...aneb ve dvou se to (někdy:-) lépe běží..
                    strasti a slasti páru na trati

Únor 2012

Béďo je jaro

27. února 2012 v 16:30 | Gábina a Dav |  Milý deníčku...

sobota 25.2.
Z pohledu na cíle a priority stanovené pro tento rok (ultra na Silvě Nortice) vyplývá jasná potřeba běhů delších dvou hodin. Je načase probrat se ze zimního spánku. Teploměr místy šplhá na neuvěřitelných pět stupňů, je tedy konec výmluvám na téma chladné počasí, kdy při každé zastávce a zpomalení hrozí, že člověk prochladne. Do hry ale vstupuje další faktor, blížící se závody, Pečky a Kbely. Loni jsem k velké lítosti kvůli zranění achilovky tyto jarní klasiky vypustil, letos to musí vyjít. Jenže ouvej, každý jen trochu soudný běžecký praktik lehce odhalí, že tyto dva záměry se střetávají v kursu přímo kolizním. Čím delší časový odstup dlouhého vytvalostního běhu a rychlé desítky na hranici ANP, tím lépe. Moc desítky nehrotím :-), zatím jsem jako závod běžela jen jednu. V tréninku mockrát, ale okolo pětapadesáti minut, nic moc rychlost pro závodníky :-). Kdy tedy zvládnout nějaký ten delší běh? Inu, nejlépe ihned, včera bylo pozdě:-).
Je mi milejší pohodových dvacet než rychlých deset :-).

Předpověď na víkend trochu straší, ale sobotní ráno příjemně překvapí. Spolehnu se na modré nebe a jdu nalehko, Gábina je opatrnější a vybíhá s malým báglíkem (větrovka, pití, náhradní rukavice...jsem nepolepšitelná). A na znamení jarní nálady si oblékla novou pink-vestičku. Trochu mě ta barva děsí, zvláště je-li umocněna stejně růžovými rukavičkami. Mám pocit, jako by se oblékala v cukrárně. Ale zase je to asi dobrý kontrast proti té mé věčné černé.

Sbíháme z Roztyl po cyklostezce dolů do Krče a dále do Bráníka k Vltavě. Tempo pomalé, sluníčkové. Snažíme se rychlostně sladit, nesmíme jeden druhého hnát. V každý moment musíme jít oba na pohodu, žádné mačkání, které se později projeví jako fatální. Za tři měsíce poběžíme společně sto kiláků, víme, že nebude žádný prostor pro chyby.


Dole u Vltavy pořádá na cyklostezce NIKE běžecký závod, trochu líto, že se nám to nějak nedoneslo, ale jak už jsem psal, naše priority jsou nyní jinde. Tak jen zdravíme a povzbuzujeme proti nám běžící závodníky. Malou svačinovou pauzu dáváme u Modřanského jezu, koukáme na labutě, když tu najednou "Nežerte a koukejte běhat!". Překvapeně obracíme oči od vody, no jó, celá Patkovic rodina si vyjela na kole na výlet. Zamáváme kamarádům otočíme se zády k Vltavě a stoupáme vzhůru do Modřan. Slunko už peče jak v létě, tak se do úzké chladné rokle těšíme. Zbytky ledu na Libušském potoce ještě připomínají nedávné mrazy, ale ptáci se již ozývají náznaky prvních jarních zpěvů.


Ještě trochu zabereme do kopce a jsme u hráze. Cesta vpravo směrem na Točnou láká, ale máme rozum a necháváme si také něco na příště. Čeká nás nejméně hezká část trasy. Pístnická industry zóna místy připomíná smetiště, Gábina se vzteká, že jí takováhle místa berou chuť běžet dál. Mám pocit, že běžíme přes mrtvou, válkou zničenou krajinu. Navíc je mi hrozný vedro, odkládám vrchní vrstvu a zánovní růžovou vestu přetahuju jen přes tenoučké spodní tričko. Jen si nenechat vzít, čím nás dnešek pozitivně naladil. Zavřeme oči a za chvíli jsme v Krčáku.

Necelá dvacka v nohách, logické by bylo zamířit nejkratší cestou dom, ale práve v této chvíli začíná trénink na ultra. Každou minutu pohybu nad dvě hodiny vyvážit zlatem. V Krčáku se vyznáme i potmě, tak není problém vymyslet ještě maličký přídavek k dnešní porci. Dost bylo asfaltu, zabočíme na vedlejší šotolinovou cestu. Gábina má malou krizi, pýtá si gelík a pauzu. Mám děsnej hlad. Když v době oběda běžím dvacet místo porce kalorií, tělo se náležitě bouří :-). Přejdeme do kroku, napijeme se. Jsem za tyrana, gel nedám. Nejsme na závodech a na bus je to už jen kousek. Lepší nechat tělo chvíli vydechnout ať si může vzít z vlastních zdrojů. A taky že jo, stačilo pár kroků a mažeme dál.

Za chvíli jsme na Roztylech. Autobus jako by nám na požádání přistavili, tak neodoláme. Uběhli jsme 24 km. První delší běh po hodně dlouhé době. Ale sotva čtvrtina trasy, kterou jsme si neuváženě naplánovali. Musíme se brzo polepšit, jinak někde v Novohradských horách tiše zkapeme.

neděle 26. 2.
A abychom si nevymýšleli báchorky o nastávajícím jaru, zažili jsme při nedělním běhání ještě pravou a nefalšovanou zimní chumelenici. Trvala sice jen pár minut, ale stačila nám připomenout, kdo v tuto roční dobu ještě vládne. Nevadí, už se podařilo vzbudit jaro v nás, tak držte palce, ať nám to vydrží.

Kamenička - kopec pro lenochy :-)

23. února 2012 v 22:13 | Gábina a Dav |  Milý deníčku...
19. 02. 2012

Dnes jsme dali budík na sedmou s tím, že vyrazíme autem do Kadaně na běh okolo Úhoště. Ale... Brr... venku oproti včerejšku leje, vítr funí. David jde vyvenčit psy a po návratu konstatuje, že je venku opravdu docela hnusně. Josífek stále leží zakutaný v peřině a projevuje nad počasím i nápadem jít za chvíli vybíhat stolovou horu značnou rozmrzelost. Já si lepím hrany palců, aby se mi v krosovkách neudělaly zas puchýře. Na otázku zda chci na ty závody jet alibisticky odpovídám, že jsem psychicky připravena na vše, ale odvázaná z myšlenky závodu, hlavně mrznutím před startem a po doběhu, moc nejsem. David zklamaně přikývne, že tedy Kadaň ne. Je na něm ale vidět, že je trochu zklamaný naší leností. Já vlastně ani nevím, hlavu už jsem měl naštelovanou na běhání, ale nečas venku mne také nahlodával. Nešlo mi jen o závod, moc jsem si na tu stolovou horu chtěl vyběhnout. Možná jsem jen nechtěl přijmout odpovědnost za rozhodnutí. Takže Úhošť si necháváme na příště.

Neprozřetelně okamžitě navrhuju, že můžeme sjet do Bezručáku a vyběhnout si nahoru na Kameničku - nádhernou starobylou přehradu nad Bezručovým údolím. Sympatický kopec, kde i pomalý běžec jako já v konci stoupání předbíhá kondiční cyklisty, kteří mají chuť v danou chvíli hodit kolo přes hráz. David nadšeně návrh přijímá. Už jsem psal,
do Bezručáku vždycky, klidně i desetkrát za sebou. A když jedna akce padne, tak ji hned nahradit druhou. Urvat den, Carpe Diem by mohlo být moje krédo. Hlavně ať se pořád něco děje, jedno co. Akce stíhá akci, jednou z kopce jedem po zadku, podruhé vybíháme vzhůru. Možná musím být pro své okolí únavný. Vidím to i na psech, většina se jich automaticky raduje v představě procházky, ti naši jsou rádi za chvilky klidu doma a podezřívavě si mě prohlížejí, když beru vodítka do ruky:-).

V údolí mírně prší. Na cyklostezce podél údolí je rozbředlý mokrý sníh, místy tající led. Kry lemující břehy Chomutovky se občas propadají vlasní tíhou kombinovanou s tíhou tajícího sněhu. U Druhého mlýna cyklostezku opouštíme a po ledovaté silnici doběhneme až k rozcestí. Vlevo stará cesta Horu sv. Šebestiána, vpravo silnice Kameničku. Stoupáme
v pohodovém tempu odbočkou doprava, silnice je tu docela uklizená, Kolem padají z obřích kamenů a skalek ledopády jak kaše v pohádce Hrnečku vař. Hrnečku dost, řekne až jaro. Déšť se tu během pár metrů mění ve sněžení. Josek v poklidu ťape před námi, trochu jsem se obával, jestli ho nebude nudit naše tempo, ale rozhlíží se kolem a zdá se, že se mu tady líbí. Aby taky ne, buky pod Kameničkou už za rozhlédnutí stojí. Trasu jsme volili s ohledem na něj, tak snad jsme nezklamali.

Za levotočivou zatáčkou se cesta prudce zvedá k hrázi, tady je silnice pěkně zledovatělá, chvílemi si připadám jak na nakloněném běžícím pásu. Těžce klušu nahoru a děsím se seběhu zpět. Přemýšlím o tom, že mám v kapse nějakej igeliťák na psí hovínka. Asi ho cestou dolů použiju jako prdelák. Je to tu o zlámání haksny :-(. Nahoře u hráze vypínám stopky. Funím jak lokomotiva, ale pro dnešek by měl být nejhorší kopec za námi. Pokračujeme podél přehrady kousek po cestě rovně dál, ale není to tu prohrnuté, mít zas mokré boty jako včera? Po pár set metrech to otáčíme a vracíme se zpátky k hrázi.

David najednou zpomalí u prohrnuté odbočky která míří doprava šíkmo vzhůru. A jsme znova u té improvizace:-). Nerad se vracím po stejné cestě, nebo, mohlo by říci, po svých vlastních stopách. A když vede cesta nahoru, musí vést také dolů. Počítal jsem, že spadneme do vedlejšího údolí, jen jsem úplně neodhadl, jaká bude cesta z hřebene dolů.
Proč ne, říkám. Vzápětí v duchu kleju. Kopec stejně prudký jak k hrázi, prohrnutý ale jen kousek, dál se boříme kolejema po nějakém vozidle. Nejspíš tank. Netuším, co by tu tak tudy mohlo do takovýho krpálu jezdit za šílence. Přes padající vločky sněhu začíná probleskovat slunko. Tep mám sice skoro na maximálce, ale je tu tak nádherně. Stoupání končí na vrcholku kopce u obřího krmelce, u kterého bohužel končí i otisky pneumatik. Cesta dolů přes kopec je tušitelná hluboko pod vrstvou sněhu. Bora si nás cestou vzhůru pěkně vychutnala, dvě nohy navíc jsou prostě znát. Drápy jako bonus, to se to pak běhá. Zastaví se ve svahu, vyplazuje na nás jazyk a pak se jen tak z nudy vrhne po hlavě do nejhlubšíéch závějí. Vystrčí hlavu, co jako my na to. Nám je to šumák, funíme totiž ještě pořád někde hluboko pod ní. Tak si zatím vyběhne ke krmelci a jako vrcholovou prémii slupne pár bobků. Ach jo.

Jsme již zkušení Krušnohorci. Je jasné, že tahle cesta bude padat někam k Chomutovce na starou, dnes jen lesáky a cyklisty používanou, silničku, co vede na Šebík (pro neznalé Hora sv. Šebestiána). Oproti včerejšímu sestupu k Jezerce je tady, byť vysokou vrstvou zasněžená, normální cesta. Úžasný seběh. V hlubokém sněhu i přes vyvinuté úsilí dost pomalý. Chvíli běžím vpředu naší skupinky. Jediný, kdo tu běžel přede mnou a zanechal stopy byl jelen. Všude plno otisků zvěře. Jen jestli to nebyla Bora:-). Bora snad nemá kopýtka :-((.

Odhaduji, kde jsme asi z lesní cesty na šebestiánskou cestu vyběhli. Tudy už pár lidí prošlo, tak ještě než zamíříme zpět k Třetímu mlýnu, běžíme ve vyšlapaných kolejích vzhůru směr Šebík. Sněhu ale rychle přibývá, asi po deseti minutách otáčíme.
Josek pak z mírného kopce docela pádí. Nevadí mi kapku rychlejší tempo, ale mám strach že sebou praštím o zem, občas mi lehce podjede půda pod nohama.
Za křižovatkou u mlýna je silnice plná ledu. To opravdu nemusím :-), jsem šťastná, když zabočíme na zpět cyklostezku a zbytek cesty klušeme zas po kotníky ve sněhu.
Závod to sice nebyl, ale trochu jsme se zapotili. Ničeho nelitujeme, aspoň bylo více času koukat kolem. A pořád se učíme. Předchozí dny ukázaly, že se dá běhat opravdu všude, za každého počasí a že není terénu, před kterým by měl běžec couvnout. I při teplotách kolem nuly není více než hodinový pohyb v botách plných ledové kaše žádný problém. Dá se běžet po kolena v neprošlápnutém sněhu ve svahu, který by člověk s trochou soudnosti zdolával po čtyřech. A tentýž kopec se dá poměrně rychle zmáknout i dolů. A ještě navíc to může být zážitek veskze pozitivní a dlouho zapamatovatelný.

Pěšky do nebes :-)

21. února 2012 v 17:58 | Gábina a Dav |  Milý deníčku...
Sobota 18. 2. 2012

Plán na dnešní den byl: ráno si jít chvilku v dešti zaběhat a pak podle počasí buď vyrazit nebo nevyrazit na Jezeří. Předpověď na víkend docela drsná: déšť furt.

Ráno ale hned po probuzení bylo něco jinak. Krásně jinak. Za okny se usmívalo sluníčko. Jelikož ne všichni u nás doma pokud se sejdeme v Chomutově jsou běhací a chtěli jsme být pospolu, David navrhl, že se na Jezeří vydáme hned ráno, dokud je hezky. Občasná improvizace je jen ku prospěchu věci:-)

Auto necháváme jako obvykle ve Vysoké Peci u koupaliště a po žluté dojdeme až k Žeberské lípě. Prastarý strom napůl stojí, napůl leží. Jak dlouho tu ještě vydrží? Pro stromy mám slabost, dokonce kdysi jsem se trochu pokoušel naučit je rozlišovat. Zajímavý strom mi připadá jako dostatečná záminka pro několikakilometrovou zacházku. A že nám stromy něco dávají, na to jsem přišel předloni při dvanáctihodinovce na okruhu v pražské Stromovce. Přišla krize a jelikož tonoucí se i stébla chytá, začal jsem jaksi mimoděk vyhledávat pomoc ve svém okolí. Dostalo se mi čehosi, co se dosud neovažuji pojmenovat, co mi ale pomohlo běh dokončit. A přes svou skepsi k pseudovědám, které se v poslední době vyrojily, mám pocit, že to byly kaštany v aleji podél trati, kterým bych měl být vděčný. Takže také proto stojím před Žeberskou lípou v tiché úctě.

Po žluté bučinou kus po trase Jirkovského maratonu pokračujeme k zámku. Bára, Josek, David a já a s námi tři psi. Gandalf je po dvou měsících nemoci na delší túře. Mám o něj trochu strach, ale on řádí jako pominutý, lítá sem a tam a sálá z něj radost, že je konečně v lese a nemusí jít u nohy na tom pitomým vodítku... Zatímco Terka u nás ukázněněně šlape ve svém slušivém kabátku, Bora nedá chvíli Gandímu pokoj. Neustále provokuje ke hře. Cpe mu pod nos klacky, o které by se chtěla přetahovat, co chvíli se vrhá kamsi ze svahu, aby upozornila na tu spoustu věcí hodných psího prozkoumání. Gandalf se nedá dvakrát pobízet.


Když se cesta plná výmolů a kamení prudce zvedne objeví se napravo od cesty vyhlídka. Vyhlídka na důl, severočeský soukromý Mordor zn. Czech coal. Oproti loňsku chybí zase část svahu. Bára si odvážně lehá na převis a fotí ukázku lidské kruté neomalenosti vůči přírodě.


Fotky použije do své diplomky, kde popisuje posuvy půdy okolo Jezeří a porovnává mapy místní krajiny od 16. století do dnešních dnů. Bohužel naše sametová demokracie se k tomuto místu nechová o nic lépe než předchozí režim. Až se jednoho dne utrhne v tomhle místě i samotná cesta k Jezeří, poběžíme marataton nevím kudy :-(. Ale maraton je to poslední, co je důležité. Pro uhlí, které se vyváží, padají těžební limity a jáma dolu se zakusuje do kopce jak upír.

Naštěstí brzy tu hrůzu ukryjou alespoň z části stromy. My trasu maratonu opouštíme a po modré stoupáme a stoupáme... Na pár desítkách výškových metrů přibývá neuvěřitelně sněhu. Nejprve se brodíme po kotníky, postupně rozměklé bílé hmoty přibývá skoro ke kolenům.
Když cesta u malé vodárničky, kde jsme bohužel kvůli sněhu nenašli kešku, zabočí doleva jsou před námi na cestě jen občasné stopy zvěře. Jinak je to tu zafúkané a my vyšlapáváme první stopu. Psy to nesmírně baví. Strkají čumáky hluboku do sněhu. Na Gandalfovi není vůbec znát, že byl skoro na umření. V hlubokém sněhu běhá ze svahu podél cesty nahoru a dolů.









Chceme po modré dojít na Sky balkon - krásnou vyhlídku nad přehradou Jezerka. Ale když se doštracháme k místu, kde kdysi stával hrad Žeberk, na vyhlídkovou modrou ani neodbočujeme. Sněhu je pořád víc a brodit se mokrýma závějema, co přesahují půl metru se nám nechce. Kešku si najdeme snad na jaře. Po dalších pár set metrech zjišťujeme, že cesta není prakticky průchodná, přes návěje bychom postupovali asi hodně pomalu, navíc buldočku Terku bychom už museli začít poponášet. Naproti na svahu vysílač Jedlák, pod námi někde dále vlevo bude přehrada.


Miluju situace, kdy se z normálního výběhu, nebo nevinné procházky, stane změnou klimatických podmínek, nebo prostým odbočením mimo cestu adrenalinová akce. A kajícně se tu doznávám, že jsem občas nakloněn vzniku takových situacé vědomě napomáhat. Pamatujete se, vy starší, jak jsme si kdysi po vzoru Foglarových hrdinů dělali KPZ, krabičky poslední záchrany? Tak já tu svoji, v mírně modifikované podobě, ještě pořád nosím. A několikrát jsem ji i použil..

Společně se vyhecujeme a krátíme cestu přímo svahem dolů. To už je docela adrenalinový sport. Nevím jaký sklon má ten kopec, ale krpál je to jako kráva. Tající hluboký sníh ujíždí pod nohama.
Na osvětlených malých plochách, kde je trochu odtáto jsou zas kameny posypané bukvicemi a jemným ledovým filmem. Větve spadané pod sněhem nejsou vidět. Já volím hluboký sníh, ten sice ujíždí, ale zároveň mě zpomaluje. Kdyby mi někdo v létě řekl, že tudy budu v zimě krátit cestu sněhem, zaťukám si významě na čelo. Teď postupujeme mezi buky pohybem skluz, trh, úchop větve. Modlím se, abychom nevyšli moc nahoře nad přehradou, protože terén tam i v létě je jen pro otrlé šplhavce.
Prostě jsme šli kousek z kopce:-).

Naštěstí se trefujeme do místa těsně nad Jezerkou. Ve svahu nad námi chvíli sledujeme lišku. Ani před námi moc neprchá. Zbylých pár kilometrů do Pece je už jen příjemná procházka. Z bot nám sice teče jak vodníkům a nohavice jsou zráchané nad kolena, ale sluníčko pořád svítí a je skoro o patnáct stupňů tepleji, než když jsme tudy šli na Terezinu vyhlídku před dvěma týdny. V autě je okamžitě nedýchatelno a není okýnky nic vidět, jak se ze čtyř promáčených lidí a tří zráchaných psů odpařuje voda :-).

5000 kilometrů (skoro) bez nehody

13. února 2012 v 17:57 | Gábina a dav |  Milý deníčku...


12. 02. 2012
Datum z nul, jedniček a dvojek dovršilo pátou tisícovku naběhaných kilometrů. Dva a půl roku.

Musím znovu podotknout, že ve stávajících mrazech cvičím sebepřekonávání už jen tím, že vystrčím nos ven, natož když přinutím tělo k pohybu. Nejsem prostě "zimní " typ. Asi jako se lidé dělí na skřivany a sovy, tak budou také teplomilné a mrazuvzdorné rostlinky. Gábina patří jednoznačně k těm prvním, já se zase daleko hůře vyrovnávám s vedry. A teď si představte, když dvě takové kytky vrazíte společně do jednoho skleníku..


Když mráz a sníh, tak na horách, nejlépe do -5 stupňů a azurová obloha. Současné počasí je ještě jakš takš k vydržení za dne, kdy sluníčko ten mrazivý svět prosvětlí a i kapku prohřeje. Ledová křupající noc ve mně vyvolává asociaci nějaké zmrzlé planety, kde není život. Vyběhnout za tmy, za hlubokého mrazu sama někam do rezonujícího ticha je pro mě téměř nejvyšší level běžeckého života. Přiznávám, že nemám z takového běhu téměř žádnou radost (jedině snad z toho, že jsem zvedla zadek), ledová tmavá atmosféra ve mně vyvolává depresi, docela chápu, že je Norsko zemí s největším množstvím sebevražd. Mě by asi zahubila první polární zima..., samota dlouhé noci prosvětlená polární září mi připadá jako docela dobrá příležitost k duchovnímu růstu. Možná proto, že jsem ji ještě nikdy nezažil. Nechci ale tvrdit, že mne nětěší přibývající světlo, jen prostě méně řeším současné teploty. Nadávat začnu až v létě.

Naštěstí se dny prodlužují a už brzy budou mé ranní procházky v 6:20 se psem trochu prosvětlené na obzoru se klubajícím světlem. Minulé pondělí pozdě odpoledne, když jsme s Davidem běželi z Řeže do Chvatěrub a pak do Letek, jsme chytli ještě poslední zbytky světla na úzké stezce k libčickému přívozu, a to bylo už po půl šesté.

Pak jsem vyběhla až včera (sobota) dopoledne. I když docela mrzlo, svítilo sluníčko a běželi jsme tři - David, Bora a já, tak to bylo docela fajn. Když jsme z Krčáku dorazili k Davidovi domů na Spořilov, zjistila jsem, že mi chybí tři kilometry do tisícovky. Přesunuli jsme se do Libčic, večer shlédli děsivý film Černá labuť. Všem doporučuji. A své si tu mohou najít i běžci. Kromě jiného i o vztahu k vlastnímu tělu. Jak daleko může být člověk ochotek zajít, aby dosáhl svého velkého cíle. A jestli za to vytčený cíl opravdu stojí.
Plán na neděli ráno - vlakem do Kralup a doběhnout do Řeže.


8:00
David při pohledu na venkovní teploměr s vědomím mého odporu k nízkým teplotám navrhuje alternativu vyběhnout někam okolo Libčic jen tak tři, čtyři kilometry. No, co na každého občas přijde slabá chvilka:-). Zamítám, psychicky jsem připravená na 11km.
9:00
Na peróně zvažuju zda má odhodlanost byla na místě. Je fakt zima. Větší než před týdnem v Bezručáku... Paráda, slunko a vrzající sníh pod nohama. Dobře, že jsme se odhodlali. Jen jsem se po ránu nějak přehmátl a vzal si slabé ponožky. Doufám, že mi někde cestou neupadnou nohy.
9:04
Vlak, ač je -17, přijíždí přesně. Okamžitě odhazuju kulicha, větrovku i rukavice, abych se nezpotila, ještě než vyběhnu. Už z vlaku je úchvatný pohled na Vltavu, nad jezem v Dolánkách je prakticky celá zamrzlá. Jinde plavou kry a z vody se kouří. Všechno je prosvětleno ještě nízkým sluncem.

9:15
Vybíháme z nádraží. Přes pusu i nos si navlékám bílomodrý "rukáv" ze Zermattu. Vypadám jako v burce, ale jak vypadám je mi teď srdečně jedno. Jediná nevýhoda tohoto ustrojení je v tom, že látka, přes kterou dýchám, po chvíli zmrzne, tak musím průběžně rukávem pootočit. Lituju, že jsem si přes běžecké kalhoty (pod kterýma mám pochopitelně jégrovky) nenatáhla ještě trenýrky, mé nemalé pozadí mrzne nejvíc. Po těle je jinak docela teplo, tři vrstvy stačí :-).

Tempem okolo 6:30 běžíme 7 kilometrů po cyklostezce k přívozu. Snažím se vydechovat trochu ke straně, aby mi sražené kondenzáty nemrzly na brýlích. Taky mi trochu vadí, že když běžíme ve stínu, přimrzají mi řasy k sobě. Všude to vypadá jako v ledovém království. Krajková námraza na stéblech trav a větvích keřů, led blýskající se ve slunci. A spousta zvláštních zvuků, které vydává mrznoucí řeka, sesedající se kry a praštící led, kterým se jako pila prokousává odolávající bóje. Nádhera.

Sleduju stopky, někde za železničním mostem ve Chvatěrubech pípne třetí kilometr. Velká pusa a gratulace. Flašku jsem s sebou netáhl a kutálku nesehnal, obojí by stejně dneska zmzlo. V duchu počítám, při průměru 10km/hod, to máme
500 hodin, tedy skoro 21 dní souvislého běhu.


Za těch pět tisíc kilometrů naštěstí žádná nehoda, žádné zranění - snažím se poslouchat signály operovného kolene, když začne zlobit, dám den, dva pauzu. Největší patálie jsou nepříjemné prkotiny - opakující se puchýře velikosti pětikoruny na palcích a několikrát obměněné nehty :-). Sem tam jsem předvedla pro pobavení ostatním nějaký lehký pád v terénu. Jinak pohoda. Největší stopku vloni mi daly paradoxně ne mé nohy, ale mé zuby...

Uděláme tu pár fotek, bohužel jen na mobil, protože foťák jsme v tý kose nebrali. Asi to bylo dobře - David by fotil každou větvičku a pěkně bychom vymrzli :-). V Dolánkách vidíme hejno morčáků a kormoránysedící na ledu. Vida, přeci jen mají má ornitologická povídání nějaký pozirivní dopad:-).
Na sluníčku je příjemně, ale jakmile běžíme trochu ve stínu okolní teplota prudce spadne.

10:00
Jsme u přívozu, který je mimo provoz. Ledoborce tu nevedou :-). Vbíháme z asfaltu na úzkou stezku podél řeky v mírně členitém terénu. Ač ještě zpomalujeme, tep mi vyletí ze 140 nad 150. Je zvláštní jak se tělo v mrazu chová.
Na sebemenší terénní změny reaguje tepovka docela neadekvátně. Pokud běžím jako stroj, stejný cupitavý krátký krok, konstantní rychlost, rovina, mráz tolik nevadí. Jakýkoli pohyb navíc - přeskočení kořene, přeběhnutí terénní vlnky je v mínus dvanácti znát a tělo vytrhne z plynulého stereotypu.


10:28
Jsme v Řeži. David ještě dělá pár fotek. Vlak jede až za půl hodiny. Buď můžeme běžet podél trati dva kilometry domů, nebo pokračovat podél řeky kus dál a vrátit se na čas vlaku. Volíme druhou variantu. Železnicní pešunk totiž známe jako svoje boty a žádné nové prožitky nám už nenabízí.

Běžíme skoro do Husince a pak otáčíme. Když se znovu octneme na asfaltu, tepovka jde dolů. Čtrnáctý kilometr od pětistovky z průměru 6:30 rozbíhám a snažím se stále zrychlovat. David na mě haleká, zda mi nešvihlo :-). Na konci toho úseku je okamžité tempo 3:50, průměr na celý kilometr 5:45. Mám radost, že mráz, nemráz se lze trochu přinutit popoběhnout, i když jedna pětistovka jaro nedělá :-). Bude jich muset být ještě hodně, abych neprodlužovala jen vzdálenosti, ale dokázala běžet i rychleji. Poslední kilometr klušeme pomalinku k vlaku. Sluníčko, pohoda, po Vltavě plavou ledy a já doufám, že odnesou letošní mrazy pryč.

Když se zima spustí ...

9. února 2012 v 10:29 | Gábina a Dav |  Milý deníčku...

V lednu jsem sem nic nenapsala. Nebylo moc času a pokud nějaký zbyl, trávila jsem chvilinku raději s knížkou nebo běžeckýma botkama. Dělala jsem další státnice při postgraduálu a zařekla se, že už nikdy nic studovat nebudu.
Prý, klidně mi jednu vraž, až zase budu chtít něco studovat...

Navíc nám stůně Gandalf. Už dva měsíce. Po mnoha návštěvách veterinářů, spoustě využívaných léků diagnóza nejistá - zatím je bronchitida podle rtg chronická. To je problém s tvrdou retrívří náturou, dlouho se tváří jako že nic a pak nejednou prásk..., a člověku dodatečně dojde, kolik varovných příznaků přehlédl..., a přitom ale ten pes neustále lítal jak magor a vrtěl při tom ocasem.

Když jsem po půlce ledna konečně odrecitovala příslušnou kapitolu z etopedie zkušební komisi vrhla jsem se i na zanedbávané běhání. Bohužel pro mě se radikálně změnilo počasí… v zimě prostě občas bývá zima:-).

21. leden
Konečně v kopcích nad Chomutovem. Rozhodla jsem se pro vyzkoušení běhu s hůlkami. Chtěla bych se připravit na červnový ultramaraton. A je to venku. Ukecal jsem Gábinu (ani jsem se nemusel moc snažit:-) a přihlásili jsme se na Silva Nortica Run, na nejdelší štreku. Protože proč běžet devadesát kiláků, když můžeme rovnou sto tři.
Při délce trati budu muset nějak operovanému kolenu ulevovat. Dnešní den je pro hůlky jako stvořený. V lese plno sněhu a bláta, hůlky budou sloužit nejen pro ulehčení seběhů ale i pro udržování rovnováhy.


Vybíhám. Začíná sněžit, trochu fouká. Kopec bývalým sadem beru zhurta a uvědomuju si, jak mi ty hole překážejí. No nazdar, co jsem si to zas vymyslela za ptákovinu? U soklu už léta neexistující sochy v půli kopce potkávám známý pár - oba tělocvikáři, kteří se ze své proběžky právě vracejí. Dívají se na mě, jak se zběsile odrážím hůlkama, dost vyděšeně. Mně v tu chvíli začíná docházet dech. Přeci jenom jsem vyběhla na své poměry trochu moc rychle a mám pocit, že mi upadnou ruce i nohy. Po dalších pár stech metrech stoupání přecházím do chůze. Po pár ufuněných krocích mi uklouzne noha po bahně, které je umně ukryté pod sněhem, a já se poroučím hole, nehole do toho bahna na bok.

Také jsem o holích chvíli uvažoval a do budoucna je nevylučuji, ale zatím nic pro mne. Při běhu musím mít ruce volné, pořád potřebuji něco dělat, jíst, pít, smrkat, fotit, rozepnout či zapnout bundu, vyčistit si brýle..., kam pak s nimi. Asi nikdy nezapomenu na chvíli, kdy jsem se, kdysi dávno, pokoušel na běžkách odfrknout si s pomocí ruky, ve které jsem držel hůl. Stačilo lehké zakolísání a hůlku jsem i zarazil až kamsi do nosních dutin, ještě dlouho jsem pak za sebou zanechával krvavou stopu...

Bože, vrátit se či nevrátit se… Přeci to neotočím po kilometru do kopečka! Namířím si to lesem na červený okruh, kde stoupání není tak prudký. Není. Ale nějací dobráci tu prořezávali les a kmeny leží všude přes cestu. Odrážím se s pomocí hůlek porůznu do výšky či dálky a zdolávám další zhruba kilometr dlouhou překážkovou drahou. Tep mám asi o dvacet tepů vyšší než normálně v těchto místech a tempo s holemi a ve sněhu asi o minutu pomalejší. Přesně to je efekt, kvůli kterému je tolik doporučován nordic walkink, jak víc maká vršek těla, tak se to logicky musí odrazit i na tepu.

Zdvihá se vítr a z nebeských potrhaných peřin zhusta chumelí. Pokračuju směr Hrádečná. Tam musím těch pět kilometrů doběhnout. Sněhu s výškou přibývá. U bunkrů na Kočičáku už je dokonalá vánice. Zkouším si trasu prodloužit přes pastvinu, ale na holé pláni dostávám zledovatělou sprchu hrubého sněhu do obličeje a brodím se v dvaceti číslech bílé přemrzlé hmoty. Po dvě stě metrech to otáčím. Ne, tudy fakt ne. Vracím se na lesní cestu, kde fouká o poznání míň. Občas chytám s hůlkama v ruce rytmus, ale vždy ve chvíli, kdy se mi tenhle běh začne líbit, z rytmu vypadnu. Za blatenskou silnicí cesta mizí pod návějemi. Typicky ženská logika, přichází vánice a ona špekuluje, jak si tu cestu ještě natáhnout, ach jo:-).

Znovu se vracím a vymýšlím, jak nakombinuju cestu zpět. Při prvním delším seběhu se rozbíhám a konečně oceňuji hůlky. Málem převálcuju hnědého labradora, který je tu s nějakou rodinkou. Ty si tedy vybrali počasí na procházku…

Když dobíhám k domovu je temno, chumelí, fičí. Nějaký pán se ptá: "Mladá paní, kde jste ztratila běžky?" Neodpovídám, pádím do tepla, do vany. Dnes to byl běh/neběh, zápas s počasím, mou nešikovností a kopcem. Netušila jsem, že vánice při teplotě těsně pod nulou bude teprve slabým příslibem následujících třeskutých mrazů…

5. února
Je to opravdu teď trochu jiné běhání, než na jaké jsme zvyklí. Hlavně nepropadat zoufalství z tempa, které často překračuje 6.30´/km. Byli jsme tento víkend v Chomutově a opět běhali v Bezručáku, ostatně proč ne, když je to nejkrásnější údolí v Čechách:-). Moc daleko jsem běžet nechtěla. Jakmile je pod mínus deset, je mi paradoxně po doběhnutí domů, jako bych strávila několik hodin v sauně...

Vybíháme. Jsme bez nějakého konkrétního plánu. Co nejdříve jsme odbočujeme z ledovatého asfaltu do terénu. Cestička po modré po druhém břehu se vlní nahoru dolů, občas namrzlé kameny, občas příjemná rovinka. Z šedé oblohy pomalu začíná vykukovat sluníčko.


Zahřáli se pomalým silovým během a ani nevíme jak, už je tu První mlýn. Netřeba nic říkat, poračujeme dál proti proudu místy zamrzlé Chomutovky. Voda se v meandrech přelévá přes stávající vrstvu zeleného ledu, tak je pořád na co koukat. Bora na tu krásu pohlíží se zcela jinými úmysly. Dobře víme, že by nejraději do říčky vlezla, ale nechceme mít doma dva marody. Gandalf se léčí v teple panelákového bytu a moc nám tu dnes chybí. Vypadá sice úplně zdravě, ale zdání klame. Když naše dvorní vetrinářka viděla snímek jeho plic, hned mu píchla dávku kortikoidů. Teď se budeme modlit, aby tu injekci nemusel dostávat každý měsíc...

Uběhnout desítku by nám mohlo ke spokojenosti stačit, tak se po pěti kilometrech obracím na Gábinu. Žádné námitky, pokračujeme dál. Pomalu stoupáme zasněženou silničkou na Křímov, cestou vyrušíme od jídla párek krkavců. Vynadají nám a vznesou se kamsi do vrcholků stromů. Už se nad námi tyčí kamenná přehradní hráz a cestu přehradí závora. Symbolicky se jí dotkneme a otáčíme. Už se do nád začíná dávat zima.


Celá v černém, vypadám jako z URNy. Jen čepička i "rukáv" přes obličej mají modrou barvu. Je kolem mínus dvanácti stupňů. Zadýchaný prostor látky kolem pusy začíná zabrzat. Při obrátce otáčím návlek zmrzlým dozadu. Kupodivu se mi běží docela lehce, zrychlení mírně svažitým terénem je citelné.

Zbývajících sedm kiláků k autu po cyklostezce moc nemluvíme. Tempo nabralo rychlost na závratných 5.30´/km. Bora pochopila, že se vracíme domů k autu, drží přední pozici a stále se po nás otáčí, jako by se divala, kde se to flákáme. Z dlouhé chvíle tahá s sebou všechny klacky, které cestou potkáme a občas nám je hází pod nohy. Aby toho nebylo dost, hned se pro nich zase vrhá, nejlépe vždy ve chvíli, kdy je zrovna překračujeme. někdy si řílám, jestli není ten pes trochu na hlavu. Nevím, jestli na hlavu, ale má dokonalou schopnost neustále se motat, nejlépe pod mýma nohama :-).

Moc lidí v tom mrazu nepotkáváme. Normálně je tady v neděli dopoledne korzo procházkujících, běžkujících, či jinak sportujících Chomutováků. Dnes si vyšli jen ti nejskalnější.