...aneb ve dvou se to (někdy:-) lépe běží..
                    strasti a slasti páru na trati

Červenec 2012

Brixen Marathon

8. července 2012 v 23:38 | Gábina a Dav |  Běželi jsme
Kdy? 30. června 2012
Kde? Z Brixenu na Plose
Kolik? 42,195 km s převýšením 2340

To nejlepší na konec. Červen plný závodů v kopcích zakončíme závodem nejkopcovatějším. Brixen Dolomiten Marathon je podle zkušených běžců jedním z nejtěžších horských maratonů v Alpách. Respekt z něj mám obrovský. Navíc jsem docela unavená. Mám za sebou měsíc, kdy jsem jen při závodech naběhala 158 kilometrů, měsíc, kdy měním zaměstnání a navíc jsou opakovaně téměř tropická vedra.
Loňský Zermatt mě naprosto uchvátil. Navíc se nějak potřebuji rehabilitovat sám před sebou. Takže mám na běhání docela slinu a strašně moc se zase po roce do hor těším.

Předpověď počasí není úplně ideální, v Brixenu, kde je start má být v sobotu okolo pětatřiceti stupňů. Už v pátek se pečeme při procházce nad městem a návštěvě domu Karla Havlíčka Borovského. Leje ze mne strašným způsobem, ale kromě očí plných potu na tom kupodivu neshledávám nic nepříjemného. Jen tak zkusmo si zlehka vyklušu stezku ke zřícenině a cítím se naprosto OK. Záchranou je nám otevřený bazén, který máme v kempu hned za stanem. Večer jdu brzy spát, jsem z horkého dne docela zničená (a to jsem ještě neuběhla ani metr).

Sobota ráno. Vstáváme po páté. Posnídám osvědčenou ovesnou kaši, do ledvinky strčím gel a pár tablet, do ruky lahvičku s pitím. Předstartovní rituály, to je kapitola sama o sobě. Absolvovat vše potřebné ve zrychleném tempu a v cizím prostředí je makačka na hlavu. Rozespalý mozek nechápe co to něm vlastně chci. Snídani prokládám několika pobyty na toaletě. V jednu chvíli zjišťuji, že se pokouším něco pozřít a zároveň si vazelínou ošetřuji choulostivé partie. To vše v prostředí, kde je nějaká intimita jen zbožným přáním. Stejně si nakonec blbě přelepím bradavku a doplatím na to nepříjemnou odřeninou. A budou se dít ještě horší věci.

Na startu se setkáváme s ostatními české výpravy. Některé známe z loňského Zermattu. Během půlhodiny před startem jdu třikrát na malou, netuším, kde se ve mně bere tolik vody. Na toaletě mě fascinuje dívka, která sponkami do vlasů z rubu běžeckých šortek špendlí malé sáčky s gely. Má jich kolem pasu minimálně deset. Chvíli přemýšlím, zda jí ty sponky nepopíchají či neodřou. Rozklusat se jen tak po náměstí a aby se neřeklo. Něcom i říká, že dnes na to bude času dost a dost.

7:30 - Start. Zapínám stopky hned s výstřelem, nějaký real nebo official time jsou mi ukradené. Dostat se na horu a nezavařit motor, toť moje hlavní kredo pro tento den. Už teďzačíná být horko. První čtyři kilometry vedou po rovině a docela ubíhají. Davida s Jitkou ztrácím po pár stech metrech. Začátek běžím s Karolínou, Evou a Josífkem, ale raději je nechávám odběhnout. Druhý kilometr za pět patnáct, to je na mě s ohledem na dalších čtyřicet kilometrů a převýšení skoro dva a půl tisíce metrů moc rychlé. Sundavám tílko. Proč jsem si ho vlastně brala? Jen mě uvázané na ledvince odře...


Rozbíhám se jako vždy pomalu a hledám si své místo v hadu běžců. Naší skupinku občas zahlédnu v davu před sebou, ale klidně je nechávám odběhnout. Z nějakého metru se tady nestřílí, za to přepálený začátek by mohl být fatální.

První občerstvovačka je zhruba po čtyřech kilometrech. Trochu si přileju vody do lahve, ale hlavně ji leju na sebe - na hlavu a na krk. Tahle taktika se po zbytek závodu vyplatí. Trať stoupá a na pátém kilometru se posuneme o pětaosmdesát metrů výš, běží se lesem. Mám pocit, že mi to vůbec nejde. Na osmém kilometru bych se nejraději na vše vykašlala, jak přežiju následující část závodu netuším. Poprvé volím delší několika set metrovou chodeckou vložku (až v počítači dodatečně zjistím, že se na osmém nastoupalo 117 metrů na kilometr). Startovní pole už je zhruba rozdělené podle výkonnosti, kromě štafet mě v této části moc běžců nepředbíhá, tempo máme podobné, občas prohodím s někým pár slov.


S přibývajícímm stoupáním prokládám běh chůzí. Nevadí, že člověk občas přejde do kroku, důležité je zase se na tom správném místě rozběhnout. Občas to sice bolí, ale snažím se nepodléhat. Ještě v kopci si očima vyhledám příslušné místo, při jeho dosažení nekompromisně přeřadím. Pomyslná převodovka občas trochu úpí, ale s tím se tady dalo počítat.

Občerstvovaček je dostatek. Piju, polévám se, snažím se všude alespoň něco malého sníst, kus banánu nebo hrst sušených brusinek jsou mou nejčastější volbou. Nemám chuť jíst ani hlad, ale ten kdyby přišel... Rozhodl jsem se spoléhat hlavně na sebe. V ledvině mám vyzkoušené gely i tablety, takže si beru hlavně vodu a občasi kousek banánu.

Na dvanáctém kilometru je první delší seběh. "Už jen třicet kilometrů", říkám anglicky dvěma Němcům, s kterými běžím už asi deset minut. Vytřeští na mě oči a zřejmě si myslí, že jsem se pomátla. Jeden z mých momentálních spoluběžců zabočí téměř ke každým Božím mukám a jen tak letmo se dotkne. Občas si takhle i trochu zaběhne. Jeho víru respektuji ale nesdílím. Přesto tomu pánovi na kříži jen tak pro jistotu někdy kývnu. Dědeček u polorozpadlé chaloupky nás hlasitě povzbuzuje s lahví v ruce. Ke každému pokyne aby si s ním zavdal, prý grappa. Tu jsem sice ještě nikdy neochutnal, ale dnes tu odvahu nemám. Tak si jen v duchu grappu poznamenávám do svého životního úkolníčku.


Běžíme střídavě lesem, střídavě skrz vesničky rozházené po horských loukách. Hlavním pocitem je horko, hlavní myšlenkou, jak na něj vyzrát. Paní, která leje vodu do kelímků přímo z hadice, mi ji ochotně půjčuje a já si na obličej leju ledovou vodu z alpských pramenů. Nějaký dobrák si mě natáčí, vypadám jako vodník, voda mi crčí z vlasů po zádech a stéká do kalhot a bot :-).

Seno na lukách. Nejenže podkluzuje pod nohama, ale navíc nedělá dobře nám astmatikům. Účinky alergenu úspěšně umocňuje nadmořská výška. Sice hned sahám po inhalátoru, ale už je pozdě. Chvíli mám pocit, že nadechnout se je ta nejkomplikovanější věc na světě. Pak ale lék zabere a hned je ve vzduchu o poznání více kyslíku. Metou půlmaratonu probíhám v čase těsně pod tři hodiny.


Půlmaraton. Něco přes dvě a třičtvrtě hodiny. Zatím nastoupáno něco okolo tisíce metrů. Zbývá přes pět hodin do limitu. To bych měla stihnout :-). Devětadvacátý a třicáty kilometr jsou z kopce. Každý metr dolů si ale za chvíli zase poctivě nastoupáme. Dávám si velký gel z vlastních zásob, k tomu brusinky, trochu se na občerstvovačce zdržím. Cestou z kopce míjím v lese kamenné korýtko, ze kterého se zas notně ocákám. Postupně pomalu dobíhám pár závodníků, ale s nikým dnes nezávodím. Starší Němec, který běží druhé dvě části štafety, mě upozorňuje, že bude následovat nejhezčí část maratonu - dlouhý zvvlněný traverz mezi azalkami a nízkými jehličnany, ale pak po devětatřicátém se trať prudce zvedne nahoru, tam ať jsem opatrná, tam prý bývá některým běžcům docela zle.


Něco se děje a není to nic dobrého. Nohy bolí více, než by v téhle části závodu bolet měly a hlava si najednou neví rady s nejjednoduššími úkony. Takže od téhle chvíle si přestávám dělat nárok na objektivitu a ocitám se v oblasti dohadů a nejasných vzpomínek.

Uvažuji o možnosti úpalu a přehřátí, ale zpětně si žádné takové pocity neuvědomuji. Dodatečný pohled na záznam z Garmina vypovídá o několika zastaveních, která si ne a ne vybavit.

Někde kolem třicátého kilometru mne staví zdravotníci. Nevím, jestli jsem jejich pozornost upoutal svým chováním, připouštím, že jsem mohl mít lehké potíže s rovnováhou a možná se trochu motal, nebo mě prásknul někdo z běžců přede mnou. Jazyková bariéra dělá své, chvíli nerozumím, co po mě vlastně chtějí, pak mi dochází, že doporučují závod ukončit a nabízejí možnost dopravy do cíle. Moc nechápu, jsem určitě v limitu. Doma dodatečně mi Garmin dává za pravdu, na zbývajích dvanáct kiláků jsem měl skoro tři hodiny, to bych dal i po čtyřech.

Asi jsme se chvíli hádali a nevylučuji i nějaké malé přetahování, nakonec jsem se ale dal umluvit ke krátkému odpočinku. Nechávám se usadit do stínu a .... blackout. Další jasná chvilka až v sanitce.
Teď už rezignuji, nechám si odebrat čip. Do hajzlu.

Až mnohem později mi dochází, jakou chybou bylo rozhicovaný organismus náhle zastavit a ještě posadit na zem. Kombinací obého dochází k náhlému poklesu tlaku. To si člověk o kolaps přímo koleduje.



Od třicátého do čtyřicátého kilometru se mi pocitově běží/jde asi nejlíp. Nic nehrotím, tempo udržuji pomalé, piju asi decku zředěného ionťáku na kilometr, polévám se. Okolní scenérie je nádherná. Zhruba na pětatřicátém předbíhám onu dívku s gely napíchanými v šortkách. Podle množství sponek bych tipla, že buď ty gely vůbec nejí nebo masochisticky vrací sponky zpět. V jednu chvíli škobrtnu o kámen, zachytím se nějakého křoviska a narovnávám se zpět. Pohled vlevo dolů mě děsí. Tady se skulit směrem do údolí, by asi nebylo ideální. Opakovaně se předbíháme se dvěma opálenými svalnatými Italy - z kopce je pouštím před sebe - do kopce jdu rychleji já. Takhle nám to vydrží až do konce.

Poslední avizovaná velká občerstvovačka po devětatřicátém. Zastavuju, kolu zapíjím gelík, co jsem tady dostala. Přidávám banán. Vím, že když se na pár desítek vteřin zastavím, jde to pak obyčejně podstatně lépe než kdybych občerstvení jen prošla.

Cestička přede mnou se zvedá víc a víc, v dálce nad sebou vidím modrou nafukovací bránu - nejvyšší místo závodu. Není mi moc dobře, ještě zhltnu magnéziovou tabletu. Nějak moc funím a k tomu jdu hrozně pomalu. Vzpomínám na poslední tři kilometry ultramaratonu vloni na Zermattu, kdy jsem málem zdechla. Už to zase začíná... I přes šnečí tempo se přibližuju ke dvěma závodnicím přede mnou, obě stojí. Nemám sílu se zeptat, jestli jsou OK., nemám sílu se podívat nahoru na tu zatracenou modrou věc, kdesi pod nebem. Hlavu dolů, ruce v bok, dýchám, jdu, dýchám, jdu. Německý závodník měl pravdu. Tady je to nejhorší. Jednačtyřicátý kilometr má dvěstě výškových metrů a trvá mi skoro dvaadvacet minut (víc jak o deset déle než jiné chodecké kilometry). Slunce se slitovalo a na tuhle jedinou chvilku během celého dne se schovalo za mrak. Na hromadě kamení mě překvypuje občerstvovačka. Naliju do sebe kolu a vodu. Pokračuju dál, ale jde se už podstatně líp. Krize je pryč. Znovu doháním dvojici Italů, pouštějí mě před sebe. Jak se blížím k modré bráně natahuju krok. Teď už to bude jen z kopce.

Kluk za branou dává běžcům Red-bulla, plechovku si beru do ruky, ale nenechám si ji otevřít. Teď tu trochu fouká, sluníčko zůstane na pár dalších minut za mraky, ale tílko si neberu. Těch pár set metrů se rozbíhám tempem něco nad pět minut a směju se nahlas jak šílená. Povedlo se :-) a ještě mám sil na rozdávání.


Pár metrů před cílem odplul jediný mrak a sluníčko mi darovalo báječný pohled na hory okolo. Nádhera. Čas 6:25:06. Můj nejpomalejší maraton. Dostávám medaili a vítám se s ostatními z Klubu letmých houbařů, kteří jsou už v cíli. Dobíhají dva svalnatí Italové a potřásají si se mnou pravicí. Gratuluju doběhnuvší Slovince, které je pětašedesát.


Rozjásaná atmosféra cíle a já se tu motám jak nudle v bandě. Všichni sem dospěli vlastními silami, jen já dojel v sanitě. Chvíli trvá, než se hlava probere, o to nepatřičněji se tu pak cítím. Josek mi dojde vyzvednout finisherský triko. Další memento mori do skříně. Dál už se mi o tom psát nechce.

Dolů na vyhlášení na stanici lanovky nás veze autobus. Naši se neztratili Eva Kollertová je druhá v kategorii a Petr Ulich devátý v celkovém pořadí. Lanovkou klesneme o pět set metrů níž a dál jedeme zase po serpentinách autobusem nacpaným k prasknutí do Brixenu. Doteď nechápu, jak jsem se nahoru na Plose dostala po svých :-).