...aneb ve dvou se to (někdy:-) lépe běží..
                    strasti a slasti páru na trati

Prosinec 2011

Murakami - O čem mluvím, když mluvím o běhání

28. prosince 2011 v 22:08 | Gábina |  Literatura
Po delší době jsem zavítala na fórum Běhej com. Díky přecházené nemoci jsem hezkou řádku dní neběhala, byla nevrlá a o běhání z důvodu neběhání raději ani slyšet nechtěla.

Včera po večerní proběžce jsem trochu se zvědavostí pročetla znovu obnovenou diskusi o Murakamim. Dva z vcelku nevinných příspěvků mě posadily na židli ke klávesnici a přinutily k zamyšlení o tom, jak vlastně prezentovat odlišný názor (na cokoli), aby ze sebe člověk neudělal pitomce a řekl věcně své výhrady, jak vlastně chápat či nechápat některou literaturu a jak snadno jsme u nás kritiky (nejen literárními) na cokoli, o čem často nemáme mnoho informací, ale cítíme se kompetentní komentovat, často nekompetentně něco, co se nám nelíbí nebo tomu nerozumíme. Mnozí lidé svůj odlišný názor v diskusích vyjádřují jasně, bez "chytrých" , ale nepodložených komentářů, argumentují bez ironie, věcně.

Komentáře, které mě (ne)oslovily zněly takto:

...Literárně je to opravdu slabé, taková průměrná slohovka frekventanta kurzu tvůrčího psaní...

K tomu si neodpustím malinké rýpnutí :-). Autor příspěvku je buď literární kritik a zřejmě vede nějaký kurz tvůrčího psaní, je-li s odsudkem knihy tak rychle a fundovaně hotov, nebo ho kniha prostě nebavila, tudíž je špatná, když nebavila právě jeho. Škoda, že svůj závěr nepodpořil nějakými fakty - z čeho konkrétně na průměr usuzuje, kolik "slohovek" přečetl, kolik knih deníkového typu, esejů, přečetl, proč je tato kniha z hlediska ostatní tvorby Murakamiho slabá apod.

...Jiná díla jsem nečetl, ale trochu mi to připadá, že to napsal, protože zrovna potřeboval něco vydat a nic lepšího ho nenapadlo.

Tohle je na mě trochu silný kafe... tedy druhá část té věty :-), o potřebě něco vydat. Tato kniha vznikala podstatně déle než mnohé Murakamiho slavné romány. Proč? Můžeme spekulovat o uzavřenosti japonské povahy, o vnitřní nechuti deníky zpracovat a odhalit něco ze sebe samého, či o rozpacích psát o sobě a obyčejných věcech.

Ale když jsem se nad souvětím zamyslela jako nad celkem, uvědomila jsem si, že pro nečtenáře Murakamiho se může
kniha opravdu zdát banální, bez děje, o ničem. Hezká řádka lidí nedokáže číst Murakamiho beletrii. Nebývá úplně lehce stravitelná, sloh a struktura děje románů jsou jiné než bychom čekali nebo si přáli. Autor nechává umírat nám sympatické hrdiny, jeho vnikání do často povrchních vztahů člověka dnešní doby bývá velmi kruté. Přesto dokáže "chytit" obrovskou lidskostí a poskytnout čtenáři něco, co bych mohla nazvat nadějí, že všechnen marast okolo, nás nesmí pohltit a že náš život má smysl.

Dovolím si malé přirovnání. Janáček v hudbě patří mezi světové autory, přesto ho spousta lidí není schopna a ochotna poslouchat. Moje dcera mi v osmnácti vrátila rozzlobeně po dočtení Kafku na pobřeží, ať jí už nikdy nic takového nedávám číst, protože na to prostě nemá nervy. Přesně tak jsem to v jejím věku měla s Janáčkem.

Knihu od Murakamiho o Murakamim bych si koupila i kdyby byla třeba o pěstování bonsají či zápasech sumo. Autor mě zajímá především jako člověk, který mě po letech čtení detektivek opět přinutil číst něco, co mě hlouběji zasáhlo a přinutilo přemýšlet o tom, co čtu a proč. To, že je kniha psána z hlediska hobíka, který se věnuje prakticky denně běhání, že jsem zjistila, že autor má stejný koníček jako já, bylo spíš jako třešnička na dortu. Kdo od knihy čekal dramatické dějové zápletky, tréninkové plány či nějaký spád senzací ve stylu americké novinařiny, musel být asi logicky vzato zklamán.

Japonci jsou jiní, nevyprávějí přehnaně okořeněné své vlastní historky, z nichž vyplyne, jak jsou vlastně skvělí. Opak je pravdou. Vyjádření, stárnu, běhám tedy pomaleji, je banální a dávno známé. Murakami to přijímá a nedělá z toho vědu. To opravdu není american style :-). Mám švagra Japonce a hodnocení vlastní osoby je u většiny z nich odlišné od našeho. Skromnost a nepřehánění o sobě samém jsou typické znaky jejich sebehodnocení. Jasný, popisný jazyk, který si na nic nehraje, může někoho nudit. Každý z nás by si mohl dát otázku "O čem mluvím, když mluvím o běhání?" - většina z nás pochopitelně o sobě, každý by to měl jinak, každému by každý neseděl, i když by psal zdánlivě o tomtéž.

Jako první jsem od Murakamiho přečtla již zmíněného Kafku na pobřeží, brzy následovalo Norské dřevo, pak Na jih od hranic, na západ od slunce, Afterdark, A Wild Sheep Chase, Konec světa Hard-boiled Wonderland (pro mě asi nejobtížněji vstřebatelná kniha působící na mnoha místech depresivně až beznadějně), Sputnik, má láska, povídky v češtině i angličtině (Po otřesech, The Elephant Vanishes).

Knihu O čem mluvím, když mluvím o běhání jsem nejprve přelouskala v anglickém překladu, český překlad mě následně sice trochu zklamal kvůli některým věcným chybám ze strany překladatele, který evidentně běhací koníček nesdílí, ale v globálu působil jako odpočinková kniha, kde autor ukazuje, že je úplně normální a "obyčejný" člověk, pro kterého je pohyb - běh jednou z každodenních součástí života. Jsem ráda, že knihu napsal tak, jak je. Pokud někoho nebaví, má na to plné právo. Vyjádřit se - Kniha mě nebavila, vůbec jsem nepochopil, co jí chtěl autor říct - je určitě v pořádku. Komu z nás ale přísluší bez hlubšího kontextu komentovat či vtipně ironizovat někoho - něco, jen pro to, že nám to není blízké, nebaví nás to, či tomu nerozumíme? Možná by nám všem neškodila trocha japonské skromnosti a ochoty naslouchat, či pokusit se číst poselství skrytá mezi řádky :-).



PF

24. prosince 2011 v 14:30 | dav |  Když to nepatří nikam, patří to sem
Ahoj všichni naši běžečtí kamarádi, blogoví čtenáři a přátelé a všichni ostatní spoluběžci. Omlouváme se Vám, kdo jste si navykli pravidelně nacházet u nás pravidelnou měsíční porci běhacího a jiného povídání. Nějak jsme se začali s psaním flinkat, asi proto, že z pohledu běžeckého se nám prosinec příliš nevydařil. Nebylo o čem psát. Vždy buď někdo z nás marodil nebo pro změnu klempíroval jeden ze psů.

Nebo se pro změnu cosi schumelilo (výraz v souvislosti s letošním prosincem lehce nepatřičný:-), co nás od běhání odvedlo kamsi jinam. Už docela chápeme běžecké výpadky svých kamarádů a známých. Člověk tak nějak mine pár možností, kdy by vyběhnout mohl, projde kolem pár volných okének v jinak nabitém dni a už se to pak s ním jen veze. Vedle příčin zcela objektivních jsou ty i ty vědomě vykonstruované. V tomto směru člověk občas překvapí sám sebe vlatní vynalézavostí.
Nebo si jen tak nechá běhací (nebno jinou) příležitost mlčky proklouznout mezi prsty.

A totéž v bleděmodrém platí i o psaní. Objeví se myšlenka či nápad, ale nějak není vůle prověřit její nosnost. Zamyslet se a začít psát. Inspirace přichází s tužkou v ruce. Jediný způsob jak ověřit, kam ta která cesta vede, je vydat se po ní. Možná bude slepá, možná nás dovede k malému zázraku, možná jen k dalšímu rozcestí. Možná zjistíme, že nevede naším směrem a vrátíme se. A možná její směr vezmeme za svůj a vydáme se po ní.

Chceme si do nového roku slíbit, že nebudeme bez povšimnutí míjet cestičky, které nám život nabízí. Možná po nich budeme běhat, možná jen chodit. Ale chceme objevovat. To vnější i to uvnitř nás. Budeme se pozorně rozhlížet všude, kam nás naše cesty zavedou.

A přesně tohle přejeme do dalšího roku i Vám všem ostatním. Pozorné a vnímavé oči, duši citlivou a přístupnou všemu novému. Vstřícný pohled na svět a svět vám/nám na oplátku otevře svou náruč. Přejeme teplou náruč všem lidem lidem dobré vůle.