...aneb ve dvou se to (někdy:-) lépe běží..
                    strasti a slasti páru na trati

5000 kilometrů (skoro) bez nehody

13. února 2012 v 17:57 | Gábina a dav |  Milý deníčku...


12. 02. 2012
Datum z nul, jedniček a dvojek dovršilo pátou tisícovku naběhaných kilometrů. Dva a půl roku.

Musím znovu podotknout, že ve stávajících mrazech cvičím sebepřekonávání už jen tím, že vystrčím nos ven, natož když přinutím tělo k pohybu. Nejsem prostě "zimní " typ. Asi jako se lidé dělí na skřivany a sovy, tak budou také teplomilné a mrazuvzdorné rostlinky. Gábina patří jednoznačně k těm prvním, já se zase daleko hůře vyrovnávám s vedry. A teď si představte, když dvě takové kytky vrazíte společně do jednoho skleníku..


Když mráz a sníh, tak na horách, nejlépe do -5 stupňů a azurová obloha. Současné počasí je ještě jakš takš k vydržení za dne, kdy sluníčko ten mrazivý svět prosvětlí a i kapku prohřeje. Ledová křupající noc ve mně vyvolává asociaci nějaké zmrzlé planety, kde není život. Vyběhnout za tmy, za hlubokého mrazu sama někam do rezonujícího ticha je pro mě téměř nejvyšší level běžeckého života. Přiznávám, že nemám z takového běhu téměř žádnou radost (jedině snad z toho, že jsem zvedla zadek), ledová tmavá atmosféra ve mně vyvolává depresi, docela chápu, že je Norsko zemí s největším množstvím sebevražd. Mě by asi zahubila první polární zima..., samota dlouhé noci prosvětlená polární září mi připadá jako docela dobrá příležitost k duchovnímu růstu. Možná proto, že jsem ji ještě nikdy nezažil. Nechci ale tvrdit, že mne nětěší přibývající světlo, jen prostě méně řeším současné teploty. Nadávat začnu až v létě.

Naštěstí se dny prodlužují a už brzy budou mé ranní procházky v 6:20 se psem trochu prosvětlené na obzoru se klubajícím světlem. Minulé pondělí pozdě odpoledne, když jsme s Davidem běželi z Řeže do Chvatěrub a pak do Letek, jsme chytli ještě poslední zbytky světla na úzké stezce k libčickému přívozu, a to bylo už po půl šesté.

Pak jsem vyběhla až včera (sobota) dopoledne. I když docela mrzlo, svítilo sluníčko a běželi jsme tři - David, Bora a já, tak to bylo docela fajn. Když jsme z Krčáku dorazili k Davidovi domů na Spořilov, zjistila jsem, že mi chybí tři kilometry do tisícovky. Přesunuli jsme se do Libčic, večer shlédli děsivý film Černá labuť. Všem doporučuji. A své si tu mohou najít i běžci. Kromě jiného i o vztahu k vlastnímu tělu. Jak daleko může být člověk ochotek zajít, aby dosáhl svého velkého cíle. A jestli za to vytčený cíl opravdu stojí.
Plán na neděli ráno - vlakem do Kralup a doběhnout do Řeže.


8:00
David při pohledu na venkovní teploměr s vědomím mého odporu k nízkým teplotám navrhuje alternativu vyběhnout někam okolo Libčic jen tak tři, čtyři kilometry. No, co na každého občas přijde slabá chvilka:-). Zamítám, psychicky jsem připravená na 11km.
9:00
Na peróně zvažuju zda má odhodlanost byla na místě. Je fakt zima. Větší než před týdnem v Bezručáku... Paráda, slunko a vrzající sníh pod nohama. Dobře, že jsme se odhodlali. Jen jsem se po ránu nějak přehmátl a vzal si slabé ponožky. Doufám, že mi někde cestou neupadnou nohy.
9:04
Vlak, ač je -17, přijíždí přesně. Okamžitě odhazuju kulicha, větrovku i rukavice, abych se nezpotila, ještě než vyběhnu. Už z vlaku je úchvatný pohled na Vltavu, nad jezem v Dolánkách je prakticky celá zamrzlá. Jinde plavou kry a z vody se kouří. Všechno je prosvětleno ještě nízkým sluncem.

9:15
Vybíháme z nádraží. Přes pusu i nos si navlékám bílomodrý "rukáv" ze Zermattu. Vypadám jako v burce, ale jak vypadám je mi teď srdečně jedno. Jediná nevýhoda tohoto ustrojení je v tom, že látka, přes kterou dýchám, po chvíli zmrzne, tak musím průběžně rukávem pootočit. Lituju, že jsem si přes běžecké kalhoty (pod kterýma mám pochopitelně jégrovky) nenatáhla ještě trenýrky, mé nemalé pozadí mrzne nejvíc. Po těle je jinak docela teplo, tři vrstvy stačí :-).

Tempem okolo 6:30 běžíme 7 kilometrů po cyklostezce k přívozu. Snažím se vydechovat trochu ke straně, aby mi sražené kondenzáty nemrzly na brýlích. Taky mi trochu vadí, že když běžíme ve stínu, přimrzají mi řasy k sobě. Všude to vypadá jako v ledovém království. Krajková námraza na stéblech trav a větvích keřů, led blýskající se ve slunci. A spousta zvláštních zvuků, které vydává mrznoucí řeka, sesedající se kry a praštící led, kterým se jako pila prokousává odolávající bóje. Nádhera.

Sleduju stopky, někde za železničním mostem ve Chvatěrubech pípne třetí kilometr. Velká pusa a gratulace. Flašku jsem s sebou netáhl a kutálku nesehnal, obojí by stejně dneska zmzlo. V duchu počítám, při průměru 10km/hod, to máme
500 hodin, tedy skoro 21 dní souvislého běhu.


Za těch pět tisíc kilometrů naštěstí žádná nehoda, žádné zranění - snažím se poslouchat signály operovného kolene, když začne zlobit, dám den, dva pauzu. Největší patálie jsou nepříjemné prkotiny - opakující se puchýře velikosti pětikoruny na palcích a několikrát obměněné nehty :-). Sem tam jsem předvedla pro pobavení ostatním nějaký lehký pád v terénu. Jinak pohoda. Největší stopku vloni mi daly paradoxně ne mé nohy, ale mé zuby...

Uděláme tu pár fotek, bohužel jen na mobil, protože foťák jsme v tý kose nebrali. Asi to bylo dobře - David by fotil každou větvičku a pěkně bychom vymrzli :-). V Dolánkách vidíme hejno morčáků a kormoránysedící na ledu. Vida, přeci jen mají má ornitologická povídání nějaký pozirivní dopad:-).
Na sluníčku je příjemně, ale jakmile běžíme trochu ve stínu okolní teplota prudce spadne.

10:00
Jsme u přívozu, který je mimo provoz. Ledoborce tu nevedou :-). Vbíháme z asfaltu na úzkou stezku podél řeky v mírně členitém terénu. Ač ještě zpomalujeme, tep mi vyletí ze 140 nad 150. Je zvláštní jak se tělo v mrazu chová.
Na sebemenší terénní změny reaguje tepovka docela neadekvátně. Pokud běžím jako stroj, stejný cupitavý krátký krok, konstantní rychlost, rovina, mráz tolik nevadí. Jakýkoli pohyb navíc - přeskočení kořene, přeběhnutí terénní vlnky je v mínus dvanácti znát a tělo vytrhne z plynulého stereotypu.


10:28
Jsme v Řeži. David ještě dělá pár fotek. Vlak jede až za půl hodiny. Buď můžeme běžet podél trati dva kilometry domů, nebo pokračovat podél řeky kus dál a vrátit se na čas vlaku. Volíme druhou variantu. Železnicní pešunk totiž známe jako svoje boty a žádné nové prožitky nám už nenabízí.

Běžíme skoro do Husince a pak otáčíme. Když se znovu octneme na asfaltu, tepovka jde dolů. Čtrnáctý kilometr od pětistovky z průměru 6:30 rozbíhám a snažím se stále zrychlovat. David na mě haleká, zda mi nešvihlo :-). Na konci toho úseku je okamžité tempo 3:50, průměr na celý kilometr 5:45. Mám radost, že mráz, nemráz se lze trochu přinutit popoběhnout, i když jedna pětistovka jaro nedělá :-). Bude jich muset být ještě hodně, abych neprodlužovala jen vzdálenosti, ale dokázala běžet i rychleji. Poslední kilometr klušeme pomalinku k vlaku. Sluníčko, pohoda, po Vltavě plavou ledy a já doufám, že odnesou letošní mrazy pryč.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Strouhal Zdenek Strouhal Zdenek | E-mail | 13. února 2012 v 18:47 | Reagovat

To je nádherně sepsaný rád čtu Vaše články máte u mne palec hore stále!

2 Blondyna Blondyna | Web | 14. února 2012 v 9:33 | Reagovat

Tak VELKA gratulace a spoustu dalsich tisicovek zase bez nehod...!!!

3 Kopretina Kopretina | Web | 14. února 2012 v 10:57 | Reagovat

Krásně se to četlo. Tak přeju, a´t vám to spolu tak dobře běhá i nadále :-).

4 Gábina & David Gábina & David | E-mail | Web | 14. února 2012 v 17:39 | Reagovat

Všem moc díky!

5 Jirka Jirka | 15. února 2012 v 21:40 | Reagovat

Trošku se tahle tvá věta dotýká i "mého" Norska, kde žij a běhám, tak musím reagovat na informace zcela mylné a zavádějící. Norsko je k r. 2010 na 34. místě na světě v počtu sebevražd. Česká republika je 28. Tento temný top 10 vypadá takhle: 1. Litva, 2. Jižní Korea, 3. Guyana, 4. Kazachstán, 5. Bělorusko, 6. Maďarsko, 7. Japonsko, 8. Litva, 9. Čína, 10. Slovinsko.
Tady vidíš, že počasí nemá takový vliv, jak se myslí. Oni toho noviny a zprávy v televizi hodně, hodně pomotají.
Tak hodně dobré nálady, ať trumfneme na 107. místě Haiti, které má pozitivních O,O% :)
Ahoj, Jirka

6 Květa Květa | 16. února 2012 v 10:06 | Reagovat

Máš pravdu Jirko. Mně se tyhle fámy taky moc nelíbí. Slýcháme to pořád a pořád, a to dokonce i od nás sportovců nebo od lidí, co mají třebas i maturitu nebo dokonce nějaký vysokoškolský gradus, a měli by si tak umět informace ověřovat.
Pak z toho pochází fámy typu: Američani jsou hloupí, Norové se zabíjejí jako na běžícím pásu, Poláci jsou bordeláři, Italové líní, Řekové prostopášní, Francouzi žábo-žrouti, Japonci rejžo-žrouti.
To všecko vyvolává nedorozumění a vzájemnou antipatii, a v tom se pak moc špatně běhá.
Lidičky, trochu radosti a velkorysosti k ostatním národům. Norsko je krásná, vyspělá zem, kterou v mnoha ohledech ani nedoženeme, a lidi, co odtamtud znám, jsou skvělí.
Květule

7 Gábina Gábina | 16. února 2012 v 10:43 | Reagovat

Ach jo. Jirko, určitě jsem se nechtěla dotknout Norska, které miluju a strávila jsem v něm největší počet svých letních zahraničních dovolených. Pokud jsem použila mylnou informaci, která Tě naštvala, omlouvám se. Tak tedy jinak - nedostatek světla vyvolává deprese (to je fakt, nikoli domněnka), při depresích je zvýšené riziko sebevraždy.

8 Gábina Gábina | 16. února 2012 v 10:53 | Reagovat

[6]: Květo, necítím vůči nikomu antipatii natož k nějakému národu (pracuji na programech s romskými dětmi a to by bez schopnosti tolerance asi neklapalo). Článek není o Norech ani o národopisných faktech, ale o pocitech z mrazu, který kombinovaný s tmou vyvolá depresi. Ano, požila jsem mylnou informaci, příště budu sledovat veškeré současné poklady raději úplně ke všemu :-). Jestli se mi z něčeho bude špatně běhat, tak z pocitu z komentáře, který je zcela vytržen z celkového kontextu toho, co jsem chtěla sdělit.

9 Jirka Jirka | 16. února 2012 v 13:47 | Reagovat

Jak jsem psal: mezi 1. místem a 34. místem je podle mého soudu drobný rozdíl, daleko větší, než když student dostane 1ku a jeho spolužák 5ku.
Pomoc Romským dětem v ČR je záslužná práce. Ne nadarmo patříme mezi nejrasističtější státy Evropy.
Tak hodně úspěchů v tom snažení a pozdrav do Norska skvělým a usměvavým lidem.
Jirka

10 s0c s0c | 18. února 2012 v 7:34 | Reagovat

Hezky se to cetlo :)

11 12Honzade 12Honzade | E-mail | 19. února 2012 v 12:47 | Reagovat

Dorazil jsem opozdene, ale o to vetsi gratulace! urcite milniky by se mely alespon pomyslne oslavovat a radovat se s nima...
Na me taky vzdy z delsi zimy pada nejaka depresicka:), ale spis nez mrazu bych to prikladal nedostatku slunce, obzvlast, kdyz treba byla skoro porad inverze nebo zatazeno.. A tak se raduji, kdyz sviti, at je treba mraz..
Hodne radostnych, spokojenych a spolecnych km! 12:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama