...aneb ve dvou se to (někdy:-) lépe běží..
                    strasti a slasti páru na trati

R.I.P. Micah

16. dubna 2012 v 18:02 | dav |  Když to nepatří nikam, patří to sem

Jsou mezi námi lidé, kteří otevírají oči druhým. Nemluvím o náboženských fanaticích ani politických vůdcích. Samozvaní a rádoby charismatičtí guruové jsou mi cizí. Nemluvě historicky odzkoušené metodě šíření pravdy ohněm a mečem. Proklamativní zjevování nějaké velké IDEJE mě vede jen k odvrácení se od jejích nositelů. Zkušenost naučila, že pod lákavým obalem se většinou nalézá jen touha po penězích a po moci. A prázdnota. Prázdnota, za kterou si většinou ještě dotyčný nechává dobře zaplatit.

Naopak musím přiznat minimální imunitu vůči idejím a postojům, které jsou podloženy neutuchajícím osobním zápalem, nadšením a láskou. Posedlostí, která mnohdy vede až k sebezničení. Dotyčný se buď sám zblázní, anebo přivádí k šílenství celé své okolí, včetně svých blízkých. Obdivuji všechny ty, kteří jsou schopni obrovských fyzických a mentálních investic s minimální šancí na návratnost. Příkladem budiž nám lidé typu "Nehasit, hořím!"

Donquijotovství jako životní postoj. Cyklisté a běžci bez nohou. Nevidomí malíři, lidé, kteří kreslí ústy či nohama. Všichni, kdo si navzdory zdravotním či sociálním handicapům dokázali vyvzdorovat svůj sen. Tady se nabízí nejpestřejší možná paleta vzorů hodných následování. Lidé, kteří se dokázali postavit proti ustálenému myšlenkovému proudu. Nenásilní bořitelé dogmat. Vynálezci, co předběhli svou dobu, objevitelé v tichosti pracující o hladu, nepochopení umělci, kteří byli terčem výsměchu. Nikoli vizionáři, kteří se stali součástí školního učiva a kteří zemřeli pro svou pravdu, ale ti anonymní, kdo pro ni dokázali žít a šířit ji mezi ostatní.

Po celou dobu, co tohle píšu, skoro násilím derou se mi do hlavy desítky jmen. Osobnosti, které mimoděk vedou naše kroky. Mnozí z nich už nejsou mezi námi a činí tak přes propast času. Někteří žijí ve vzdálených krajích a šance na osobní setkání je minimální. Ostatně ani toho není třeba. Inspiruje nás jejich počínání, nikoli osoba ve fyzickém slova smysu.

Odmalička jsem byl cvok do přírody. Zajímalo mě vše, co se hýbe, roste, plave a létá. Každý, kdo se jen trochu zajímá o život na naší planětě, musí narazit dříve nebo později na jméno Geralda Durrella. S jeho knihami jsem se setkal poměrně brzo a už se od nich nikdy neodloučil. Pamatoval jsem si nejen jména celé Durrellovic rodiny, ale i jména a osudy všech jejich známých a přátel z Korfu. Znal jsem zpaměti osudy a jména snad všech zvířat chovaných v zoo na New Jersey, kterou Durrell založil. Pobláznil mne na celé dětství, zformoval můj pohled na svět. Ovlivňuje mě dosud.
Nutil mne učit se, poznávat a pozorovat přírodu. A milovat jí. Bohužel také dotáhnou vše živé domů. Není to ani tak dávno, co počet zvířátek chovaných v našem panelákovém bytě přesahoval padesátku. Zachraňovali jsme ptačí mláďata, přezimovali malé ježky. Později jsem se pokoušel šířit lásku k přírodě dál. První na ráně bylo vlastní dítě, pak jsem své pole působnosti rozšířil i na ornitologické přednášky a články pro nově vznikající internetový portál radia Leonardo.

Gerald Durrell zemřel v r. 1995. Trochu jsem mu to měl za zlé. Postavil mne tím před problém, jak se vyrovnat se smrtí člověka, se kterým mě neváže žádný příbuzenský vztah, v životě jsem ho neviděl a přesto znám celý jeho dětský svět, všechny smutky, radosti i zklamání. Všechny trampoty, se kterými se potýkal na svých výpravách. Znám jeho názory a postoje a mnoho z nich jsem přebral za své. A on mi pak umře. Útěchu jsem hledal pochopitelně v jeho knížkách, znova jsem přečel celé jeho dílo. Pozvolna se začal usmívat nad historkami, které jsem znal už zpaměti. On sám mi vytěsnil skutečnost své vlastní smrti. Malý zázrak vzkříšení.


O knize "Born to run" jsme tu už psali. Jak mi dlouho trvalo, než jsem ji přijal. Jak jsem si musel uvědomit, že pojednává o skutečných lidech, nikoli románových postavách. Pomohlo mi vyhledat si jejich profily, výsledky ze závodů, články, fotografie. Nastal proces postupného sbližování. Dodatečně přiznávám, že k Christopheru McDougallovi jsem si ještě nenašel cestu a Jen a Billy mě taky ještě pořád štvou. Koho jsem si ale oblíbil hned od počátku byl Caballo Blanco. Říkal jsem si, s tím si tak jít někdy zaběhat. V Copper Canyons, pochopitelně.

Od počátku jsem z něj měl pocit, že patří do kategorie lidí, o kterých mluvím ve svém dalekosáhlém úvodu. Člověk, který hoří. Don Quiojot běžeckého světa. Stvořil závod v jednom z nejdrsnějších koutů světa a dokázal na něj přilákat elitní běžce. Cvok, který dokázal jít za svojí myšlenkou, přestože zbytek světa ji nepovažoval ani za uskutečnitelnou, ani za hodnou pozornosti. Člověk, co ve čtyřiceti opustil civilizaci a odešel hledat..., co vlastně? Nejlepší běžce na světě nebo někoho, kdo nalezl recept na štěstí? Nebo na cosi, co on osobně za štěstí považuje? Zasvětit více než patnáct let života hledání a pak se o nalezené podělit. Navzdory mnoha překážkám se mu to podařilo. Ukázal světu co našel a zároveň se dokázal bohatě odvděčit svým učitelům.

Je to už pár dnů, co se běžecká komunita vyrovnává se zlou zprávou. Micah True byl nalezen v polosedě v horách, které měl rád. Jakoby si jen dával pauzu na dlouhé štrece. Smrt ho zastihla při činnosti, kterou miloval a které dával vše. Jsou lidé předem odsouzení zemřít v botách. On umřel v těch běžeckých. Já měl v tu chvíli opět (pokolikáté už?) rozečtenou knihu o lidech zrozených k běhu. Ztěžkla mi v ruce. Otáčel jsem stránky a hledal ty, ze kterých promlouvá Caballo Blanco.

Pak jsem se z toho šel vyběhat, smutek pořád ještě v hlavě. Myslel jsem na člověka z knížky, kterého jsem neznal a už nikdy nepoznám. Znám trasy vhodné na přemyšlování. Najednou byl smutek pryč a místo něho běžel se mnou hubený chlápek v odrbaných šortkách a neúměrně velkém klobouku. Občas s sebou takhle někoho vezmu na povídání, aby mi nebyla dlouhá chvíle. On byl ale první z lidí, které jsem nikdy naživo neviděl. Možná jsem blázen, ale co je komu do toho. Mám v hlavě svůj vlastní svět a moje věc, koho tam pustím. Každý přece máme někde své místo pro ty, kdo pro nás něco znamenají či znamenali. Bereme je s sebou nejen do snů, ale ukazujeme jim i místa, která máme rádi. Radíme se s nimi v obtížných situacích a dělíme o svou radost. Jedno, že nejsou v tu chvíli s námi. Na Micaha se by se asi nejlépe vzpomínalo za běhu. Tak až jednou někdy poběžíte po své trase, zkuste být trochu blázni, Más Locos, a pomyslete na člověka, kterému říkali Caballo Blanco. Když budete mít štěstí, možná poběží kousek s vámi.


 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 dao dao | E-mail | Web | 16. dubna 2012 v 23:41 | Reagovat

Moc dobrý text. Micah na mě hodně zapůsobil. Byl úžasně charismatický. BTW Durrell je jeden z mých nejoblíbenějších spisovatelů.

2 Leona Leona | 17. dubna 2012 v 8:30 | Reagovat

Já jsem už rok "naštvaná" na Zdeňka Šmída.  Chybí mi moc, a nemůžu mu odpustit, že se v "jeho" věku jel klidně někam potápět.

3 Dav Dav | E-mail | Web | 17. dubna 2012 v 9:57 | Reagovat

to dao: za pochvalu díky!
to Leona: jj, Z. Šmíd taky chybí...

4 Michal Michal | 17. dubna 2012 v 10:08 | Reagovat

Takových, jak byl on, moc není, škoda.

5 12Honzade 12Honzade | E-mail | Web | 17. dubna 2012 v 13:33 | Reagovat

Moc hezky jsi to napsal. Jeho rady a postrehy z B2R me zasahly uz u anglicke verze knizky a na jeho "Easy, Light, Smooth and Fast":
"Think Easy, Light, Smooth, and Fast. You start with easy, because if that's all you get, that's not so bad. Then work on light. Make it effortless, like you don't give a shit how high the hill is or how far you've got to go...etc."
Naprosto libovy, i takova trouba jako ja si z toho neco vezme. Diky Davide, napsal jsi to moc hezky. 12:)

6 Dav Dav | E-mail | Web | 17. dubna 2012 v 16:51 | Reagovat

to 12Honza: koukám, že nás oslovují stejné pasáže:-)

7 12Honzade 12Honzade | E-mail | Web | 17. dubna 2012 v 20:43 | Reagovat

:) me to vubec neprekvapuje :). MSF! 12:)

8 1bubobubo 1bubobubo | 18. dubna 2012 v 21:42 | Reagovat

Pěkné, smutné a ze života!

9 Dany Dany | E-mail | Web | 2. listopadu 2012 v 21:49 | Reagovat

Meli jsme to stesti Caballa Blanca potkat. Dokument o tomto setkani s nazvem RUN FREE - poselstvi Bíleho kone bude mit premieru na festivalu RAjbas 2012 v Blansku (25.11.2012) vse o programu na www.festivalrajbas.cz

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama