...aneb ve dvou se to (někdy:-) lépe běží..
                    strasti a slasti páru na trati

Kamenička - kopec pro lenochy :-)

23. února 2012 v 22:13 | Gábina a Dav |  Milý deníčku...
19. 02. 2012

Dnes jsme dali budík na sedmou s tím, že vyrazíme autem do Kadaně na běh okolo Úhoště. Ale... Brr... venku oproti včerejšku leje, vítr funí. David jde vyvenčit psy a po návratu konstatuje, že je venku opravdu docela hnusně. Josífek stále leží zakutaný v peřině a projevuje nad počasím i nápadem jít za chvíli vybíhat stolovou horu značnou rozmrzelost. Já si lepím hrany palců, aby se mi v krosovkách neudělaly zas puchýře. Na otázku zda chci na ty závody jet alibisticky odpovídám, že jsem psychicky připravena na vše, ale odvázaná z myšlenky závodu, hlavně mrznutím před startem a po doběhu, moc nejsem. David zklamaně přikývne, že tedy Kadaň ne. Je na něm ale vidět, že je trochu zklamaný naší leností. Já vlastně ani nevím, hlavu už jsem měl naštelovanou na běhání, ale nečas venku mne také nahlodával. Nešlo mi jen o závod, moc jsem si na tu stolovou horu chtěl vyběhnout. Možná jsem jen nechtěl přijmout odpovědnost za rozhodnutí. Takže Úhošť si necháváme na příště.

Neprozřetelně okamžitě navrhuju, že můžeme sjet do Bezručáku a vyběhnout si nahoru na Kameničku - nádhernou starobylou přehradu nad Bezručovým údolím. Sympatický kopec, kde i pomalý běžec jako já v konci stoupání předbíhá kondiční cyklisty, kteří mají chuť v danou chvíli hodit kolo přes hráz. David nadšeně návrh přijímá. Už jsem psal,
do Bezručáku vždycky, klidně i desetkrát za sebou. A když jedna akce padne, tak ji hned nahradit druhou. Urvat den, Carpe Diem by mohlo být moje krédo. Hlavně ať se pořád něco děje, jedno co. Akce stíhá akci, jednou z kopce jedem po zadku, podruhé vybíháme vzhůru. Možná musím být pro své okolí únavný. Vidím to i na psech, většina se jich automaticky raduje v představě procházky, ti naši jsou rádi za chvilky klidu doma a podezřívavě si mě prohlížejí, když beru vodítka do ruky:-).

V údolí mírně prší. Na cyklostezce podél údolí je rozbředlý mokrý sníh, místy tající led. Kry lemující břehy Chomutovky se občas propadají vlasní tíhou kombinovanou s tíhou tajícího sněhu. U Druhého mlýna cyklostezku opouštíme a po ledovaté silnici doběhneme až k rozcestí. Vlevo stará cesta Horu sv. Šebestiána, vpravo silnice Kameničku. Stoupáme
v pohodovém tempu odbočkou doprava, silnice je tu docela uklizená, Kolem padají z obřích kamenů a skalek ledopády jak kaše v pohádce Hrnečku vař. Hrnečku dost, řekne až jaro. Déšť se tu během pár metrů mění ve sněžení. Josek v poklidu ťape před námi, trochu jsem se obával, jestli ho nebude nudit naše tempo, ale rozhlíží se kolem a zdá se, že se mu tady líbí. Aby taky ne, buky pod Kameničkou už za rozhlédnutí stojí. Trasu jsme volili s ohledem na něj, tak snad jsme nezklamali.

Za levotočivou zatáčkou se cesta prudce zvedá k hrázi, tady je silnice pěkně zledovatělá, chvílemi si připadám jak na nakloněném běžícím pásu. Těžce klušu nahoru a děsím se seběhu zpět. Přemýšlím o tom, že mám v kapse nějakej igeliťák na psí hovínka. Asi ho cestou dolů použiju jako prdelák. Je to tu o zlámání haksny :-(. Nahoře u hráze vypínám stopky. Funím jak lokomotiva, ale pro dnešek by měl být nejhorší kopec za námi. Pokračujeme podél přehrady kousek po cestě rovně dál, ale není to tu prohrnuté, mít zas mokré boty jako včera? Po pár set metrech to otáčíme a vracíme se zpátky k hrázi.

David najednou zpomalí u prohrnuté odbočky která míří doprava šíkmo vzhůru. A jsme znova u té improvizace:-). Nerad se vracím po stejné cestě, nebo, mohlo by říci, po svých vlastních stopách. A když vede cesta nahoru, musí vést také dolů. Počítal jsem, že spadneme do vedlejšího údolí, jen jsem úplně neodhadl, jaká bude cesta z hřebene dolů.
Proč ne, říkám. Vzápětí v duchu kleju. Kopec stejně prudký jak k hrázi, prohrnutý ale jen kousek, dál se boříme kolejema po nějakém vozidle. Nejspíš tank. Netuším, co by tu tak tudy mohlo do takovýho krpálu jezdit za šílence. Přes padající vločky sněhu začíná probleskovat slunko. Tep mám sice skoro na maximálce, ale je tu tak nádherně. Stoupání končí na vrcholku kopce u obřího krmelce, u kterého bohužel končí i otisky pneumatik. Cesta dolů přes kopec je tušitelná hluboko pod vrstvou sněhu. Bora si nás cestou vzhůru pěkně vychutnala, dvě nohy navíc jsou prostě znát. Drápy jako bonus, to se to pak běhá. Zastaví se ve svahu, vyplazuje na nás jazyk a pak se jen tak z nudy vrhne po hlavě do nejhlubšíéch závějí. Vystrčí hlavu, co jako my na to. Nám je to šumák, funíme totiž ještě pořád někde hluboko pod ní. Tak si zatím vyběhne ke krmelci a jako vrcholovou prémii slupne pár bobků. Ach jo.

Jsme již zkušení Krušnohorci. Je jasné, že tahle cesta bude padat někam k Chomutovce na starou, dnes jen lesáky a cyklisty používanou, silničku, co vede na Šebík (pro neznalé Hora sv. Šebestiána). Oproti včerejšímu sestupu k Jezerce je tady, byť vysokou vrstvou zasněžená, normální cesta. Úžasný seběh. V hlubokém sněhu i přes vyvinuté úsilí dost pomalý. Chvíli běžím vpředu naší skupinky. Jediný, kdo tu běžel přede mnou a zanechal stopy byl jelen. Všude plno otisků zvěře. Jen jestli to nebyla Bora:-). Bora snad nemá kopýtka :-((.

Odhaduji, kde jsme asi z lesní cesty na šebestiánskou cestu vyběhli. Tudy už pár lidí prošlo, tak ještě než zamíříme zpět k Třetímu mlýnu, běžíme ve vyšlapaných kolejích vzhůru směr Šebík. Sněhu ale rychle přibývá, asi po deseti minutách otáčíme.
Josek pak z mírného kopce docela pádí. Nevadí mi kapku rychlejší tempo, ale mám strach že sebou praštím o zem, občas mi lehce podjede půda pod nohama.
Za křižovatkou u mlýna je silnice plná ledu. To opravdu nemusím :-), jsem šťastná, když zabočíme na zpět cyklostezku a zbytek cesty klušeme zas po kotníky ve sněhu.
Závod to sice nebyl, ale trochu jsme se zapotili. Ničeho nelitujeme, aspoň bylo více času koukat kolem. A pořád se učíme. Předchozí dny ukázaly, že se dá běhat opravdu všude, za každého počasí a že není terénu, před kterým by měl běžec couvnout. I při teplotách kolem nuly není více než hodinový pohyb v botách plných ledové kaše žádný problém. Dá se běžet po kolena v neprošlápnutém sněhu ve svahu, který by člověk s trochou soudnosti zdolával po čtyřech. A tentýž kopec se dá poměrně rychle zmáknout i dolů. A ještě navíc to může být zážitek veskze pozitivní a dlouho zapamatovatelný.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama