...aneb ve dvou se to (někdy:-) lépe běží..
                    strasti a slasti páru na trati

Když se zima spustí ...

9. února 2012 v 10:29 | Gábina a Dav |  Milý deníčku...

V lednu jsem sem nic nenapsala. Nebylo moc času a pokud nějaký zbyl, trávila jsem chvilinku raději s knížkou nebo běžeckýma botkama. Dělala jsem další státnice při postgraduálu a zařekla se, že už nikdy nic studovat nebudu.
Prý, klidně mi jednu vraž, až zase budu chtít něco studovat...

Navíc nám stůně Gandalf. Už dva měsíce. Po mnoha návštěvách veterinářů, spoustě využívaných léků diagnóza nejistá - zatím je bronchitida podle rtg chronická. To je problém s tvrdou retrívří náturou, dlouho se tváří jako že nic a pak nejednou prásk..., a člověku dodatečně dojde, kolik varovných příznaků přehlédl..., a přitom ale ten pes neustále lítal jak magor a vrtěl při tom ocasem.

Když jsem po půlce ledna konečně odrecitovala příslušnou kapitolu z etopedie zkušební komisi vrhla jsem se i na zanedbávané běhání. Bohužel pro mě se radikálně změnilo počasí… v zimě prostě občas bývá zima:-).

21. leden
Konečně v kopcích nad Chomutovem. Rozhodla jsem se pro vyzkoušení běhu s hůlkami. Chtěla bych se připravit na červnový ultramaraton. A je to venku. Ukecal jsem Gábinu (ani jsem se nemusel moc snažit:-) a přihlásili jsme se na Silva Nortica Run, na nejdelší štreku. Protože proč běžet devadesát kiláků, když můžeme rovnou sto tři.
Při délce trati budu muset nějak operovanému kolenu ulevovat. Dnešní den je pro hůlky jako stvořený. V lese plno sněhu a bláta, hůlky budou sloužit nejen pro ulehčení seběhů ale i pro udržování rovnováhy.


Vybíhám. Začíná sněžit, trochu fouká. Kopec bývalým sadem beru zhurta a uvědomuju si, jak mi ty hole překážejí. No nazdar, co jsem si to zas vymyslela za ptákovinu? U soklu už léta neexistující sochy v půli kopce potkávám známý pár - oba tělocvikáři, kteří se ze své proběžky právě vracejí. Dívají se na mě, jak se zběsile odrážím hůlkama, dost vyděšeně. Mně v tu chvíli začíná docházet dech. Přeci jenom jsem vyběhla na své poměry trochu moc rychle a mám pocit, že mi upadnou ruce i nohy. Po dalších pár stech metrech stoupání přecházím do chůze. Po pár ufuněných krocích mi uklouzne noha po bahně, které je umně ukryté pod sněhem, a já se poroučím hole, nehole do toho bahna na bok.

Také jsem o holích chvíli uvažoval a do budoucna je nevylučuji, ale zatím nic pro mne. Při běhu musím mít ruce volné, pořád potřebuji něco dělat, jíst, pít, smrkat, fotit, rozepnout či zapnout bundu, vyčistit si brýle..., kam pak s nimi. Asi nikdy nezapomenu na chvíli, kdy jsem se, kdysi dávno, pokoušel na běžkách odfrknout si s pomocí ruky, ve které jsem držel hůl. Stačilo lehké zakolísání a hůlku jsem i zarazil až kamsi do nosních dutin, ještě dlouho jsem pak za sebou zanechával krvavou stopu...

Bože, vrátit se či nevrátit se… Přeci to neotočím po kilometru do kopečka! Namířím si to lesem na červený okruh, kde stoupání není tak prudký. Není. Ale nějací dobráci tu prořezávali les a kmeny leží všude přes cestu. Odrážím se s pomocí hůlek porůznu do výšky či dálky a zdolávám další zhruba kilometr dlouhou překážkovou drahou. Tep mám asi o dvacet tepů vyšší než normálně v těchto místech a tempo s holemi a ve sněhu asi o minutu pomalejší. Přesně to je efekt, kvůli kterému je tolik doporučován nordic walkink, jak víc maká vršek těla, tak se to logicky musí odrazit i na tepu.

Zdvihá se vítr a z nebeských potrhaných peřin zhusta chumelí. Pokračuju směr Hrádečná. Tam musím těch pět kilometrů doběhnout. Sněhu s výškou přibývá. U bunkrů na Kočičáku už je dokonalá vánice. Zkouším si trasu prodloužit přes pastvinu, ale na holé pláni dostávám zledovatělou sprchu hrubého sněhu do obličeje a brodím se v dvaceti číslech bílé přemrzlé hmoty. Po dvě stě metrech to otáčím. Ne, tudy fakt ne. Vracím se na lesní cestu, kde fouká o poznání míň. Občas chytám s hůlkama v ruce rytmus, ale vždy ve chvíli, kdy se mi tenhle běh začne líbit, z rytmu vypadnu. Za blatenskou silnicí cesta mizí pod návějemi. Typicky ženská logika, přichází vánice a ona špekuluje, jak si tu cestu ještě natáhnout, ach jo:-).

Znovu se vracím a vymýšlím, jak nakombinuju cestu zpět. Při prvním delším seběhu se rozbíhám a konečně oceňuji hůlky. Málem převálcuju hnědého labradora, který je tu s nějakou rodinkou. Ty si tedy vybrali počasí na procházku…

Když dobíhám k domovu je temno, chumelí, fičí. Nějaký pán se ptá: "Mladá paní, kde jste ztratila běžky?" Neodpovídám, pádím do tepla, do vany. Dnes to byl běh/neběh, zápas s počasím, mou nešikovností a kopcem. Netušila jsem, že vánice při teplotě těsně pod nulou bude teprve slabým příslibem následujících třeskutých mrazů…

5. února
Je to opravdu teď trochu jiné běhání, než na jaké jsme zvyklí. Hlavně nepropadat zoufalství z tempa, které často překračuje 6.30´/km. Byli jsme tento víkend v Chomutově a opět běhali v Bezručáku, ostatně proč ne, když je to nejkrásnější údolí v Čechách:-). Moc daleko jsem běžet nechtěla. Jakmile je pod mínus deset, je mi paradoxně po doběhnutí domů, jako bych strávila několik hodin v sauně...

Vybíháme. Jsme bez nějakého konkrétního plánu. Co nejdříve jsme odbočujeme z ledovatého asfaltu do terénu. Cestička po modré po druhém břehu se vlní nahoru dolů, občas namrzlé kameny, občas příjemná rovinka. Z šedé oblohy pomalu začíná vykukovat sluníčko.


Zahřáli se pomalým silovým během a ani nevíme jak, už je tu První mlýn. Netřeba nic říkat, poračujeme dál proti proudu místy zamrzlé Chomutovky. Voda se v meandrech přelévá přes stávající vrstvu zeleného ledu, tak je pořád na co koukat. Bora na tu krásu pohlíží se zcela jinými úmysly. Dobře víme, že by nejraději do říčky vlezla, ale nechceme mít doma dva marody. Gandalf se léčí v teple panelákového bytu a moc nám tu dnes chybí. Vypadá sice úplně zdravě, ale zdání klame. Když naše dvorní vetrinářka viděla snímek jeho plic, hned mu píchla dávku kortikoidů. Teď se budeme modlit, aby tu injekci nemusel dostávat každý měsíc...

Uběhnout desítku by nám mohlo ke spokojenosti stačit, tak se po pěti kilometrech obracím na Gábinu. Žádné námitky, pokračujeme dál. Pomalu stoupáme zasněženou silničkou na Křímov, cestou vyrušíme od jídla párek krkavců. Vynadají nám a vznesou se kamsi do vrcholků stromů. Už se nad námi tyčí kamenná přehradní hráz a cestu přehradí závora. Symbolicky se jí dotkneme a otáčíme. Už se do nád začíná dávat zima.


Celá v černém, vypadám jako z URNy. Jen čepička i "rukáv" přes obličej mají modrou barvu. Je kolem mínus dvanácti stupňů. Zadýchaný prostor látky kolem pusy začíná zabrzat. Při obrátce otáčím návlek zmrzlým dozadu. Kupodivu se mi běží docela lehce, zrychlení mírně svažitým terénem je citelné.

Zbývajících sedm kiláků k autu po cyklostezce moc nemluvíme. Tempo nabralo rychlost na závratných 5.30´/km. Bora pochopila, že se vracíme domů k autu, drží přední pozici a stále se po nás otáčí, jako by se divala, kde se to flákáme. Z dlouhé chvíle tahá s sebou všechny klacky, které cestou potkáme a občas nám je hází pod nohy. Aby toho nebylo dost, hned se pro nich zase vrhá, nejlépe vždy ve chvíli, kdy je zrovna překračujeme. někdy si řílám, jestli není ten pes trochu na hlavu. Nevím, jestli na hlavu, ale má dokonalou schopnost neustále se motat, nejlépe pod mýma nohama :-).

Moc lidí v tom mrazu nepotkáváme. Normálně je tady v neděli dopoledne korzo procházkujících, běžkujících, či jinak sportujících Chomutováků. Dnes si vyšli jen ti nejskalnější.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 ll ll | 10. února 2012 v 9:35 | Reagovat

S tou Silvou koukam že nejste žádní troškaři :)) Po lonske 24 další šílenej cíl. Tak at se to vydaří.

2 12Honzade 12Honzade | E-mail | 11. února 2012 v 19:10 | Reagovat

Super, aspon tam bude vic nadsencu.:) Porad si rikam, jestli nejsem uplne ujetej, ze se hlasim na 103, sami reprezentatnti, tak par normalnejsich lidi potesi..:)
At se dari! 12:)

3 dav dav | E-mail | Web | 12. února 2012 v 20:40 | Reagovat

Honzo, díky!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama