...aneb ve dvou se to (někdy:-) lépe běží..
                    strasti a slasti páru na trati

Království za samotu

11. dubna 2012 v 20:34 | Gábina a Dav |  Milý deníčku...


Kdy? O Velikonocích 2012
Kde? V Krušných horách
Kolik? Každý den jinak

4. 4. středa
Po odpoledním přesunu z Libčic si jdeme skoro za tmy oběhnout chomutovský zoopark. Kolečko něco přes šest kilometrů dává odpočinout po práci a dvouhodinové jízdě autem unavené hlavě. Potkáváme minimálně lidí. Zato v ohradách můžeme zahlédnout majestátní představitele uherského stepního skotu. Gandalfa musíme hlídat, chtěl by si s těmi ohromnými rohatými psy hrát. Po vyvenčení psů okamžitě usínám, padnu do kanafasu, jako když do mě někdo střelí. Bora hárá a musela protentokrát z pochopitelných důvodů zůstat dma. Vzal jsem s sebou jen buldočku Terku, kterou na dlouhé běhy moc neužije. Spím přes devět hodin.

5. 4. čtvrtek
Ráno zavrhujeme původně plánovanou trasu z Kálku do Chomutova po turistických cestách. Je trochu zima, fouká a Barče se moc nechce nás někam odvážet autem do hor . Náhradní varianta okruh Vysoká Pec- Jezeří - Pod Lesnou - Vysoká Pec. Ne ovšem po trase Jirkovského crossmarathonu, ale od Jezeří po modré. Je mi jasné, že to nebude zrovna velká sranda, protože zhruba jedenácti kilometrech nastoupáme tolik, jako při maratonu na čtrnácti. Navíc, ne po lesní asfaltce, ale místy dost kamenité a krkolomné cestě.

Cesta na Jezeří z Pece je nám důvěrně známá. Mám tu trasu ráda, za letních dnů tu můžete potkat pár cyklistů nebo turistů. Dnes nikde nikdo. Když se drápeme za odbočkou po modré nahoru, děkuji organizátorům maratonu za jimi zvolenou tak laskavou trasu. Tady je to fakt "KOJAK", kopec jako kráva, kterýmu není konce. Nějak mi to nechce dýchat, v posledních týdnech jsem několikrát jen tak tak zažehnal nastupující chřipku. Střídám tedy běh s rychlou chůzí, na tomhle stoupání je výsledný efekt téměř totožný. Gandalf je nadšen. Dnes mu chybí Bora, a tak zkouší vyprovokovat alespoň nás, abychom se s ním v kopci honili a tahali o klacek. Když nereagujeme a jen funíme vzhůru, začne nosit klacky, téměř klády, sám a doufá, že se s ním budeme přetahovat. Souběžně s modrou na hořejší cestě jede krokem lesácké auto. Řidič nevěřícně kouká na pomalu do kopce běžící šílence.

Když se dodrápeme na vrchol Jezeře, uděláme si krátkou odbočku na vyhlídku nad přehradou. Všude kolem jsou špičaté skalky, hromady kamení a pokroucené buky. Chápu, že zrovna tady býval hrad Starý Žeberk. Kdybych žila ve středověku, postavím hrad taky tady. A kdybych se někdy, nedej Bože, stala bezdomovkyní, udělám si svůj přístřešek právě tady.
Z praktického hlediska musím podotknout, že na hlaváku bude asi přeci jenom o něco tepleji a vlídněji. Úžasné místo zapomenuté lidmi i časem.

Chvíli se porozhlížím po kešce, kterou jsem si tady asi před půl rokem odlovil, ale všechny ty kupy šutrů se mi zdají stejné, tak se jen letmo porozhlédneme a vracíme se na modrou. Brzy míjíme místo, kde jsme v únoru skončili pro více než metrové závěje zimní túru a museli se skulit strmým svahem dolů k přehradě. Když vidím, kudy jsme před pěti týdny sestupovali rozbředlým sněhem, dělá se mi lehce mdlo. Ještě že si tehdy nikdo z nás nic nepolámal.

Běžíme pomalu, když fotíme nebo se kocháme, ani nevypínáme stopky. Dnes nejde o nějaké tempo, ale o zátěž na nízký tepy, co nejdéle. Získáváme tím reálný odhad tempa na dlouhé štrece. Jíme, pijeme a čuráme v čistém čase. Naše rychlost brzy přelézá 7min/km, ale to se vcelku dalo čekat.
Dobíháme k Červené jámě. Ještě nedávno tu muselo být spousta sněhu, tráva na louce je úplně zválcovaná. Tady, u domku na samotě všech samot (majitelé by tu mohli zřídit Hospodu na mýtince), končí lesní cesta a začíná uzoučká asfaltka. Rozbíháme se na ní o poznání rychleji, než jsme se plahočili mezi kameny či v bukvicovém posypu.



Rychle se přesuneme na odbočku pod Jedlovou. Nahoru je to kilometr. "Vyběhnem si jako bonus na Jedlák?", hecuju Davida. "Je tam keš Hrdý budžes". David se na kešku nechá nachytat, zavoláme Joskovi a ten nám za chvíli volá zpět hint, a kde ji najdeme. Když si pak cestu zpět na silničku s modrou chceme trochu zkrátit, končíme v lese u posedu, stezka nikam nepokračuje :-(.
Před námi je jen docela příkrý svah do údolí Kunratického potoka. Otáčíme a vracíme se zpět. Hrdě se hlásím, tu zkratku jsem vymysle JÁ!

Přes cestu leží plno špiček zlámaných smrků, jeden z nich, zdravý a vysoký strom přeražený obří rukou asi metr nad zemí. Musela tu být pěkná fujavice.
Tu už ale připomínají jen nepatrné ostrůvečky sněhu, který okamžitě poslouží Gandalfovi jako doplněk stravy. Sice už několikrát pil z množství místních potoků, ale sníh je přeci jen jiná lahůdka. Chybí mi tu Bora. Zvykl jsem si krásu sdílet nejen s Gábinou, ale i se psem. Úplně ji vidím, jak vymetá s Gandalfem každou louži, jak se honí v závějích a současně se ji pokouší co největší část sežrat.


U starého dřevěného rozcestníku pod Lesnou odbočujeme na cestu podél Kunratického potoka. Máme v nohách přes patnáct kilometrů, teď už cesta bude jen a jen klesat. Z potoka nabereme vodu do láhve. Mám sice trochu obavy o své zažívací ústrojí, ale když to v pohodě zvládá Gandalf, tak se z toho snad taky nepo..., zrovna tady bych strach neměl, chybí tu možný zdroj znečištění a vodní živáčci mají ještě klidové období. A pil jsem už horší vodu. Jen..., zkuste nabírat nezkalenou vodu, když korytem potoka před vámi neustále prchá ten praštěný pes :-).

Běžíme přes Velké peklo dolů. Jak asi vznikl tenhle název? Cestovat tady v zimě v dobách před sto, dvě stě lety bylo asi opravdu peklo... Krajina je zas odlišná, mění se po pár desítkách výškových metrů jako kulisy v divadle. Břízy jak z her od Čechova. Mnohé mají polámané vršky, asi nevydžely tíhu letošního sněhu. Březové háje s naklesanými metry střídají modříny a později buky. David se necítí úplně dobře, od nedělního běhu, kdy jsme řádně vymrzli, se o něj pokouší nějaká viróza, které on hrdinně odolává. Jak čas ukázal, hrdinství nezaměňovat s blbostí..., ale když mě v podstatě nic nebylo a nenechám si zkazit víkend jen kvůli nějaký neurčitým pocitům ve stoupání.

Na mě působí sedmikilometrový pomalý seběh jako balzám. Není mi ani zima ani horko, nemám ani hlad ani žízeň, chytla jsem nějaký optimální rytmus a tempo, při kterém člověk energii neztrácí, ale plnými doušky nabírá (možná za to může ta vypitá voda z potoka :-). Lehce sbíháme, smějeme se, nic nebolí, stačíme se rozhlížet a žvanit. Lehkost ruku v ruce s radostí. Dole v Peci jsme rychle, počasí nakonec nebylo tak hrozný, jak strašila předpověď. Okruh dvaadvacet kilometrů s převýšením 760 metrů dává pocit docela dobře vykonané práce :-).

6. 4. pátek
Davidovi není dobře. Uděláme nějaké zdravotní procházky, hodí to okolo deseti kilometrů. Ženský využili mé indispozice a vrhly se na nákupy, nechtělo se být doma sám, tak jsem se přidal. Nákupáky mi daly zabrat více, než nachozené kilometry. Když před pátou přivezu přezuté auto, rozhoduju se pro malou proběžku s Gandalfem. Červený okruh okolo Strážiště bude tak akorát. A aby byla nějaká změna, poběžím ho dnes v opačném směru než obvykle. Snažím se běžet trochu rychleji. Tepově jsem o dvacet výš než včera, první dva kiláky do kopce mi to ve zvoleném tempu moc nejde. Nechce se mi zabrat, zároveň spěchám, neboť v sedm máme být na plánované návštěvě.


Když po druhé, pod Hrádečnou, přebíhám blatenskou silnici, konečně chytám rytmus a těžké nohy pochopí, že se musí hýbat. Gandalf zas zběsile lítá , tak ho u starého vojenského bunkru, kde už několik let bydlí bezdíci, beru raději k noze, aby se neporval s jejich briardem. Ti lidé tu v lese nedělají žádnej binec, možná proto je myslivci tiše tolerujou. Přidávám z kopce, modré inovy mě nesou domů samy. Sedm svižných kilometrů v terénu. Jak líp skončit den :-)?
No, mě ta hodinka v posteli s horkým čajem taky nijak neublížila :-).

7. 4. sobota
Vstáváme sice do jasnějšího dne, než byl ten předešlý, ale i přes vykukující sluníčko mírně mží a je docela velká kosa. Rozhodujeme se pro Bezručák - poběžíme podél Chomutovky směr Šebík a uvidíme, jestli dáme jen obrátkovou nebo vytvoříme nějaký nový okruh. Obléknu se poněkud pestře - beru na sebe, co považuji v daném počasí za nejoptimálnější. Dcera jen lakonicky prohlásí: "Mami, vypadáš jak papoušek."

Auto necháváme u Prvního mlýna. Je zima a nepříjemně poprchává. Jediný, komu je počasí fuk, je Gandalf. Od toho svého zápalu plic pořádně zesílil a je k neudržení. Jen do postroje s ním se bojím - když tahá začne sípat, průdušky úplně v pořádku asi už mít nebude, mechanický tlak mu začne rychle způsobovat otok.


Za odbočkou u Třetího mlýna už neprší, déšť se mění v docela husté sněžení. David má podezřele vysokou tepovku, asi virózu úplně nezdolal. Navrhuju, že doběhneme k Tišině, opuštěnému zchátralému domu uprostřed údolí, a tam to otočíme. David ovšem pokukuje po lávkách přes divokou Chomutovku, stará šebestiánská silnička se mu zdá fádní. Přechod přes lávku, která doslova visi pouze na jediném trámu kategoricky odmítám. Dobíháme k Tišině, David jen ukáže na most: "Zkusíme to?" Trochu se zamračím, protože tuším zradu. Nu dobrá, doběhneme zpět ke Třetímu mlýnu přes Chlum po žluté. Nejdřív ale musíme najít tu žlutou :-).


Od lávky - krpál, stará cesta zarostlá vysokou loňskou travou, na které už leží vrstva nového velikonočního sněhu. První kilometr za vodou nastoupáme sto padesát metrů. Cesta brzy zabočuje do hustého lesa, kde se mění v překážkovou dráhu, všude je plno starých i úplně nových popadaných kmenů smrků. Kleju, funím, a v duchu nadávám, do čeho jsem se to zas nechala nahecovat. Vůbec netuším, kde jsme. Parkur končí ústím do trošku civilizovanějšího prostoru na cestě, která je evidentně občas používaná. Míjíme ploty školek, vyšších stromů je tu pomálu, běžíme kdesi po pravém hřebeni údolí. Mapa je v tuto chvíli na nic, protože je na ní tak neuvěřitelná změ't cest a cestiček, že i kdybychom identifikovali tu správnou, za chvíli zas nebudeme vědět, na které právě jsme. Chumelí, fouká. Teplota už bude nejspíš pod hranicí nuly.

Vím, že se musíme držet vlevo, abychom se nevzdálili od údolí někam k Šebestiánu. Z dost "pěkné cesty ", chtě nechtě zabočujeme doleva kolem plotu školky. David má podezření, že s koncem plotu skončí i pěšina. Naštěstí ne. Vyplivuje nás na křižovatku úzkých silniček na náhorní pláni. V tomto místě se s Davidem ve vichru lehce pohádám, on chce doprava já rovně přes táhlou louku. Dobře, že jsem neměl energii prosazovat svojí variantu, asi bychom tam bloudili ještě dnes.Rozpačitý

Snažím se vysvětlit, kde s největší pravděpodobností jsme, odtud by to mělo být na žlutou něco přes kilák. Vzhledem k tomu, že má trasa směřuje k lesu, kde se budeme moci schovat, David neklade větší odpor. Rozbíhám se seč mi síli stačí. Taková kosa mi nebyla ani za těch ukrutnejch letošních mrazů. Sníh mi šlehá do obličeje, musím přidržovat kšiltovku, která by ve chvíli zmizela v nenávratnu. Je mi úplně jedno, že v plánu byl dlouhý pomalý běh. Takhle bych měla trénovat úseky, :-), v tuto chvíli je to jediná možná forma běhu, při níž člověk nezmrzne. Stručně řečeno, trochu foukalo:-).

Po cestě za námi jede auto, řidič málem sjede do louky, jak zírá na rychle se pohybujícího růžovožlutého papouška s labradorem a něco černého letícího za nimi :-).

Míjíme několik chat, obava, že cesta vede do lesa pouze k nim, se nenaplňuje a za lesíkem se rozevře další široká louka, na jejímž konci se zdvihá kopec Chlum. Jsme KONEČNĚ na žluté, která stoupá milosrdně hustým lesem. Když se přehoupnem za vrcholem dolů, přestává sněžit i foukat. Dobíháme k autu a mezi mraky začínají probleskovat paprsky sluníčka. Zatracený aprílový počasí. Ze samot, kde sotva potkáváme živáčka, zpět do civilizace, zpět ku Praze. Dala bych království za kousek téhle (třeba větrné a zasněžené) samoty do všedních dnů.


Jak někdo chytrý řekl, vše dobré se v zlo obrátí. Už na druhý den bolest v krku a kašel, který se vyvinul ve velmi pěkný zánět průdušek. O plánované padesátce na Brdské stezce si mohu nechat jen zdát. Střídavě kleju, kašlu smrkám a nadávám. Ale stejně to byly skvělý Velikonoce!
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Summer Summer | 12. dubna 2012 v 6:06 | Reagovat

Brzke uzdraveni!

2 Dav Dav | E-mail | Web | 12. dubna 2012 v 9:08 | Reagovat

Dík:-)!

3 12HonzaDe 12HonzaDe | E-mail | 12. dubna 2012 v 12:45 | Reagovat

To je skoda s tou Brdskou.. Tesil jsem se, ze se uvidime, ze aspon pozdravim! Tak se brzo uzdrav..
Ty fotky ale prozrazuji moc pekny probehnuti:). 12:)

4 Martina Martina | E-mail | 15. dubna 2012 v 9:16 | Reagovat

Zdá se, že jste si Velikonoce užili se vším všudy. Přeju brzké uzdravení a Boře brzké odhárání..na fotkách mi chybí.:) Chtěla bych Vás poprosit o radu...chci si konečně pořídit nějaké běžecké hodinky, ale moc se v nich nevyznám. Nemohli byste mi poradit, s jakými máte třeba dobrou zkušenost a nebo, jaké fce by měli mít (jaké jsou ku prospěchu). Moc děkuji za radu.:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama