...aneb ve dvou se to (někdy:-) lépe běží..
                    strasti a slasti páru na trati

Září 2012

Jak se mě zmocnil BĚH

23. září 2012 v 17:00 | dav |  Milý deníčku...

Místo marných pokusů o upřesňující sémantický výklad nadpisu, zkusím raději popsat asociační pouť, která mě k němu dovedla. Možná to bude dlouhé a trochu retro a sentimentální, ale já už mám nárok. Tak prosím o trpělivost.

Pracoval kdysi s mojí maminkou v jedné kanceláři pán, který se jmenoval Václav Váňa. Věkem nějak těsně kolem důchodu, možná už přesluhoval. Postavou menší, rtuťovitý a poměrně výbušný. Telefonický rozhovor nevyvíjející se zcela dle jeho představ dokázal zakončit zavěšením natolik rázným, že se mu bakelitové sluchátko několikrát doslova rozstříklo v ruce. Jo, je to povídání z časů, kdy byly ještě telefony přivázány dlouhou šňůrou ke zdi (a nebylo to proto, aby je někdo neukrad:-) a nevešly se do kapsy. Konkrétnější datace, někdy těsně před vyhynutím dinosaurů.

A pro upřesnění, není to ten slavný žokej Váňa, o kterém se nyní chystá film. A není to ani neméně slavný, i když dnes již téměř zapomenutý Bohoušek Váňů, který v povídce Oty Pavla oplatil hořký slzy Marušky Kettnerový. Což bylo mimochodem v osmatřicátým na MS světa v Londýně ve stolním tenisu. I když i tenhle "můj" Váňa taky hrál pinčes. A asi dobře, protože mi jednou ukazoval herní protokol z utkání "Váňa versus Váňa". Pochopitelně že rupnul, ale přesto byl na ten kus papíru moc a moc hrdý.

Když jsem ho poznal, bylo mi asi třináct a hráli jsme spolu šachy. Na naše společné partie jsem za ním jezdil přes celou Prahu až na Jarov a byl jsem na svou samostatnost moc hrdý. Choval se ke mně jako k dospělému a byli jsme kamarádi. Na to jsem byl také hrdý.

Právě z úst tohohle "mého" Váni jsem prvně uslyšel slovní spojení, které se později stalo v naší rodině ustáleným: "Zmocnily se mě lyže." Vyprávěl jakousi historku z podnikového zájezdu s ROH. Pro neznalé, už tentkrát jsme jezdili na hory, ale proč jsme s sebou brali to ROH ani zaboha vysvětlit neumímUsmívající se.

Historka začínala popisem velkolepého lyžařského sjezdu a končila stejně velkolepým pádem. Důvodem pádu bylo právě ono "zmocnění se", tedy situace, kdy lyže převzaly vládu nad dalším děním. Uf a úvod mám za sebou.

Chomutov asi o pětatřicet let později. Nádherné ráno. Sluníčkem prosvícené pavučiny a vzduch jak víno. Takové to chladné ráno, které slibuje krásný den. Kdy je všechno ještě vlhké, zamžené a rozespalé, ale vy víte, že až se slunko pořádně probere, tak to všechno hravě během pár minut vysuší. Proto si nic neděláme z mokrých bot a svršků urousaných od přerostlého maliní. Kraťasy a funkční pavučinovitá trika, na ruce a nohy malinko zima, ale zevnitř už máme pěkně zatopíno. Stoupáme už zase na Hrádečnou a pořád se téhle trasy ne a ne nabažit. Do kopce dřeme jak blbí, psi lehce pobíhají kolem, urousané packy jen kmitají po strmé kamenité cestě. Občas páchají nějaké ty psí nezdoby, dobře ví, že nám dech zbývá akorát tak na občasné zachrčení, které si správně vyloží jako povel, kterým je posíláme dopředu.

Nahoře odměna v podobě traverzu přes pastvinu s nádherným výhledem, při dobré viditelnosti, až skoro ku Praze. Také trocha adrenalinu, když jsou krávy zrovna doma. A ta úleva, když podlézáme ohradník vracíme se zpátky cestu. Teď už nás čeká jen seběh kolem Partyzána (zeměpisně správně Strážiště, ale nikdo z místních tomu tak neřekne:-).

Psi už cítí vodu, naplno se rozběhnou po cestě rozdupané od krav. Nestíhám ani náhodou, tak je zastihnu až když stojí po břicha ve směsi bahna a kravinců. Normálně tu teče potůček, ale dobytek ho změnil v páchnoucí bažinu. A ta naše čuňata ani nevypadají nijak zklamaně, naopak spíš si ještě užívají. Gábina právě doběhla a jen zírá na Boru, která jako na potvoru právě teď vrazila hlavu celou do bahna a kus té odpornosti pleskla na Gandalfa. Až doteď relativně čistý, akceptoval ale její výzvu ke hře. Honí se jak dva delfíni v moři prasečí kejdy. No, já je tahat nebudu. Přijde mi to totiž najednou celé strašně k smíchu. Napálím to dál po cestě, psi za mnou. Jak mě předbíhají, ucítím na nohách hladivé bahýnko. Cesta se překlopí z kopce, psi daleko přede mnou, Gábina někde vzadu. Mokré kamení, normálně tu přeopatrně cupitám, dnes se nevím proč přestávám zpěčovat gravitaci a pouštím to dolů. Najednou střih.


Letím dolů po šutrech s opojným pocitem vlastní nezranitelnosti. Jeden špatný krok a už mě nikdy neseberou. Jenže já vím, že se tak nestane, aspoň dnes ne. A jsem si tím naprosto jistý. Běžím beze strachu, padly veškeré zábrany. Cosi mi dává úžasnou lehkost, dokázal bych takhle bez únavy běžet až na konec světa. Plíce a vlastně celé tělo si odkudsi bere, nebo možná dostává, vše, co pro tuto chvíli potřebuje. Stromy kolem se mění v barevné šmouhy. Jako bych se každým dalším krokem stával součástí všehomíra, či něčeho jiného, ale stejně krásného a všeobjímajícího. ZMOCNIL SE MĚ BĚH.

Trvalo to jen chvíli, pak najednou šlus, skončilo stejně rychle, jako to začalo. Gábina někde vzadu, psi jazyky venku jen vyděšeně koukají. Popadám dech a koukám okolo, jako bych tu byl poprvé.

Pořád ještě přemýšlím, co to vlastně mohlo být. Běh sám, běžecký rauš, nebo možná nějaký bůh BĚHu mi dal okusit, jaký to je, když se fakt běží.. Nebo že by sám Bůh měl dost mého ateismu? Nebo za to mohly jen endorfiny, co mi protékaly mezi ušima?

Ústecký půlmaraton inkognito :-)

18. září 2012 v 22:41 | Gábina a Dav |  Běželi jsme
Kdy? 16. září 2012
Kde? Ústí nad Labem
Kolik? 1/2 maraton

Když jsme si vzpomněli, že bychom chtěli v Ústí běžet, bylo už pozdě. Registrace ukončena, kapacita závodu naplněna. Pár dní před půlmaratonem se ale ozvala Terezka, že jejich dámská parta kvůli různým zdravotním neduhům nepoběží. Rázem jsme měli tři dámská čísla - Jitka, David a já. A Josek si hned poté opatřil číslo přes inzerci na běhej.com.

10:00
Jsme v Ústí. Parkujeme dost krkolomě. Hledáním místa pro auto trampoty nekončí. Fronta na čísla vinoucí se přes celé náměstí nás trochu vyděsí. Naštěstí had k registračnímu okénku postupuje docela rychle a my po skoro hodině :-) vyfasujeme tři dámská čísla.


11:00
Rychle se jdeme převlíct, něco lehce pojíst a rozklusat se. Uběhneme necelý kilometr a jdeme hledat sektor D. Do závodu nastupuju s tím, že mě po hodinovce docela bolí nohy, že zkusím běžet s vodičem na hodinu padesát a když ho neuvisím, prostě nějak doběhnu. Je docela teplo a je ve hvězdách jestli osobák 1:53:30 vylepším nebo ne. Nic nebudu hrotit. Jako vždy:-)


12:00
Start. A Gábina je v trapu:-). Ještě ji stačím ukázat Jitce, oba sledujeme jak po hadím způsobu šikovně kličkuje mezi lidmi. Přede mnou se míhá bílý vodičův balónek. Bránou proklusávám v čase 00:01:20. Balónek se pohybuje rychleji a rychleji. Pípnutí. Co je? Já blbec neuložila rozklusání a na startu zmáčkla jen pokračování měření, takže asi na dvoustém metru mám první kilometr... Dnešní měření bude zřejmě docela dobrodružství :-).


Musím přidat, balónek se pohybuje neuvěřitelně rychle. Proplétám se mezi pomalejšími běžci jako had. Po několika minutách se konečně dostávám na úroveň vodiče. Je to ale celé až moc rychlé. Na mou otázku, zda běží na real nebo official time, slyším tu pro mě horší variantu - official. To asi nedám. Zkusím s vodičem běžet dokud to půjde. V tuto chvíli čas ještě neřeším, hlavně se prodýchat a prokysličit, abych později nevytuhnul.

Probíháme poprvé chemičkou, držím se vodiče jako klíště.Chemičku jsem očekával spíš jako techniko-kulturní památku a docela se na ni těšil. Jenže realita je silnější, než jsem očekával. Kromě zajímavého pokoukání jsou tu pro nás nachystány i pachové vjemy. Trochu se mi zvedá kufr. Něco podobného jako na půlce v Plzni, kde právě natírali most, po kterém jsme asi čtyřikrát běželi.
Zatím to jde, ale tempo je moc rychlé, plánovala jsem okolo 5:10-5:15, běžíme však pořád pod pět minut. Jak dlouho vydržím? Přepálené začátky znám moc dobře, i pak následné konce, kdy nemožně zpomalím a nejde to...

Okolo pátého kilometru si dám polovinu gelu a pořádně ho zapiju. Vodiče, který zatím poodběhl zakrátko doženu. Míjíme běžce, kteří přibíhají směrem z města, do kterého se my už vracíme. Plácneme si s Davidem, který mě přeje hodně štěstí. Budu ho opravdu potřebovat. S vodičem pokračuju asi do osmého kilometru, pak se mi začne pomalinku vzdalovat. Na mostě, když se poprvé vracíme přes vodu, je přede mnou tak třicet metrů. Ještě to zkusím. Zatnu zuby a ještě zrychlím. U kilometrovníku s devitkou resetuju špatně nastavené stopky a zapínám je na zcela nový běh.


Ještě v tuto dobu jsem si mohl pomýšlet na nějaký trochu ucházející výsledek, ale počasí mě postupně vysává. Na NIke běhu 10 km pod 48 min poměrně zadrženě. Ale to tak pěkně pršelo. Od desítky něco přes třiapadesát minut bych se ještě mohl docela hezky odpíchnout, trochu zrychlit, ale to jsou vřechno jen těšínská jablíčka. Já prostě ty vedra neumím. Nechci, aby se opakoval Brixen, běžím dál výhradně na tepovku, čas vzal čert. Neznamená to, že jsem se začal úplně flákat, jen si hlídám, abych nepřelezl 165 tepů min/88% TF max. Tedy kontrolovaný pochyb někde těsně pod ANP.

Dvanáct kilometrů do konce. Ty jsem ve středu uběhla za hodinu. Začínám od začátku. Těch úvodních devět na mě rychlých kilometrů v hlavě mažu. Budu držet tempo 5:10, dokud to půjde, pokud to půjde tak až do konce.

Z přemítání o časech a délkách mě vzbudí zvláštní scéna. Blížím se podezřele rychle k mému vodiči, který zastavil a něco říká mladé dívce se štafetovým číslem. Snad se nic nestalo, nějaký přišlápnutý kotník nebo tak... Od té doby jsem svého vodiče neviděla. Tak běžím jen za svý...

Opět se blížíme do chemičky. V minulém kolem mi tenhle kopeček vzal dost síly, tak si ho jen na pohodu vyťapu v očekávání dalšího chemického útoku. Ale smrádky vítr kamsi odvál, tak šup do stínu, využít krátkého klesání a trochu se prodýchat. Mám hroznou žízeň. Království za občerstvovačku. Dojím alespoň gel, je to horší než lepší, v uších mi hučí spirituál: "Já mám žízeň, hroznou žízeň,... kde najdu vláhu a schladím žízeň pálivou..." Do mírného kopečka tempo klesá, vydržet, tepovka je dobrá, tak nechcípej.

Běžíme pro mě podivnou motanicí městem. To se mi snad jen zdá, nevím pokolikáté už běžíme centrem, Už tu znám každej kanál, už vím, kde jsou jaké obchody. Ale ještě jednou a začně se mi z toho už motat škeble. Několikrát potkáváme běžce v protisměru, jen podle známých tváří, se kterými si občas mávnem, poznávám, zda jsou to ti přede mnou nebo za mnou. Lidé na chodnících fandí parádně. Asi šestnáctý kilometr. Voda :-). Naleju si dva kelímky na hlavu, dva do sebe, beru dvě houbičky. Už jen pět kilometrů. Paráda, jen kousek. Začínám toho mít plný kecky, tak si tuhle vytouženou občerstvovačku projdu. Jeden kalíšek na záda, druhý do břicha. Penco tableta kvalitně zatavená v hliníkovém pytlíčku, zpocenými prsty se k ní nemůžu dostat a to jsem si ji předem nastřihl. nakonec vše vyřeším pomocí zubů. A dozadu za kšiltovku mokrou houbičku. Hned je mi o něco lépe, takže vzhůru dolů na most. Na to, jak jsem se ždímal ještě před pouhými dvěstě metry jdu ještě poměrně zčerstva.

Podruhé přes most. Mám nějakou zvláštní euforii. V tuto chvíli už podvědomě cítím, že čas bude docela dobrý, směju se od ucha k uchu. Nevím, co říkalo malé dítě otci při pohledu na mě, ale slyšela jsem otce: "Paní má radost jak běží", asi vypadám jak blbec, ale je mi fajn. Devatenáctý kilometr je trochu krize, kapku zpomaluju a nedovedu zrychlit. Na poslední občerstvovačce se pořádně napiju a dám si speed. Vyrážím vstříc cíli.

Začínám trochu počítat, ale hlava už moc nebere. Nakonec se ujistím, že stačí se udržet a mělo by to vyjít pod hoďku pětapade. Aspoň tu nebudu úplně pro ostudu. Začínám se rozhlížet jako bych tu běžel poprvé a najednou vnímám okolí v úplně jiném světle.

Poslední dva kilometry. Podle hodinek bych měla mít real pod hodinu padesát docela v pohodě. Občas mě někdo mladší a svěží předběhne, občas někoho já, v tuto chvíli to je ale nějak jedno. Jde jen o čas :-). Kilometr, snažím se zrychlit, do mírného kopečka to jde ztuha, ale jde. Posledních pár set metrů. Brána, kde official time odkrajuje vteřiny. Zběsilý finiš :-), čas v bráně 1:49:41. Jak se to mohlo povíst :-)??? Real o minutu dvacet lepší. Nechápu to. Bylo to přepálené, bylo horko, čtyři dny před tím jsem se docela vyšťavila na hodinovce. A teď jsem po půlmaratonu docela O.K. a zlepšení osobáku je o víc než pět minut. Poslední krátké stoupání a zatáčka do cíle. Ani nekoukám na čas. Abych se před sebou nemusel stydět, ještě před závěrečným kopečkem se drobet zmáčknu a pádím do cíle. Odmáčknu stopky: 1:54´57. Na to, jaký jsem byl vždycky pako na matiku, mi to docela vyšlo:-).

Proderu se přes medaile, banány, pití k úschovně, kde se sejdeme s Davidem a Jitkou. Je mi báječně, jen nohy začínají svinsky bolet :-). Josek nás už čeká u auta. Vůbec nevypadá, že by dneska něco běžel, a to dal vteřinku přes hodinu čtyřicet čtyři. Kdyby to dítě začalo zase vopravdicky běhat. Já si to dnes za ty prachy opravdu užil. Čas velmi podprůměrný, ale za to jsem se nadřel jak vůl. Jitka trochu smutní pro čas přes dvě hodiny, ale opravdu jen chvíli. Ještě před cestou stihneme v malé hospůdce lehce zalít Gábinin osobák a pak hajdy domů.

Ještě večer krátký výklus se psy. Gábina má pravdu, co se vyhýbáme asfaltu jak čert svěcené, jsou lýtka po běhu městem fakt svinsky cejtit .-).

Jak jsem seběhla z kopců na tartan

15. září 2012 v 17:03 | Gábina a Dav |  Běželi jsme
Kdy? 12. 9. 2012
Kde? Strahov Praha
Kolik? 1 hodina

Prolog

Sobota 8. 9.
Víkend od 7. do 9. září byl báječný. Sluníčko, léto jako by nechtělo opustit svou vládu a v Krušných horách okolo Jezeří nedalo podzimu nejmenší šanci. Teplo, střídavě mraky a slunce, bučiny pod Lesnou pořád zelené.

Sobotní výběh přes Terezinu vyhlídku a Dřevařský rybník na Lesnou a pak zpět přes Malé peklo do Vysoké Pece byl jednou z nejhezčích proběžek roku. 21 kilometrů s převýšením přes 700 metrů bylo jako čokoládový bonbón s mandličkou uvnitř.

Dopoledne jsme měli trochu mlhu a pošmourno, ale během odpoledne se nádherně vyjasnilo. Jelikož už asi nejsem úplně soudná :-), okolo půl šesté večer jsem znovu obula běžecké botky a vydala se na Hrádečnou. Nahoře, na horské louce, kde jsme nejednou pobíhali mezi skotem a přelézali elektrické ohradníky (jauvajs), se teď žádný dobytek nepopásal, za to bylo vidět na Středohoří, na Ranou a Oblík a v dáli byl tušit i obrys Řípu. Oproti dopolednímu běhu jsem mazala docela svižně, zvlášť pak domů, dolů z kopce. Desítka v kopcích coby druhá fáze v čase okolo hodiny. Hodina... hodinovka. Úplně jsem zapomněla, že bych se měla šetřit na středu...

Neděle 9. 9.
Bezručovo údolí dopoledne. Klušeme po modré stezičce na pravém břehu říčky Chomutovky. Psi běží s námi, Gandalf je mírně na vraždu, dva týdny byl na statku, kde měl veliký výběh, ale žádnou proběžku po lese. Teď chce vše dohonit a odbíhá do stran a očichává kde co. Když doběhneme na Druhý mlýn dáme si kofolu (David jí kombinuje s pivem, prý ideální nápoj pro běžce, no nevím...). Od mlýna se běží po asfaltu, cyklostezce, kde jezdí kola, bruslaři, chodí pejskaři... Nechci nechat Gandalfa na volno, tak ho připnu na vodítko a s ním u nohy se rozbíhám. Mírným klesáním pádíme jak o život. Zrychluju. Pes začíná poslouchat :-), i když občas jde přede mě. V tu chvíli zařvu: "Pomalu", nebo "K noze". Vyděšení chodci či cyklisti proti nám nechápou ten úprk. Kilometr máme něco přes čtyři minuty dvacet, na starou dámu jako já úctyhodné tempo :-), pes nechápe, proč panička zastavila a málem zvrací bublinky z kofoly. Tenhle sprint byl pro něj konečně nějaká zábava.


Úterý 11. 9.
Večer s Houbaři běžím jen 8 kilometrů, už se hlídám, abych se někde nerozběhla. Zítra je den D. Předsevzetí na zítřejší hodinovku - 12 kiláků. Pokud bude horko jako dnes, tak nevím, nevím...

Středa 12. 9.
Z práce domů se dostávám kolem půl čtvrté, následuje hodinový přejezd hromadnou dopravou s několika přestupy. Jemně prší, obloha temně ocelová, přede mnou Praha jako na dlani, za mnou ohromné betonové bloky tvořící ochozy stadionu na Strahově. Omšelý, počmáraný beton, zašlá sláva spartakiád z dob mého dětství... Dáváme se vlevo a za pár minut jsem na stadionu Přátelství. Do startu zbývá asi půl hodiny.

Vůbec se mi nechce převlíkat, chlapi na tribuně s čísly vypadají odhodlaně, ženský tu skoro žádný nejsou, oproti včerejšku je docela zima. Potkáváme pár známých tváří, chvíli povídáme s Filipem, je tu Jana se synem. David vyfasuje sčítací protokol kam mi bude zapisovat časy jednotlivých kol. Ten se má. Neochotně si odčvachtám dvě zahřívací kolečka a těsně před startem přidávám ještě jedno. Vím, že bych se měla rozklusat alespoň dva kilometry, ale pohyb v dešti omezuju na minimum.

18:00 startovní výstřel. Dvaačtyřicet běžců se dává do pohybu, každý s cílem zvítězit sám nad sebou. Běžím a nadávám si. Abych uběhla dvanáct kilometrů budu muset běžet tempem těsně pod hranicí pěti minut. Připadám si jako křeček na kolotoči. První kilometr je na mě dost rychlý, okolo 4:36, ale tepovka leze v chladu a dešti nahoru pomalu. Minuty se vlečou nekonečně pomalu a po pár kolech mám pocit, že mi upadnou nohy. Čas jednotlivých následujících kilometrů je vždy o pár vteřin pomalejší. Pětku mám za 24:08. Šestý kilometr se pocitově doslova vleču, 5:10, jestli ještě zpomalím, tak je plánovaných dvanáct kilometrů v háji a já se tu půl hodinu dřu na nic.

Martin Holan hlásí polovinu závodu. Déšť sílí. David mě čeká s pitím, něco naleju do sebe, něco na sebe a myslím jen na jedno: nezpomalit, vydržet další kilometry v tempu okolo pěti minut. Klidu mi nedodává ani můj Garmin, který trochu proměřuje a ukazuje asi o stopadesát metrů míň, než ve skutečnosti mám uběhnuto. Tempo mám hrozně neurovnané, snažím se moc nepřekážet těm, co mě předbíhájí, když někoho předbíhám já, hrozně zrychlím, abych byla co nejdřív před soupeřem, pak zas zpomalím na předchozí rychlost...

Martinův hlas z tribuny odkrajuje čas. Druhá půlka ubíhá paradoxně daleko rychleji. Desítka za 48:30. Moje druhá nejrychlejší. Mám toho plné zuby. Když už vím, že můžu zpomalit na 5:40 a dvanáct ještě stihnu, konečně se mi rovná psychika. S tělem je to už horší :-), jen blízký cíl, pro mě magických tucet kilometrů, mě drží při životě. Už regulérně leje a stmívá se. Posledních deset minut běžím jako stroj tempem 5:02. Promáčené boty pleskají o tartan jako metronom. Když probíhám dvanáctý kilometr mám ještě víc jak minutu čas. Konec. Chvíli stojím na místě, přichází David a mažu se převlíct. 12,32 km podle oficiálního měření. Moje radost je obrovská.

V tomhle závodě jsem si sáhla někam hluboko do rezerv. Předsevzetí na hranici momentálních možností bylo hrozně svazující, k tomu únava z práce, momentální nechuť do závodu i nepříjemný postupně sílící déšť a zima. To vše jsem musela hlavou odstrčit a nepřipouštět, že by na můj běh mohlo mít vliv. Asi stejně mělo :-). Což příště zkusit přidat a naběhat alespoň ;-) o kolečko víc?

P.S.
Veliké poděkování Lize 100 za perfektní organizaci závodu a Davidovi za sčítání kol, poskytnutý servis a horký čaj :-).

My taky run Prague

2. září 2012 v 17:30 | Gábina a Dav |  Běželi jsme
Kdy? 1. 9. 2012
Kde? Praha
Kolik? 10 km

Trochu jsem naše psaní zanedbávala. V novém bytě bylo spoustu práce a o pomalém rozbíhání se moc psát nechtělo. Během posledních tří týdnů se to začalo obracet. Pravidelné tréninky v Kunratickém/Krčském lese s kamarády, úseky do kopce i občasné rychlejší popoběhnutí po rovině začaly dávat tušit, že se snad blýská na lepší časy. Taky jsme ve čtvrtek zašli po dlouhé době na dráhu, Gábina ji má kousek od baráku, takže možnosti jsou nedozírné...

8:00
Vstávám. Pohled z okna - neveselo, sychravo, ... čili ideální běžecké počasí :-).
"Jak chceš běžet?" ptá se David. Lituju, že jsem do přihlášky napsala 45-50 minut, cítím se na čas tak o deset minut horší. "Poběžím pomalu, budu si užívat atmosféru", zní moje odpověď. Tohle říká Gábina vždycky, tuto hlášku už pomalu přestávám brát vážně.

12:18
Nasedáme do 118, která nás veze na Dvorce. Během chvíle se plní na dalších zastávkách dalšími a dalšími běžci. Ve Žlutých lázních už je pořádně "husto" - lidí mraky a bude hůř. Kdo se vydá na prvomájovou demonstaraci, nemůže čekat, že tam bude sám. Taky moc davy lidí nemusím, ale tady se s tím dalo předem počítat. Pár lidí navíc mi dnešek neznechutí. Už u vchodu ale obdržíme lahev vody, po loňských tropech bere pořadatel pitný režim běžců pevně do rukou. Přesněji řečeno, kam se hneme, tam nám někdo cpe nějakou vodu. Všechno to vypít, tak puknu ještě před startem. Už teď mám v břiše pořádný rybník, ale nechce se mi odmítat, když to mám v ceně. Prostě typicky malá čecháčkovská povaha.

12:50
Potkáváme kamaráda Michala Markupa, který bude dělat vodiče na padesát minut. Rychle se rozhoduji. Poběžím podle něj. Miluju tahle spontánní rozhodnutí. Já plánuji každý krok měsíc předem a teď tohle. Buď odpadnu nebo čas pod padesát konečně dám. O nic dnes nejde. V takovém mumraji osobáky asi moc nepadají.


13:10
Boj o život dostat se k záchodu a pak do úschovny. Přicházejí další a další běžci a odejít od stanu s bágly je téměř nadlidský úkol. Toto zúžené místo je pro mě nejproblematičtější částí celého závodu. Začíná mrholit, oblékám jednorázovou pláštěnku.

13:30
Rozklusáváme se směr Modřany. Najednou proti nám Michal Vítů. Rok jsme se neviděli a on nám rovnou vynadá, že flákáme blog. Ne že by neměl pravdu. Takže Michale, bereme si to srdci a už píšem :-).

Naštěstí park skýtá mnoho možností ještě jednou si odskočit. Do toiek u startu bych už asi neměla sílu se proboxovat. V pláštěnce je mi při tempu okolo šesti minut neuvěřitelný vedro, odkládám ji na plot, snad ještě někomu poslouží. Vracíme se ke startu a hledáme oranžový koridor. Potkáváme naší Terezu, trochu se o ni bojím, viditelně pořád pajdá. Koleno jí asi bolí pořádně. Pět minut do startu. Pořád jsme moc vzadu, oranžová nikde. Zhltnu gel, zapiju ho troškou vody. Konečně vidíme Michalovy balónky na 50 minut. Je před námi několik desítek metrů. Minuta do startu.


14:00
Carl Lewis odstartoval tenhle bláznivý podnik. Popocházíme ke startovní bráně, protínáme ji někdy po dvou minutách. Rozbíhám se. Jedinou snahou je nepřizabít se. Kličkuju jak v nějaký počítačový hře. Abych stíhala balónek, musím hodně lidí předběhnout. Nechci do nikoho vrážet lokty a tak se občas mezi nějakou dvojicí doslova provlním jako had. David je těsně někde za mnou, ale bojím se ohlídnout, abych nezakopla. První kilometr. Čas těsně pod pět za 4:58. Před startem mi svatosvatě slíbila první kilák za pět dvacet. Stalo se :-)), běží to samo.., za to já se zpočátku rozdýchávám trochu těžko. Ale bude to pro dnešek první a poslední trápení...


Pořád běžím pod 4:50. Jde to nějak lehce. Chvíli vedle mě běží Lenka Horká, asi taky hlídá vodiče. Postupně se k němu přibližuju. Lenčin culík je prima orientační bod, zvláště poté, co si Gábina sundá oranžový šátek. Ale pak najednou jsou přede mnou culíky asi čtyři a já zamířím k tomu nesprávnému. Lenku jsem sice ztratil, ale najednou kousek vedle Gábina. Snažím se ji už neztratit, ale kostky, koleje a ostatní běžci mi situaci neusnadňují. Nechápu, jak jsem mohl kdysi běhávat shrbený se sklopenou hlavou. Odnaučil mě to až Miloš, od té doby si styl hlídám a teď tohle. Od Myslíkovky mě bolí za krkem.

Na Václaváku je občerstvovačka. Abych neurazila, beru kelímek, loknu si a zchladím si obličej. Dobíhám Michala vodiče a říkám mu, že mi dalo práci ho dostihnout. Někde mezi pátým a šestým kilometrem ho předbíhám. Na žádné desítce jsem se po pětce necítila tak "svěží". Tempo je teď ustálené okolo 4:45. Pod padesát bych to měla dát.


Zařadím se za balónky, flákám se kochám. Bavím se čtením nápisů na tričkách. Okolo je na chvíli nějak méně husto, tak se dá běžet relativně normálně. Už odpadla ta blbá telátka, co se na startu nacpala do předních koridorů a zvesela chcípala už od tunelu pod Vyšehradem. Nemám pochopení pro ty, kteří uprostřed rozběhnutého davu přejdou do chůze, či ještě lépe, zcela se zastaví. Zařadím se, kam patřím a nebudu ohrožovat ani sebe, ani ostatní. I momentální indispozice se dá řešit mimo hlavní proud běžců.

Po sedmi kilometrech mám pocit, že kapku vadnu, ale tempo osmého je identické. Před náplavkou mě dostihuje David, běh po kočičích hlavách mě tu trochu bolí, moje asics piranha, rychlé závodní boty bez tlumení v tomhle místě nenávidím. Pokus držet konstantní tempo je předem odsouzený k nezdaru. Každý (včetně mé maličkosti) by tu chtěl běžet po hladkém, ale vždy se najde někdo o drobek pomalejší, takže krátký trhák po kostkách a rychle zpátky do ideální stopy. Bohužel nikdy ne na dlouho, tak raději pošetřím na konec.
David mně tu kapku pomáhá a zpomaluje před kopečkem, devátý kilometr mám za 4:49 a začínám toho mít plné zuby.


Poslední kilák, zkouším zrychlit, ještě se stihnu ohlédnout, někde jsem ztratil Gábinu. Brzdit tady, ostatní by mne právem prokleli. Ale Gábina je už velká holka, tak to bez vyčítek napálím. Už jsem se flákal dost dlouho, tak proč to nezkusit chvílli naplno.

Držím si svoje tempo. Začíná mi být jasné, že čas bude pod devětačtyřicet minut. Trošku přidávám, teď už to není úlpně lehký, nejrychlejší kilometr 4:40, technika trochu proměřuje a chybí okolo padesáti metrů. Ještě lehce zrychluju.

Brána, koberec, vypínám stopky. 48:09 (podle Nike měření 48:07). Zírám na ten ciferník a nechápu. Dneska ráno jsem neměla žádné ambice. V poledne jsem se chtěla pokusit o 50 minut. Kdyby mi včera někdo řekl za kolik dnes poběžím desítku, řeknu mu, že je šílenec. Směju se od ucha k uchu. Vrhne se na mě nějaký novinář i s kameramanem: "Jak se vám dnes běželo?"

"Úplně skvěle, zlepšila jsem si osobák o tři minuty", tvářím se při tom jako blažený idiot. Na otázku zda nevadil déšt, už jen odpovídám něco jako, že mi mírný déšť oproti horku stoprocentě vyhovuje. Dostávám do ruky další láhev s vodou a banán. Pozdravím se s Hankou Dvorskou a hledám, kde mám báglík. Narážím na Davida, byl dnes o devět vteřin rychlejší :-), jeho druhá nejrychlejší desítka. Oproti Pečkám jsem pomalejší o minutu, mačkal jsem se ale nesrovnatělně méně. Že by šest vteřin an kilák dělalo takový rozdíl? Nechápu. Že by nakonec ještě hrozilo, že mám formu? I kdyby ano, nemám obavy, ono to zase brzo přejde:-).

Fotky jsme kradli, kde jsem mohli. Autorům velké díky!
P.S. Navzdory problémům s kolenem Tereza závod dokončila, moc gratulujeme!