...aneb ve dvou se to (někdy:-) lépe běží..
                    strasti a slasti páru na trati

Červen 2012

Jezerní běh

25. června 2012 v 11:17 | Gábina a dav |  Běželi jsme

Kdy? 16. 6. 2012
Kde? Mezi Mostem a zámkem Jezeří
Kolik? 23,5 km

Dlouho jsme se na tenhle běh těšili, nahlíželi do kalendáře a pozorovali, jak se nám inkriminované datum utěšeně blíží. Pěkně jsme se navnadili, když jsme se proběhli místy částečně kopírujícími závěr Jezerního běhu. Z Jezeří jsme vyhlíželi k Mostu a snažili se uhádnout vedení trasy. Na Jezeří jsme byli necelý měsíc před tímhle závodem, když jsme po modré sbíhali kopec k Jiřetínu, říkala jsem si, že tudy bych nahoru běžet nechtěla.


A aby Gábina v mezidobí nezahálela, vrhala se na každého jen trochu potencionální běžce či chodce a agitovala k účasti. Postupně se jí téměř podařilo transformovat veřejně přístupnou akci v soukromý summit jejích rodinných příslušníků, našich běžeckých kamarádů, jejich kamarádů a jejich rodinných příslušníků včetně veškerého psovství vyskytujícího se v této rozsáhlé komunitě. Naše Bára psala bakalářku o sesuvech půdy pod Jezeřím, syn Vojta rád chodí na dlouhé procházky, Davidův syn Josek běhá... Prostě výlet Homolků na Jezeří :-).

Dlouho jsme váhal, zda s sebou brát Boru, ale pak jsem rezignoval. Chodecky by to zvládla bez problémů, ale odradila mne v propozicích inzerovaná dlouhá první část trati, kde člověk nenarazí na stinné místečko. Teplotní podmínky na trati mi později daly za pravdu. Myslím že není mnoho psů, kteří by to za těchto podmínek dokázali souvisle uběhnout. Bára i Vojta coby chodci vezmou oba rodinné labradory. I když jsou oba psi zvyklí dvacku v pohodě ujít či uběhnout, přeci jen se trochu bojím předpovědi.


Z Chomutova do Mostu to máme coby kamenem dohodil. Jedem po "třináctce", cestu nám ukazuje silueta Hněvína. Už za odbočkou na Vysokou pec se nám vlevo na rozhraní lesa blýskne střecha zámku Jezeří, našeho dnešního cíle. Na útesu nad těžní jámou jako by z posledních sil hájil zelenou výspu. Ostře uťatá hranice lesa přechází v těžní jámu. Místy prý až 200 metrů pod úrovní terénu. To už je skoro hlubinný důl citlivě vybudovaný od hřebenem hor. Kdyby jim tak Krušky za tento necitlivý počin sjely na hřbet.

Prezentace u kostela Nanebevzetí Panny Marie v Mostě. Za chvíli už máme čísla a koukáme z věže kostela na klikatícího se hada závodníků. Výhled do průmyslové krajiny, kudy za chvíli poběžíme. Slunko se činí už teď, využíváme poslední příležitosti pobýt ve stínu. Pomalu se řadíme startovním koridoru, zdravíme kamarády a známé. Vojtova Tereza se chystá na svůj zatím nejdelší běh. Potkávám se tu mimo jiné i s Renatou, se kterou jsem byla asi před dvaceti lety v Norsku. Obě mé děti už mají své labradory v postrojích. Doufám, že ani dětem, ani psům nebude blbě ze sluníčka.

Přijel jsem sem s vidinou pohodového proběhnutí krajinou zasaženou rukou člověka. Jestli znáte takovou tu trošku morbidní zvědavost. U pasu foťák a ledvina, žádné gely, akorát jedna tyčka, netuším, co se na mne chystá. Ukolébává mě počasí, které rozhodně nenahrává žádným sportovním výkonům. Ani se nerozklusávám, říkám si, bude času dost.


Start a já hned vidím, že Gábina se dnes rozhodla celé to pojmout zcela v rozporu s mými idylickými představami.
Prosmýkne se skupinou pomalejších běžců a vali si to jako k vohni. Ach jo, výzvu akceptuji, ale podotýkám, že takhle jsem si ten výlet na Kokořín nepředstavoval. Říkám si, že se musím zpočátku krotit, nic nehrotit, aby mi nebylo blbě jako minulý týden na Jirkovském maratonu. Hlídám, aby tempo nešlo pod pět čtyřicet na kilák. V tuto chvíli se před nás valí plno běžců. Jen to nepřepálit, pálit to zvrchu bude dvacet kilometrů .-). Vedle mě se drží Renata, fyzičku má dobrou z kola, jen se mi nelíbí, jak moc dejchá. Aby se neutavila... Hlídám tempo a tep. Pohoda.
Společně s Renčou jsme Gábinu párkrát prokleli, ale bylo moc vpředu, aby nás slyšela.


Navíc tuším, že to bude aspoň zpočátku bolet. Taky že jo. Cepovka vyletí nad 160 a nohy se začnou zakyselovat. Něco zařvu směrem dopředu a Gábina trochu zvolní. Při tempu kolem 5´40-50 mám šanci se trochu srovnat. Trať se klikatí, občasné malé stoupání a krátký padáček. Hezké a členité. U první občerstvovačky jsem si nalil vodu na hlavu a za krk a jsem už v pohodě. Nechám Gábinu hlídat tempo, sám se rozhlížím, snažím se fotit i za cenu, že budu pak muset drobek dotahovat
.

Nějak to běží samo. Z kopečka rychleji, do kopečka a v terénu těsně pod šest minut. Davida s tím foťákem obdivuju. Úplně by mě rozhodilo zastavit a pak sprintovat za mnou a Renčou. Mezi občerstvovačkama si občas loknu z lahve, asi bych se musela v tomhle vedru víc mačkat, pít jen každých pět kiláků. Před čtrnáctým začne Renata trochu zaostávat. Vyndám gel, dám si z povinnosti půlku (vůbec na to nemám chuť) a druhou půlku věnuju Davidovi. Trasa teď vede občas mezi stromy, stín je doslova milosrdný. Postupně předbíháme pár lidí, dobíháme ty, co to na začátku bez ohledu na vedro a své síly trochu přehnali s tempem.


Občerstvovací stanice odsýpají jak korálky na růženci až k osmnáctému kilometru. Zatím jsme si dali s Gábinou napůl gel a já teď cítím, že mi to nestačí. Tedy ono by stačilo, ale museli bychom se pohybovat úplně jiným tempem. Tempem které by mi dovolilo užívat si dobrodiní vlastních tuků. Takhle už začínám vnímat nebezpečí pomalu nastupujícího žaketu. Ach jo. Nedá se svítit, nezbývá než zvolnit a sáhnout po tyčce. Vůbec mi ta lepivá věc neleze do krku. Gábina se mi vzdulaje, zato ale potkávám Joska. Nějak pocítil potřebu zpomalit a kochat se. Tak se kocháme spolu než mi zase poodběhne. Já mám taky už dobrý pocit za žebry a pomalu se dávám do pohybu o něco rychlejšího než je chůze.


Poslední občerstvovačka ve stínu vesnického kostelíka. Překlopím do sebe půl kelímku vody, druhou půlku naleju za krk a běžím dál. David se tam nějak zdržel. V zatáčce mezi domy uvidím Josífka. Když ho doběhnu, říká, že mu to vedro moc nedělá dobře. Chvilku se mnou běží, ale taky zůstává za mnou. Počkat? Sil mám docela dost a přede mnou postavičky dalších běžců jsou pro mě jak magnetky. Před odbočkou do lesa vyndám z ledvinky tabletu s magnésiem, asi bych měla něco slupnout, i když hlad vůbec nemám. Pár doušků z lahve a dám se do toho kopce. Kopce po modré, který jsem před třemi týdny běžela dolů :-).


Dlouho mi trvá než se zase dostanu do tempa. Jsem už na známé cestě a docela dobře vím, co mne v nejbližčích chvíliích čeká. Čeká mě kopec jako kráva. Stoupání není ale ještě takové, že by bylo ekonomičtější zařadit chůzi místo běhu. Beru co mi trať nabízí, zkrátím krok, zapojím ruce a přemluvím tělo k rychlejšímu pohybu. Aspoň že poběžím ve stínu. Žádný zavěrečný sprint, běžím jako by ten kopec neměl mít vršek.

Teď začínám závodit. Asi je opravdu všechno jen v hlavě. Říkám si, ten kopec je jen tři kilometry, znám tu každou zatáčku. Ten prostě vyběhnu a nebudu se s tím mazat. Je to prvně, kdy závěru závodu absolutně věřím, že to půjde. Předbíhám jednoho běžce za druhým. Většinou ten kopec jdou. Běžím pořád. Od postavičky k postavičce. Začínám se pořádně potit :-), ale vnitřní závazek, že prostě do chůze nepřejdu ani jednou mě žene kopec, nekopec. Někteří chlapi, okolo kterých profuním, suprově povzbuzujou, jiní laškují na téma masochismus :-). Blížím se k vrcholku, odkud je pak krátký seběh k cíli. Vidím dva kluky a říkám si, že ty už asi nedám v seběhu mi utečou. Když se cesta přehoupne dolů, vidím že neběží moc rychle. Dám do běhu všechnu sílu a předbíhám je. Čas v cíli 02:24:52. Původní plán byl běžet to do tří hodin, fotit a kochat se :-).

Závěrečný seběh. Tolik se soustředím se na terén pod nohama že přehlédnu odbočku ke krátkému stoupání a pokračuji stále rovně. Najednou už vidím do prostoru za cílem, bohužel přes drátěný plot. Do hajzlu. Zpátky na stromy. Tak tenhle kopec opravdu jen vyjdu, posledních pár kroků z kopce do opravdického dám už jen samospádem. Přece nepůjdu krokem, když mi tam tak fandí a tleskají.

No, fotil David. Kochat jsem se stihla. Asi jsem se šetřila přes tu pláň s rekultivacemi, jezery a průmyslovými objekty až moc, ale ten kopec na konci bych pak asi navyběhla s takovým přehledem, trápila bych se a byla otrávená.

Postupně dobíhá Josek, David, Lenka a pár kamarádů. Renata ani ne čtvrt hodinky po nás. Klobouk dolů na to, že naposledy běžela v březnu půlmaraton... Na zámku vlezeme pod hadici, dáme si bramboračku a pivo a já zcela proti radám výživové poradkyně opečenou klobásku :-). Hlad je hlad a ta vůně...


Chvíli klábosíme s lidmi kolem. Když se přesuneme do autobusu pod zámkem a ten se rozjede zpět směr Most, volá Bára s Vojtou, že právě dorazili na Jezeří. Trvalo jim to chůzí něco málo přes čtyři hodiny, přičemž na každé obřerstvovačce dávali tak pět minut rest kvůli psům. Kdyby začala trénovat běh, asi by mi to velmi rychle nandala :-).

Za závod samotný musíme organizátory moc a moc pochválit. Zvládnutá prezentace, vyjímečná a zajímavá trasa, dobře volené občerstvovačky s ochotnou obsluhou. Jen závěrečná after party se nám moc nepozdávala. Opožděné vyhlášení výsledků se dá ještě pochopit. Trochu podivné bylo nastavení a vyhlašování v kategoriích "chodec" "jdu a běžím", ale i to lze ještě tolerovat. Co je ale neodpustitelné, že místní snědli prase určené pro učastníky běhu, Tak ho mám jen na fotce.



Jirkovský crossmarathon - výklus ultra

17. června 2012 v 0:07 | Gábina a Dav |  Běželi jsme

Kdy? 9. června 2012
Kde? Jirkov - Vysoká Pec - Malé a Velké peklo - Lesná - Svahová - Blatno - Jirkov
Kolik? 42,2


3. 6. - neděle po ultra
Na bolavé koleno se skoro nemůžu postavit. Začalo včera zlobit někde před 60. kilometrem. Obrubníky a schody scházím bokem :-(. Večer si dám roztok BCAA a půlhodinovou horkou solnou koupel.

4. 6. - pondělí
Vstávám a vůbec nic mě nebolí. Schody seběhnu. Nechápu. Tělo je záhada. Celý den se cpu vším možným. Mám doslova vlčí hlad.

5. 6. - úterý
Předposlední návštěva u výživové poradkyně. Od března jsem hlavně díky změně jídelníčku zhubla pět kilo na dvaašedesát a půl, tuk se dostal ze 17% na 11%, svalů i vody přibylo. Slečna poradkyně je z mých grafů nadšena.

6. 6. - středa
Lehký klus v Krčáku, jedenáct kilometrů. Nic nebolí, jen jsem trošku přešlá.
Píšu pořadatelům maratonu, že potvrzuji svou účast.

7. 6.- čtvrtek
Ráno - sms od Davida:
Jirkov nepoběžím, do Chomutova moc rád pojedu, když nás s Borou v sobotutrochu nablížíš do Bezručáku, dáme si tam nějaké individuální běhání.

8. 6.- pátek
Přesun do Chomutova. Jsem pevně rozhodnuta pro závod. Třetí sklenička s logem maratonu do sbírky mi nesmí uniknout :-).

9. 6. - závod
David se vesele chystá s Borou na výlet, já pěchuju do ledvinky gely a brufeny. Jsem kapku nervózní. Není to přeci jenom ode mě drzost a neuctivost k vlastnímu tělu běžet týden po mé první devadesátce maraton s převýšením skoro 800 m? "To dáš," utne to můj vnitřní hlas. "Nebudeš blbnout a půjdeš na čas okolo pěti hodin, žádný závodění." Pomalý dlouhý běh, výklus Silvy a poslední dlouhý běh před Brixen maratonem, který bude za tři týdny.


U prezentace potkávám spoustu známých tváří. Petra, Ivanu, Pavlu, Honzu a další. S každým chvilku klábosím, abych nemusela myslet na ten kopec, co mě čeká :-(.


Start. Prvních pár kilometrů běžím okolo 5:40, vědomě se brzdím. Povídám s kamarády, pohoda. Občas mrknu na hodinky, ale raději rychle oči jinam. Tep se při týhle "rychlosti" během deseti minut dostal nad 165 :-(. Je mi zatím fajn, ale tuším, že něco je blbě... Zpomaluju. Nemůžu přilítnout k tomu kopci a pak v něm chcípnout. Osm kilometrů hodně drsného stoupání. Znám to tady, dvakrát jsem tenhle kopec, kudy vede změněná trasa maratonu, běžela. Ale dolů, a to byl pěknej fofr :-). Teď se ploužím (doslova) rychlostí šneka, tempo vysoko nad osm minut. Tep už atakuje hranici 170, je mi vedro, i když je počasí velice příznivé, mám pocit jako bych vstala z postele s horečkou a rozhodla se, že půjdu běhat kopečky. Tepe mi to při tomto sklonu svahu o dvacet víc než při stejné rychlosti jindy... Asi byla fakt blbost vydat se na tenhle závod... Přecházím do kroku. Tep je pořád i při chůzi nad 165. Kopec nalevo se jmenuje Malé peklo, napravo Velké peklo. Těm názvum dnes plně rozumím. Skončit, neskončit? Musím se dostat alespoň na občerstvovačku pod Medvědí horou... Odtud je to ale už jen kousek na Lesnou, stoupání je tam mírnější, pak ještě zvlněná část k Zákoutí. A potom už je to stejně skoro pořád z kopce. V podstatě není proč fňukat.


Chvíli běžím s Ivanou, pak nás dobíhá Honza. Trochu podle nich přidávám, ale zase tepu neúměrně vysoko. Nechávám je odběhnout. Sundavám si tričko (tedy úplně na Krupičku neběžím, sportovní podprsenku pochopitelně neodkládám). Vpravo je medvědí skála. Jedno z nejkrásnějších a zapomenutých míst v okolí Jirkova, my ale zabočujeme doleva na Lesnou. Za ni na občerstvovačce asi dvě minuty povídám s obsluhou. Nic nehrotím, tímhle tempem to snad půjdu (doslova) okolo šesti hodin.


Rozbíhám se z Lesný. Světe div se, od dvacátého kilometru už žádný šílený tep. Konečně se běží relativně dobře. Začínám vnímat rybník, les. Dobíhám postupně pár závodníků, kteří šli první část rychleji. Za Svahovou letos žádná krize. Aby jo, když byla skoro celou první dvacku. Konec lesa nad Zákoutím. Seběěěěh! Jen s občasnými kopečky v protisměru :-) prakticky až do Jirkova. Beru si preventivně brufen, kolenu nevěřím, trochu v něm divně loupe.


Nad hlavou se mi začínají stahovat mraky. V Mezihoří spadnou první kapky. Utěšuju se, že to bude jen malá přeháňka. V Radenově už leje docela fest. Parta lesních dělníků mě láká, ať se na běhání vykašlu a schovám se s nimi do sklepního výklenku starého domu. Raději přidávám :-), ti lidé se mi vůbec nelíbí. Přívalový déšť. Z ledvinky vytahuju pláštěnku, poperu se s rozbalováním a za běhu pončo navlékám. Vzpomínám na loňskou propršenou čtyřiadvacetihodinovku a utěšuju se, že do cíle to už není daleko a že na posledních kilometrech jsem docela přidala, čas pod pět hodin už není utopií. V jednom místě je na silnici souvislá louže. Proběhnu jí jak při steeplu. Liják trvá asi dva kilometry. Jak rychle přišel, tak rychle přestal. Na Blatně už zas jen pár kapek. Za občerstvovačkou ze sebe umně strhnu igelit a rychle tu věc schmoustám do ledvinky.


Do cíle zbývá už jen pět kilometrů. Když trochu pohnu zadkem, budu v cíli v čase pod čtyři padesát. V Březenci mi nabízí obsluha občersvení kafe, ale občerstvovačkou jen proběhnu. Na kraji Jirkova je konec seběhu. Policista závodníky směřuje k rovince podél vodního přivaděče. Osm set metrů do cíle. Teď docela běžím, odfukuju jak lokomotiva a přede mnou uskakují z pěšiny chodci, kteří šli v rámci závodu asi desetikilometrový okruh. Blížím se k časomíře a koho nevidím - Terezu s labradorem Hubertem a synka Vojtu. Volají, mávají. Je fajn mít v cíli děti, které staré matce fandí :-).


Čas 4:46:55,56 o skoro pětadvacet minut horší než vloni, ale jsem spokojená. Na to, jak ten závod vypadal zpočátku děsně, konec vše napravil :-). Rychlá sprcha, Tereza mi bere klíče od auta, děti mě naloží a odvezou domů. Tam už čeká David. Když přiznám, že měl pravdu s tím, že běžet maraton týden po Silvě je blbost, jen září. On si dal v klidu bez stresu
čtyřicítku, užil si to. Ale na druhou stranu nemá tu skleničku s logem maratonu :-).


Týden poté

15. června 2012 v 11:51 | Gábina a dav |  Běželi jsme

Sobota, týden po Silvě. Ještě pořád se nemůžu vzpamatovat. První DNF v životě. Zabředám do kruhu zpětného vysvětlování a odůvodňování. Nejspíše bude potřeba nějak důkladně si pročistit hlavu. Gábina se chystá na Jirkovský crossmaraton. Mě se nechce závodit, nechce se mi ani mezi lidi. Navíc si myslím, že běžet maratón týden po ultra není rozumné. Že bolest bude větší, než jsem v tuto chvíli ochoten snášet. Říkám to Gábině, ale nijak moc se ji nesnažím přesvědčovat. Kdo dá devadesát kiláků v kuse má už právo na svůj názor.

Ráno sedáme společně do auta. Nechám se nablížit na Březeneckou, ještě pusa pro štěstí, říkám si, že dnes ho Gábina bude potřebovat více než kdy jindy.

Zamávám autu, písknu na Boru, nahodím bágl. Pořídil jsem si Skin od Salomonů. Sice z druhé ruky a za dobrou cenu, ale stejně jsou to nekřesťanské peníze. Nicméně myslím dobrá investice. Jsou to totiž korunky investované do svobody. Když mám s sebou jídlo, pití a něco na převlečení, můj akční radius se zvětšuje.


Z Březenecké padám dolů do Bezručáku. Obával jsem se víkendového provozu, ale v údolí ani noha. Ostatně co se divím, je krátce po osmé a chomutováci asi buď vyspávají, nebo jsou už všichni na startu maratónu. Tak první kilometry jdu po asfaltu, u první lávky mě to ale přestane bavit a hurá na modrou a podél vody do terénu. Bora okamžitě využívá možnosti ke vykoupání. Nadšení pro vodu jí vydrží celou cestu a já mám pocit, že mne provází nikoli pes, ale hastrman. Nicméně hastrman který má radost z pohybu. A nic nenakopne člověka tak, jako radost někoho vedle něho. Lhostejno, zda lidská či psí.

Pomalu stoupáme po staré šebestiánské cestě. Zatím jsme potkali pouze jednoho cyklistu. A taky srnce, který na nás rozhorleně štěkal, že mu lezeme do revíru. Je něco po deváté, Gábina asi teď někdy startuje.

Odbočka na vpravo na červenou, tady ještě musíme nastoupat k pomníčku Frane Patzelfa.. Znám tuhle cestu jako své boty a vím, že se nesmím nechat oklamat pocitem, že jsme už nahoře. Než dorazíme k prvnímu rybníku, čekají nás ještě dva pořádné kopce.


Na cestě k Novému domu místy vysvitne slunko. Tempo odpočinkové a kochací. Staré stromy a černá hladina rybníků, vyplašíme pár kačen, jinak pořád nikde nikdo.


Abychom se nedrželi jen starých známých míst, odbočíme na starou blatenskou cestu. Plorozpadlý asfalt lemují nízké břízky, tráva je tu zelenější než v údolí.Pocit, že jsme sami a úplně poslední na tomto světě zaplaší až až tři čundráci stoupající proti nám od Blatna. Kupodivu na mne ani nekoukají jako na blázna a mávnou na pozdrav. Bora se u nich ještě trochu zdržela a mám pocit, že se jí podařilo cosi vysomrovat, jelikož za mnou přiběhla s podezřele spokojeným výrazem a mastnými pysky. Ostatně myslím, že už pochopila, že dnes to bude nadlouho, přestala blbnout a nasadila vytrvalecké tempo. Jen pořád vymetá každou louži. Vyhlíží je a už zdálky, nasadí hravý kůzlečí krok poskočný, aby pak do vody ráchla z co největší výšky. Pokud se jí zdá, že voda nevycákla dostatečně, celý postup ještě několikrát zopakuje. poočku přitom sleduje, co já na to. Přesně jako malé dítě, které v holinách prolézá všechny louže.


Mezi stromy se nám michne věžička blatenského kostela. Za chvíli už sedíme v hospůdce, v ruce chladí pivní sklenice, Bora stočená pod stolem. Abych šel zamávat na silnici Gábi, na to ještě brzy. Navíc se za obzorem objeví nějaké mráčky. Raději se pustíme po silnici dolů do Bečova. Cestou míjíme krásně opravenou kapličku, ještě prudké klesání a jsme zpátky v nejkrásnějším údolí na světě. Až později se dozvím, že Gábina zhruba v tuto dobu mokla někde okolo Blatna.


Máme v nohách skoro 35 km, tak si říkám, že to na tu čtyřicítku musíme ještě dotáhnout. Nevolím ale ideální trasu. Žlutá stoupá z Bezručáku strmněji, než jsem schopen v tuhle chvíli zvládnout. Chvíli se ještě trápím do kopce, říkám si, kdy zase budu mít morál na takový krpál po více než čtyřech hodinách pohybu. Brzo mám ale pocit, že jsem na Brixen už natrénoval víc než dost. Zbaběle se napojím na vrstevnicovou cestu, která mě po hraně lese dovede skoro až domů. Stačím se akorát tak osprchovat a už volá Gábina. Prý že to byl boj, ale zvládla Jirkovský crossmaraton pod 5 hod. Vzhledem k předešlým aktivitám velmi slušné. Hlavně jsem ale rád, že to zvládla ve zdraví. Teď na pár dnů oba kopejtka nahoru a příští týden se těšíme na Jezerní běh.


SILVA

8. června 2012 v 12:12 | Gábina a dav |  Běželi jsme

Kdy? 2. června 2012
Kde? Novohradské Hory
Kolik? Silva Nortica Run 90 (92) kilometrů

1. 6.
Novohradské hory na jihovýchodním cípu republiky vypadají jako takový appendix Šumavy. Z velké části zalesněné, lidmi i bohem zapomenuté, turisticky opomíjené. Letos jsou opět dějištěm asi nejdelšího závodu na území Čech. Nesmíme chybět.

Do Nových Hradů dorážíme v poměrně slušném čase, vyzvedneme čísla, rychle ubytovat a jdeme na večerř. Malé městečko plné běžců, stačíme se s většinou ještě pozdravit, než najdeme nějaký příhodný lokál. Aniž bychom se s Gábinou nějak domlouvali, dáváme si shodně gnocchi se špenátem. Nezabředával bych zytečně do takových podrobností, ale pro budoucnost se naše společná volba večeře ukázala jako fatální.

2. 6.
Půl páté ráno, vstáváme, rychle něco sníst, vypít co se do mě vejde. Snídaně před ranním během jsou kapitolou samou pro sebe. Zasytit ještě spící a protestující žaludek. Vyprázdnit střeva. Nepřecpat se a nachystat si do břicha nějakou potravinovou zásobu pro chvíle příští. Při desítce zas tak o moc nejde. Ale my se musíme najíst před během, který bude trvat celý den. Už mnohokrát osvědčené vločky mi ale tuhle hodinu nějak nejedou. Mně přímo lezou krkem, nějak tak brzy nemám na nic chuť.

Následuje rychlý odjezd z Nových Hradů do Horní Stropnice na start. Už je půl šesté, ale všichni ještě trochu spíme. Přemýšlím do jakého podniku jsem se to vlastně dala. Před pár lety po úraze složitá operace kolene a následná půlroční pracovní neschopnost. Dlouho jsem na zraněnou nohu nesměla vůbec došlápnout. Teď chci běžet ultra.
Vloni jsem byla nadšená z půlmaratonu, letos chci zkusit delší trať. V minulých letech se běžel dvojitý maraton, ale ten se kvůli změně trasy nekoná. Takže buď 90 nebo 103 kilometrů... Proč jsem se vlastně nepřihlásila na maraton?

Ve střevech se mi to začne poprvé divně mlít… Start. Dlouhý had běžců se vine přes celou Stropnici. Mám co dělat, abych se brzdila a neběžela s rychlejším proudem, to bych nedala ani dvacet :-). Tep mám proklatě nízko, srdce se asi odmítá probudit a dát se do pohybu. Vnitřnosti to ale bohatě nahrazují.

Tělo se rozhodlo dnes neběžet. Dává mi to velmi ostentativně najevo tepovými hodnotami, které jsou zcela mimo mísu. Přece nemůžu tepat 160/s při rychlosti něco pod sedm minut na kilák. Něco je blbě, běžím jako bych za sebou táhl pluh. Gábinu občas zahlédnu v chulmu běžců před sebou, nedělám si s tím velkou hlavu, držím svoje tempo. Buď někde počká, nebo se rozběhnu a dotáhnu ji. Nebo poběžíme každý zvlášť. Počkala a první stoupání už zdoláváme spolu.

Přibíháme po prvním kopečku k občerstvovačce. Beru si tu malou lahvičku s vodou a vypiju ionťák. Je trochu chladno, ale takováhle teplota mi stoprocentně vyhovuje. Les. Budu do něj muset odskočit hlouběji, to je jisté, ale za mnou jsou ještě běžci, proderu se tedy do opravdu husté houštiny. Stejnou proceduru absolvuju během běhu ještě mnohokrát. Co jsem to zas snědla? Nebo že by nervy? Nebo všechno dohromady? Gábina se střídavě opožďuje a pak mě zase jakoby nic dohání. Tempově býváme na dlouhých bězích celkem vyrovnaní, tak začínám tušit nějakou zradu.

Z houští zahlédnu cyklistu, který uzavírá závod. No nazdar, a to jsme někde kolem desátého kilometru. Vyrazím sprintem z mlází a doháním cyklistu společně s malou skupinkou běžců. Na své poměry běžím dost rychle a předbíhám je. Asi jako bych zaspala a teď doháněla čelo startovního pole. Dlouho mi ta rychlost nevydrží, ve střevech je jak ve ždímačce. Zpomaluju a pomalinku doháním Davida a skupinku, se kterou běžíme podobným tempem. V lese je krásně, vnímám chládek, křik ptáků. Seběhy byť z mírného kopce mi vůbec nedělají dobře, ani ne tak mému kolenu, ale kvůli té ždímačce. Musím se narovnat a cupitat pomalu co nejlehčími krůčky a představovat si, že se vznáším, nesmím dupat na paty a hezky dýchat (trochu jak při porodu, prodýchávejte, maminko, prodýchávejte), jinak bych se asi..., ano, ano, přesně takový styl je na ultra ideální. Kolikrát jsem do Gábiny hučel, aby zkrátila krok, srovnala břicho a záda, ale to ne. Až střevní potíže jí dovedou k optimální běžecké technice. Tak až se budete někdo chtít stylově zlepšit, naordinujte si laxativa a vyražte. Ono to půjde samo. Mimochodem správnost tohoto tvrzení dokazuje, že Gábina doběhla do cíle bez jedíného puchýře.

Probíháme Novými Hrady, kde mávají kamarádi maratonci a půlmaratonci. Úzkou prudkou stezkou hájkem k Terezčinu údolí raději neběžím, ale jdu. Kdyby mě teď začalo zlobit koleno, asi to rovnou zabalím. Vodopád. Louka. Lavičky. Rybník. Krása. Je tu nádherně. Na občerstvovačkách piju vodu a jím kousky banánů. Bojím se, že jen při týhle stravě dlouho nevydržím. Dostihly mě stejné potíže jako Gábinu, jen s tím rozdílem, že já řeším svůj problém horní cestou. Vše co do sebe dostanu na občerstovačkách jde hned ven. Shodujeme se, že na vině budou asi gnochci, nebo konkrétněji ten špenát.

Znovu ve Stropnici. Pomalu stoupáme k Dobré vodě. Běžíme po sluncem zalité louce. Paráda! Až na ten kopec, který z větší části jdu. Navzdory všem potížím v kopci žádné problémy. Rychle chodit umím, oroientace nedělá problémy, jdeme po tubách od snacků až na asfalt.

Nad vesnicí musím provést v lese opět houštinovou proceduru. Hecuju sama sebe, že mě tohle nezlomí , bohužel tlačí mě časový limitmůj a můj plánovaný rozpis se stává utopií. Běžím dál. Občas prohodím pár slov s kamarády na trati. Zhruba na pětadvacátém si dám k banánu sýr. Vůbec mi to nejede. Vím ale, že se musím najíst. Zažívání se bouří dál, zkouším léčbu studenou colu, potom i trochu piva. Žaludek ani nepoděkuje a všechno mi to hned posílá zpátky.

Za občerstvovačkou je nějaká ohromná hromada kamení. Další má tajná skrýš. Vracím se na trať a zase vidím cyklistu. Upozorním ho na svůj problém, aby mě tu někde nezapomněl v pustých lesích. Někde kolem třicátého mají kolu. Vypiju dva kelímky a sním banán. Dalších skoro deset kilometrů bez nehody :-), pak ale dosti rychlá odbočka z trati. Na kozí farmě raději nic neochutnávám. A to jsem se tak těšila.

Balím. Bylo to těžké rozhodování, ale raději skončit v místech, kam může zajet auto, než se někde hlady složit. Posledních dvacet kiláků v sobě nic neudržím a na prázdnou nádrž se dlouho jet nedá. Už teď se začínám trochu motat, mozek, ten žrout cukru mi dává najevo, že ho nezásobuji jak náleží. Taky nechci zdržovat Gábinu. V dalších dnech si budu vyčítat, že jsem trať opustitl ještě v relativní pohodě, že jsem Silvě nedovolil, aby mě pořádně doničila. Nevím, jestli bych se vydržel trápit ještě dva, nebo dvacet kiláků. Vím ale jistě, že by mě stávkující žaludek až do cíle nepustil. Připouštím tímto i jistou ztrátu motivace. Zpětně jsem si jistý, že moje rozhodnutí bylo z rozumového hlediska správné, ale z emočních škod se nějak ne a ne vzpamatovat.

Napiju se a rozžvýkám tabletu magnesia, musím do sebe něco narvat. Dozvídám se, že je skutečně možné zvolit na kontrole na pětašedesátém trať devadesátkovou. Rychle se rozhoduju. Neodstoupím, těch devadesát bych měla v limitu stihnout.

Cestou k Baronovu mostu riskuji gelík. Žaludek kapku na vodě, ale drží. Okolo padesátého kilometru mi na občerstvovačce dobrá slečna poskytne imodium. Pak už jen jedno odběhnutí v les a ždímačka se definitivně vypíná.
K Pohoří na Šumavě dobíhám silničkou po horské louce. Je nádherné počasí. Málem neodbočím a běžím k renovovanému kostelíčku. Parta cyklistů mě nemilosrdně nasměruje na odbočku. Cesta jde nahoru dolů. Běžím do kopce pomalu, nic nehrotím. Na tempo do osmi minut už nemám šanci dosáhnout. Na občerstvovačkách piju kolu, jím posolené banány a kousíčky sýra.

Přebíhám měřící koberec a nahlásím obsluze občerstvovačky trať, kterou půjdu. Dalších patnáct kilometrů je mou poměrně rychlou částí závodu. Až z výsledkovky se posléze dozvím, že jsem kontrolou prošla jako úplně poslední doběhnuvší závodník s nejhorším mezičasem. Ti za mnou už pro nějaké problémy odstoupili nebo cestou k cíli odstoupí.
První Brufen. Zrychlení při dlouhém seběhu je znát, v koleni něco nepříjemně tahá za špagátek. Kolem vesničky, stromy. Na trati je zas chvilku živo. Sem tam mě předběhne někdo ze stotrojkařů, občas jdu před někoho z kratší trati já.
Osmdesátý kilometr je jak rána z čistého nebe, začíná mi docházet. Pocit přicházející malátnosti dobře znám. Musím něco pořádného sníst! Vyndám z ledvinky gel a tyčku, gel rychle spolykám, z tyčky se mi ale zvedá žaludek, tak jí nechávám ve škarpě zvířátkům. Jak to sakra udělat. Potřebuju se najíst a žaludek nic nechce :-(, tohle neznám…
Trasa vede do kopce. Více jdu než běžím. Jsem trochu mimo. Uvědomuju si, že jsem dlouho neviděla značku. Lehká panika. Snad jsem nezabloudila? Ne, na cestě je tuba od gelu, jdu správně. Najednou vidím před sebou v lese velikou krabici. Už fakt blbnu. Na krabici je šipka k dalšímu občerstvení. Na radu staršího cyklisty, který tu klábosí s obsluhou, si beru pivo a posolený banán. Zafunguje to. Zas můžu poklusávat až k další občerstvovačce. Kola, banán. Tuhle kombinaci už opravdu nechci dlouho vidět .

Už osprchovaný a převlečený se poflakuji v prostoru cíle. Připadám si tu vyslověně zbytečně a nepatřičně, tak aspoň pár cílových fotek pro přibíhající kamarády. Prý jsem bílý jak stěna, a to jsem už nejméně dvě hodiny po doběhu. Že by mi opravdu něco bylo?

Poslední úsek. Volám Davidovi, že mi zbývají asi čtyři kilometry. Silnice, kopec dolů. Po půl kilometru si beru další brufen, koleni se dlouhý seběh vůbec nezamlouvá. Probíhám kolem značek Maraton 40. a Ultra 100. a říkám jsi, zda mě nešálí zrak. Jedni to mají do cíle dva a druzí tři kilometry? To budu ještě někde odbočovat?

Už vidím Davida, jak mi jde naproti. Poslední dva kilometry běží se mnou. Hecuje mě. Poslední značený kilometr je nekonečný. Vbíháme do Stropnice. Ti, co jsou na chodnících, povzbuzují, jejich hlasité volání je pro mě jak droga. Jeden zavolá: "Ty jsi Gábina, viď?" Přidávám, nerozumím, kde se to bere, ale fandící lidi, atmosféra, úleva, že už je cíl za rohem…

Závěrečný kilometr (na GPS 92.) je absolutně nejrychlejší z celého závodu, blíží se k hranici pěti minut. Do cílové brány vbíhám s úlevným úsměvem. Pak mi povolí rysy a skoro se rozbrečím. Můj nejdelší běh. Gratulace od Davida, Dana, Houbařů, Ilony. Díky všem. V tu chvíli ale nějak nemám radost, mám trochu pocit nepatřičnosti, že jsem to nakonec neriskla a nešla 103kilometrů. Do limitu zbývá víc jak hodina a půl. Ale třináct kilometrů navíc bych v něm s největší pravděpodobností nestihla. Gratuluje mi Petr Syblík. Skoro omluvně říkám: "Běžela jsem jen devadesát." Jeho odpověď mě postavila na nohy: "To přece není žádná ostuda :-)."

Jitka mi přinese pivo, které ve mně okamžitě zmizí. Už cestou ke sprše pajdám na pravé koleno, jako by ztratilo veškerou sílu. Zjišťuji, že množství odřenin je zcela mizivé a že pod předem olepenými prsty není ani jeden puchýř! Těším se, jak se večer najím, ale nejsem schopná nic moc spolykat, vždy po pár soustech se mi začne zdvihat žaludek. Nakonec po kousíčkách sním tvarohový koláček a zapíjím ho pivem (Jak to bylo v té knize o orientačních běžcích? Největším problémem po čtyřicítce jeu nich prý přílišná konzumace piva. Asi to neplatí jen pro běžce orientační S vyplazeným jazykem).

3. 6.
Ráno už snídám skoro normálně. S Houbaři se vydávám do Terčina údolí - oni vyklusávají, já jdu procházkou, no, spíš se belhám, pravé koleno skoro neohnu. Zouvám boty a brouzdám se rosou. Po chvíli ke mně přiběhne Jitka a David a jdeme ráchat unavené nohy do potůčku. Je to skvělé :-). A ještě skvělejší pocit bych měla, kdybych předem věděla, že v pondělí už nebude po žádné bolesti ani památky. Nic mi není, nohy nebolí, pobíhám si to jako bych si včera dal jen trochu náročnější trénink. Červíček hlodá, že jsem to zabalil předčasně.

P. S.
Veliký dík organizátorům, všem dobrým duším na občerstvovačkách, sběrači raněných na kole i všem, se kterými jsem si mohla alespoň chvíli během závodu popovídat. Gratulace všem vítězům i poraženým. Na viděnou příště :-).