...aneb ve dvou se to (někdy:-) lépe běží..
                    strasti a slasti páru na trati

Duben 2012

Cooper test

29. dubna 2012 v 22:17 | Gábina |  Běželi jsme
Kdy? 25.4. 2012
Kde? Praha - Hostivař
Kolik? 12 minut

Dvanáctiminutovka. Postrach většiny starších dítek školou povinných. Sama jsem ji naposledy běžela někdy v patnácti letech. Jako jedna z mála celých dvanáct minut :-). Pamatuji se, jak jsem před časem na druhém stupni suplovala tělocvik a za úkol dostala provést s dívkami právě tento test. Chápu, proč šla tělocvikářka ten den raději k zubaři. Bylo to příšerné. Některé dívky se po pár stech metrech začaly ploužit, jedna řekla kamarádce dosti hlasitě na mou adresu, že jsem asi úplně blbá, když po nich chci něco tak děsnýho.

Kamarád Martin Holan nám nabídl, že si můžeme v rámci tréninku zaběhnout 12ti minutovku s Ligou 100 v Hostivaři. V plánu jsem měla běžet tempem 4:42, jak mi bylo na základě předchozích výsledků doporučeno kamarádem Petrem Kaňovským, a tohle tempo se snažit udržet.

Při dvoukilometrovém rozklusání jsem cítila, že jsem docela zatuhlá, na popud Davida jsem po protažení zkusila pár rovinek naplno. Moc to nešlo :-(, Bože, kam jsem se to zas přihlásila.

Start. Letím do zatáčky. Garmín zatím neukazuje žádné tempo, raději přidávám. Přede mnou běží několik kluků, zhruba ve věku mého syna. Po pár desítkách metrů ukazuje ciferník průměrné tempo pod 3:50 na kilometr. No nazdar, to umřu do dvou minut. Zase error. Já se začátky prostě nenaučím :-(. Nechávám chlapce poodběhnout a postupně zvolňuji snažím se běžet rovnoměrně a pořádně dýchat. Teď mě zachrání jen kyslík :-).

Po dvou a půl kolech pípne první kilák. 4:10 je pro mě nepochopitelný čas (později jsem zjistila, že předchozí "nejrychlejší" mezičas kilometru byl z dvou mílí 4:29). Po prvním kilometru mě předbíhá David a ještě pár běžců. Postupně se srovnávám do nějakého udržitelného tempa. Do konce zbývá víc než půlka. Jo, ta učitelka je pěkně blbá, že dělá takhle děsný věci... Tempo držím zuby nehty něco nad 4:40, jsem zhruba na původně stanovené rychlosti, možná kapku pomalejší. Druhý kilometr. 4:45, no snad úplně nezkapu. Nohy jsou jak z betonu. Mám, co jsem chtěla. Hlavně dejchat, dejchat, dejchat. Za mnou funí statný běžec, nakonec mě předbíhá, moc mi neutíká, snažím se ho držet, to mi pomáhá už víc nezvolňovat.

Píšťalka, konec. Zastavuju. Vypínám stopky - 2650m, poslední část tempem 4:47, naštěstí jsem na konci výrazně nezpomalila. Krokováním od mety 2600 to vychází 2635m. David skončil kus přede mnou s 2817m. Chtěla jsem uběhnout alespoň 2400m, cíl splňěn. Pálí mě v krku, hrozně se rozkašlu jako bych spolkla kouli z peří. Chrchlám, nejde to zastavit. Pálení přestává asi až po hodině. Tohle jsem při běhu zažila poprvé, znám to pouze z dračí lodi z úseků a závodů. Že bych se poprvé při proběžce neflákala :-)?

Běh pro Světlušku

27. dubna 2012 v 11:10 | dav |  Běželi jsme
Kdy: středa 25.4.
Kde: Stromovka
Co: Běh pro Světlušku

Od rána se snažím vytvořit povídání o běhu pro Světlušku, měl jsem vymyšlené malé veselé a vcelku nezávazné povídání. O tom, jak jsme si toho dne ještě v šest zaběhli na stadionu v Hostivaři Cooperův test, pak rychlý přesun do Stromovky, během kterého jsme se vzájemně svatosvatě ujistili, že vzhledem k předchozímu výkonu se budeme šetřit a zaběhneme pouze "manifestačně". Kamarádi, které jsme potkali a kteří naše rozhodnutí odsouhlasili. A ještě o tom, jak vše probíhalo podle plánu a první kiláky jsme se poslušně drželi tempa daného osvětleným průvodem běžců. A také, jak se to nakonec všechno zvrtlo.

Vepředu Karol šetří nemocné koleno, vedle ní se drží Gábina, s malým odstupem Miloš a moje maličkost. Všimněte si, že když se v běžeckých kruzích řekne Miloš, už ani netřeba dodávat Škorpil a všichni vědí o koho jde. Za námi Jitka a Marci. Máme si co povídat, snažím se za běhu trochu fotit.


Těžko říci, kdo první porušil gentlmenskou dohodu, ale nejspíš to přišlo od první dvojice. To není žádná pravda, s Karol jsme běžely pomalu a probíraly novinky posledních dnů. Za chvíli už všichni běžíme skoro závodním tempem, pokřikujeme na sebe a snažíme se odhalit, kdo to jako první napálil. V tu chvíli se Miloš nenápadně prosmýkne mezi námi a bez viditelného úsilí, pouze zvýšením frekvence, se nám vzdaluje.


Ne v tu chvíli, zrychloval postupně, my jen trochu přidávaly taky, nechtěly jsme Miloše ztratit :-). Zahazuji předsevzetí a snažím se uviset, ale vcelku marné volání. Do cíle dobíháme splavení jako bychom běželi opravdový závod a ještě chvíli se dohadujeme, kdo za to vlastně může. Nejspíš asi Miloš, protože se v cíli nějak potutelně usmíval. Ostatně Miloš může vždy za všechno:-).


Celé jsem to už měl skoro napsané, když mi pošta ohlásila mail od Mirky Sedláčkové, která se na nás občas přiběhne podívat do Krčáku a se kterou jsme se včera také potkali:
"Zdravím Někteří vědí, že jsme včera společně běhali ve Stromovce. Musím přiznat, že všichni zúčasatnění mne překvapili, protože mi přišlo zápisné docela vysoké. Všem děkuji. Mirka".

Ach, jo. Dvakrát ach jo. Dlouho koukám na ten stručný vzkaz a připadám si ještě blbější, než televize Nova, která poměrně nedávno informovala o odborářské demonstraci.. Celá reportáž obšírně pojednávala o tom, jak si demonstrující přivezli z domava svačiny, aby nemuseli kupovat předražené uzeniny na Václavském náměstí. O smyslu či nějakých cílech té demonstrace ani slovo.

Takže zátky na stromy. Celý článek plný rádoby vtipných historek letěl okamžitě do koše. Chybělo v něm totiž to úplně nejhlavnější. Zcela jsem pominul fakt, že se skoro tisícovka běžců jednoho večera sešla, aby podpořila cosi, co má podle nich smysl. Že spousta lidí investovala čas a energii do přípravy této akce. A že ji svou přítomností zaštítily známé osobnosti ze světa sportu, politiky a kultury. Světelný had běžců s čelovkami klikatící se noční Stromovkou byl jen třešničkou na dortu finančních příspěvků, které poslouží dobré věci. Bylo nám ctí proběhnout se v takové společnosti.

Držíme Mirce palce do Londýna, ostatním kamarádům přejeme hodně naběhaných kilometrů a Světlušce, aby pomohla co nejvíc potřebným.

Cestou necestou do Davle

24. dubna 2012 v 22:09 | Gábina a Dav |  Milý deníčku...
Sobota 21. 4. 2012

Uplynulý týden byl pracovně lehce šílený, vyběhnout se mi podařilo pouze dvakrát z toho ani jednou ne v Libčicích, ale vždy v Praze, v úterý v Krčáku s Houbaři, v pátek v Kčském lese sama. Já v úterý a ve čtvrtek po dvaceti kilometrech ve dvou a ve třech fázích. Fakt to chtělo v pátek rest. Abych dosáhla na minimální týdenní kilometráž bylo nutné v sobotním tréninku dát alespoň třicítku v kuse.

David vymyslel trasu ze Spořilova do Davle, prý něco lehce nad třicet bude. Jihovýchodní směr mám docela topograficky zmáknutý. Jen moje dítě šílí, že trasy, které jsem dříve jezdívali na kolech nyní běháme. Vzhledem k nepříznivé předpovědi a mé negativní zkušenosti z několika běhů v poslední době, kdy jsme vymrzli jak králíci, jsem nenechala nic náhodě. Do ledvinky jsem narvala jak mini pláštěnku z armyshopu, tak větkovku. K tomu peníze, mobil, flastry, dvě energetické tyčky a půl celozrnného rohlíku se sýrem. Na sebe tenké triko s dlouhým rukávem a silnější s krátkým, elasťáky, kšiltovku, tenké rukavice. Do ruky půllitrovou petku s vodou. Mylná představa, že se lze zabezpečit vůči všem myslitelným situacím vede k neúměrnému navyšování nákladu. Zkušenosti z vandrů mě naučily, bez čeho všeho se lze klidně obejít. Jednou jsem si na třítýdenní pobyt na Slovensku zapomenul spacák a taky to šlo:-).
Dlužno ještě dodat, že ke snídani jsem si dala tvaroh s slunečnicovými semínky a banánem. Dodržela jsem stoprocentně všeobecné doporučení výživové poradkyně, která prozkoumala mé stravovací zvyklosti a doporučila snížit množství sacharidů (obzvláště pšenici v jakékoli podobě) a zvýšit příjem bílkovin. No comment.

Deset hodin, vybíháme směr Třešňovka, předpověď počasí nějak nevyšla. Po pětistech metrech zastavuju vedrem, strhávám ze sebe obě trika, natahuju si jen to s krátkým rukávem. To druhé uvazuju k pásu od ledvinky, po chvíli se tam houpe i kšiltovka. Běží se moc dobře, svítí sluníčko, jen občas foukne větřík. Přebíháme Hostivař, brzy jsme v Průhonicích a nejprve přes zadní park a pak po červené pokračujeme na Horní Jirčany. Vždycky mi chvíli trvá, než se rozdýchám, teď mám celou dobu pocit pocit, že mě Gábina žene jak nadmutou kozu. Snažím se trochu brzdit. Začínám se chytat až právě v kopci před Jirčany.
Asi po patnácti kilometrech mám citelný pocit hladu. Sním kus rohlíku, notně ho zapiju vodou, ale už se neběží zdaleka tak dobře. Tep mám sice hodně nízko, ale v těle pocit, jako kdybych po horečce vstala z postele, navíc mě zas pěkně tahá pravý hamstring. Cesta je rozbitá od koní a místy zpevněná nasypaným kamením. Nedaří se mi chytit nějaký stálý rytmus běhu, neustále měním tempo a podle terénu zpomaluju nebo zrychluju. Chladný vzduch v lese na mě působí jako živá voda. Běží se krásně lehce a snadno, cesta pod nohama ubíhá skoro sama. Občas zadrobím krok, hned ho zase v klesání natáhnu a pustím nohy, ať si běží, jak jim terén napovídá. Bez úsilí, lehce a snadno, pořád si opakuji tuhle mantru a ono to funguje.

Na kraji Jirčan sníme s Davidem napůl banánovou tyčku, která je odporně sladká a lepkavá. Zapíjíme jí zbytkem vody. Pomalu sunu nohy před sebe. Marně vyhlížím nějakou hospodu či obchod, kde by se dalo koupit něco k jídlu a pití. Na konci Jirčan David nakoukne do zahrádky. Chlápek tam má míchá beton a hned vedle míchačky má konev s vodou. Chci trochu vyžebrat, ale dostane se nám plné PETky meruňkové matonky. Díky moc. Minerálku si rozdělíme do flašek a zbytek do sebe hned nalejeme. Ani kapka nazmar. Dobří lidé nevymřeli.

Sbíháme dolů na Psáry, čeká nás nepříjemný úsek obcí, kde jezdí spousta aut. Jeden z mála na téhle trase. Máme sice naplánováno běžet dolů k Vltavě, ale mě láká kopec nahoru na Jílové a na René. V tom Gábina ale zahlédne na konci obce hospodu. Zpětně si teď říkám, že jsem raději nedali ten krpál. "Jdem tam", zavelím. David trochu nevěřícně zírá na ošuntělou retro budovu. Jen procedím mezi zuby: "Prostě potřebuju nažrat. Ihned."

Možná to dobrá paní ani nemyslela zle. Lze snad pochopit, že se místní spokojí s párkem, utopencem a nakládaným hermelínem. Ale že by pili z flašek a jedli rukama? Dostaneme každý jednoho Birela a vrháme drzé pohledy, dokud nedostaneme sklenice. Ze zoufalství si Gábina dala párek, já zbaběle volil raději Tatranku spoléháje na steriilitu obalu. Párek Gábině snad hostinská ohřívala v podpaží, aspoň podle toho, jak dlouho to trvalo a jak ta ubohá uzenina pak vypadala. Gábina nejí a vrhá pohledy. Aha, příbor, došlo hostinské. Ach jo. Nutno říci, že ve mě ta nezdravá věc okamžitě zmizela i s krajícem chleba. V tu chvíli mi bylo úplně jedno, jak to v té hospodě vypadá.

Klesáme podle potoka na Libeř a Záhořany, tady by se mělo běžet zadarmo, ale kilometry, které máme v nohách začínají být znát. Za dobu, co jsem tu nebyl přibylo chatek a ty stávající nějak ztloustly a nabyly na objemu a na luxusu. Občas kývneme na protijedoucí cyklisty, trochu překvapeně odpovídají. Jsme na zdravení zvyklí jako běžci i jako cyklisté a přece nebudeme přehlížet jednu komunitu jen proto, že se právě nalézáme v té druhé.


Záhořany se svojí proslulou zahradní hospůdkou. neměli jsme být nedočkaví, ale pozdě bycha pronásledovat, snad příště. Hned první brod za obcí překvapuje. Lávka nikde, potok se provizorně pokouší přemostit postarší pár. Otestuji jejich výtvor a jednou nohou si čvachtnu. Gábina vyhledá pařízek, ometo ho, usedne, zuje boty a ponožky, přebordí, usedne na pařízek..., celá zouvací-obouvací procedrura zabrala nejméně deset minut. Trvalo to tak čtyři minuty :-(. Šťastně obutá po necelých padesáti metrech dobíhá k dalšímu brodu, zakleje, pokus překonat vodní tok bez zouvání a jedna bota je mokrá. Tak dlouhý skok jsem absolvovala naposledy někde na střední škole. Já si v rámci zajištění osové souměrnosti vykoupu tu druhou. Ostatní brody už bez zaváhání probíháme a i to i v místech (v jednom místě, byla tam jen jedna), kde jsou lávky. U třetího brodu jsem zaváhala a jen vztekle syčím, že se na to můžu v..., David mě napomíná, že takhle by pančelka mluvit neměla. Jen odseknu, že pro sebe si můžu nadávat jak chci, a vyrážím sprintem do tekoucí vody. Dalších několik brodů už probíhám bez komentáře. Naštvání mě nějak dodalo sil, od těch brodů se zas běží skvěle.

Vzpomínám na Joska, jak coby asi šestiletý právě zde objevil kouzlo projíždění potoků na kole. Kolo až po náby v potoce, voda stříkající skoro na hlavu a oči rozsvícené tím nenadálým dobrodružstvím. A bylo to právě tady, co jsem vlastnímu dítěti musel svatosvatě slíbit, že budu nosit na kole přilbu. Nějak jsem si nešikovně ustlal a celou cestu domů jsem ho pak vystavoval traumatizujícímu pohledu na krev stékající z rozbité hlavy až do půli zad.


Voda jakoby Gábinu probudila. Nebo je to tím krásným údolím, kterým probíháme. Začala mi zase utíkat. Nějak se nám nedaří sjednotit se na tempo. Když je jeden v pohodě, umírá pro změnu ten druhý. Ale má to i své výhody. Chvíli se mačkám, chvíli zase odpočívám, rychlostně se to vyrovnává a ve výsledku dává tempo téměř konstantní. Také musím doznat, že i ostudně oscilující okolo hranice 7min/km. jak se s tímhle vejdeme na Silvě do limitu...?Zamračený Na Silvě, doufám, nebudou žádné brody :-).


Blížíme se dolů k Davli, v dálce na cestě proti nám dvě černé tečky a jedna blonďatá. Stačí písknout a tečky se změní v dvě psiska, která se nás snaží společně ulízat k smrti. Po chvíli se přiloudá i Josek. Sláva, jsme rádi, že naše soukromé taxi dorazilo v předstihu. Už vidíme Vltavu a proti proudu společně doklušeme na nádraží, kde Josek parkuje. Vypínáme sporttestery. A pro všechny, kteří by tuto pěknou trasu chtěli absolvovat uvádíme, že ukazovaly víceméně shodně něco málo přes 36km.




Pardubice stylem pokus-omyl :-)

20. dubna 2012 v 10:06 | Gábina |  Běželi jsme

Kdy? 14. 4. 2012
Kde? Pardubice
Kolik? Půlmaraton

Na ten den byl naplánovaný úplně jiný běh. Chtěli jsme s Davidem běžet Brdskou stezku. Člověk míní, život mění, na Davidovy průdušky sedla nějaká potvora, o běhu ani řeči. V úterý před akcí pro sebe ten závod definitivně odpískal. Samotný se mi nějak nechtělo. Po dlouhém běhu mám problémy s pedály v autě (hlavně plynem) a cestovat vlakem, vstávat, pak zabloudit na Brdech v lese, jelikož pravidelně bloudím, kde to neznám...

Kamarádi Houbaři, cestující do Pardubic mi nabídli místo v autě. Startovné sice bude to nejvyšší, ale na sedmikilometrovém okruhu snad nezabloudím :-).

V autě sestava - Jitka, Věra, Martin a já. Po vlastní ose Karolína, Michal, Zdeněk. Registrace před desátou je rychlá, toalety bez fronty :-). Místo meteorology avizovaného deště začíná zpod mraků vykukovat sluníčko.


Sedím na zadní sedačce auta v každé ruce jeden pár bot a přemítám, které si vezmu. Osvědčená Mizuna Wave Elixir nebo nové, neuvěřitelně lehoučké a pohodlné, Asis Piranha, ve kterých jsem šla třikrát do práce a včera uběhla desítku? No jasně že vyhrály ty nový botky (bezva kup ve Štěrboholech za necelou tisícovku).

Do batohu vracím tepák - stejně mě vždycky ty tepy, když mi je blbě rozčilujou, zkusím alespoň kus běžet s Karolínou a Věrou, jsou rychlejší než já, tak je mi jasný, že k nějaké krizi asi dojde. No a Davidovi to neřekneme, asi by ho nazlobilo, že lezu na půlmaraton do nových botek a nesleduju jak mi to tepe :-).

Pět minut před výstřelem Kája zavelí, abychom si daly gelík. Je nedobrej jako všechny, ale trochu zbylé vody to spláchne.

Start. Tři veteránky s houbou na zádech vyvolávají občasné vtipkující poznámky okolo běžících závodníků.


To víte, docela slušný družstvo :-). První kilometry ubíhají rychle. Doma jsem si sice naplánovala pravidelné souvislé tempo 5:20 - 5:25, ale s holkama se běží prima a tak je tempo stále mezi 5:08 - 5:12, při občerstvení nějakých deset vteřin navíc. Věrka nám trochu poodbíhá, Karolína by taky normálně byla dávno v trapu, ale má docela nepříjemné trable s kolenem a tak se trošku krotí.

Pípá desátý kilometr:"Kájo, něco je možná špatně," ještě se směju,"je to má druhá nejrychlejší desítka v životě. Beru si preventivně další gelík, ale nevím, jestli mi pomohl nebo naopak. Zapíjím ho a snažím se držet Karolíny zuby nehty. Ale jde to hůř a hůř. Někde kolem čtrnáctého procedím, že bych si potřeboval odfrknout a zpomalit. "Odpočívat můžeš v cíli!", odpoví lakonicky Karolína a dodá: "Poběž a makej!", daří se mi s ní držet krok už jen pár set metrů. Je mi hrozný vedro, a mám pocit, že moje tělo váží metrák. Karolína se mi metr po metru začíná vzdalovat. Mě nic nic konkrétního nebolí, botky netlačí. Tělo prostě nechce poslouchat, jak bych chtěla.
Následující tři kilometry zpomaluju, předbíhá mě Michal, který vypadá, že právě vyběhl a je v úplný pohodě.
Nechávám ho běžet, ani se nesnažím se ho chytnout. Koukám na stopky a nadávám si. "Hejbni sebou, nechcípej!". Jde to ale pořád hůř a hůř. Jen to, že přede mnou běží téměř chromá Kája mě udržuje v běhu - přeci to nezabalím kvůli nějaké momentální drobné nevolnosti.



Sedmnáctý kilometr je nejpomalejší ze všech 5:47. Hrůza. Před občerstvovačkou vytahuju tubičku speedu, tekutinu naleju do vody a Molotovův koktejl vypiju. Ještě chvíli běžím hodně pomalu a pak začínám kapku zrychlovat.

Před prvním mostem, který podbíháme, dobíhám Martina. Jde. Bolí ho zatejpované koleno a říká, že to není dobrý. Následuje dlouhá rovinka, trochu nudný úsek cesty. Teď musím zabrat. Chci mít čas lepší než v Praze. Teď ho podle stávajícího tempa odhaduju okolo 1:54:00, za cíl jsem si dala pro dnešek zlepšit si OR, tedy běžet alespoň pod 1:55:00. Každé, byť nepatrné, zrychlení teď dává zabrat, ale postupně zrychluju. U druhého mostu dobíhám Michala. "Nějak jsem to s tím nástupem finiše přehnal," říká s úsměvem. Vhledem k tomu, že mě předbíhal někde na patnáctém, tak asi jo.

Necelý kilometr do cíle. Teď už jen běžet co to dá. Pár desítek metrů. Slyším volat Karolínu. Poslední metry zkouším zaspurtovat, kupodivu tempo jde pod čtyři minuty. Jo, jo, mít tak závěrečnou rychlost celou dobu :-). Official time 1:53:53, real time 1:53:30. Zlepšení o minutu a půl udělalo radost, víc však potěšilo, že se povedlo na konci vstát z mrtvých a trochu běžet.


V cíli už byly pár minut Karolína s Věrou. Zdeněk skoro tři čtvrtě hodiny :-).

Karolíně patří veliký dík, protože se mnou závod rozběhla. Díky patří i holkám a Zdeňkově mamince za povzbuzování v jednotlivých kolech a za dort, který byl takovou pěknou tečkou za tím naším programem :-).

Děkuju všem známým i neznámým fotografům, díky nimž můžu náš závod oživit obrázky.

R.I.P. Micah

16. dubna 2012 v 18:02 | dav |  Když to nepatří nikam, patří to sem

Jsou mezi námi lidé, kteří otevírají oči druhým. Nemluvím o náboženských fanaticích ani politických vůdcích. Samozvaní a rádoby charismatičtí guruové jsou mi cizí. Nemluvě historicky odzkoušené metodě šíření pravdy ohněm a mečem. Proklamativní zjevování nějaké velké IDEJE mě vede jen k odvrácení se od jejích nositelů. Zkušenost naučila, že pod lákavým obalem se většinou nalézá jen touha po penězích a po moci. A prázdnota. Prázdnota, za kterou si většinou ještě dotyčný nechává dobře zaplatit.

Naopak musím přiznat minimální imunitu vůči idejím a postojům, které jsou podloženy neutuchajícím osobním zápalem, nadšením a láskou. Posedlostí, která mnohdy vede až k sebezničení. Dotyčný se buď sám zblázní, anebo přivádí k šílenství celé své okolí, včetně svých blízkých. Obdivuji všechny ty, kteří jsou schopni obrovských fyzických a mentálních investic s minimální šancí na návratnost. Příkladem budiž nám lidé typu "Nehasit, hořím!"

Donquijotovství jako životní postoj. Cyklisté a běžci bez nohou. Nevidomí malíři, lidé, kteří kreslí ústy či nohama. Všichni, kdo si navzdory zdravotním či sociálním handicapům dokázali vyvzdorovat svůj sen. Tady se nabízí nejpestřejší možná paleta vzorů hodných následování. Lidé, kteří se dokázali postavit proti ustálenému myšlenkovému proudu. Nenásilní bořitelé dogmat. Vynálezci, co předběhli svou dobu, objevitelé v tichosti pracující o hladu, nepochopení umělci, kteří byli terčem výsměchu. Nikoli vizionáři, kteří se stali součástí školního učiva a kteří zemřeli pro svou pravdu, ale ti anonymní, kdo pro ni dokázali žít a šířit ji mezi ostatní.

Po celou dobu, co tohle píšu, skoro násilím derou se mi do hlavy desítky jmen. Osobnosti, které mimoděk vedou naše kroky. Mnozí z nich už nejsou mezi námi a činí tak přes propast času. Někteří žijí ve vzdálených krajích a šance na osobní setkání je minimální. Ostatně ani toho není třeba. Inspiruje nás jejich počínání, nikoli osoba ve fyzickém slova smysu.

Odmalička jsem byl cvok do přírody. Zajímalo mě vše, co se hýbe, roste, plave a létá. Každý, kdo se jen trochu zajímá o život na naší planětě, musí narazit dříve nebo později na jméno Geralda Durrella. S jeho knihami jsem se setkal poměrně brzo a už se od nich nikdy neodloučil. Pamatoval jsem si nejen jména celé Durrellovic rodiny, ale i jména a osudy všech jejich známých a přátel z Korfu. Znal jsem zpaměti osudy a jména snad všech zvířat chovaných v zoo na New Jersey, kterou Durrell založil. Pobláznil mne na celé dětství, zformoval můj pohled na svět. Ovlivňuje mě dosud.
Nutil mne učit se, poznávat a pozorovat přírodu. A milovat jí. Bohužel také dotáhnou vše živé domů. Není to ani tak dávno, co počet zvířátek chovaných v našem panelákovém bytě přesahoval padesátku. Zachraňovali jsme ptačí mláďata, přezimovali malé ježky. Později jsem se pokoušel šířit lásku k přírodě dál. První na ráně bylo vlastní dítě, pak jsem své pole působnosti rozšířil i na ornitologické přednášky a články pro nově vznikající internetový portál radia Leonardo.

Gerald Durrell zemřel v r. 1995. Trochu jsem mu to měl za zlé. Postavil mne tím před problém, jak se vyrovnat se smrtí člověka, se kterým mě neváže žádný příbuzenský vztah, v životě jsem ho neviděl a přesto znám celý jeho dětský svět, všechny smutky, radosti i zklamání. Všechny trampoty, se kterými se potýkal na svých výpravách. Znám jeho názory a postoje a mnoho z nich jsem přebral za své. A on mi pak umře. Útěchu jsem hledal pochopitelně v jeho knížkách, znova jsem přečel celé jeho dílo. Pozvolna se začal usmívat nad historkami, které jsem znal už zpaměti. On sám mi vytěsnil skutečnost své vlastní smrti. Malý zázrak vzkříšení.


O knize "Born to run" jsme tu už psali. Jak mi dlouho trvalo, než jsem ji přijal. Jak jsem si musel uvědomit, že pojednává o skutečných lidech, nikoli románových postavách. Pomohlo mi vyhledat si jejich profily, výsledky ze závodů, články, fotografie. Nastal proces postupného sbližování. Dodatečně přiznávám, že k Christopheru McDougallovi jsem si ještě nenašel cestu a Jen a Billy mě taky ještě pořád štvou. Koho jsem si ale oblíbil hned od počátku byl Caballo Blanco. Říkal jsem si, s tím si tak jít někdy zaběhat. V Copper Canyons, pochopitelně.

Od počátku jsem z něj měl pocit, že patří do kategorie lidí, o kterých mluvím ve svém dalekosáhlém úvodu. Člověk, který hoří. Don Quiojot běžeckého světa. Stvořil závod v jednom z nejdrsnějších koutů světa a dokázal na něj přilákat elitní běžce. Cvok, který dokázal jít za svojí myšlenkou, přestože zbytek světa ji nepovažoval ani za uskutečnitelnou, ani za hodnou pozornosti. Člověk, co ve čtyřiceti opustil civilizaci a odešel hledat..., co vlastně? Nejlepší běžce na světě nebo někoho, kdo nalezl recept na štěstí? Nebo na cosi, co on osobně za štěstí považuje? Zasvětit více než patnáct let života hledání a pak se o nalezené podělit. Navzdory mnoha překážkám se mu to podařilo. Ukázal světu co našel a zároveň se dokázal bohatě odvděčit svým učitelům.

Je to už pár dnů, co se běžecká komunita vyrovnává se zlou zprávou. Micah True byl nalezen v polosedě v horách, které měl rád. Jakoby si jen dával pauzu na dlouhé štrece. Smrt ho zastihla při činnosti, kterou miloval a které dával vše. Jsou lidé předem odsouzení zemřít v botách. On umřel v těch běžeckých. Já měl v tu chvíli opět (pokolikáté už?) rozečtenou knihu o lidech zrozených k běhu. Ztěžkla mi v ruce. Otáčel jsem stránky a hledal ty, ze kterých promlouvá Caballo Blanco.

Pak jsem se z toho šel vyběhat, smutek pořád ještě v hlavě. Myslel jsem na člověka z knížky, kterého jsem neznal a už nikdy nepoznám. Znám trasy vhodné na přemyšlování. Najednou byl smutek pryč a místo něho běžel se mnou hubený chlápek v odrbaných šortkách a neúměrně velkém klobouku. Občas s sebou takhle někoho vezmu na povídání, aby mi nebyla dlouhá chvíle. On byl ale první z lidí, které jsem nikdy naživo neviděl. Možná jsem blázen, ale co je komu do toho. Mám v hlavě svůj vlastní svět a moje věc, koho tam pustím. Každý přece máme někde své místo pro ty, kdo pro nás něco znamenají či znamenali. Bereme je s sebou nejen do snů, ale ukazujeme jim i místa, která máme rádi. Radíme se s nimi v obtížných situacích a dělíme o svou radost. Jedno, že nejsou v tu chvíli s námi. Na Micaha se by se asi nejlépe vzpomínalo za běhu. Tak až jednou někdy poběžíte po své trase, zkuste být trochu blázni, Más Locos, a pomyslete na člověka, kterému říkali Caballo Blanco. Když budete mít štěstí, možná poběží kousek s vámi.



Království za samotu

11. dubna 2012 v 20:34 | Gábina a Dav |  Milý deníčku...


Kdy? O Velikonocích 2012
Kde? V Krušných horách
Kolik? Každý den jinak

4. 4. středa
Po odpoledním přesunu z Libčic si jdeme skoro za tmy oběhnout chomutovský zoopark. Kolečko něco přes šest kilometrů dává odpočinout po práci a dvouhodinové jízdě autem unavené hlavě. Potkáváme minimálně lidí. Zato v ohradách můžeme zahlédnout majestátní představitele uherského stepního skotu. Gandalfa musíme hlídat, chtěl by si s těmi ohromnými rohatými psy hrát. Po vyvenčení psů okamžitě usínám, padnu do kanafasu, jako když do mě někdo střelí. Bora hárá a musela protentokrát z pochopitelných důvodů zůstat dma. Vzal jsem s sebou jen buldočku Terku, kterou na dlouhé běhy moc neužije. Spím přes devět hodin.

5. 4. čtvrtek
Ráno zavrhujeme původně plánovanou trasu z Kálku do Chomutova po turistických cestách. Je trochu zima, fouká a Barče se moc nechce nás někam odvážet autem do hor . Náhradní varianta okruh Vysoká Pec- Jezeří - Pod Lesnou - Vysoká Pec. Ne ovšem po trase Jirkovského crossmarathonu, ale od Jezeří po modré. Je mi jasné, že to nebude zrovna velká sranda, protože zhruba jedenácti kilometrech nastoupáme tolik, jako při maratonu na čtrnácti. Navíc, ne po lesní asfaltce, ale místy dost kamenité a krkolomné cestě.

Cesta na Jezeří z Pece je nám důvěrně známá. Mám tu trasu ráda, za letních dnů tu můžete potkat pár cyklistů nebo turistů. Dnes nikde nikdo. Když se drápeme za odbočkou po modré nahoru, děkuji organizátorům maratonu za jimi zvolenou tak laskavou trasu. Tady je to fakt "KOJAK", kopec jako kráva, kterýmu není konce. Nějak mi to nechce dýchat, v posledních týdnech jsem několikrát jen tak tak zažehnal nastupující chřipku. Střídám tedy běh s rychlou chůzí, na tomhle stoupání je výsledný efekt téměř totožný. Gandalf je nadšen. Dnes mu chybí Bora, a tak zkouší vyprovokovat alespoň nás, abychom se s ním v kopci honili a tahali o klacek. Když nereagujeme a jen funíme vzhůru, začne nosit klacky, téměř klády, sám a doufá, že se s ním budeme přetahovat. Souběžně s modrou na hořejší cestě jede krokem lesácké auto. Řidič nevěřícně kouká na pomalu do kopce běžící šílence.

Když se dodrápeme na vrchol Jezeře, uděláme si krátkou odbočku na vyhlídku nad přehradou. Všude kolem jsou špičaté skalky, hromady kamení a pokroucené buky. Chápu, že zrovna tady býval hrad Starý Žeberk. Kdybych žila ve středověku, postavím hrad taky tady. A kdybych se někdy, nedej Bože, stala bezdomovkyní, udělám si svůj přístřešek právě tady.
Z praktického hlediska musím podotknout, že na hlaváku bude asi přeci jenom o něco tepleji a vlídněji. Úžasné místo zapomenuté lidmi i časem.

Chvíli se porozhlížím po kešce, kterou jsem si tady asi před půl rokem odlovil, ale všechny ty kupy šutrů se mi zdají stejné, tak se jen letmo porozhlédneme a vracíme se na modrou. Brzy míjíme místo, kde jsme v únoru skončili pro více než metrové závěje zimní túru a museli se skulit strmým svahem dolů k přehradě. Když vidím, kudy jsme před pěti týdny sestupovali rozbředlým sněhem, dělá se mi lehce mdlo. Ještě že si tehdy nikdo z nás nic nepolámal.

Běžíme pomalu, když fotíme nebo se kocháme, ani nevypínáme stopky. Dnes nejde o nějaké tempo, ale o zátěž na nízký tepy, co nejdéle. Získáváme tím reálný odhad tempa na dlouhé štrece. Jíme, pijeme a čuráme v čistém čase. Naše rychlost brzy přelézá 7min/km, ale to se vcelku dalo čekat.
Dobíháme k Červené jámě. Ještě nedávno tu muselo být spousta sněhu, tráva na louce je úplně zválcovaná. Tady, u domku na samotě všech samot (majitelé by tu mohli zřídit Hospodu na mýtince), končí lesní cesta a začíná uzoučká asfaltka. Rozbíháme se na ní o poznání rychleji, než jsme se plahočili mezi kameny či v bukvicovém posypu.



Rychle se přesuneme na odbočku pod Jedlovou. Nahoru je to kilometr. "Vyběhnem si jako bonus na Jedlák?", hecuju Davida. "Je tam keš Hrdý budžes". David se na kešku nechá nachytat, zavoláme Joskovi a ten nám za chvíli volá zpět hint, a kde ji najdeme. Když si pak cestu zpět na silničku s modrou chceme trochu zkrátit, končíme v lese u posedu, stezka nikam nepokračuje :-(.
Před námi je jen docela příkrý svah do údolí Kunratického potoka. Otáčíme a vracíme se zpět. Hrdě se hlásím, tu zkratku jsem vymysle JÁ!

Přes cestu leží plno špiček zlámaných smrků, jeden z nich, zdravý a vysoký strom přeražený obří rukou asi metr nad zemí. Musela tu být pěkná fujavice.
Tu už ale připomínají jen nepatrné ostrůvečky sněhu, který okamžitě poslouží Gandalfovi jako doplněk stravy. Sice už několikrát pil z množství místních potoků, ale sníh je přeci jen jiná lahůdka. Chybí mi tu Bora. Zvykl jsem si krásu sdílet nejen s Gábinou, ale i se psem. Úplně ji vidím, jak vymetá s Gandalfem každou louži, jak se honí v závějích a současně se ji pokouší co největší část sežrat.


U starého dřevěného rozcestníku pod Lesnou odbočujeme na cestu podél Kunratického potoka. Máme v nohách přes patnáct kilometrů, teď už cesta bude jen a jen klesat. Z potoka nabereme vodu do láhve. Mám sice trochu obavy o své zažívací ústrojí, ale když to v pohodě zvládá Gandalf, tak se z toho snad taky nepo..., zrovna tady bych strach neměl, chybí tu možný zdroj znečištění a vodní živáčci mají ještě klidové období. A pil jsem už horší vodu. Jen..., zkuste nabírat nezkalenou vodu, když korytem potoka před vámi neustále prchá ten praštěný pes :-).

Běžíme přes Velké peklo dolů. Jak asi vznikl tenhle název? Cestovat tady v zimě v dobách před sto, dvě stě lety bylo asi opravdu peklo... Krajina je zas odlišná, mění se po pár desítkách výškových metrů jako kulisy v divadle. Břízy jak z her od Čechova. Mnohé mají polámané vršky, asi nevydžely tíhu letošního sněhu. Březové háje s naklesanými metry střídají modříny a později buky. David se necítí úplně dobře, od nedělního běhu, kdy jsme řádně vymrzli, se o něj pokouší nějaká viróza, které on hrdinně odolává. Jak čas ukázal, hrdinství nezaměňovat s blbostí..., ale když mě v podstatě nic nebylo a nenechám si zkazit víkend jen kvůli nějaký neurčitým pocitům ve stoupání.

Na mě působí sedmikilometrový pomalý seběh jako balzám. Není mi ani zima ani horko, nemám ani hlad ani žízeň, chytla jsem nějaký optimální rytmus a tempo, při kterém člověk energii neztrácí, ale plnými doušky nabírá (možná za to může ta vypitá voda z potoka :-). Lehce sbíháme, smějeme se, nic nebolí, stačíme se rozhlížet a žvanit. Lehkost ruku v ruce s radostí. Dole v Peci jsme rychle, počasí nakonec nebylo tak hrozný, jak strašila předpověď. Okruh dvaadvacet kilometrů s převýšením 760 metrů dává pocit docela dobře vykonané práce :-).

6. 4. pátek
Davidovi není dobře. Uděláme nějaké zdravotní procházky, hodí to okolo deseti kilometrů. Ženský využili mé indispozice a vrhly se na nákupy, nechtělo se být doma sám, tak jsem se přidal. Nákupáky mi daly zabrat více, než nachozené kilometry. Když před pátou přivezu přezuté auto, rozhoduju se pro malou proběžku s Gandalfem. Červený okruh okolo Strážiště bude tak akorát. A aby byla nějaká změna, poběžím ho dnes v opačném směru než obvykle. Snažím se běžet trochu rychleji. Tepově jsem o dvacet výš než včera, první dva kiláky do kopce mi to ve zvoleném tempu moc nejde. Nechce se mi zabrat, zároveň spěchám, neboť v sedm máme být na plánované návštěvě.


Když po druhé, pod Hrádečnou, přebíhám blatenskou silnici, konečně chytám rytmus a těžké nohy pochopí, že se musí hýbat. Gandalf zas zběsile lítá , tak ho u starého vojenského bunkru, kde už několik let bydlí bezdíci, beru raději k noze, aby se neporval s jejich briardem. Ti lidé tu v lese nedělají žádnej binec, možná proto je myslivci tiše tolerujou. Přidávám z kopce, modré inovy mě nesou domů samy. Sedm svižných kilometrů v terénu. Jak líp skončit den :-)?
No, mě ta hodinka v posteli s horkým čajem taky nijak neublížila :-).

7. 4. sobota
Vstáváme sice do jasnějšího dne, než byl ten předešlý, ale i přes vykukující sluníčko mírně mží a je docela velká kosa. Rozhodujeme se pro Bezručák - poběžíme podél Chomutovky směr Šebík a uvidíme, jestli dáme jen obrátkovou nebo vytvoříme nějaký nový okruh. Obléknu se poněkud pestře - beru na sebe, co považuji v daném počasí za nejoptimálnější. Dcera jen lakonicky prohlásí: "Mami, vypadáš jak papoušek."

Auto necháváme u Prvního mlýna. Je zima a nepříjemně poprchává. Jediný, komu je počasí fuk, je Gandalf. Od toho svého zápalu plic pořádně zesílil a je k neudržení. Jen do postroje s ním se bojím - když tahá začne sípat, průdušky úplně v pořádku asi už mít nebude, mechanický tlak mu začne rychle způsobovat otok.


Za odbočkou u Třetího mlýna už neprší, déšť se mění v docela husté sněžení. David má podezřele vysokou tepovku, asi virózu úplně nezdolal. Navrhuju, že doběhneme k Tišině, opuštěnému zchátralému domu uprostřed údolí, a tam to otočíme. David ovšem pokukuje po lávkách přes divokou Chomutovku, stará šebestiánská silnička se mu zdá fádní. Přechod přes lávku, která doslova visi pouze na jediném trámu kategoricky odmítám. Dobíháme k Tišině, David jen ukáže na most: "Zkusíme to?" Trochu se zamračím, protože tuším zradu. Nu dobrá, doběhneme zpět ke Třetímu mlýnu přes Chlum po žluté. Nejdřív ale musíme najít tu žlutou :-).


Od lávky - krpál, stará cesta zarostlá vysokou loňskou travou, na které už leží vrstva nového velikonočního sněhu. První kilometr za vodou nastoupáme sto padesát metrů. Cesta brzy zabočuje do hustého lesa, kde se mění v překážkovou dráhu, všude je plno starých i úplně nových popadaných kmenů smrků. Kleju, funím, a v duchu nadávám, do čeho jsem se to zas nechala nahecovat. Vůbec netuším, kde jsme. Parkur končí ústím do trošku civilizovanějšího prostoru na cestě, která je evidentně občas používaná. Míjíme ploty školek, vyšších stromů je tu pomálu, běžíme kdesi po pravém hřebeni údolí. Mapa je v tuto chvíli na nic, protože je na ní tak neuvěřitelná změ't cest a cestiček, že i kdybychom identifikovali tu správnou, za chvíli zas nebudeme vědět, na které právě jsme. Chumelí, fouká. Teplota už bude nejspíš pod hranicí nuly.

Vím, že se musíme držet vlevo, abychom se nevzdálili od údolí někam k Šebestiánu. Z dost "pěkné cesty ", chtě nechtě zabočujeme doleva kolem plotu školky. David má podezření, že s koncem plotu skončí i pěšina. Naštěstí ne. Vyplivuje nás na křižovatku úzkých silniček na náhorní pláni. V tomto místě se s Davidem ve vichru lehce pohádám, on chce doprava já rovně přes táhlou louku. Dobře, že jsem neměl energii prosazovat svojí variantu, asi bychom tam bloudili ještě dnes.Rozpačitý

Snažím se vysvětlit, kde s největší pravděpodobností jsme, odtud by to mělo být na žlutou něco přes kilák. Vzhledem k tomu, že má trasa směřuje k lesu, kde se budeme moci schovat, David neklade větší odpor. Rozbíhám se seč mi síli stačí. Taková kosa mi nebyla ani za těch ukrutnejch letošních mrazů. Sníh mi šlehá do obličeje, musím přidržovat kšiltovku, která by ve chvíli zmizela v nenávratnu. Je mi úplně jedno, že v plánu byl dlouhý pomalý běh. Takhle bych měla trénovat úseky, :-), v tuto chvíli je to jediná možná forma běhu, při níž člověk nezmrzne. Stručně řečeno, trochu foukalo:-).

Po cestě za námi jede auto, řidič málem sjede do louky, jak zírá na rychle se pohybujícího růžovožlutého papouška s labradorem a něco černého letícího za nimi :-).

Míjíme několik chat, obava, že cesta vede do lesa pouze k nim, se nenaplňuje a za lesíkem se rozevře další široká louka, na jejímž konci se zdvihá kopec Chlum. Jsme KONEČNĚ na žluté, která stoupá milosrdně hustým lesem. Když se přehoupnem za vrcholem dolů, přestává sněžit i foukat. Dobíháme k autu a mezi mraky začínají probleskovat paprsky sluníčka. Zatracený aprílový počasí. Ze samot, kde sotva potkáváme živáčka, zpět do civilizace, zpět ku Praze. Dala bych království za kousek téhle (třeba větrné a zasněžené) samoty do všedních dnů.


Jak někdo chytrý řekl, vše dobré se v zlo obrátí. Už na druhý den bolest v krku a kašel, který se vyvinul ve velmi pěkný zánět průdušek. O plánované padesátce na Brdské stezce si mohu nechat jen zdát. Střídavě kleju, kašlu smrkám a nadávám. Ale stejně to byly skvělý Velikonoce!

Upracovaný půlmaraton

6. dubna 2012 v 22:54 | Gábina a Dav |  Běželi jsme
Kdy? sobota 31. 3. 3012
Kde? Praha
Kolik? Půlmaraton

Pátek. Po dnech tepla a slunce - vítr, déšť, chladno. Tak moc jsme si přáli, aby nebylo vedro,až jsem si říkal, jestli jsme to drobek nepřepískli:-). Večer se zhroutím do postele docela brzy, okamžitě usínám jako bych chtěla ten nečas zaspat. Snad se meteorologové pletou a zítra bude hezky.


Sobotní dopoledne, sice fouká, je zima, ale alespoň neprší. Hodinu před startem se setkáváme s ostatními z Klubu letmých houbařů, někteří běží půlmaraton poprvé.O berlích dorazila i naše Tereza, aby nás podořila aspoň morálně. Několikrát odbíhám na Toiku. Je mi trochu zima a rozklusání moc nedám, neboť batoh s věcmi dávám do šatny až hodně, hodně pozdě. Přestože jsem vůči organizátorům takových monstr podniků jako je 1/2 PIM předpojatý, musím letos chválit. Nápad omezit vstup do koridorů pouze pro závodníky považuji za vynikající.


Na ruce mám rozpisy na dva možné časy, ale jsem v takové teplotní "nepohodě", že jim moc nevěřím. Ponaučení pro príště-používat písadlo odolné vůži potu:-). Na druhou stranu vím, že neběžet na osobák by byla moje vnitřní ostuda - naběháno mám, žádnou chorobou netrpím. Jen ta chuť dnes nějak není.


Startovní výstřel. K bráně nám to trvá skoro pět minut, cestou odhazuju starou mikinu. Zapínám stopky. První rozpis na kilometrový průměr 5:15, druhý 5:20. Skusím to risknout a běžet podle prvního. David běží se mnou, tady je to pro něj běžecký první máj, čas nehrotí. Na osobák nejdu, pražská trať tomu nenahrává, množství závodníků také ne. A možná se po dvou těžkých desítkách chci jen tak proběhnout, v případně nutnosti trochu pomoci Gábině.

Zpočátku to jde docela dobře , možná až moc rychle 5:12, 5:13, 5:17, 5:08, pak nepatrné zdržení na občerstvení, ale dodržuju přechod do chůze a pití. Vůbec jsem si to proběhnutí takhle nepředstavoval. Potřebuji pomalejší rozběh, pak mi tempo pod 5 minut problém nečiní. Teď ale funím za Gábinou a snažím se neztratit kontakt.

Dalších pět kilometrů to stále ještě jde v podobném duchu, ale začínám cítit stále častější cukání v pravém hamstringu. Že se já blboun pořádně nerozcvičila :-(, tohle tahání znám dobře. Zlobívá mě hlavně v zimě, v mrazu a někdy když se snažím o rychlejší úseky. Občas se mi stává, že se v noci vzbudím, když ve svalu zničeho nic jednorázově bolestivě zaškube.

Konečně nalézám běžeckou pohodu, nechápu, co mi kdy na tom Smíchově mohlo vadit. Je čas trochu se rozhlížet kolem sebe. V této části závodu už by každý měl mít své tempo a závodní pole by měl být roztažené. Přesto každou chvíli někoho předbíháme a někdo předbíhá nás. Zmatek nad zmatek, pořád koukat pod nohy, udržovat si prostor kolem sebe.

Před druhou občerstvovačkou do sebe nasoukám gel, nevím, jestli to něčemu pomáhá, protože mám po těchto slaďácích žízeň jak velbloud a místo na běh myslím, jak se napít. Nabryndám do sebe půl kelímku vody, což žízeň uhasí asi tak na pět set metrů. Mám v puse jako bych vypila tubu sladkýho lepidla a v zatracený noze škube s každou změnou kroku (obrubníky, dlažba, obíhání běžců). Zpomaluju na víc jak 5:30, mám chuť se na to vykašlat a závod jen tak lehce doklusat. David mě hecuje. Snažím set suplovat vodiče, udržovat tempo na hranici únosnosti, trochu dělat místo v zatáčkách. Trať je na hranici propustnosti, v zatáčce na most k Národnímu divadlu se skoro zastavíme.

Na 13. kilometru je naštěstí osvěžovna a voda zde je pro mě jak živá voda z pohádky. Pocitově je mi docela fajn, jen v noze mi můj soukromý permoník klepe a tahá skoro nepřetržitě. Zatnout zuby a běžet. Nebaví mě to. Nebaví mě to jen málokdy. V Holešovicích nám fandí Tereza s Vojtou. Gábina jim mrskne pod nohy přebytečné rukavice, Hubert v návalu radosti skoro urve vodítko a pokusí se ty dvě strašné růžové věci polknout. Kostky pod nohama začínají bolet.

Libeňský most, právě tady to celkový vítěz závodu napálil a utrhl své dva keňskké soupeře. Teď se už dávno raduje v cíli, zatímco na nás čeká jeden z těch méně oblíbených úseků. Běžíme podél Vltavy, fouká. Na 17. km pozřu na Davidův pokyn nějakou vodičku (speed či co), je to sice odporné, ale ne tak sladké jako gel.

Někdo mě nepřetržitě zezadu mlátí polenem kamsi pod zadek. Asi aby mne popohnal. Nejde to, rychlost kolísá mezi 5:15 a 5:50, podle toho běžíme-li na hladkém asfaltu nebo kostkách. Tady už vidím, že Gábina jde na morál, tak jen trochu klestím cestu a tempo nechávám na ní.

Konečně poslední kilometr. Sice se o nějaké zrychlení snažím a asi jsem i zrychlila, ale do cíle oproti předchozím dvěma letům dobíhám vedle mého dnešního soukromého vodič docela v pohodě. Žádné pocity na omdlení, žádné mrákoty. Jen táhlá nekonečná bolest v hamstringu. Vypadám asi zuboženě, sám velký Pablo Capalbo mi klepe na rameno, jako že dobrý. Nebylo to moc dobrý. Oficiální čas kousek pod dvě hodiny, real 1:55:02. Osobák jsem sice vylepšila o minutu, ale mám pocit, že to jako celek za moc nestálo. Bývá to zvláštní situace, když se chce člověk odevzdat a vydat ze všech svých sil vyskytne se příčina, která mu to znemožní. Něco podobného, jako když odchází od nedojedeného talíře. Nebo od rozdělané práce. Chybí pocit naplnění a dokončení a je tu i jakási těžko specifikovatelná vina.

1. 4. 2012
V plánu jen lehký výklus. Ráno nás ukolébá sluníčko a tak jsme oblečení trochu málo, dost málo :-(. Vyběhneme Máslovickou stráň se dostáváme do otevřené krajiny, kde fouká jak na Větrný hůrce. Navíc z nějakého záhadného důvodu, místo, abychom to otočili a běželi stejnou cestou rychle do tepla domova zpět, vymýšlíme cestu domů jinudy, zamotáme se kdesi u obce Drasty a nakonec dobíháme zimou vyklepaní lehce oděni domů, v nohách s šestnácti kilometry. Rychle zalezu nejprve do vany s horkou vodou, abych prohřála zmrzlý nožky, pak do poslele s hrnkem horkýho čaje. Zlatej půlmaratón. Po něm jsem byla O.K. :-)), jestli tohle neodstůňu, tak už nic.