...aneb ve dvou se to (někdy:-) lépe běží..
                    strasti a slasti páru na trati

Pečky? Pečky!

11. března 2012 v 19:38 | Gábina a Dav |  Běželi jsme



Osobáček ze Kbel ještě hřeje, opájím se jím skoro už týden.. Užívám si poněkud povyrostlého ega, jen nevím, na jak dlouho ještě vydrží. Dávám mu nanejvýš ještě pár dnů, než se mi zase smrskne. To je ve stručnosti moje duševní rozpoložení v týdnu mezi oběma jarními desítkami. A zároveň si potřebuji vyjasnit co a jak v Pečkách. Nějak se mi nechce běžet na průměr, jen tak aby se neřeklo. Trochu se jen pro formu zmáčknout, ale aby to zase moc nebolelo. To raději buď/ anebo. Taky řeším buď a nebo, cítím, že to spíš bude nebo, ve středu jsem zkrátila trénink, bylo mi blbě, a čtvrtek odpoledne proležela.

"Buď" znamená rezignovat na osobní ambice a nabídnout se někomu jako vodič. Jenže nikdo takový mne nenapadá, všichni mí kamarádi jsou víceméně soudní a samostatní lidé. A diktovat něco Gábině, na to už jsem dávno rezignoval. Ještě se nabízí možnost pomoci vodičovi Evženovi a vráně Sáře. Tahle dvojka má za úkol dovést do cíle ovečky s ambicí na čas jedné hodiny. Záslužná a těžká práce. Pomoc druhým. Společensky prospěšná činnost. A pro mě velmi slušné alibi, aby se mohl vyhnout nepříjemné variantě "anebo".

Variantě, o které vím jak umí bolet. Zároveň ale minulý týden ukázal, že jsem na tom asi nejlépe tak za poslední dva roky. Je tu reálná možnost ještě mokrý osobák zkusit vylepšit. A tuhle šanci se nechce jen tak pro nic za nic zahazovat. Jen pro nějaké ufňukané bezdůvodné " mně se nechce". Třeba se už nikdy nemusí opakovat.

Rozklusání, přijela spousta kamarádů z Klubu letmých houbařů - Magda, Jitka s Marcelou, Martin Holan, Drakor, Zdeněk a Vladimír, Lenka Horká s Honzou. Potkáváme i mnoho jiných známých, se kterými se zdravíme. Pár slov stiihneme prohodit s Michalem Vítů.

Ještě pořád nejsem rozhodnutý. Líná část mého já se těší na pěknou proběžku, kterou celou prokecám . Udělám si běžecký svátek. Přesně něco takového si plánuji na ½ PIM. Jen aby ale nebylo těch svátečních dnů nějak moc. Mám radši sváteční dny :-).
Nejvyšší čas najít si svoje místečko v koridoru. Jako s uděláním se ocitám hned vedle Evžena. Tím by měly být karty rozdány. Mluví na mne, ale nevnímám. Najednou se ve mně něco láme. Jako by se uvnitř urvalo cosi dlouho napjatého. Když jsme jako kluci stavěli hrázky na potoce, zdánlivě pevná a dlouho odolávající konstrukce se v okamžiku protrhla a příval vody ji v okamžiku smetl do zapomnění. O čem jsem spekuloval skoro týden je rozhodnuto ve vteřině. Trochu bezohledně se cpu dopředu. Zastaví mne až blonďaté vlasy do půli zad. Josek. Okolo lidi z Kerntemu. Sakra, jestli já to nepřepísk, sem teda totiž vůbec nepatřím. Start. Už teď vím, že toho budu litovat. Evžen mi říká, že by byla ostuda, kdybych běžela s ním. No, tak co zkusím? V hlavě se mi rodí šílený nápad, najít vodiče na padesát minut. Vzhledem k tomu, že jsem minulý týden běžela za jednapadesát osobák a půl týdne teď zdolávala nějakou chorobu, tak je to docela drzý nápad. Vodiče nenacházím. Vybíhám tempem, kterým běhám dvě míle ve Stromovce. Hlas z minulého týdne, který mě krotil a zakazoval běžet první kilometr pod pět minut trucuje. Děj se vůle boží. Hop nebo trop.

Ze samotného běhu si toho moc nepamatuji, jen že se mé startovní předpoklady vyplnily více než bohatě. Bylo mi blbě asi tak od druhé minuty po startu. Vstupovat do závodu s ambicemi u mne logicky znamená přepálený začátek. Naopak předstartovní mantra "vysrat se na to" mi ušetřila už hodně trápení.

První kilák opatrně se vymotat z Peček, nepřerazit se někde o obrubník, nenabourat do klandru v tom davovém běhu. Čas pod 4´40 i s pár vteřinami na startu. Ach jo, takhle si to pokazit. Takže dál už jen fragmenty: Očima hledám vodiče, ale ticho po pěšině. Evžen a "padesátka" budou za mnou, jen doufám, že jsem nepředběhl "pětačtyřicítku". Vnímám diváckou a hudební kulisu na trati, ale abych se mohl dohadovat stejně jako pánové na fóru, co to bylo za muziku, to teda nemůžu. Cestou tam prý ABBA, cestou zpátky Waterloo. No, pro mne určitě. První dva kiláky běžím něco pod čtyři padesát.Vůbec nevnímám, jestli někde hraje nebo nehraje nějaká hudba. Třetí zpomaluju těsně nad pět, uvažuju, jestli nezpomalit a nepočkat na Evžena a konečně s ním poklábosit, je mi jasný, že dnes to nebude dobrý... Někde po třetím mě předbíhá vodič/ka na padesát minut. Zkusím ještě chvíli vydržet. Další dva se daří těsně pod pět minut.

Kouřová clona na trati, nějaký blbec si asi zatopil. Lepší chvíli na pálení PETek si fakt nemohl najít. Jsem zahleněný a díky přepálenému začátku běžím na lehký dechový deficit. Tohle byla poslední, ale poslední kapka. Do pátého kilometru to bolí tak nějak normálně. Tepově se ocitám na hodnotách, které jsem si dosud zapovídal a při kterých jsem netušil, že dokážu fungovat. Po obrátce nastává peklo. Běžím už akorát proto, že není síla na zpomalení. Pár lidí mě sice předbíhá, ale není to zatím nijak fatální, že by přepálili všichni? Po obrátce mi nastává vlastní soukromé peklíčko. Kousek před pátým koukám na hodinky, a sakra, že by byl dnes osobák pro změnu na pět kilometrů :-)? Finišuju k obrátce. Pípnutí. Zlepšení oproti pražské Mattoni Grand Prix loni na podzim o více než půl minuty sice potěšilo, méně už těší fakt, že do cíle je ještě pět kilometrů a já mám dost.

Fouká. Mám pocit, že hlavně do kopců fouká proti. Koukám kam se schovat. Mám ale smůlu, za koho se pověsím, začne mi buď chcípat, nebo mi naopak uteče. Už drahnou chvíli se tahám s Věnčeslavou Pokornou. Chvíli utíkám já jí, chvíli ona mně. Ale kdo zná, musí uznat, že za ni se opravdu neschovám. Jednak by mi to bylo blbé, jednak měří asi 150cm. Každopádně musím tady vyjádřit nejen velký obdiv k jejímu výkonu, ale také poděkovat. Stala se mi motivací a vodičem. Bez ní bych to asi jen doklusal. A možná ani to ne. Kilometr se ještě pokouším o cosi jako běh. Pak to balím. Je mi blbě, mám pocit, že táhnu bágl plný cihel, píchá pod pravým bokem, což se mi naposledy stalo někdy na základce a tep, ač zpomaluju, se úporně drží hodně vysoko. Valí se přeze mě davy běžců, občas prohodím pár slov s nějakým předbíhajícím kamarádem. Zpomalím až na pět čtyřicet, sundavám vrchní tričko, přestává úporné bodání a tep se začíná rovnat.

Poslední tři kiláky víceméně z kopce, ale na zrychlení už nemám. Už si ani nevzpomínám, kdy jsem byl naposledy takhle prošitý. Asi někdy před třiceti lety, kdy jsem zkoušel běhat za učňák na běžkách. Je to něco úplně jiného než trápení na dlouhých tratích. Tam bolení a trápení nějak stačím polykat, tady mne zahlcuje. Asi se jen tak brzo neodhodlám běžet zase kratší trať na krev. Že já si raději nepokecal se Sárou. Klušu okolo pěti třiceti, je mi už v podstatě dobře. Nemám ale už morál zrychlit. O nějakou vteřinku by snad šel výsledek vylepšit, ale stejně už to bude o dost horší než před týdnem.


Cílová brána na dosah, ale před očima černo a vyviklaný nožičky, úzkostlivě dávám pozor na dlažbě. Ještě jako zdálky slyším Iva Domanského jak hlásí že "právě nyní dobíhá nejpočetnější část startovního pole". To asi abych si nemyslel, že se mi povedlo něco extra. Odstřihnou mi čip. V prostoru hned za cílem kamarádi Zdeněk a Vladimír.


Ne že bych byl nějak na objímání s chlapama, ale docela vděčně jim padám kolem krku. Vlastní dítě na mě kouká trochu nevěřícně, ale pak bez komentáře odkluše pro něco k pití. Jsem docela rád, že se moc nevyptává. Všem musí být jasné, že jsem jsem běžel jako debil a vysledný čas si vůbec nezasloužím. V souladu s logikou věci jsem měl teď někdy blít tak okolo osmého kilometru. Jsem pomalejší o minutu a půl než v Kbelech, čekala jsem výsledek ještě podstatně horší. Druhá půlka byla o tři minuty pomalejší než první :-(. Jsem přepalovací pako. Gratuluju Davidovi :-), zlepšil si osobák o minutu.



Za chvíli je už lépe, snažím se do sebe něco nalít a sápu se po buchtách a perníku, co místní pro závodníky upekly. Atmosférou je tenhle podnik naprosto jedinečný, mám pocit, že závodem žijí celé Pečky. Měl bych se vyklusat, ale prostě to nejde, tak aspoň chvíli chodím. Nakonec přeci jen vyklusnu aspoň s Joskem pro věci k autu. Pak honem do tepla převlékací sportovní haly. Pivo, perník, čaj. Do zítřka nechci slyšet slovo běh.

Za chvíli mi už otrne. S jasně stanoveným cílem se vydávám mezi stánky, stačí mi jít po čuchu. Brambory tvořítkem
v dlouho spirálu nakrouhané , ve friťáku smažené. Olej z nich přímo kape. Naprosté nutriční zvěrstvo. Těšil jsem se na ně skoro dva roky, připadám si jako dítě na pouti. Tím je cíl expedice "Pečky" definitivně splněn. O těch brambůrkách David týden básnil. Jitka si je koupila, byly na ní moc mastné, věnovala je mně, já ze stejného důvodu Josífkovi. Dav je zarputilý zastánce zdravé výživy a pak si koupí tohle!!! :-))
P.S. Jasně že mi bylo blbě, co by to taky jinak bylo za pouť :-).
P.P.S. pro ilustraci srovnání TF a rychlosti na jednotlivých kilometrech ve Kbelech a v Pečkách
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 12Honzade 12Honzade | E-mail | 12. března 2012 v 15:11 | Reagovat

Ta tabule je inspitarivni.. Vzdy se nasla vule k zaverecnemu finisi. Tohle ocenuju, treba se mi to taky podari a nekde se urvu:). 12:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama