě, by měla být vůči psům, ale určitě ne vůči majitelům.

5 12Honzade 12Honzade | E-mail | 28. listopadu 2011 v 15:36 | Reagovat

No upozornuji predem, ze jsem majitelem fenky na kterou jsem se tesil skoro 20 let, kterou desne potrebuji a snad i o to vic rozmazluju:).
Tedy u te klasifikace nejde ani tak o pratelstvi a hru, ale u bezcu taky o to, ze skakajici subjekt vam snadno znici elastaky:(, myslim, ze se mi snad uspesne podarilo u Deri nacvicit, ze nechava bezce (a chodce) napokoji. At se honi a skace na psi [tady mame jeste skryte a viditelne rezervy, obzvlast v harajicim obdobi:)], ale lidi by meli byt tabu. hotovo.
Tim spis bezci a male deti. Sam to vnimam stejne nejen u sebe, ale i u sveho psa.
Doufam, ze jsem Vam to nenarusil, jsem sice pejskar, ale mam zaklopku:). Muj pes se mnou muze delat divociny, skoro vsechno ji projde, ale cizi lidi, jsou cizi lidi, tam by si nemela vsimat niceho. Pres to nejede vlak.
MSF! 12:)

6 Ondra Ondra | 28. listopadu 2011 v 15:58 | Reagovat

Taky běhám a mám německého ovčáka - vycvičiného, řekl bych, dokonale. To co si ale dovolují pejskaři je nejen za hranicí normality, ale i zákona.
Stále častějc si myslím, že by se pes měl znovu stát podstatnou složkou českého jídelníčku. Pak by zmizela ta šílená lidská opičí láska, kdy pes je víc než dítě a kdokoliv jiný.
Vymastěme pekáče, přátelé, a nechme chuťové pohárky naplnit až po okraj :)

7 Martina Martina | E-mail | 6. prosince 2011 v 21:00 | Reagovat

Ahoj,
jen praktická vsuvka - naučte oba hafany povel "za paty", při míjení kohokoliv je to neocenitelné (zvláště protistranou) a na dogtrecích asi jediná šance, jak přežít jakékoliv klesání.
Těším se na vás na jaře, termíny dogtreků by měly být už po 10.12. ;-)
M.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama