...aneb ve dvou se to (někdy:-) lépe běží..
                    strasti a slasti páru na trati

Týden poté

15. června 2012 v 11:51 | Gábina a dav |  Běželi jsme

Sobota, týden po Silvě. Ještě pořád se nemůžu vzpamatovat. První DNF v životě. Zabředám do kruhu zpětného vysvětlování a odůvodňování. Nejspíše bude potřeba nějak důkladně si pročistit hlavu. Gábina se chystá na Jirkovský crossmaraton. Mě se nechce závodit, nechce se mi ani mezi lidi. Navíc si myslím, že běžet maratón týden po ultra není rozumné. Že bolest bude větší, než jsem v tuto chvíli ochoten snášet. Říkám to Gábině, ale nijak moc se ji nesnažím přesvědčovat. Kdo dá devadesát kiláků v kuse má už právo na svůj názor.

Ráno sedáme společně do auta. Nechám se nablížit na Březeneckou, ještě pusa pro štěstí, říkám si, že dnes ho Gábina bude potřebovat více než kdy jindy.

Zamávám autu, písknu na Boru, nahodím bágl. Pořídil jsem si Skin od Salomonů. Sice z druhé ruky a za dobrou cenu, ale stejně jsou to nekřesťanské peníze. Nicméně myslím dobrá investice. Jsou to totiž korunky investované do svobody. Když mám s sebou jídlo, pití a něco na převlečení, můj akční radius se zvětšuje.


Z Březenecké padám dolů do Bezručáku. Obával jsem se víkendového provozu, ale v údolí ani noha. Ostatně co se divím, je krátce po osmé a chomutováci asi buď vyspávají, nebo jsou už všichni na startu maratónu. Tak první kilometry jdu po asfaltu, u první lávky mě to ale přestane bavit a hurá na modrou a podél vody do terénu. Bora okamžitě využívá možnosti ke vykoupání. Nadšení pro vodu jí vydrží celou cestu a já mám pocit, že mne provází nikoli pes, ale hastrman. Nicméně hastrman který má radost z pohybu. A nic nenakopne člověka tak, jako radost někoho vedle něho. Lhostejno, zda lidská či psí.

Pomalu stoupáme po staré šebestiánské cestě. Zatím jsme potkali pouze jednoho cyklistu. A taky srnce, který na nás rozhorleně štěkal, že mu lezeme do revíru. Je něco po deváté, Gábina asi teď někdy startuje.

Odbočka na vpravo na červenou, tady ještě musíme nastoupat k pomníčku Frane Patzelfa.. Znám tuhle cestu jako své boty a vím, že se nesmím nechat oklamat pocitem, že jsme už nahoře. Než dorazíme k prvnímu rybníku, čekají nás ještě dva pořádné kopce.


Na cestě k Novému domu místy vysvitne slunko. Tempo odpočinkové a kochací. Staré stromy a černá hladina rybníků, vyplašíme pár kačen, jinak pořád nikde nikdo.


Abychom se nedrželi jen starých známých míst, odbočíme na starou blatenskou cestu. Plorozpadlý asfalt lemují nízké břízky, tráva je tu zelenější než v údolí.Pocit, že jsme sami a úplně poslední na tomto světě zaplaší až až tři čundráci stoupající proti nám od Blatna. Kupodivu na mne ani nekoukají jako na blázna a mávnou na pozdrav. Bora se u nich ještě trochu zdržela a mám pocit, že se jí podařilo cosi vysomrovat, jelikož za mnou přiběhla s podezřele spokojeným výrazem a mastnými pysky. Ostatně myslím, že už pochopila, že dnes to bude nadlouho, přestala blbnout a nasadila vytrvalecké tempo. Jen pořád vymetá každou louži. Vyhlíží je a už zdálky, nasadí hravý kůzlečí krok poskočný, aby pak do vody ráchla z co největší výšky. Pokud se jí zdá, že voda nevycákla dostatečně, celý postup ještě několikrát zopakuje. poočku přitom sleduje, co já na to. Přesně jako malé dítě, které v holinách prolézá všechny louže.


Mezi stromy se nám michne věžička blatenského kostela. Za chvíli už sedíme v hospůdce, v ruce chladí pivní sklenice, Bora stočená pod stolem. Abych šel zamávat na silnici Gábi, na to ještě brzy. Navíc se za obzorem objeví nějaké mráčky. Raději se pustíme po silnici dolů do Bečova. Cestou míjíme krásně opravenou kapličku, ještě prudké klesání a jsme zpátky v nejkrásnějším údolí na světě. Až později se dozvím, že Gábina zhruba v tuto dobu mokla někde okolo Blatna.


Máme v nohách skoro 35 km, tak si říkám, že to na tu čtyřicítku musíme ještě dotáhnout. Nevolím ale ideální trasu. Žlutá stoupá z Bezručáku strmněji, než jsem schopen v tuhle chvíli zvládnout. Chvíli se ještě trápím do kopce, říkám si, kdy zase budu mít morál na takový krpál po více než čtyřech hodinách pohybu. Brzo mám ale pocit, že jsem na Brixen už natrénoval víc než dost. Zbaběle se napojím na vrstevnicovou cestu, která mě po hraně lese dovede skoro až domů. Stačím se akorát tak osprchovat a už volá Gábina. Prý že to byl boj, ale zvládla Jirkovský crossmaraton pod 5 hod. Vzhledem k předešlým aktivitám velmi slušné. Hlavně jsem ale rád, že to zvládla ve zdraví. Teď na pár dnů oba kopejtka nahoru a příští týden se těšíme na Jezerní běh.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 12Honzade 12Honzade | E-mail | 15. června 2012 v 13:21 | Reagovat

Ses borec, tak kratce po Silve takovy flaky, Gabina taky..
To zes moudre nedokoncil bych si nijak nebral, koneckoncu za rok vis, do ceho jdes a muzes si to spokojene zopakovat.. Vim o cem mluvim, tak se nijak nedrt.:)
At se dari! 12:)

2 ll ll | 15. června 2012 v 14:10 | Reagovat

to DNF neřeš tak si to nedal . Důležitý je že tenhle výlet sis patřičně užil a  o tom to je .

3 Evžen Evžen | 15. června 2012 v 18:26 | Reagovat

Davide, já mám už taky jednu DNF. Na rozdíl od Tebe teď ujdu maximálně kilák.
No co, jednou nás to potkalo.

4 dav dav | 15. června 2012 v 19:36 | Reagovat

...se řekne to neřeš, ale rozumové důvody, logika a vůbec všechno racionálno teď pláče kdesi daleko za obzorem, prostě to nechám nějak vyhnít...., třeba pomůže zítřejší Jezerní běh, ..jo a dik za podporu...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama