...aneb ve dvou se to (někdy:-) lépe běží..
                    strasti a slasti páru na trati

Březen 2012

Houbaři v Krušných

21. března 2012 v 20:48 | Gábina a dav |  Běželi jsme
Kdy? 17. března 2012
Kde? Krušné hory - Hora sv. Šebestiána - Nový dům - přehrada Kamenička - Bezručovo údolí po modré - Strážiště - Chomutov Březenecká
Kolik? 25 km

Gábina je patriot. Krušné hory okolo Chomutova jsou pro ní nejkrásnější místo na světě. Ne že by neměla pravdu, ale nemusela by to pořád tak roztrubovat, nebo nejkrásnější dlouho nezůstanou. Část jejich kouzla totiž spočívá v jisté opuštěnosti. Už kousek nad městem se najdou místa a trasy, kde celý den nepotkáte živáčka. Dokonalá síť lesáckých cest, kde si lidskou společností přesycený kantor může vyspravit utahanou dušičku. Jsem člověk, který by si postavil Hospodu na mýtince. Samota v Krušných je úchvatná. Zmizím z civilizace na několik hodin a vrátím se dokonale odpočinutá a pročištěná. Jenže to má háček. Všechna ta krása začne dostávat větší smysl, pokud ji člověk má s kým sdílet. A možná také se pochlubit. Já byl logicky první na ráně. Mít korunu za každý kilák, co jsme tady spolu nachodili a naběhali, výrazně si polepším finanční rozpočet.


Jako další oběť přišli na řadu naši běžečtí kamarádi z Klubu letmých houbařů. Tak dlouho a neúnavně páchala Gábina osvětu, až se jí poměrně narychlo podařilo přesvědčit několik časově velmi vytížených přátel, že nejlepším místem na běhání je právě Chomutov. Že není nic lepšího, než o víkendu časně vstát a jet z Prahy sto kiláků, jen aby se proběhli po Krušných horách. Rozjela masovou agitaci. V rámci propagandy vytyčila trasy, sebrala fotky (ty nejhezčí, sluníčkové:-), rozeslala pozvání s mapovými podklady. Trasa z Hory sv. Šebestiána byla trochu hrou vabank - v tuhle předjarní dobu bývá nahoře ještě hojně sněhu. Obvolala jsem kamarády a když známá z Šebíku řekla, že na loukách a rašeliništích je sněhu pomálu, bylo rozhodnuto. Bylo mi jasné, že v lese to může vypadat jinak, snad mně Houbaři nebudou moc spílat :-).


Výsledkem této nátlakové akce bylo, že jsme se v počtu šesti ještě spolu s dvěma psy sešli v sobotu něco po desáté v Chomutově na autobusáku. Trocha napětí, jestli se vejdeme do maličkoho autobusku na Šebík. A pak už jen dlouhý běh v krátkých trikách, nejdříve uprostřed prosluněných tajících hor, ve finále probouzející se jarní přírodou. Po červené k Novému domu - když na tomhle kopci není sníh, nebude ho moc ani u novodomských rybníků.


Navigace nám občas trochu selhala a plánovaná trase se ukázala neprůchodnou, ale nějak jsme si poradili :-). Po modré odbočit opravdu nešlo :-), naštěstí lesácká cesta o pár desítek metrů dál byla zasněžená už jen nepatrně.


Psi se baví nezávisle na terénu, jednou běží po břicho ve sněhu, pak se zase brodí potokem, ale neustále z nich srší energie a dobrá nálada. Jako by to bylo nakažlivé :-). Gandalfův první delší výběh po tom hrůzostrašném zápalu plic. Chtěla bych mít, ne po dvou měsících bez pohybu, ale po týdnu takovou výkonnost jako on dnes :-).


...jóóó´z kopce, to se to běží :-) Tady jsem půjčil pro jednou foťák Zdeňkovi, abych nevypadl z dokumentace. Právě všem líčím, jak tu za pár měsíců nebude vidět skrz náprstníky :-).


....rybníky nahoře jsou stále ještě pod ledem. Vedro, trička, led... I v létě tu bývá nutná větrovka, jelikož vichr z hor neúnavně fičívá. Dnes absolutní bezvětří.


... ale jaro se už hlásí. Zas je tu to pitomý jaro, ptáci řvou a ....však to znáte:-)



















Umírám žízní, před měsícem mráz až praštělo, teď přes dvacet stupňů i na Šebíku :-).



...nakonec ještě společné foto.

Pečky? Pečky!

11. března 2012 v 19:38 | Gábina a Dav |  Běželi jsme



Osobáček ze Kbel ještě hřeje, opájím se jím skoro už týden.. Užívám si poněkud povyrostlého ega, jen nevím, na jak dlouho ještě vydrží. Dávám mu nanejvýš ještě pár dnů, než se mi zase smrskne. To je ve stručnosti moje duševní rozpoložení v týdnu mezi oběma jarními desítkami. A zároveň si potřebuji vyjasnit co a jak v Pečkách. Nějak se mi nechce běžet na průměr, jen tak aby se neřeklo. Trochu se jen pro formu zmáčknout, ale aby to zase moc nebolelo. To raději buď/ anebo. Taky řeším buď a nebo, cítím, že to spíš bude nebo, ve středu jsem zkrátila trénink, bylo mi blbě, a čtvrtek odpoledne proležela.

"Buď" znamená rezignovat na osobní ambice a nabídnout se někomu jako vodič. Jenže nikdo takový mne nenapadá, všichni mí kamarádi jsou víceméně soudní a samostatní lidé. A diktovat něco Gábině, na to už jsem dávno rezignoval. Ještě se nabízí možnost pomoci vodičovi Evženovi a vráně Sáře. Tahle dvojka má za úkol dovést do cíle ovečky s ambicí na čas jedné hodiny. Záslužná a těžká práce. Pomoc druhým. Společensky prospěšná činnost. A pro mě velmi slušné alibi, aby se mohl vyhnout nepříjemné variantě "anebo".

Variantě, o které vím jak umí bolet. Zároveň ale minulý týden ukázal, že jsem na tom asi nejlépe tak za poslední dva roky. Je tu reálná možnost ještě mokrý osobák zkusit vylepšit. A tuhle šanci se nechce jen tak pro nic za nic zahazovat. Jen pro nějaké ufňukané bezdůvodné " mně se nechce". Třeba se už nikdy nemusí opakovat.

Rozklusání, přijela spousta kamarádů z Klubu letmých houbařů - Magda, Jitka s Marcelou, Martin Holan, Drakor, Zdeněk a Vladimír, Lenka Horká s Honzou. Potkáváme i mnoho jiných známých, se kterými se zdravíme. Pár slov stiihneme prohodit s Michalem Vítů.

Ještě pořád nejsem rozhodnutý. Líná část mého já se těší na pěknou proběžku, kterou celou prokecám . Udělám si běžecký svátek. Přesně něco takového si plánuji na ½ PIM. Jen aby ale nebylo těch svátečních dnů nějak moc. Mám radši sváteční dny :-).
Nejvyšší čas najít si svoje místečko v koridoru. Jako s uděláním se ocitám hned vedle Evžena. Tím by měly být karty rozdány. Mluví na mne, ale nevnímám. Najednou se ve mně něco láme. Jako by se uvnitř urvalo cosi dlouho napjatého. Když jsme jako kluci stavěli hrázky na potoce, zdánlivě pevná a dlouho odolávající konstrukce se v okamžiku protrhla a příval vody ji v okamžiku smetl do zapomnění. O čem jsem spekuloval skoro týden je rozhodnuto ve vteřině. Trochu bezohledně se cpu dopředu. Zastaví mne až blonďaté vlasy do půli zad. Josek. Okolo lidi z Kerntemu. Sakra, jestli já to nepřepísk, sem teda totiž vůbec nepatřím. Start. Už teď vím, že toho budu litovat. Evžen mi říká, že by byla ostuda, kdybych běžela s ním. No, tak co zkusím? V hlavě se mi rodí šílený nápad, najít vodiče na padesát minut. Vzhledem k tomu, že jsem minulý týden běžela za jednapadesát osobák a půl týdne teď zdolávala nějakou chorobu, tak je to docela drzý nápad. Vodiče nenacházím. Vybíhám tempem, kterým běhám dvě míle ve Stromovce. Hlas z minulého týdne, který mě krotil a zakazoval běžet první kilometr pod pět minut trucuje. Děj se vůle boží. Hop nebo trop.

Ze samotného běhu si toho moc nepamatuji, jen že se mé startovní předpoklady vyplnily více než bohatě. Bylo mi blbě asi tak od druhé minuty po startu. Vstupovat do závodu s ambicemi u mne logicky znamená přepálený začátek. Naopak předstartovní mantra "vysrat se na to" mi ušetřila už hodně trápení.

První kilák opatrně se vymotat z Peček, nepřerazit se někde o obrubník, nenabourat do klandru v tom davovém běhu. Čas pod 4´40 i s pár vteřinami na startu. Ach jo, takhle si to pokazit. Takže dál už jen fragmenty: Očima hledám vodiče, ale ticho po pěšině. Evžen a "padesátka" budou za mnou, jen doufám, že jsem nepředběhl "pětačtyřicítku". Vnímám diváckou a hudební kulisu na trati, ale abych se mohl dohadovat stejně jako pánové na fóru, co to bylo za muziku, to teda nemůžu. Cestou tam prý ABBA, cestou zpátky Waterloo. No, pro mne určitě. První dva kiláky běžím něco pod čtyři padesát.Vůbec nevnímám, jestli někde hraje nebo nehraje nějaká hudba. Třetí zpomaluju těsně nad pět, uvažuju, jestli nezpomalit a nepočkat na Evžena a konečně s ním poklábosit, je mi jasný, že dnes to nebude dobrý... Někde po třetím mě předbíhá vodič/ka na padesát minut. Zkusím ještě chvíli vydržet. Další dva se daří těsně pod pět minut.

Kouřová clona na trati, nějaký blbec si asi zatopil. Lepší chvíli na pálení PETek si fakt nemohl najít. Jsem zahleněný a díky přepálenému začátku běžím na lehký dechový deficit. Tohle byla poslední, ale poslední kapka. Do pátého kilometru to bolí tak nějak normálně. Tepově se ocitám na hodnotách, které jsem si dosud zapovídal a při kterých jsem netušil, že dokážu fungovat. Po obrátce nastává peklo. Běžím už akorát proto, že není síla na zpomalení. Pár lidí mě sice předbíhá, ale není to zatím nijak fatální, že by přepálili všichni? Po obrátce mi nastává vlastní soukromé peklíčko. Kousek před pátým koukám na hodinky, a sakra, že by byl dnes osobák pro změnu na pět kilometrů :-)? Finišuju k obrátce. Pípnutí. Zlepšení oproti pražské Mattoni Grand Prix loni na podzim o více než půl minuty sice potěšilo, méně už těší fakt, že do cíle je ještě pět kilometrů a já mám dost.

Fouká. Mám pocit, že hlavně do kopců fouká proti. Koukám kam se schovat. Mám ale smůlu, za koho se pověsím, začne mi buď chcípat, nebo mi naopak uteče. Už drahnou chvíli se tahám s Věnčeslavou Pokornou. Chvíli utíkám já jí, chvíli ona mně. Ale kdo zná, musí uznat, že za ni se opravdu neschovám. Jednak by mi to bylo blbé, jednak měří asi 150cm. Každopádně musím tady vyjádřit nejen velký obdiv k jejímu výkonu, ale také poděkovat. Stala se mi motivací a vodičem. Bez ní bych to asi jen doklusal. A možná ani to ne. Kilometr se ještě pokouším o cosi jako běh. Pak to balím. Je mi blbě, mám pocit, že táhnu bágl plný cihel, píchá pod pravým bokem, což se mi naposledy stalo někdy na základce a tep, ač zpomaluju, se úporně drží hodně vysoko. Valí se přeze mě davy běžců, občas prohodím pár slov s nějakým předbíhajícím kamarádem. Zpomalím až na pět čtyřicet, sundavám vrchní tričko, přestává úporné bodání a tep se začíná rovnat.

Poslední tři kiláky víceméně z kopce, ale na zrychlení už nemám. Už si ani nevzpomínám, kdy jsem byl naposledy takhle prošitý. Asi někdy před třiceti lety, kdy jsem zkoušel běhat za učňák na běžkách. Je to něco úplně jiného než trápení na dlouhých tratích. Tam bolení a trápení nějak stačím polykat, tady mne zahlcuje. Asi se jen tak brzo neodhodlám běžet zase kratší trať na krev. Že já si raději nepokecal se Sárou. Klušu okolo pěti třiceti, je mi už v podstatě dobře. Nemám ale už morál zrychlit. O nějakou vteřinku by snad šel výsledek vylepšit, ale stejně už to bude o dost horší než před týdnem.


Cílová brána na dosah, ale před očima černo a vyviklaný nožičky, úzkostlivě dávám pozor na dlažbě. Ještě jako zdálky slyším Iva Domanského jak hlásí že "právě nyní dobíhá nejpočetnější část startovního pole". To asi abych si nemyslel, že se mi povedlo něco extra. Odstřihnou mi čip. V prostoru hned za cílem kamarádi Zdeněk a Vladimír.


Ne že bych byl nějak na objímání s chlapama, ale docela vděčně jim padám kolem krku. Vlastní dítě na mě kouká trochu nevěřícně, ale pak bez komentáře odkluše pro něco k pití. Jsem docela rád, že se moc nevyptává. Všem musí být jasné, že jsem jsem běžel jako debil a vysledný čas si vůbec nezasloužím. V souladu s logikou věci jsem měl teď někdy blít tak okolo osmého kilometru. Jsem pomalejší o minutu a půl než v Kbelech, čekala jsem výsledek ještě podstatně horší. Druhá půlka byla o tři minuty pomalejší než první :-(. Jsem přepalovací pako. Gratuluju Davidovi :-), zlepšil si osobák o minutu.



Za chvíli je už lépe, snažím se do sebe něco nalít a sápu se po buchtách a perníku, co místní pro závodníky upekly. Atmosférou je tenhle podnik naprosto jedinečný, mám pocit, že závodem žijí celé Pečky. Měl bych se vyklusat, ale prostě to nejde, tak aspoň chvíli chodím. Nakonec přeci jen vyklusnu aspoň s Joskem pro věci k autu. Pak honem do tepla převlékací sportovní haly. Pivo, perník, čaj. Do zítřka nechci slyšet slovo běh.

Za chvíli mi už otrne. S jasně stanoveným cílem se vydávám mezi stánky, stačí mi jít po čuchu. Brambory tvořítkem
v dlouho spirálu nakrouhané , ve friťáku smažené. Olej z nich přímo kape. Naprosté nutriční zvěrstvo. Těšil jsem se na ně skoro dva roky, připadám si jako dítě na pouti. Tím je cíl expedice "Pečky" definitivně splněn. O těch brambůrkách David týden básnil. Jitka si je koupila, byly na ní moc mastné, věnovala je mně, já ze stejného důvodu Josífkovi. Dav je zarputilý zastánce zdravé výživy a pak si koupí tohle!!! :-))
P.S. Jasně že mi bylo blbě, co by to taky jinak bylo za pouť :-).
P.P.S. pro ilustraci srovnání TF a rychlosti na jednotlivých kilometrech ve Kbelech a v Pečkách

Kbelská desítka

5. března 2012 v 12:28 Běželi jsme
Kdy? 3. března 2012
Kde? Kbely
Kolik? 10km

Na úvod musím předeslat, že nemám ráda masové závody. Proč? Většinou je to pro mě opravdu maso... Jsem jako náš labrador, když vidí něco se hýbat - vidím běžet davy lidí, tak vyrazím s nimi tempem, kterým v tréninku nikdy neběhám :-). To vydržím chvíli, pak zpomalím a nakonec trpím jako zvíře a zmíněné davy se přeze mě nezadržitelně valí jak povodeň a já si to vypiju až do hořkého konce, tedy cíle...

David mi nedávno "dohodl", že bych měla konečně běžet nějakou desítku. Kbely byly jasná volba. Už jen proto, že jsem je loni musel pro zranění vynechat. První a poslední regulérní desítku jsem běžela před dvěma a půl lety za necelých 54 minut, kdy mi osobního vodiče dělal Evžen se Sárou. Ale nejlépe jsem 10 km zaběhla před dvěma roky jako mezičas 52:36 v delším závodě (pochopitelně přepáleném). Jako vodič jsem v tomto případě naprosto selhal:-((.

Jestli se jaro někde ptá, co dělal běžec přes zimu, tak je to tady, na první jarní běžecké klasice. Je to takové běžecké otevírání studánek, zahájení závodní sezóny. Nikdo předem neví, co od Kbel čekat, letní počasí, sněhovou nadílku nebo větrnou smršť, všechno už tu bylo.

Minulou neděli jsem s hrůzou zjistila, že bych si asi měla zkusit zaběhnout nějaké úseky, abych věděla, jak rychle jsem
v současnosti schopná kilák běžet. Celou zimu jsem pobíhala tempem blížícím se sedmi minutám na kilák :-(. V pondělí zkouším sama za tmy mezi Husincem a Řeží 200m, 400m, 600m, 800m - tempo podle délky mezi čtyřmi a pěti minutami. Hrůza. Ve středu dva kilometrové úseky s hecujícím Davidem - okolo 4:50. Jak běžet a nezvorat to??? Opatrně zvažuji své možnosti. Pod 55 minut bych to asi měla dát. Poběžím tedy s vodičem Martinem Ševčíkem tak tři kilometry a když to půjde, tak zrychlím.

Den D, hodina H. Namísto činu nás veze Josek, který se po dlouhé době také rozhodl trochu se proběhnout.
Sluníčko dává zapomenout na drobné organizační nesnáze. Zvládnout takový nával, když skoro všichni dorazí na poslední chvíli není žádná legrace, to raději organizovat prvomájový průvod. Přebalíme se venku, věci uložíme do auta.
Vyfasujeme čísla a tašku. Něco přes kilák se rozklusáváme. Teplota stoupá rychleji, než jsem očekávala.
Servu obě trika a to spodní s dlouhým rukávem odhazuji do keře (snad se s ním po závodě shledám), k autu bych to už nestihla. V koridoru si stoupám ke svému vodiči, pravda jsem hodně, hodně vzadu...


Připadám si jako účastník největšího masového happeningu na světě . Nebo taky jako největší blbec na světě. Nikdy jsem nesnášel čekání . Přitom jsem dnes ráno vstal, navlékl se do běžeckého a přepravil se na určené místo, jen abych čekal na vlak. A nejedu v tom zdaleka sám, tísní se nás ve startovním koridoru Palestra kbelské desítky něco přes osm set. Kupodivu nikdo nenadává, běžci kolem mne si užívají absurdní komiku vzniklé situace. Nebo využívají neočekávaně vzniklé příležitosti a jen tak si povídají, někteří se neviděli skoro celou zimu. Pořadatelé vymysleli zbrusu novou trať. Jen ta koordinace s českými drahami lehce vázne. Za zády nám projede vláček, zatleskáme mu a chystáme se vyrazit. Ale prý to ještě není on. Smích, další chvíle čekání a konečně start. Tlačenice do brány skoro jako na PIMu. Každý si hledá místo v davu běžců, někteří očima hledají vodiče z Běžecké školy. Jsem rád, že tu jsou, volba tempa v davu není maličkost.

My vzadu se pohneme až za hodnou chvíli. Až když procházím branou zapínám stopky - zajímá mě real time.
O pořadí ani nějaké body dnes nehraju. Konečně se rozbíhám. Mám pocit, že pomalu, ale na hodinkách vidím jak rychle nabírám tempo. "Nesmíš pod pět!", ječí na mě můj anděl strážný. Později se dozvídám, že něco podobného za mnou volal i vodič Martin. No, jo. Poslouchám své druhé rozumnější já a udržuju tempo okolo 5:10. Po prvních dvou kilometrech si uvědomuju, že jsem našla asi pro dnešek optimální tempo, tep se usídlil okolo 164 a tam sedí. Sem tam mě někdo předběhne, ale před hezkou řádku jdu dopředu já. Děkuju bohu, že jsem odhodila jednu vrstvu, ve tříčtvrťácích a tričku s krátkým rukávem, je mi úplně akorát. Nechápu běžce, kteří mají dlouhé kalhoty, přes ně šortky a navrchu shoftshellové bundičky. Zemřela bych v tom do pěti minut.

Od této startovního vystřelu už jen naprostý běžecký komfort a nadstandard. Hezká, rychlá a logická trať, vítr v zádech nahrává dobrým časům. Dobře zvládnutá dopravní výluka, jen kdyby řidiče třeba taky napadlo chcípnout motor, když už kolem nich probíhá tolik lidí. Nachystané pití, zdaleka ne běžné na desítkové vzdálenosti. Že by inspirace z pouštního Nike runu Prahou?

Začínám uvažovat o čase okolo 52 minut. Že bych si dala k včerejším pětačtyřicetinám osobák? Jistota je jistota, ještě na pár vteřinek zpomalím a na šestém kilometru si beru kelímek s ionťákem, který si za běhu více méně vybryndám na tričko. Rychle ztrátu doženu a běžím kilometr přesně za pět minut. Na sedmém a hlavně osmém kilometru, který je mírně do kopečka a je nejpomalejší ze všech 5:15, se začíná lámat chleba. Vzpomínám, jak na nás bubenice na dračí lodi řvala: "Nechcípej!!!" Teď na mě řve tentýž hlas, který mě ze začátku brzdil. Podobně velel Dášence Hlas Přírody. Co je ale pochopitelné u malého štěňátka, může u dospělého člověka být diagnozou. Já mít v sobě někoho takového, tak buď vyhledám lékařskou pomoc, nebo rovnou skočím z nejbližšího mostu:-).


Pro svou rychlost jsem pro fotografku Karolínu nezachytilný

Mnohým to tady v tuto chvíli dává zjevně stejně zabrat jako mě. Někomu ještě víc. Devátý kilometr se daří o pár vteřinek zrychlit, když pípne, ten uvnitř řve: "Utíkej a nešetři se, teď už ne! Běž!" Rozbíhám se a snažím se zrychlovat, jako když jsem s Davidem běžela kilometrový úsek. Slyším Karolínu
a Štefana, jak mě povzbuzují. Zrychlit ještě víc už nemám sílu. Pípá desátý, ale brána je ještě hrozně daleko... asi sto metrů. Desátý byl za 4:40, real time 51:02. V celkovém pořadí je přede mnou jedenáct běžců, kteří ho mají horší. Ale jak jsem řekla, na pořadí dnes nehraju. Hřeje mě fakt, že jsem konečně odhadla na co mám, tak běžela a doběhla závod s druhou půlkou o trochu rychlejší než první.




Po závodě je mi fajn. Nebylo mi blbě, nikde jsem nechcípla a zlepšila si osobák o jeden a půl minuty. Taky se musím pochlubit, podařilo se doběhnout na úrovni osobáku. Být ženská nad padesát, mohl to být i velmi pěkný čas.

Potkávám kamarády, se kterými prohodíme alespoň pár slov - Pavlínu, Štefana, Karolínu, Danu..

Mám konečně pro svůj zmatený časový odhad nějaký odrazový můstek. Mou hlavní ambicí je letos doběhnout Silvu Norticu, ale třeba se podaří zvládnout i nějakou desítku pod padesát :-). Radost potvrzují i velmi brzo uveřejněné výsledky závodu a nabídka fotografie za velmi lidskou cenu. Jen na slibovanou SMS s výsledným časem ještě pořád čekám:-).

Martin Symon mi vyfotitl synka, díky