...aneb ve dvou se to (někdy:-) lépe běží..
                    strasti a slasti páru na trati

Květen 2012

Kilometr za osmnáct :-))

29. května 2012 v 17:34 | Gábina a dav |  Milý deníčku...
25. 5.
Odpoledne příjezd do Chomutova a rychlý přesun do Galerie Špejchar. Koncert dvou dětských sborů se nám vydařil. Jsem vyždímaná jako citrón. Těším se, jak se zítra proběhnu. V kopcích, se psy, bez lidí kolem.

26. 5.
Dopoledne po desáté vyjíždíme směr Vysoká Pec, která je výchozím bodem našich mnohých proběžek. Bude to náš poslední dlouhý běh před Silvou. V rámci zvykání si na slunko by asi byly vhodnější otevřené pláně nad Kalkem, ale chce se nám spíš někam mezi stromy. U koupaliště zaparkujeme a vybíháme po žluté - směr Jezeří. Přesně pět kilometrů k zámku. Cestou pochmurné výhledy na obrovský povrchový důl. Rozumím dobře tomu, že organizátoři Jirkovského Crossmarathonu letos povedou cestu jinudy, možná se bojí sesuvů svahu cestou před zámkem, možná nechtějí, aby závodníci viděli tu hrůzu, a tak je povedou krásnou cestou kolem Starého Žeberku. V hospůdce na Jezeří vypijeme Fríčko a pokračujeme po modré. Psi se také napijí, Gandalf se detailněji chce poznat se zámeckou kozou. Očichávají se vzájemně přes plot a zjevně by ani jeden nic nenamítal proti bližšímu seznámení. Ale jinak oba pejsci pobíhají ukázněně po cestě před námi. Asi jim pomalu dochází, co je dnes čeká.


Uklidňující zelené šero. Stará bučina mi připomíná gotický chrám nebo je to vlastně naopak? Nevím, ale nikdy mě neomrzí pokoušet se znova a znova zachycovat v různých podmínkách vznešenost a krásu bukového lesa. Štíhlé kmeny připomínají subtilní gotické žebroví podpírající vysokou klenbu.


Zhruba po kilometru za Jezeřím potkáváme obrovský kříž, který tu nechala vystavět manželka knížete Ferdinanda Josefa z Lobkovic v roce 1868 na památku dvou dětí, jež zde zahynuly cestou od babičky z Nové Vsi do Dřínova ve sněhové vichřici. Představa vánice, strmých zavátých kopců a dvou malých dětí, které tu našli zmrzlé po několika dnech, mi nahání husí kůži. Dnes je počasí podstatně přívětivější, teplo, ale ne vedro a vlídný stín obrovských buků. Kousek od kříže začíná dlouhé klesání, které se mi vůbec nelíbí :-(, za chvíli to budeme muset zas nastoupat i s úroky.

Proběhneme kolem Albrechtické štoly, chvíli se zastavíme u přeložky Černického potoka. Vpravo necháme modrou odbočku do Černic a pokračujeme po lesní cestě, která pro změnu už zase stoupá. Měli bychom vyběhnout někde na silnici do Nové Vsi. Civilizaci ale odmítáme a když míjíme vyschlé koryto potoka směřujícího někam do nebe, rychle se rozhodujeme. Na cyklostezku okolo vrchu Kapucín se dostaneme zkratkou právě tudy, silnici se krásně vyhneme. Zprvu jde vše hladce, krpál zvládáme po nepravidelných kamenných stupních.


Po několika stech metrech ale koryto kvůli popadaným stromům přestává být schůdně a my zabočujeme do strmé bučiny. Chvílemi lezu doslova po čtyřech, listí ujíždí pod nohama, zachytávám se všeho možného i nemožného. Konečně cesta. Kilometr kolmo nahoru nám trval skoro osmnáct minut, tepově navzdory šnečímu tempu byl ale dnes skoro nejvyšší. Každý jsme si zvolili vlastní variantu výstupu, obě srovnatelně blbé. Psi pendlují mezi námi a mají z nás legraci. Taky bych se smál, mít čtyři nohy.

Střídavě klesáme a stoupáme. Tedy spíš stále mírně stoupáme :-). Dostáváme se na zelenou. Cestou k dřevařskému rybníku je krásný pramínek vyvěrající ze svahu (mám pocit, že při Jirkovském Crossmarathonu jsem se vloni osvěžovala právě tady), chci si nabrat vodu do lahvičky, ale nějak neodhadnu kluzkost okolního mechu, udělám v pádu půlotočku, padnu zadkem do mokrého mechu, jedna noha v potůčku, druhá nahoře a já ležím jak želva na krunýři. Psi to berou jako další novou hru. Odháním zuřivě Gandalfa, který po proběhnutí všech rašelinových struh v okolí vypadá jak divočák a ne jako žlutý labrador. Bora si disciplinovaně vybírá písčité stružky, Gándí zase ty bahnité. Z jeho původní barvy opravdu moc nezbývá a navíc páchne, jako když se otevře močál.

David ke mně přiskočí a pomáhá mi na nohy. Trochu kleju, jelikož jsem si pěkně narazila loket. Míjíme Dřevařský rybník, odkud uhneme na silničku směr Jedlák, který dnes rozhodně nemáme v plánu vybíhat. Pořád jen nahoru, ale už jsme pod hřebenem, tak snad i to stoupání pro dnešek skončí.

Když se v Červené jámě napojujeme na modrou, přemýšlím, kdo si tady na úplně odlehlém místě mohl postavil dům. Dřív tady evidentně někdo regulérně nastálo bydlel. Do nejbližší vsi nejkratší cestou to je odsud sedm kilometrů... V zimě metrové závěje. Brr. Tady bych asi žít nedokázala a to si myslím, že nejsem žádná citlivka.


Ještě kamínek pro andělíčka strážníčka. Aby na nás příští týden myslel. Budeme to potřebovat více než kdy jindy.
Když se dostaneme konečně pod Lesnou máme v nohách přes dvaadvacet kilometrů. Odbočujeme doleva a za nekonečný výstup skoro do tisíce metrů nad mořem nás čeká odměna v podobě více než šestikilometrového klesání do Vysoké Pece. Jestli jsem dobře pochopila novou mapu závodu, tak právě tudy povede změněná trasa maratonu, ale opačným směrem než teď běžíme :-). Cestou dolů potkáváme v protisměru pár cyklistů - asi na závod pilně trénují :-). V tomhle kopci je fascinující poměrně rychlá změna vegetačních pásem - nahoře kosodřevina a břízy, pak smrky a modříny a nakonec obrovské buky.

Dobíháme k potoku do Vysoké Pece. Pípá devětadvacátý kilometr. Trochu cítím unavená lýtka, ale vzhledem k tomu, že máme nastoupáno přes devět set metrů, nemůžu se nožkám divit. Zujeme si boty a jak malé děti se rácháme v potoce. Na unavené nohy je studená voda jako balzám. Psi na nás nechápavě koukají - ráchat se a blbnout ve vodě je přeci jejich parketa.


Poslední dlouhý běh před Silvou. Nic víc už nenaděláme. Sice nemáme žádný dlouhý běh nad padesát kilometrů, ale zato pár dvoufázových tréninků. Dělali jsme co se dalo. Spíš než na naběhané kilometry, soustředili jsme se na co nejdelší dobu souvislého i nesouvislého pohybu. Dlouhé štreky a mezi nimi dlouhé pauzy. Týdenní objemy sice o mnoho nenarostly, ale nabíhali jsme je ve jiném režimu. Místo obvyklých pěti či šesti tréninků týdně, jsme běhali jen třikrát. Žádné běhání přes bolest. Při sebemenších potížích jsme si sami vystavili stopku. Tempo sice šnečí, ale po ránu žádné belhání a skučení na schodech. Teď se budeme celý týden akorát válet, hodně spát a hodně pít. Žádné nervy. . A v sobotu děj se vůle Páně. Cíl máme jediný - doběhnout.

Jarní ŠUTR 2012

26. května 2012 v 22:32 | Gábina a dav |  Běželi jsme

Kdy? 19. 5. 2012
Kde? Okolí Prahy
Kolik? 18 (+15 domů)

Kromě krásné dcery a obchodu Trailpoint je Michal Dobiáš i otcem trailového závodu ŠUTR. Trail uprostřed Prahy zní protismyslně, ale Michalovi se podařilo naít trasu s minimem asfaltu a opakovanými výběhy, která prověří psychickou odolnost závodníků na samé dno.


Tento běh nabízí svým účastníkům naprosto unikátní míru volnosti a svobody (záměrně se vyhýbám výrazům jako závod a závodník). Heslem budiž "nalož si kolik chceš". Tak to asi má na trailu být. Každý si sám zodpovídá, zda dodrží stanovenou trasu. Nikdo nikoho nekontroluje, kdo by podváděl, podvede jen sám sebe. Čísel ani čipů netřeba. Proto mi tenhle závod tolik vyhovuje. Pohoda, která dá tělu trošku zabrat :-).


Někdo běží skoro nahatý, někdo bosý či v sandálech. Jiní preferují minimalistickou obuv, někdo se drží klasiky. Někdo nese batoh, jiného doprovází pes. Nikdo nic moc neřeší. Někteří odhodí osobní ambice a budou se doprovázet na trati. Ale skoro všichni se tu znají a jsou rádi, že jsou tu spolu. Prostě takový běžecký happening :-).



Tím ale veškerá idylka končí. Tahle trať se s nikým moc nemazlí Technicky těžké seběhy střídají stoupání, která se snad ani běžet nedají. Rozhodně ne potřetí za sebou a s padesátko v nohách. O pády a nějaká ta kufrování není nouze. Zvlášť když je člověk unaven. Seběhy jsou pro mě často sestupy :-), stejně rychle do kopce jako z kopce.

Nechybí ani krásné výhledy, třeba přes Šárecké údolí na kostelíček sv. Matěje.













Nebo na naší metropoli :-)


Tady, u Baby, má člověk pocit, že už je skoro v cíli. Chyba lávky :-), ještě dvakrát nahoru a dolu do údolí.

V cíli okruhu poklábosíme s kamarády a cestou přes Lysolaje se vydáváme po žluté do Roztok a domů do Libčic.

Odkaz na článek s popisem závodu.