...aneb ve dvou se to (někdy:-) lépe běží..
                    strasti a slasti páru na trati

Jak se mě zmocnil BĚH

23. září 2012 v 17:00 | dav |  Milý deníčku...

Místo marných pokusů o upřesňující sémantický výklad nadpisu, zkusím raději popsat asociační pouť, která mě k němu dovedla. Možná to bude dlouhé a trochu retro a sentimentální, ale já už mám nárok. Tak prosím o trpělivost.

Pracoval kdysi s mojí maminkou v jedné kanceláři pán, který se jmenoval Václav Váňa. Věkem nějak těsně kolem důchodu, možná už přesluhoval. Postavou menší, rtuťovitý a poměrně výbušný. Telefonický rozhovor nevyvíjející se zcela dle jeho představ dokázal zakončit zavěšením natolik rázným, že se mu bakelitové sluchátko několikrát doslova rozstříklo v ruce. Jo, je to povídání z časů, kdy byly ještě telefony přivázány dlouhou šňůrou ke zdi (a nebylo to proto, aby je někdo neukrad:-) a nevešly se do kapsy. Konkrétnější datace, někdy těsně před vyhynutím dinosaurů.

A pro upřesnění, není to ten slavný žokej Váňa, o kterém se nyní chystá film. A není to ani neméně slavný, i když dnes již téměř zapomenutý Bohoušek Váňů, který v povídce Oty Pavla oplatil hořký slzy Marušky Kettnerový. Což bylo mimochodem v osmatřicátým na MS světa v Londýně ve stolním tenisu. I když i tenhle "můj" Váňa taky hrál pinčes. A asi dobře, protože mi jednou ukazoval herní protokol z utkání "Váňa versus Váňa". Pochopitelně že rupnul, ale přesto byl na ten kus papíru moc a moc hrdý.

Když jsem ho poznal, bylo mi asi třináct a hráli jsme spolu šachy. Na naše společné partie jsem za ním jezdil přes celou Prahu až na Jarov a byl jsem na svou samostatnost moc hrdý. Choval se ke mně jako k dospělému a byli jsme kamarádi. Na to jsem byl také hrdý.

Právě z úst tohohle "mého" Váni jsem prvně uslyšel slovní spojení, které se později stalo v naší rodině ustáleným: "Zmocnily se mě lyže." Vyprávěl jakousi historku z podnikového zájezdu s ROH. Pro neznalé, už tentkrát jsme jezdili na hory, ale proč jsme s sebou brali to ROH ani zaboha vysvětlit neumímUsmívající se.

Historka začínala popisem velkolepého lyžařského sjezdu a končila stejně velkolepým pádem. Důvodem pádu bylo právě ono "zmocnění se", tedy situace, kdy lyže převzaly vládu nad dalším děním. Uf a úvod mám za sebou.

Chomutov asi o pětatřicet let později. Nádherné ráno. Sluníčkem prosvícené pavučiny a vzduch jak víno. Takové to chladné ráno, které slibuje krásný den. Kdy je všechno ještě vlhké, zamžené a rozespalé, ale vy víte, že až se slunko pořádně probere, tak to všechno hravě během pár minut vysuší. Proto si nic neděláme z mokrých bot a svršků urousaných od přerostlého maliní. Kraťasy a funkční pavučinovitá trika, na ruce a nohy malinko zima, ale zevnitř už máme pěkně zatopíno. Stoupáme už zase na Hrádečnou a pořád se téhle trasy ne a ne nabažit. Do kopce dřeme jak blbí, psi lehce pobíhají kolem, urousané packy jen kmitají po strmé kamenité cestě. Občas páchají nějaké ty psí nezdoby, dobře ví, že nám dech zbývá akorát tak na občasné zachrčení, které si správně vyloží jako povel, kterým je posíláme dopředu.

Nahoře odměna v podobě traverzu přes pastvinu s nádherným výhledem, při dobré viditelnosti, až skoro ku Praze. Také trocha adrenalinu, když jsou krávy zrovna doma. A ta úleva, když podlézáme ohradník vracíme se zpátky cestu. Teď už nás čeká jen seběh kolem Partyzána (zeměpisně správně Strážiště, ale nikdo z místních tomu tak neřekne:-).

Psi už cítí vodu, naplno se rozběhnou po cestě rozdupané od krav. Nestíhám ani náhodou, tak je zastihnu až když stojí po břicha ve směsi bahna a kravinců. Normálně tu teče potůček, ale dobytek ho změnil v páchnoucí bažinu. A ta naše čuňata ani nevypadají nijak zklamaně, naopak spíš si ještě užívají. Gábina právě doběhla a jen zírá na Boru, která jako na potvoru právě teď vrazila hlavu celou do bahna a kus té odpornosti pleskla na Gandalfa. Až doteď relativně čistý, akceptoval ale její výzvu ke hře. Honí se jak dva delfíni v moři prasečí kejdy. No, já je tahat nebudu. Přijde mi to totiž najednou celé strašně k smíchu. Napálím to dál po cestě, psi za mnou. Jak mě předbíhají, ucítím na nohách hladivé bahýnko. Cesta se překlopí z kopce, psi daleko přede mnou, Gábina někde vzadu. Mokré kamení, normálně tu přeopatrně cupitám, dnes se nevím proč přestávám zpěčovat gravitaci a pouštím to dolů. Najednou střih.


Letím dolů po šutrech s opojným pocitem vlastní nezranitelnosti. Jeden špatný krok a už mě nikdy neseberou. Jenže já vím, že se tak nestane, aspoň dnes ne. A jsem si tím naprosto jistý. Běžím beze strachu, padly veškeré zábrany. Cosi mi dává úžasnou lehkost, dokázal bych takhle bez únavy běžet až na konec světa. Plíce a vlastně celé tělo si odkudsi bere, nebo možná dostává, vše, co pro tuto chvíli potřebuje. Stromy kolem se mění v barevné šmouhy. Jako bych se každým dalším krokem stával součástí všehomíra, či něčeho jiného, ale stejně krásného a všeobjímajícího. ZMOCNIL SE MĚ BĚH.

Trvalo to jen chvíli, pak najednou šlus, skončilo stejně rychle, jako to začalo. Gábina někde vzadu, psi jazyky venku jen vyděšeně koukají. Popadám dech a koukám okolo, jako bych tu byl poprvé.

Pořád ještě přemýšlím, co to vlastně mohlo být. Běh sám, běžecký rauš, nebo možná nějaký bůh BĚHu mi dal okusit, jaký to je, když se fakt běží.. Nebo že by sám Bůh měl dost mého ateismu? Nebo za to mohly jen endorfiny, co mi protékaly mezi ušima?
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 12honzade 12honzade | E-mail | 6. října 2012 v 22:56 | Reagovat

Vis Davide, me se na behu me vzdycky dostane, ze je to povetsinou super, ale jednou za cas se dostavi neco neuveritelneho.. asi jako u tebe, proste pocity, co ja vubec neumim popsat a tak se o to radsi ani nebudu pokouset:)...
A jindy zase? Jindy zase to vubec neprijde!!!:)
A to je na tom asi to nejkrasnejsi. Behu zdar a ultra zvlast! 12:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama