...aneb ve dvou se to (někdy:-) lépe běží..
                    strasti a slasti páru na trati

Cestou necestou do Davle

24. dubna 2012 v 22:09 | Gábina a Dav |  Milý deníčku...
Sobota 21. 4. 2012

Uplynulý týden byl pracovně lehce šílený, vyběhnout se mi podařilo pouze dvakrát z toho ani jednou ne v Libčicích, ale vždy v Praze, v úterý v Krčáku s Houbaři, v pátek v Kčském lese sama. Já v úterý a ve čtvrtek po dvaceti kilometrech ve dvou a ve třech fázích. Fakt to chtělo v pátek rest. Abych dosáhla na minimální týdenní kilometráž bylo nutné v sobotním tréninku dát alespoň třicítku v kuse.

David vymyslel trasu ze Spořilova do Davle, prý něco lehce nad třicet bude. Jihovýchodní směr mám docela topograficky zmáknutý. Jen moje dítě šílí, že trasy, které jsem dříve jezdívali na kolech nyní běháme. Vzhledem k nepříznivé předpovědi a mé negativní zkušenosti z několika běhů v poslední době, kdy jsme vymrzli jak králíci, jsem nenechala nic náhodě. Do ledvinky jsem narvala jak mini pláštěnku z armyshopu, tak větkovku. K tomu peníze, mobil, flastry, dvě energetické tyčky a půl celozrnného rohlíku se sýrem. Na sebe tenké triko s dlouhým rukávem a silnější s krátkým, elasťáky, kšiltovku, tenké rukavice. Do ruky půllitrovou petku s vodou. Mylná představa, že se lze zabezpečit vůči všem myslitelným situacím vede k neúměrnému navyšování nákladu. Zkušenosti z vandrů mě naučily, bez čeho všeho se lze klidně obejít. Jednou jsem si na třítýdenní pobyt na Slovensku zapomenul spacák a taky to šlo:-).
Dlužno ještě dodat, že ke snídani jsem si dala tvaroh s slunečnicovými semínky a banánem. Dodržela jsem stoprocentně všeobecné doporučení výživové poradkyně, která prozkoumala mé stravovací zvyklosti a doporučila snížit množství sacharidů (obzvláště pšenici v jakékoli podobě) a zvýšit příjem bílkovin. No comment.

Deset hodin, vybíháme směr Třešňovka, předpověď počasí nějak nevyšla. Po pětistech metrech zastavuju vedrem, strhávám ze sebe obě trika, natahuju si jen to s krátkým rukávem. To druhé uvazuju k pásu od ledvinky, po chvíli se tam houpe i kšiltovka. Běží se moc dobře, svítí sluníčko, jen občas foukne větřík. Přebíháme Hostivař, brzy jsme v Průhonicích a nejprve přes zadní park a pak po červené pokračujeme na Horní Jirčany. Vždycky mi chvíli trvá, než se rozdýchám, teď mám celou dobu pocit pocit, že mě Gábina žene jak nadmutou kozu. Snažím se trochu brzdit. Začínám se chytat až právě v kopci před Jirčany.
Asi po patnácti kilometrech mám citelný pocit hladu. Sním kus rohlíku, notně ho zapiju vodou, ale už se neběží zdaleka tak dobře. Tep mám sice hodně nízko, ale v těle pocit, jako kdybych po horečce vstala z postele, navíc mě zas pěkně tahá pravý hamstring. Cesta je rozbitá od koní a místy zpevněná nasypaným kamením. Nedaří se mi chytit nějaký stálý rytmus běhu, neustále měním tempo a podle terénu zpomaluju nebo zrychluju. Chladný vzduch v lese na mě působí jako živá voda. Běží se krásně lehce a snadno, cesta pod nohama ubíhá skoro sama. Občas zadrobím krok, hned ho zase v klesání natáhnu a pustím nohy, ať si běží, jak jim terén napovídá. Bez úsilí, lehce a snadno, pořád si opakuji tuhle mantru a ono to funguje.

Na kraji Jirčan sníme s Davidem napůl banánovou tyčku, která je odporně sladká a lepkavá. Zapíjíme jí zbytkem vody. Pomalu sunu nohy před sebe. Marně vyhlížím nějakou hospodu či obchod, kde by se dalo koupit něco k jídlu a pití. Na konci Jirčan David nakoukne do zahrádky. Chlápek tam má míchá beton a hned vedle míchačky má konev s vodou. Chci trochu vyžebrat, ale dostane se nám plné PETky meruňkové matonky. Díky moc. Minerálku si rozdělíme do flašek a zbytek do sebe hned nalejeme. Ani kapka nazmar. Dobří lidé nevymřeli.

Sbíháme dolů na Psáry, čeká nás nepříjemný úsek obcí, kde jezdí spousta aut. Jeden z mála na téhle trase. Máme sice naplánováno běžet dolů k Vltavě, ale mě láká kopec nahoru na Jílové a na René. V tom Gábina ale zahlédne na konci obce hospodu. Zpětně si teď říkám, že jsem raději nedali ten krpál. "Jdem tam", zavelím. David trochu nevěřícně zírá na ošuntělou retro budovu. Jen procedím mezi zuby: "Prostě potřebuju nažrat. Ihned."

Možná to dobrá paní ani nemyslela zle. Lze snad pochopit, že se místní spokojí s párkem, utopencem a nakládaným hermelínem. Ale že by pili z flašek a jedli rukama? Dostaneme každý jednoho Birela a vrháme drzé pohledy, dokud nedostaneme sklenice. Ze zoufalství si Gábina dala párek, já zbaběle volil raději Tatranku spoléháje na steriilitu obalu. Párek Gábině snad hostinská ohřívala v podpaží, aspoň podle toho, jak dlouho to trvalo a jak ta ubohá uzenina pak vypadala. Gábina nejí a vrhá pohledy. Aha, příbor, došlo hostinské. Ach jo. Nutno říci, že ve mě ta nezdravá věc okamžitě zmizela i s krajícem chleba. V tu chvíli mi bylo úplně jedno, jak to v té hospodě vypadá.

Klesáme podle potoka na Libeř a Záhořany, tady by se mělo běžet zadarmo, ale kilometry, které máme v nohách začínají být znát. Za dobu, co jsem tu nebyl přibylo chatek a ty stávající nějak ztloustly a nabyly na objemu a na luxusu. Občas kývneme na protijedoucí cyklisty, trochu překvapeně odpovídají. Jsme na zdravení zvyklí jako běžci i jako cyklisté a přece nebudeme přehlížet jednu komunitu jen proto, že se právě nalézáme v té druhé.


Záhořany se svojí proslulou zahradní hospůdkou. neměli jsme být nedočkaví, ale pozdě bycha pronásledovat, snad příště. Hned první brod za obcí překvapuje. Lávka nikde, potok se provizorně pokouší přemostit postarší pár. Otestuji jejich výtvor a jednou nohou si čvachtnu. Gábina vyhledá pařízek, ometo ho, usedne, zuje boty a ponožky, přebordí, usedne na pařízek..., celá zouvací-obouvací procedrura zabrala nejméně deset minut. Trvalo to tak čtyři minuty :-(. Šťastně obutá po necelých padesáti metrech dobíhá k dalšímu brodu, zakleje, pokus překonat vodní tok bez zouvání a jedna bota je mokrá. Tak dlouhý skok jsem absolvovala naposledy někde na střední škole. Já si v rámci zajištění osové souměrnosti vykoupu tu druhou. Ostatní brody už bez zaváhání probíháme a i to i v místech (v jednom místě, byla tam jen jedna), kde jsou lávky. U třetího brodu jsem zaváhala a jen vztekle syčím, že se na to můžu v..., David mě napomíná, že takhle by pančelka mluvit neměla. Jen odseknu, že pro sebe si můžu nadávat jak chci, a vyrážím sprintem do tekoucí vody. Dalších několik brodů už probíhám bez komentáře. Naštvání mě nějak dodalo sil, od těch brodů se zas běží skvěle.

Vzpomínám na Joska, jak coby asi šestiletý právě zde objevil kouzlo projíždění potoků na kole. Kolo až po náby v potoce, voda stříkající skoro na hlavu a oči rozsvícené tím nenadálým dobrodružstvím. A bylo to právě tady, co jsem vlastnímu dítěti musel svatosvatě slíbit, že budu nosit na kole přilbu. Nějak jsem si nešikovně ustlal a celou cestu domů jsem ho pak vystavoval traumatizujícímu pohledu na krev stékající z rozbité hlavy až do půli zad.


Voda jakoby Gábinu probudila. Nebo je to tím krásným údolím, kterým probíháme. Začala mi zase utíkat. Nějak se nám nedaří sjednotit se na tempo. Když je jeden v pohodě, umírá pro změnu ten druhý. Ale má to i své výhody. Chvíli se mačkám, chvíli zase odpočívám, rychlostně se to vyrovnává a ve výsledku dává tempo téměř konstantní. Také musím doznat, že i ostudně oscilující okolo hranice 7min/km. jak se s tímhle vejdeme na Silvě do limitu...?Zamračený Na Silvě, doufám, nebudou žádné brody :-).


Blížíme se dolů k Davli, v dálce na cestě proti nám dvě černé tečky a jedna blonďatá. Stačí písknout a tečky se změní v dvě psiska, která se nás snaží společně ulízat k smrti. Po chvíli se přiloudá i Josek. Sláva, jsme rádi, že naše soukromé taxi dorazilo v předstihu. Už vidíme Vltavu a proti proudu společně doklušeme na nádraží, kde Josek parkuje. Vypínáme sporttestery. A pro všechny, kteří by tuto pěknou trasu chtěli absolvovat uvádíme, že ukazovaly víceméně shodně něco málo přes 36km.



 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 AprilRuns AprilRuns | E-mail | Web | 25. dubna 2012 v 8:43 | Reagovat

Diky za zpravu z krasnyho vyletu, nebyla jsem v Pruhonicich a kolem Vltavy uz spoustu let. Asi bych to taky musela dat na kole :-)

2 Kopretina Kopretina | Web | 25. dubna 2012 v 21:47 | Reagovat

Hezky napsáno, pro mě naprosto neznámá místa, ale jako bych tam byla. Moc se mi líbí, jak běháte spolu.

3 12HonzaDe 12HonzaDe | E-mail | 26. dubna 2012 v 14:02 | Reagovat

Silnej humor:), moudry postrehy.. me dostal "ohrev parku v podpazdi":) a tridenni vandr bez spacaku (zapomenut doma)... Hezky zazitky! 12:)

4 marti-no marti-no | 26. dubna 2012 v 17:24 | Reagovat

Pěkné, moc hezky píšete :-) Čtu vás již dlouho, jen mi nejdou komentáře, protože nemám blog a ten co jsem založila kedysi mi nějak zanikl či co. Trasa mě láká, MI (Martina+Ivan) bychom ji mohli někdy "opsat", o něco kratší, jelikož startujeme z Petrovic. Běháme taky dost ve dvou :-) Jen musím dát teď čas na vzpamatování rozložené pravé noze. Již se těším na občerstvení v Zahořanech. Zpátky by se dalo i vlakem koukám, no a vlastně si dcera dělá příští týden řidičák ;-) Díky za inspiraci!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama