...aneb ve dvou se to (někdy:-) lépe běží..
                    strasti a slasti páru na trati

SILVA

8. června 2012 v 12:12 | Gábina a dav |  Běželi jsme

Kdy? 2. června 2012
Kde? Novohradské Hory
Kolik? Silva Nortica Run 90 (92) kilometrů

1. 6.
Novohradské hory na jihovýchodním cípu republiky vypadají jako takový appendix Šumavy. Z velké části zalesněné, lidmi i bohem zapomenuté, turisticky opomíjené. Letos jsou opět dějištěm asi nejdelšího závodu na území Čech. Nesmíme chybět.

Do Nových Hradů dorážíme v poměrně slušném čase, vyzvedneme čísla, rychle ubytovat a jdeme na večerř. Malé městečko plné běžců, stačíme se s většinou ještě pozdravit, než najdeme nějaký příhodný lokál. Aniž bychom se s Gábinou nějak domlouvali, dáváme si shodně gnocchi se špenátem. Nezabředával bych zytečně do takových podrobností, ale pro budoucnost se naše společná volba večeře ukázala jako fatální.

2. 6.
Půl páté ráno, vstáváme, rychle něco sníst, vypít co se do mě vejde. Snídaně před ranním během jsou kapitolou samou pro sebe. Zasytit ještě spící a protestující žaludek. Vyprázdnit střeva. Nepřecpat se a nachystat si do břicha nějakou potravinovou zásobu pro chvíle příští. Při desítce zas tak o moc nejde. Ale my se musíme najíst před během, který bude trvat celý den. Už mnohokrát osvědčené vločky mi ale tuhle hodinu nějak nejedou. Mně přímo lezou krkem, nějak tak brzy nemám na nic chuť.

Následuje rychlý odjezd z Nových Hradů do Horní Stropnice na start. Už je půl šesté, ale všichni ještě trochu spíme. Přemýšlím do jakého podniku jsem se to vlastně dala. Před pár lety po úraze složitá operace kolene a následná půlroční pracovní neschopnost. Dlouho jsem na zraněnou nohu nesměla vůbec došlápnout. Teď chci běžet ultra.
Vloni jsem byla nadšená z půlmaratonu, letos chci zkusit delší trať. V minulých letech se běžel dvojitý maraton, ale ten se kvůli změně trasy nekoná. Takže buď 90 nebo 103 kilometrů... Proč jsem se vlastně nepřihlásila na maraton?

Ve střevech se mi to začne poprvé divně mlít… Start. Dlouhý had běžců se vine přes celou Stropnici. Mám co dělat, abych se brzdila a neběžela s rychlejším proudem, to bych nedala ani dvacet :-). Tep mám proklatě nízko, srdce se asi odmítá probudit a dát se do pohybu. Vnitřnosti to ale bohatě nahrazují.

Tělo se rozhodlo dnes neběžet. Dává mi to velmi ostentativně najevo tepovými hodnotami, které jsou zcela mimo mísu. Přece nemůžu tepat 160/s při rychlosti něco pod sedm minut na kilák. Něco je blbě, běžím jako bych za sebou táhl pluh. Gábinu občas zahlédnu v chulmu běžců před sebou, nedělám si s tím velkou hlavu, držím svoje tempo. Buď někde počká, nebo se rozběhnu a dotáhnu ji. Nebo poběžíme každý zvlášť. Počkala a první stoupání už zdoláváme spolu.

Přibíháme po prvním kopečku k občerstvovačce. Beru si tu malou lahvičku s vodou a vypiju ionťák. Je trochu chladno, ale takováhle teplota mi stoprocentně vyhovuje. Les. Budu do něj muset odskočit hlouběji, to je jisté, ale za mnou jsou ještě běžci, proderu se tedy do opravdu husté houštiny. Stejnou proceduru absolvuju během běhu ještě mnohokrát. Co jsem to zas snědla? Nebo že by nervy? Nebo všechno dohromady? Gábina se střídavě opožďuje a pak mě zase jakoby nic dohání. Tempově býváme na dlouhých bězích celkem vyrovnaní, tak začínám tušit nějakou zradu.

Z houští zahlédnu cyklistu, který uzavírá závod. No nazdar, a to jsme někde kolem desátého kilometru. Vyrazím sprintem z mlází a doháním cyklistu společně s malou skupinkou běžců. Na své poměry běžím dost rychle a předbíhám je. Asi jako bych zaspala a teď doháněla čelo startovního pole. Dlouho mi ta rychlost nevydrží, ve střevech je jak ve ždímačce. Zpomaluju a pomalinku doháním Davida a skupinku, se kterou běžíme podobným tempem. V lese je krásně, vnímám chládek, křik ptáků. Seběhy byť z mírného kopce mi vůbec nedělají dobře, ani ne tak mému kolenu, ale kvůli té ždímačce. Musím se narovnat a cupitat pomalu co nejlehčími krůčky a představovat si, že se vznáším, nesmím dupat na paty a hezky dýchat (trochu jak při porodu, prodýchávejte, maminko, prodýchávejte), jinak bych se asi..., ano, ano, přesně takový styl je na ultra ideální. Kolikrát jsem do Gábiny hučel, aby zkrátila krok, srovnala břicho a záda, ale to ne. Až střevní potíže jí dovedou k optimální běžecké technice. Tak až se budete někdo chtít stylově zlepšit, naordinujte si laxativa a vyražte. Ono to půjde samo. Mimochodem správnost tohoto tvrzení dokazuje, že Gábina doběhla do cíle bez jedíného puchýře.

Probíháme Novými Hrady, kde mávají kamarádi maratonci a půlmaratonci. Úzkou prudkou stezkou hájkem k Terezčinu údolí raději neběžím, ale jdu. Kdyby mě teď začalo zlobit koleno, asi to rovnou zabalím. Vodopád. Louka. Lavičky. Rybník. Krása. Je tu nádherně. Na občerstvovačkách piju vodu a jím kousky banánů. Bojím se, že jen při týhle stravě dlouho nevydržím. Dostihly mě stejné potíže jako Gábinu, jen s tím rozdílem, že já řeším svůj problém horní cestou. Vše co do sebe dostanu na občerstovačkách jde hned ven. Shodujeme se, že na vině budou asi gnochci, nebo konkrétněji ten špenát.

Znovu ve Stropnici. Pomalu stoupáme k Dobré vodě. Běžíme po sluncem zalité louce. Paráda! Až na ten kopec, který z větší části jdu. Navzdory všem potížím v kopci žádné problémy. Rychle chodit umím, oroientace nedělá problémy, jdeme po tubách od snacků až na asfalt.

Nad vesnicí musím provést v lese opět houštinovou proceduru. Hecuju sama sebe, že mě tohle nezlomí , bohužel tlačí mě časový limitmůj a můj plánovaný rozpis se stává utopií. Běžím dál. Občas prohodím pár slov s kamarády na trati. Zhruba na pětadvacátém si dám k banánu sýr. Vůbec mi to nejede. Vím ale, že se musím najíst. Zažívání se bouří dál, zkouším léčbu studenou colu, potom i trochu piva. Žaludek ani nepoděkuje a všechno mi to hned posílá zpátky.

Za občerstvovačkou je nějaká ohromná hromada kamení. Další má tajná skrýš. Vracím se na trať a zase vidím cyklistu. Upozorním ho na svůj problém, aby mě tu někde nezapomněl v pustých lesích. Někde kolem třicátého mají kolu. Vypiju dva kelímky a sním banán. Dalších skoro deset kilometrů bez nehody :-), pak ale dosti rychlá odbočka z trati. Na kozí farmě raději nic neochutnávám. A to jsem se tak těšila.

Balím. Bylo to těžké rozhodování, ale raději skončit v místech, kam může zajet auto, než se někde hlady složit. Posledních dvacet kiláků v sobě nic neudržím a na prázdnou nádrž se dlouho jet nedá. Už teď se začínám trochu motat, mozek, ten žrout cukru mi dává najevo, že ho nezásobuji jak náleží. Taky nechci zdržovat Gábinu. V dalších dnech si budu vyčítat, že jsem trať opustitl ještě v relativní pohodě, že jsem Silvě nedovolil, aby mě pořádně doničila. Nevím, jestli bych se vydržel trápit ještě dva, nebo dvacet kiláků. Vím ale jistě, že by mě stávkující žaludek až do cíle nepustil. Připouštím tímto i jistou ztrátu motivace. Zpětně jsem si jistý, že moje rozhodnutí bylo z rozumového hlediska správné, ale z emočních škod se nějak ne a ne vzpamatovat.

Napiju se a rozžvýkám tabletu magnesia, musím do sebe něco narvat. Dozvídám se, že je skutečně možné zvolit na kontrole na pětašedesátém trať devadesátkovou. Rychle se rozhoduju. Neodstoupím, těch devadesát bych měla v limitu stihnout.

Cestou k Baronovu mostu riskuji gelík. Žaludek kapku na vodě, ale drží. Okolo padesátého kilometru mi na občerstvovačce dobrá slečna poskytne imodium. Pak už jen jedno odběhnutí v les a ždímačka se definitivně vypíná.
K Pohoří na Šumavě dobíhám silničkou po horské louce. Je nádherné počasí. Málem neodbočím a běžím k renovovanému kostelíčku. Parta cyklistů mě nemilosrdně nasměruje na odbočku. Cesta jde nahoru dolů. Běžím do kopce pomalu, nic nehrotím. Na tempo do osmi minut už nemám šanci dosáhnout. Na občerstvovačkách piju kolu, jím posolené banány a kousíčky sýra.

Přebíhám měřící koberec a nahlásím obsluze občerstvovačky trať, kterou půjdu. Dalších patnáct kilometrů je mou poměrně rychlou částí závodu. Až z výsledkovky se posléze dozvím, že jsem kontrolou prošla jako úplně poslední doběhnuvší závodník s nejhorším mezičasem. Ti za mnou už pro nějaké problémy odstoupili nebo cestou k cíli odstoupí.
První Brufen. Zrychlení při dlouhém seběhu je znát, v koleni něco nepříjemně tahá za špagátek. Kolem vesničky, stromy. Na trati je zas chvilku živo. Sem tam mě předběhne někdo ze stotrojkařů, občas jdu před někoho z kratší trati já.
Osmdesátý kilometr je jak rána z čistého nebe, začíná mi docházet. Pocit přicházející malátnosti dobře znám. Musím něco pořádného sníst! Vyndám z ledvinky gel a tyčku, gel rychle spolykám, z tyčky se mi ale zvedá žaludek, tak jí nechávám ve škarpě zvířátkům. Jak to sakra udělat. Potřebuju se najíst a žaludek nic nechce :-(, tohle neznám…
Trasa vede do kopce. Více jdu než běžím. Jsem trochu mimo. Uvědomuju si, že jsem dlouho neviděla značku. Lehká panika. Snad jsem nezabloudila? Ne, na cestě je tuba od gelu, jdu správně. Najednou vidím před sebou v lese velikou krabici. Už fakt blbnu. Na krabici je šipka k dalšímu občerstvení. Na radu staršího cyklisty, který tu klábosí s obsluhou, si beru pivo a posolený banán. Zafunguje to. Zas můžu poklusávat až k další občerstvovačce. Kola, banán. Tuhle kombinaci už opravdu nechci dlouho vidět .

Už osprchovaný a převlečený se poflakuji v prostoru cíle. Připadám si tu vyslověně zbytečně a nepatřičně, tak aspoň pár cílových fotek pro přibíhající kamarády. Prý jsem bílý jak stěna, a to jsem už nejméně dvě hodiny po doběhu. Že by mi opravdu něco bylo?

Poslední úsek. Volám Davidovi, že mi zbývají asi čtyři kilometry. Silnice, kopec dolů. Po půl kilometru si beru další brufen, koleni se dlouhý seběh vůbec nezamlouvá. Probíhám kolem značek Maraton 40. a Ultra 100. a říkám jsi, zda mě nešálí zrak. Jedni to mají do cíle dva a druzí tři kilometry? To budu ještě někde odbočovat?

Už vidím Davida, jak mi jde naproti. Poslední dva kilometry běží se mnou. Hecuje mě. Poslední značený kilometr je nekonečný. Vbíháme do Stropnice. Ti, co jsou na chodnících, povzbuzují, jejich hlasité volání je pro mě jak droga. Jeden zavolá: "Ty jsi Gábina, viď?" Přidávám, nerozumím, kde se to bere, ale fandící lidi, atmosféra, úleva, že už je cíl za rohem…

Závěrečný kilometr (na GPS 92.) je absolutně nejrychlejší z celého závodu, blíží se k hranici pěti minut. Do cílové brány vbíhám s úlevným úsměvem. Pak mi povolí rysy a skoro se rozbrečím. Můj nejdelší běh. Gratulace od Davida, Dana, Houbařů, Ilony. Díky všem. V tu chvíli ale nějak nemám radost, mám trochu pocit nepatřičnosti, že jsem to nakonec neriskla a nešla 103kilometrů. Do limitu zbývá víc jak hodina a půl. Ale třináct kilometrů navíc bych v něm s největší pravděpodobností nestihla. Gratuluje mi Petr Syblík. Skoro omluvně říkám: "Běžela jsem jen devadesát." Jeho odpověď mě postavila na nohy: "To přece není žádná ostuda :-)."

Jitka mi přinese pivo, které ve mně okamžitě zmizí. Už cestou ke sprše pajdám na pravé koleno, jako by ztratilo veškerou sílu. Zjišťuji, že množství odřenin je zcela mizivé a že pod předem olepenými prsty není ani jeden puchýř! Těším se, jak se večer najím, ale nejsem schopná nic moc spolykat, vždy po pár soustech se mi začne zdvihat žaludek. Nakonec po kousíčkách sním tvarohový koláček a zapíjím ho pivem (Jak to bylo v té knize o orientačních běžcích? Největším problémem po čtyřicítce jeu nich prý přílišná konzumace piva. Asi to neplatí jen pro běžce orientační S vyplazeným jazykem).

3. 6.
Ráno už snídám skoro normálně. S Houbaři se vydávám do Terčina údolí - oni vyklusávají, já jdu procházkou, no, spíš se belhám, pravé koleno skoro neohnu. Zouvám boty a brouzdám se rosou. Po chvíli ke mně přiběhne Jitka a David a jdeme ráchat unavené nohy do potůčku. Je to skvělé :-). A ještě skvělejší pocit bych měla, kdybych předem věděla, že v pondělí už nebude po žádné bolesti ani památky. Nic mi není, nohy nebolí, pobíhám si to jako bych si včera dal jen trochu náročnější trénink. Červíček hlodá, že jsem to zabalil předčasně.

P. S.
Veliký dík organizátorům, všem dobrým duším na občerstvovačkách, sběrači raněných na kole i všem, se kterými jsem si mohla alespoň chvíli během závodu popovídat. Gratulace všem vítězům i poraženým. Na viděnou příště :-).
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Blondyna Blondyna | Web | 8. června 2012 v 13:07 | Reagovat

Velka gratulace! Takze z 1/2 rovnou na ultra? .)

2 Marci Marci | 8. června 2012 v 13:26 | Reagovat

Moc vám oběma gratuluji a že jsi Davide nedokončil ? Stane se ....Zvlášt když to tělo vyloženě bojkotuje.
Pokud vím, tak Gábina s Davidem běhali už dříve delší tratě (snad se nepletu). Jinak Novohradské hory a okolí je pro mne srdeční záležitost, jen nám to nějak nevychází zrovna na Silvu :-)
Marcela

3 marti-no marti-no | 8. června 2012 v 14:34 | Reagovat

Děti vědí (většina), proč špenát nemusí... :-(
Gratuluju Gábině k vítězství nad takovou dálkou a Davidovi k moudrému rozhodnutí - dle popisu stavu to fakt bylo jediné, co se dalo dělat.

4 AprilRuns AprilRuns | E-mail | Web | 8. června 2012 v 16:47 | Reagovat

Obema velika gratulace - dvoji boj, musela to byt sila! Ultra vzdalenosti jsou pro me z kategorie MMM (mimo muj mozek)... jste velci bojovnici!

5 1bubobubo 1bubobubo | 8. června 2012 v 19:12 | Reagovat

Moc a moc gratuluji k super výkonu! V cíli bylo vidět opravdové dojetí, jen škoda, že jsem ho nestačil zachytit. Dát 90km to chce kuráž a ty ji máš G.
Přeji hodně pohody do dalšího běhání :-))

6 Summer Summer | Web | 9. června 2012 v 6:08 | Reagovat

Gratuluju! Jak pise April - MMM :)

7 12Honzade 12Honzade | E-mail | 9. června 2012 v 20:24 | Reagovat

Super, videl jsem na startu, ze nejsi uplne v poradku, Dav chybel, ted jsem pochopil proc:)... velka gratulace, v takovym stavu dat 90, to je neuveritelny! msf! 12:)

8 Gabka Gabka | 11. června 2012 v 9:21 | Reagovat

Gratuluji k výkonu !!! Smekám ...

Prosím jakou knížku o rientačních běžcích citujete? Zajímalo by mě to ...

9 Dav Dav | E-mail | Web | 11. června 2012 v 9:50 | Reagovat

[7]: Honzo, na startu jsem ještě byl:-). Akorát že se Gábina nacpala kamsi dopředu a já vzadu kecal s Ozoganem...

to Gabka: nejedná se o publikaci věnovanou konkrétně orientačním běžcům, jde tuším o výživářskou studii, ve které se autorka zmiňuje o pití piva jako o jednom z nejčastějších nešvarů u starších sportovců:-)..., jinak sím vydrž, Gábina ti to časem ještě upřesní.

10 Gábina Gábina | 12. června 2012 v 0:18 | Reagovat

[8]: Výživa v orientačním běhu - Soňa Beržinská, 2009 (Bakalářská práce)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama