...aneb ve dvou se to (někdy:-) lépe běží..
                    strasti a slasti páru na trati

24 hod Kladno

1. srpna 2012 v 12:04 | Gábina a dav |  Běželi jsme
Kdy? 21. - 22. 7. 2012
Kde? Kladno - Sletiště
Kolik? 24 hodin

Sobota 20. června. Po roce opět na Kladně. Jasný důkaz, že lidská paměť pracuje selektivně. Jinak nevím jak vysvětlit, že do toho jdeme znova. Už nás vítají jako staré známé a my také potkáváme spoustu povědomých tváří. Jak v organizačním týmu, tak na trati. Koukám s obdivem na všechny co vystartovali už včera v poledne. Už mě ten pohled neděsí jako minule. Oni ví do čeho jdou a dělají to dobrovolně, i když někdy tak nevypadají. Ostatně zítra touhle dobou si budu moci gratulovat, jestli na tom budu tak jak nyní oni.

Trochu fofry před startem, přestože jsme přijeli o dvě hodiny dříve. Zázemí máme mimo areál Sletiště, je to sice jen kousek, ale jsou tam schody. Což o to, nahoru se vždy nějak vykachníme, problém to bude dolů. Což je také důvod, proč na závodech tohoto typu většinou nevidíme stupně vítězů. Dekorovaní by možná vystoupili, ale dolů by to byla fraška.


Hlavní důvod našeho brzké příjezdu je, že jsme se rozhodli dát pro dnešek k dispozici svá těla vědě. Nadšeně jsme kývli na odběr krve a moči před a po závodě. Již méně nadšeně se nyní necháváme píchat do rukou a absolvujeme měření procentuálního zastoupení tuku a já nevím čeho všeho ještě. Navíc si ještě v průběhu závodu máme zapisovat vše co jíme a pijeme. A měřit kolik vymočíme. No to snad upadli. Ale slibujeme, že si to vše budeme pamatovat a údaje dodatečně doplníme. Šrumec před závodem mi nevadí, je u toho docela legrace :-).

Volání na start. Je nás kolem padesátky, skoro ani nezbývá místo na koridor pro probíhající závodníky na 48 hod. Být na jejich místě tak bych zabil, ale oni náš prohřešek berou s humorem a na dálku si hlasitým voláním pýtají místo na proběhnutí. Kéž bych byl někdy také takový.
Fotím si všechny pěkně shromážděné na startovní čáře a nějak mi unikne okamžik startu. Musím nechat všechny kolem sebe proběhnout, vrátím se na startovní lajnu, pustím stopky a tím i moje 24hodinovka začíná.


Všichni vyběhnout jak k vohni, jak by se chystali si ten okruh jen jednou či dvakrát pro radost oběhnout a pak zajít poklábosit u pivka. Rázem jsem s odstupem úplně na konci. Do hlavy se cpou pochybnosti jestli nedělám něco blbě. Ale ne, vedle mě je Štefan. A Štefan je znamení, že je všechno OK. "Mám skvělou strategii", povídá mi, "začnu pomalu a pak ještě zpomalím". Můj člověk, toho se budu držet. Ale marné volání, Štefan přijel nalehko a nechystá se spát. To třeba Gábina má s sebou více věcí, než měla předloni, když jsme jeli do Norska. Přemítám, jestli spacák a karimatka nachystaná v tělocvičně nejsou vlastně taková malá pastička, kterou jsem si na sebe sám nachystal. Jestli by to nebylo lepší bez zadních vrátek. Zatímco takhle přemítám začíná pršet. No co, určitě lepší než loni, kdy jsme mokli už na startu.
Věcí mám opravdu hodně, asi deset sad běžeckého oblečení, do horka, zimy, deště např. čtvery boty a tři tenké igelitové pláštěnky, sichr je sichr :-). Start tady byl vlastně docela ohrožen. Před dvěma týdny mě zezedu podrazili nohy naši psi, kromě toho, že jsem byla celá odřená, něco se přihodilo s kotníkem a já se na něj celý víkend nemohla postavit. Do pár dní to po ledování a stahování bolet přestalo, snad bude vše O.K.

Tempo udržuju mezi šesti dvaceti a sedmi minutami (podle toho, zda se zastavím v občerstvovacím stanu nebo ne). Je trochu teplo, ale docela příjemně. Průběžně piju a jím - nejčastěji hroznové víno a melouna. Maratón mám za necelých pět hodin, padesátku těsně pod šest hodin. Vše jde podle plánu, až podezřele lehce...


Občerstvovačky jsou tu zásobené opravdu královsky. Loni jsem odběhal celých 24 hod na vegetariánské sushi. I letos už někdy od dvou hodin mlsně procházím občerstvovacím stanem a koukám co dobrého nám tu nachystali. Snad proto maraton za "pěkných" 5:30. Ale pořád si říkám, že je ještě čas, chléb že se bude lámat až daleko, daleko později. Ani se nesnažím dohonit Gábinu, jen vždy při průběhu startem/cílem mrknu na výsledkovou ceduli. Má to holka fantasticky rozběhnutý. Vždy po pár kolech mne doběhne, prohodíme pár slov, chvíli se snažím jí uviset, ale pak si přejdu zase do svého tempa. Oba víme jak je, zvláště při ultra, nutné držet přesně to "svoje". Nucené zrychlení nebo i zpomalení, byť o pár vteřinek na kilák, může být cestou do pekel. Kdo to dokáže, ten je už o level výš.

Déšť začíná být už otravný. Nechtělo se mi pařit se v pláštěnce, pořád jsem doufal, že to bude jen chvilková záležitost. Taková malá přeháňka. A tak moknu akorát ve vestě už asi pět hodin. Konečně někdy po sedmé se mraky na chvíli roztrhají a já se jdu s důvěrou v lepší příští přebalit do suchého. Okupuji malou šatničku před sprchou a záchodem, je tu i dřevěná lavice a věšáky, teď jsem za ně vděčný. Rozvěsit mokré věci a posadit se apoň na chvíli, než co si člověk přezuje mokré boty. Mokré ponožky letí kamsi do kouta, scvrklé nohy připomínají růžové žužu. Chvíli koukám na tkaničky jako bych je viděl úplně poprvé, než mi dojde, že si ty věci budu muset zavázat. V duchu děkuji Štefanovi, který mě kdysi dávno naučil nosit startovní číslo připnuté na gumě kolem pasu. Čtyři sichrhajcky by byly nad mé síly. Takhle stačí stáhnout gumu někam ke kolenům, prohodit vrstvy v horních patrech, gumu pošoupnout pod bradu a nerušeně se věnovat přízemí. Mokré kalhoty dolů, v tlusté vrstvě na sebe patlám vrstvy lékařské vazelíny. Suchá kšiltovka jako vrchol luxusu. Už mě otravovalo koukat na kapky deště permanentně kanoucí z kšiltu dolů. Ale nejsem až zase takový optimista, abych nechal pláštěnku zase v tašce. Chvíli váhám nad schody od zázemí, ale stačí trocha ručkování po dolů klandru a můžu opět závodit. Znovu se rozprší asi deset minut poté, co jsem se vrátil na trať.


Čas mi pěkně ubíhá, umím si to zařídit. Poslouchal jsem Toulky českou minulostí, v prvních hodinách po startu mi umřel Josef II. a nastoupil na trůn Leopold. Poslouchal jsem Historky z Provázku a pak plynule přešel na Černé barony. Ale pak najednou "Dost bylo Donutila" a dostávám chuť na jazz. Nechal jsem si po ruce mobil, volám mamince a do telefonu předstírám, jak mě to baví a že jsem úplně fit :-). Pak ještě volám Joskovi o předpověď. Meteorologové prý předpovídají největší úhrné srážky mezi třetí a šestou hodinou. Uvažuji o suchém spacáku. Přestože už občas začínám chodit uvědomuji si, že mě už nějak dlouho nepředběhla Gábina.

Je to tady, okolo pětašedesátéhošedesátého kilometru začne lehce píchat pod pravým kotníkem. Zpočátku to zcela ignoruju, naopak mírné přidávám. Určitě to rozchodím, určitě to přejde. Během dalších deseti kilometrů se bolest vystupňuje a žene mně skoro slzy do očí, neustále zpomaluju, chvilkama musím zastavit nebo jít. To je konec. Odpajdám osmdesátý kilometr za čtrnáct minut a nechávám si kotníky promasírovat, ale nic moc to neřeší. Ještě tři odchodím stejným tempem. Do toho leje a cítím, puchýře na palcích a při tom závratném tempu se do mě dává hrozná zima. Tohle nemá cenu. Nadopovat se brufeny? Chodit tímhle tempem? Proč?

Teď si pro změnu pojmenovávám jednotlivé části trati. Lehce stoupající "Alej hříchů", "Zelený tunel", ve kterém se mi to mezi stromy vždy pěkně rozběhne, "Očistec", to je úsek se zámkovou dlažbou a kopeček "Smrťák". Nenechte se mýlit, celkové převýšení na trati je asi jeden metr a to je to celé, jen ho sbíháme dolů a kolena začínají být cítit. Zvláště to levé protestuje o něco hlasitěji, než by bylo zdrávo. Nevadí, budeme chodit.

Pozoruji plzáky hnědé (Arion subfuscus), kteří nám v dešti kříží trať. Snažím se tipovat, kam až se který doplazí, až tu zase o kolo později poběžím. Několikrát položím dva hned vedle sebe a tipuji vítěze. Ale většinou postrádají závodního ducha a odplazí se každý jinam. Někteří z favoritů skončí pod botami závodníků a vytvoří tak malé placaté pomníčky. Ještě chvíli budu takhle běhat, ušoupu si nožičky a budu se plazit stejně jako tihle slimáci. Pak mi to ale přijde morbidní, tak raději koukám po houbách. Už mám vytipované tři žampiony a těším se, jak si pro ně po závodě dojdu, ale stejně mi je ráno vysbírají.

Někdy po půlnoci se potkáváme v depu Gábinou. V obličeji mokrá od deště a možná i trochu i od něčeho jiného. V posledních kolech se na výsledkové tabuli začalal propadat. Myslel jsem, že buď šla spát, nebo chvíli odpočívá někde v suchu. Vyděsím se, teprve až si otřu brýle a trochu se rozkoukám. V obličeji má tolik zklamání a bolesti, kolik by tam ženská nikdy neměla mít. Nadává na kotník a jde spát. Prý je to už jen na mě. No nazdrar říkám si a jdu dál moknout.


Nejsem moc unavená, svaly skoro nebolí, jen na ten zasr... kotník se nemůžu pořádně postavit. Psychiku mám úplně v háji. Tečou mi slzy po tvářích smíchané s kapkami deště. Jdu si lehnout.

V tělocvičně někdo hrozně chrápe. Přenesu karimatku se spacákem do jedné z šaten u sprch. Stejně nemůžu usnout. Několik hodin se převaluju a v hlavě přemítám, zda chodit tempem těsně nad čtyři kilometry v hodině má nějakou cenu. Osobák stejně nedám. A ujít o deset míň nebo víc? Proč? Jaký to má smysl?

Jsem smolař. To není stížnost, spíš jen takové konstatování. Kde se něco může stát, tam se to stane mně. Na Silvě si objednám zkažený jídlo, v Zermattu zase spadnu do kanálu. Nemusím se ani moc snažit, stačí se třeba jen tak podrbat za uchem. Jako právě teď. Auvajs, dvakrát auvajs! Rychle smetu provinilého hmyzáka na zem a pod lampou se pokouším o determinaci. Na včely mám alergii, ale tohle vypadá na vosu. Nechápu. Všechen slušný hmyz má nyní spát. Asi jsem ji ještě někdy za světla nabral na občerstvovačce, tam jich lítalo docela dost. Pro jistotu ale skáknu do medical stanu a vyprosím si od doktora nějaká antihistaminika. Sice jsem ho vzbudil, ale docela dobře se baví. V půl druhé v noci za ním ještě nikdo prý s žihadlem nepřišel. No jak řkám, pechfógl. Beru to jako znamení shůry a jdu spat. 87 kiláků není až zas tak úplně špatných. Nejdřív se nedaří usnout, je mi zima a bolí nohy. Od čtyř pak už zase každou chvíli někdo courá. No, mám co jsem chtěl. Spím sice separé, ale zato v průchoďáku k hajzlíkům.

Někdy po třetí usínám, po páté vstávám. Kotník bolí, ale o něco míň, než když jsem v noci skončila. Vracím se na trať a zkouším běžet. Dva kiláky tempem okolo 7:40. Bolest se zas stupňuje. Rozhoduju se, že dochodím stovku. Víc nejsem ochotná, schopná možná ano. Asi jsem srab, ale nejsem masochista :-). Zas prší :-(.

Od pěti bojuji s leností, vybatolím se před šestou. Tam nahoře je na mne někdo hodný, neprší. Nahlásím se v depu, už s ranní kávou v ruce, vítají mne jako ztraceného syna. Mám rád své sčítače kol. Jsou pečliví i přes svojí únavu. Udržet pozornost takovou dobu není žádná legrace. Bdí s námi a bdí i když my jdeme chvíli padnout. Jsem už s nimi dohodnutý, při každém průběhu mi potvrdí odběhnutý kilometr a mávnutím a úsměvem mě pošlou do dalšího. Jenže teď se mi běhání zas tak úplně nedaří. No nic, budeme zase chodit.

Jsem vděčná všem běžcům, kteří si se mnou alespoň chvíli při těch dalších šestnácti kilometrech při mém pajdání povídali. Asi na mě bylo vidět, jak je mi mizerně a jejich povzbuzení nebo dotaz, kolik mi do stovky ještě chybí, byly nesmírně povzbuzující. Bez nich bych se na to vykašlala dřív.

Kilometry mi přibývají strašně pomalu, ale přibývají. Spadne ještě pár kapek, ale pak už je dobře. Rodí se hezké ráno. Po trati se potácí pár mátoh, patřím mezi ně. Někteří ale už docela čile pobíhají. A není to vždy tak, že ten kdo odpočíval nyní běží. Smekám a zkouším se také rozběhnout, ale ještě pořád to nejde. Ale už povylezlo slunko a všechno vypadá v jeho světle nějak lépe a optimističtěji.



Stovka padla před devátou ráno. Za další tři hodiny bych možná ušla dvanáct až patnáct kilometrů. Ale proč? Oznamuju, že ukončuju závod.

Alena Žákovská odváží Dana Orálka a mě na odběr krve. Dan mě trochu uklidňuje. Když říkám, že tohle už nikdy nepoběžím, říká, ať své rozhodnutí zreviduju po týdnu. Z jednoho nevydařeného závodu prý nemám dělat konečné závěry.


Toužebně koukám po hodinách. Skoro všechny mátohy s blížícím se koncem postupně ožívají. Dan Orálek fotí, zkouším se mu aspoň na fotku rozběhnout a ejhle, ono to jde nejen jako simulace pro fotografa. Sláva.
Maminka s kočárkem a se sotva chodícím děckem píše tomu svému křídou na asfalt vzkazy a maluje sluníčka. Je to tak dojemné, že je mi až blbé po těch zamilovaných slovíčkách šlapat. Sice mi to komplikuje život,ale se zkouším vyhýbat.

Pár závodníků už na trati doprovází kamarádi, známí a známé. Povolený dopink. Na nás se přijel Zdeněk Král. Poklusávám a snažím se tvářit statečně svěže. Dorazí i Josek s mým tátou. Běžím. Endorfiny mi musí téct i ušima, ale zároveň je mi starašně moc líto Gábiny, že to nemůže prožívat taky. Schovala se se svým smutkem pod stan a odmítá se účastnit závěrečnéo třeštění.


Do konce jen pár minut, dostávám do ruky značku se svým číslem. Poslední metry mi změří kam až ji donesu. Bolavé koleno už necím. Josek komentuje můj styl, takhle čistě a úsporně mě prý ještě běžet neviděl. Zkusím si to zapamatovat.

Myslím na Silvu, kterou jsem vzdal i na nepovedený Brixen. Dlouho ve mě hlodaly. Je mi ..., chtělo by to nějaké vzletné slovíčko, ale nejpřesnější bude asi spokojenost a klid. Je mi doře. Na zalepení pošramocené dušičky stačil pouhý
120 kilometrů dlouhý flastr.

Za fotky díky Danovi Orálkovi a Zdeňku Královi:-)

P.S.
Omlouváme se za tak opožděný zápis událostí, ale v týdnu po 24h jsem se stěhovala z Libčic do Kunratic, balila věci a plácala se v ortéze po bytě. Doktor byl ke mně milosrdný, klid zrevidoval z šesti na tři týdny, vazy by se měly dát do pořádku. Trochu mě vystrašil diagnózou pokročilé artrózy v palci a patologickými změnami v příčné klembě, ale když mě to prý nebolí, ať si s tím zatím běhám :-), jen by doporučoval délky některých běhů trochu zkrátit :-). A pozitivum závodu na Kladně? Vloni mi slezlo sedm nehtů, letos jen jeden na malíčku :-).

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Marci Marci | 1. srpna 2012 v 13:43 | Reagovat

Jako vždycky úžasný...

2 12honzade 12honzade | E-mail | 1. srpna 2012 v 19:19 | Reagovat

myslim, ze nadesel cas, abych si nekdy 24h s vami skusil a zazil... musim jen najit nejaky vhodny termin na kladne nebo v praze:). gartuluju, skvely vykon a vynikajici zapis.. 12:)

3 Gábina & David Gábina & David | 1. srpna 2012 v 19:22 | Reagovat

[1]: Díky Marci :-)

4 Gábina & David Gábina & David | 1. srpna 2012 v 19:23 | Reagovat

[2]: Zkus, pokud neleje nebo něco nebolí, je to pohoda :-)

5 ApriRuns ApriRuns | 1. srpna 2012 v 21:05 | Reagovat

Skvely vypraveni.

6 Renata tučňák Renata tučňák | E-mail | 2. srpna 2012 v 12:44 | Reagovat

máte můj obdiv! ať vám to takhle běhá dál :o)

7 1bubobubo 1bubobubo | 2. srpna 2012 v 22:08 | Reagovat

Gratuluji, moc pěkný výkon!

8 Michal Michal | 6. srpna 2012 v 16:06 | Reagovat

Máte můj obdiv, tohle bych nedal.

9 dav dav | 7. srpna 2012 v 16:42 | Reagovat

..ale nesmysl Michale, dal bys to. Stačí jen trénovat dlouhé pochody a občas si u toho trochu klusnout:-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama