...aneb ve dvou se to (někdy:-) lépe běží..
                    strasti a slasti páru na trati

Jezerní běh

25. června 2012 v 11:17 | Gábina a dav |  Běželi jsme

Kdy? 16. 6. 2012
Kde? Mezi Mostem a zámkem Jezeří
Kolik? 23,5 km

Dlouho jsme se na tenhle běh těšili, nahlíželi do kalendáře a pozorovali, jak se nám inkriminované datum utěšeně blíží. Pěkně jsme se navnadili, když jsme se proběhli místy částečně kopírujícími závěr Jezerního běhu. Z Jezeří jsme vyhlíželi k Mostu a snažili se uhádnout vedení trasy. Na Jezeří jsme byli necelý měsíc před tímhle závodem, když jsme po modré sbíhali kopec k Jiřetínu, říkala jsem si, že tudy bych nahoru běžet nechtěla.


A aby Gábina v mezidobí nezahálela, vrhala se na každého jen trochu potencionální běžce či chodce a agitovala k účasti. Postupně se jí téměř podařilo transformovat veřejně přístupnou akci v soukromý summit jejích rodinných příslušníků, našich běžeckých kamarádů, jejich kamarádů a jejich rodinných příslušníků včetně veškerého psovství vyskytujícího se v této rozsáhlé komunitě. Naše Bára psala bakalářku o sesuvech půdy pod Jezeřím, syn Vojta rád chodí na dlouhé procházky, Davidův syn Josek běhá... Prostě výlet Homolků na Jezeří :-).

Dlouho jsme váhal, zda s sebou brát Boru, ale pak jsem rezignoval. Chodecky by to zvládla bez problémů, ale odradila mne v propozicích inzerovaná dlouhá první část trati, kde člověk nenarazí na stinné místečko. Teplotní podmínky na trati mi později daly za pravdu. Myslím že není mnoho psů, kteří by to za těchto podmínek dokázali souvisle uběhnout. Bára i Vojta coby chodci vezmou oba rodinné labradory. I když jsou oba psi zvyklí dvacku v pohodě ujít či uběhnout, přeci jen se trochu bojím předpovědi.


Z Chomutova do Mostu to máme coby kamenem dohodil. Jedem po "třináctce", cestu nám ukazuje silueta Hněvína. Už za odbočkou na Vysokou pec se nám vlevo na rozhraní lesa blýskne střecha zámku Jezeří, našeho dnešního cíle. Na útesu nad těžní jámou jako by z posledních sil hájil zelenou výspu. Ostře uťatá hranice lesa přechází v těžní jámu. Místy prý až 200 metrů pod úrovní terénu. To už je skoro hlubinný důl citlivě vybudovaný od hřebenem hor. Kdyby jim tak Krušky za tento necitlivý počin sjely na hřbet.

Prezentace u kostela Nanebevzetí Panny Marie v Mostě. Za chvíli už máme čísla a koukáme z věže kostela na klikatícího se hada závodníků. Výhled do průmyslové krajiny, kudy za chvíli poběžíme. Slunko se činí už teď, využíváme poslední příležitosti pobýt ve stínu. Pomalu se řadíme startovním koridoru, zdravíme kamarády a známé. Vojtova Tereza se chystá na svůj zatím nejdelší běh. Potkávám se tu mimo jiné i s Renatou, se kterou jsem byla asi před dvaceti lety v Norsku. Obě mé děti už mají své labradory v postrojích. Doufám, že ani dětem, ani psům nebude blbě ze sluníčka.

Přijel jsem sem s vidinou pohodového proběhnutí krajinou zasaženou rukou člověka. Jestli znáte takovou tu trošku morbidní zvědavost. U pasu foťák a ledvina, žádné gely, akorát jedna tyčka, netuším, co se na mne chystá. Ukolébává mě počasí, které rozhodně nenahrává žádným sportovním výkonům. Ani se nerozklusávám, říkám si, bude času dost.


Start a já hned vidím, že Gábina se dnes rozhodla celé to pojmout zcela v rozporu s mými idylickými představami.
Prosmýkne se skupinou pomalejších běžců a vali si to jako k vohni. Ach jo, výzvu akceptuji, ale podotýkám, že takhle jsem si ten výlet na Kokořín nepředstavoval. Říkám si, že se musím zpočátku krotit, nic nehrotit, aby mi nebylo blbě jako minulý týden na Jirkovském maratonu. Hlídám, aby tempo nešlo pod pět čtyřicet na kilák. V tuto chvíli se před nás valí plno běžců. Jen to nepřepálit, pálit to zvrchu bude dvacet kilometrů .-). Vedle mě se drží Renata, fyzičku má dobrou z kola, jen se mi nelíbí, jak moc dejchá. Aby se neutavila... Hlídám tempo a tep. Pohoda.
Společně s Renčou jsme Gábinu párkrát prokleli, ale bylo moc vpředu, aby nás slyšela.


Navíc tuším, že to bude aspoň zpočátku bolet. Taky že jo. Cepovka vyletí nad 160 a nohy se začnou zakyselovat. Něco zařvu směrem dopředu a Gábina trochu zvolní. Při tempu kolem 5´40-50 mám šanci se trochu srovnat. Trať se klikatí, občasné malé stoupání a krátký padáček. Hezké a členité. U první občerstvovačky jsem si nalil vodu na hlavu a za krk a jsem už v pohodě. Nechám Gábinu hlídat tempo, sám se rozhlížím, snažím se fotit i za cenu, že budu pak muset drobek dotahovat
.

Nějak to běží samo. Z kopečka rychleji, do kopečka a v terénu těsně pod šest minut. Davida s tím foťákem obdivuju. Úplně by mě rozhodilo zastavit a pak sprintovat za mnou a Renčou. Mezi občerstvovačkama si občas loknu z lahve, asi bych se musela v tomhle vedru víc mačkat, pít jen každých pět kiláků. Před čtrnáctým začne Renata trochu zaostávat. Vyndám gel, dám si z povinnosti půlku (vůbec na to nemám chuť) a druhou půlku věnuju Davidovi. Trasa teď vede občas mezi stromy, stín je doslova milosrdný. Postupně předbíháme pár lidí, dobíháme ty, co to na začátku bez ohledu na vedro a své síly trochu přehnali s tempem.


Občerstvovací stanice odsýpají jak korálky na růženci až k osmnáctému kilometru. Zatím jsme si dali s Gábinou napůl gel a já teď cítím, že mi to nestačí. Tedy ono by stačilo, ale museli bychom se pohybovat úplně jiným tempem. Tempem které by mi dovolilo užívat si dobrodiní vlastních tuků. Takhle už začínám vnímat nebezpečí pomalu nastupujícího žaketu. Ach jo. Nedá se svítit, nezbývá než zvolnit a sáhnout po tyčce. Vůbec mi ta lepivá věc neleze do krku. Gábina se mi vzdulaje, zato ale potkávám Joska. Nějak pocítil potřebu zpomalit a kochat se. Tak se kocháme spolu než mi zase poodběhne. Já mám taky už dobrý pocit za žebry a pomalu se dávám do pohybu o něco rychlejšího než je chůze.


Poslední občerstvovačka ve stínu vesnického kostelíka. Překlopím do sebe půl kelímku vody, druhou půlku naleju za krk a běžím dál. David se tam nějak zdržel. V zatáčce mezi domy uvidím Josífka. Když ho doběhnu, říká, že mu to vedro moc nedělá dobře. Chvilku se mnou běží, ale taky zůstává za mnou. Počkat? Sil mám docela dost a přede mnou postavičky dalších běžců jsou pro mě jak magnetky. Před odbočkou do lesa vyndám z ledvinky tabletu s magnésiem, asi bych měla něco slupnout, i když hlad vůbec nemám. Pár doušků z lahve a dám se do toho kopce. Kopce po modré, který jsem před třemi týdny běžela dolů :-).


Dlouho mi trvá než se zase dostanu do tempa. Jsem už na známé cestě a docela dobře vím, co mne v nejbližčích chvíliích čeká. Čeká mě kopec jako kráva. Stoupání není ale ještě takové, že by bylo ekonomičtější zařadit chůzi místo běhu. Beru co mi trať nabízí, zkrátím krok, zapojím ruce a přemluvím tělo k rychlejšímu pohybu. Aspoň že poběžím ve stínu. Žádný zavěrečný sprint, běžím jako by ten kopec neměl mít vršek.

Teď začínám závodit. Asi je opravdu všechno jen v hlavě. Říkám si, ten kopec je jen tři kilometry, znám tu každou zatáčku. Ten prostě vyběhnu a nebudu se s tím mazat. Je to prvně, kdy závěru závodu absolutně věřím, že to půjde. Předbíhám jednoho běžce za druhým. Většinou ten kopec jdou. Běžím pořád. Od postavičky k postavičce. Začínám se pořádně potit :-), ale vnitřní závazek, že prostě do chůze nepřejdu ani jednou mě žene kopec, nekopec. Někteří chlapi, okolo kterých profuním, suprově povzbuzujou, jiní laškují na téma masochismus :-). Blížím se k vrcholku, odkud je pak krátký seběh k cíli. Vidím dva kluky a říkám si, že ty už asi nedám v seběhu mi utečou. Když se cesta přehoupne dolů, vidím že neběží moc rychle. Dám do běhu všechnu sílu a předbíhám je. Čas v cíli 02:24:52. Původní plán byl běžet to do tří hodin, fotit a kochat se :-).

Závěrečný seběh. Tolik se soustředím se na terén pod nohama že přehlédnu odbočku ke krátkému stoupání a pokračuji stále rovně. Najednou už vidím do prostoru za cílem, bohužel přes drátěný plot. Do hajzlu. Zpátky na stromy. Tak tenhle kopec opravdu jen vyjdu, posledních pár kroků z kopce do opravdického dám už jen samospádem. Přece nepůjdu krokem, když mi tam tak fandí a tleskají.

No, fotil David. Kochat jsem se stihla. Asi jsem se šetřila přes tu pláň s rekultivacemi, jezery a průmyslovými objekty až moc, ale ten kopec na konci bych pak asi navyběhla s takovým přehledem, trápila bych se a byla otrávená.

Postupně dobíhá Josek, David, Lenka a pár kamarádů. Renata ani ne čtvrt hodinky po nás. Klobouk dolů na to, že naposledy běžela v březnu půlmaraton... Na zámku vlezeme pod hadici, dáme si bramboračku a pivo a já zcela proti radám výživové poradkyně opečenou klobásku :-). Hlad je hlad a ta vůně...


Chvíli klábosíme s lidmi kolem. Když se přesuneme do autobusu pod zámkem a ten se rozjede zpět směr Most, volá Bára s Vojtou, že právě dorazili na Jezeří. Trvalo jim to chůzí něco málo přes čtyři hodiny, přičemž na každé obřerstvovačce dávali tak pět minut rest kvůli psům. Kdyby začala trénovat běh, asi by mi to velmi rychle nandala :-).

Za závod samotný musíme organizátory moc a moc pochválit. Zvládnutá prezentace, vyjímečná a zajímavá trasa, dobře volené občerstvovačky s ochotnou obsluhou. Jen závěrečná after party se nám moc nepozdávala. Opožděné vyhlášení výsledků se dá ještě pochopit. Trochu podivné bylo nastavení a vyhlašování v kategoriích "chodec" "jdu a běžím", ale i to lze ještě tolerovat. Co je ale neodpustitelné, že místní snědli prase určené pro učastníky běhu, Tak ho mám jen na fotce.


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 12Honzade 12Honzade | E-mail | 30. června 2012 v 19:59 | Reagovat

teda, ze Vam sezrali to prase, to je trestuhodny!:)
To by nastvalo kde koho..:)
Ale hezky fotky i toho prasatka, chudacka..
At to beha! 12:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama