...aneb ve dvou se to (někdy:-) lépe běží..
                    strasti a slasti páru na trati

Říjen 2012

Zasněžený víkend a 7000. kilometr

29. října 2012 v 12:04 | Gábina a Dav |  Milý deníčku...
pátek 26. 10. 2012
Před polednem přijíždíme do Chomutova. Je zataženo, nevlídno. Nechám přezout auto do zimního a vydáváme se na krátkou proběžku. Včera jsem se docela zničila při tréninku v Krčáku, tak dnes plánujeme jen pár výklusových kilometrů okolo Zooparku.

27. 10.2012
Pohled z okna je jak rána mezi oči. Všude sníh a pořád padá. Z výběhu na Lesnou asi nic nebude. Vydáváme se místo do Vysoké Pece na farmářské trhy a nakoupíme spoustu zaručeně zdravých potravin :-). Prší a sněží zároveň, za chvíli jsme promáčení a prokřehlí.



David mě umluví, že vyběhneme alespoň na chvíli. Vybírám trasu okolo Strážiště, nechce se mi někam popojíždět autem. Chumelí, fičí, všude kolem bláto, sníh. Vybíháme k hotelu Partyzán. Vůbec mi to zpočátku neběží. Až když v klouzajdě nastoupáme asi sto padesát metrů se nohy trochu rozbíhají. Kolem je neuvěřitelná podzimnozimní atmosféra. Barevné listí ještě nestihlo opadat ze stromů a je zasypáno silnou vrstvou sněhu, která ohýbá a láme větve i tenké kmeny mladých stromů. Zimní a
podzimní barvy najednou kouzlí neuvěřitelné kreace. Psi jsou nadšení z prvního sněhu a lítají po svazích v čerstvě napadlých deseti centimetrech jako šílení.


Oběhneme Kočičák, po červené přejdeme přes Blatenskou silnici a velkým půlkruhem se dostáváme pod Strážiště. Domů se nám ještě nechce, nějak se nám ten boj s rozzlobenou přírodou začal líbit. A tak místo dolů, zatočíme do kopce znovu ke Kočičáku. Pípá dnešní pátý kilometr. Můj sedmiticící za tři roky a dva měsíce. Za posledních osm měsíců dva tisíce. Pro ultraběžce málo, pro hobíka neskutečně moc. Sama se citím občas (ultra) hobíkem :-), závody můžu, ale nemusím. To, co mi dodává obrovskou energii a relax jsou běhy jako ten dnešní. Všechno kolem je jako ve fantastickém snu, příroda vytváří neuvěřitelné obrazy. Se mnou je v lese člověk, kterého mám ráda, psi, kteří mi vždycky zlepší náladu svým blbnutím, co víc chybí ke štěstí?


28. 10.
Sluníčko. Modrá obloha okrajkovaná mráčky. Jedeme do Bezručáku. Chvíli lituju, že jsem nezaparkovala ještě na konci města, před vjezdem do údolí. Jakmile vjedu do aleje u silničky běžící podél říčky Chomutovka, začnou přední sklo bombardovat padající zmrazky, listí a kousky větviček. Doufám, že na nás nepadne žádná velká větev :-(. Na silnici jich leží docela dost.


Auto necháváme na volné ploše u prvního mlýna a vydáváme se přes třetí mlýn do kopce po staré silnici na Šebík. Jsme tu úplně první, naše stopy rozrušují souvislou vrstvu sněhu. V deseticentimetrovém prašanu se nahoru nedá běžet moc rychle. Kocháme se, chvíli mraky, chvíli sluníčko. V blyštícím se sněhu zlatě září javorové listí, červená bukové. Klemby stromů nad námi tvoří nádherný Boží chrám, který se s každým mráčkem barevně proměňuje.


Dobíháme ke studánce pod Horou sv. Šebestiána. Je to přesně osm kilometrů od našeho auta. Hledáme kešku, ale ta je ukrytá někde pod sněhem. Riskovat sklouznutí do ledové říčky se nám nechce. Tak asi až na jaře...


Ke studánce dobíhá běžkyně se zeleným camebagem na zádech, pozdravíme se, hned pak otáčí a běží dolů. Taky se vydáváme zpět. Psi jsou jak šílení, mám strach, aby mi zas nepodrazili nohy. Lítají v prašanu a tahají se o klacky. Trochu je zpacifikujeme a zrychlujeme krok. Mineme běžkyni a David se rozbíhá docela zostra. Dva kilometry běžíme těsně pod pět minut, je to sice z kopce, ale ten sníh nás přeci jen trochu brzdí. Připadá mi, že u auta jsme za chviličku. Pro blížící se zimu mám jediné přání. Ať je co nejvíc zasněžených prosluněných dnů, které budeme moci tak báječně strávit na horských cestách.


Mlha přede mnou, mlha za mnou

23. října 2012 v 11:07 | Gábina a dav |  Běželi jsme
Kdy: neděle 21.10. 2012
Kde: Blov, kousek od Kadaně
Co: trail půl maraton

V dlouhodobém plánu byla Stromovka, ale Gábina by po minulém týdnu neměla hned na asfalt. A mně je zase nějak proti srsti maraton na okruzích. Nemám racionální vysvětlení, kroužení po dobu 24 hod mi nevadí, ale maraton mám raději odněkud někam. Josek objevil kousek od Chomutova velmi přijatelnou alternativu, půlmaraton celý v terénu, není dál co řešit. Docela se na tuhle neplánovanou akci těším. Je mi jasné, že když jsem se tři měsíce připravovala na maraton pod čtyři hodiny, pak ho minulou sobotu zaběhla podle plánu, že by Stromovka prostě zákonitě byla horší a měla bych z toho blbý pocit. Navíc mi ve Stromovce před dvěma lety bylo dost nedobře. Půlmaraton nedaleko Mašťova, kde mají rodiče chalupu bude legrace :-).

Abychom ještě v sobotu dopoledne doladili formu, šli jsme houbařit do Bezručáku. Kromě plného košíku hub se povedl nález vcelku nečeaný, o to však radostnější. Když jsem uviděla prvního mloka zařvala jsem na všechny, že je tu chameleon, tak jsem byla svým prvním setkáním se salamandrem konsternována :-).

Odpoledne se nám také nechtělo lenošit, tak jsme se vydali z Křímova za keškami. Prošli jsme zaniklé obce Stráž a Menhartice. Dole v Chomutově se válela mlha, ale jak jsme povyjeli nahoru, tak azuro. Jak Gábina nezapomněla zdůraznit, přesně tak, jak ona předpovídala. Zdůrazňovala to asi šestnáckrát za sebou, ale nikomu to nevadilo, protože bylo opravdu krásně. Když byla mlha ještě nahoře na Domině, trochu jsem se modlila, ať už z ní vyjedeme a mnou prorokované slunce vyleze. Pochopitelně, že jsem měla pravdu! Na Křímově bylo rozsvíceno a dvacet stupňů. Pofukoval teplý větřík a z luk ještě byla cítit vůně horkého léta.


Neděle ráno, zase mlha jak nad Rákosníčkovým rybníkem. Doufáme ve včerejší model a bez obav se chystáme na závod. Gábina chce jako vždy běžet pomalu a na pohodu, ale já už vím své. Cestou z Chomutova lehce bloudíme, opravdu není nic vidět, ale dorazíme akorát včas na prezentaci. Jako navigátor jsem selhala. V mlze jsme dvakrát lehce zakufrovali. A to jsem si myslela, že tímhle krajem bych mohla jezdit poslepu :-(.

Velký stan jako zázemí, auta stojí kolem, všichni už v závodnickém, pár lidí se rozklusává, střídavě mizí a zase se vynořují z neprůhledného mléka. Nafasujeme stará dobrá hadrová čísla, co ještě možná pamatují komunistickou éru. Nic není třeba tisknout, ušetří se za papír i barvy do tiskárny. Méně pracné a ještě ekologické. A navíc hřeje tam, kde je to důležité.


Z profilu tratě je jasné, že nás čekají tři pořádné kopce, řeším jako vždy dilema, jak se obléknout a jako vždy to zase o něco přepísknu. Přijdou takové krpály, že by to klidně bylo i na kraťáky. Třiktát jsem změnila garderóbu. Nakonec si beru triko s krátkým a lehoučkou větrovku, která mi začne překážet asi po pěti minutách běhu... Teď si ještě pěkně lebedím v teplíčku, když posloucháme instrukce o značení trati. Sám organizátor má obavy, jestli se mu nepoztrácíme. ještě ráno musel některé úseky přeznačovat, neb nějaký blb strhal fáborky. Tomu říkám pořadatelská obětavost.


Startujeme - jak jinak, do kopce. Dobře se takhle fotí had běžců přede mnou. Já vím, pokolikáté už, ale nedá se odololat. Josek mi zmizel hned po startu, Gábina ale disciplinovaně ťape kousek přede mnou. Po dlouhé době nepřepálí, budu jí mít na dohled až za první občerstvovačku. Tepovka mi během pár metrů vyletí nad stošedesát, únava posledních dvou týdnů je znát. Trochu se krotím, nechávám se předběhnout několika běžci, kdybych se dostala hned na začátku nad stosedmdesát zemřu po pěti kilometrech. Běží se mi dobře, startovat do kopce, na to jsem zvyklý, vždyť nejméně polovina mých domáckých tras vede hned od baráku směrem vzhůru. Jsem v dobré společnosti, žádní plašani, had se hned od počátku seřadil dle výkonnosti, předbíhá se minimálně. Spíš si povídáme, všichni vědí, že na lámání chleba přijde až později.


První kopec se vyběhnul skoro sám. Ještě se povedlo vyfotit Gábinu, jak se mi ztrácí v mlze, dlouho ji ale uslyším, jak tam kdesi vepředu s někým žvaní. Mlha přináší mimo jiné i zajímavé akustické efekty. Povídám si s třináctkou, je asi v mém věku, vypadá že sil má zatím dost, včera ale běžela desítku a nevidí svou formu jako ideální. Sbíháme po loukách a pastvinami, rozhled minimální, ale najednou mám pocit, jako bych tu už jednou byl. Jestli bude za příští zatáčkou včelí úl..., jasně, ja tam. Jsme kousek od Vintířova, kde jsme běhali letos v létě. Dost jsme se tu motali, notně natrápili a zapřísáhli se, že do těchle končin nás už nikdo nedostane. A vida, plaveme v tom znovu. Ještě vzájemně cvakneme s kolegou na trati a čeká nás seběh. Dolůůůů. Mokro, nemokro, bláto, nebláto, kamení, nekamení. Pádím z kopce s kapku vyšší tepovkou než do kopce. Zapomínám, že by se to operovanému koleni nemuselo líbit. Místy, která bych v tréninku pomalu sešla, teď doslova letím. V duchu se modlím, abych neslítla na hubu, naštěstí se vždy najde nějaký protisvah, který mě zbrzdí.


Druhý kopec, ano to je on, kde to v létě tak peklo. Bloudili jsme tu, drali se vzhůru spoustou cestiček, které vždy skončily někde v nepatřičnu, u posedu, u mysliveckého zákrmu nebo jen tak uprostřed louky. Byl to tehdy jeden z nejúděsnějších výběhů. Několikrát jsme skončili v křoví, nakonec jsme se brodili polem plným zrajícího ječmene. Bylo asi třicet stupňů, vodu jsme dávno dopili já měla navíc hlad... Takže mlha nemlha, dobře vím, co mě čeká, žadné sprinty se nekonají. Rozběhnu to až cestou z vršku. Gábina mi nemohla přece do kopců o tolik utéci, cestou dolů bych měl stahovat. Mám trochu obavy, jestli někde nebloudí. Ne, do kopce jsem neutíkala, naopak občas i popošla, šetřila jsem síly na ty senzační seběhy :-). Nástup do třetího stoupání, začínám se konečně lehce rozbíhat, sem tam i někoho předběhnu, není se už na co šetřit. Najednou přede mnou někdo s povědomým krokem. Dotáhnu Gábinu, mokrá jak myš, nadává, že cítí v nohách maraton z minulého týdne. Dobře, že jdeme dnes po měkkém. Ještě zbývá trochu sil, tak si Gábinu ještě vyfotím, co kdyby se mi ztratila a zkusím, jestli se nepodaří zrychlit.


Běžím na tep okolo 164, nemám sílu moc zrychlit, bolí mě svaly - zadek jako by mi někdo natloukl polínkem. Chvíli se snažím běžet s Davidem, ale nejde to, pomalu ale jistě mi mizí v mlze. Cesta místy vede vprostřed luk a pastvin, kol dokola nic nevidět, jen husté bílé mléko. Značení spočívá v bílých fáborcích navěšených na větvích položených podél trati, jindy jsou fáborky jen tak na zemi. Brýle totálně zamžené, sráží se na nich vodní kapky a já nerozeznávám bílé značení od žampiónů a bedel, kterých je tu všude spousta. No co, v nejhorším se na to vykašlu a aspoň něco nasbírám. Aspoň udělám čest Klubu letmých houbařů. Naštěstí se ale podaří najít další fábor a valím to dál. Jestli jsem se na dnešek neoblékl zcela optimálně, tak lepší boty jsem nemohl vybrat. Balancy, co je navrhoval naháč Krupička snad vymýšlel právě pro tenhle terén. Nebojím se pustit to z kopce, nevím, jestli na ně nespoléhám snad až moc.Brýle už dávno nesu v ruce, jestli se vymáznu, bude to pád bratru za tři litry. Valím z kopce jak urvaný vagón, bohužel ale blbým směrem. Zastaví mě až volání běžců někde nade mnou. Krucinál..., jo a díky kamarádi. Na chvíli mi to sebere elán, ale pak už zase dupu vzhůru zpátky na trať, trochu to zkrátím přes louku, snad pořadatel odpustí. Stejně jsem si trať ve výsledku prodloužil aspoň o 250 metrů. Poslední seběh a už je tu konec. skoro ani nestihnu pořídit Gábině cílovku, je hned za mnou. Konečně vidím cíl. Nechápu, že David je tak blízko ode mě. O jeho kufru se dozvídám až za chvíli.


Jako samozvaný kouč musím dnes Gábinu pochválit, nepřepálila začátek, držela vyrovnanou tepovku a nestačil jsem se divit, kde vzala odvahu a techniku do těžkých seběhů, zvlášť s nedávno naplno uběhnutým maratónem.

P.S. tahle bordera běžela absolvovala celý závod s námi Usmívající se


Benešovský maraton Pojizeřím

18. října 2012 v 21:53 | Gábina a Dav |  Běželi jsme
Kde? V Benešově u Semil
Kdy? 13. 10. 2012
Kolik? maraton
Za kolik? :-)

Pátek 12. 10. večer

Leje jak z konve a je docela zima :-(. Sen o tom zaběhnout si osobák na maraton se rozplývá. Tedy osobák bych asi zaběhnout měla (stávající ze Stromovky před dvěma lety je za 4:16:21 od té doby jsem běhala maratony jen v kopcečkách a horách), ale pod čtyři hodiny to v blbym počasí asi nedám.

Černé myšlenky se honí hlavou i Davidovi, který má zítra běžet půlku. Zvažujeme, že se na Pojizeří vykašleme a poběžíme s ostatními Houbaři Unětickou desítku. Josífek je pro Benešov za každého počasí. Půlka se za deště dá zvládnout docela v pohodě a může to být i hezké, ale zvládnout v mokru celý maraton a ještě s ambicí na osobák, to se mi zdá kontraproduktivní.

Sobota 13. 10.
Vstáváme a vítá nás sluníčko. Běžím k počítačí a projedu všechny možné předpovědi počasí včetně yr.no. Jelikož i Norové tvrdí, že pršet nebude, rychle se rozhodujeme, že v Uněticích Houbaře letos nepodpoříme. Cesta, až na GPS zkratku přes Kozákov (kam jsme autem šplhali jak veverky), proběhla bez probémů. Na místě rychlá registrace, pozdrav s kamarády a rozklusání. Už jsem se představy, že zase budeme někam po ránu raisovat, vzdal. Teď jsem jaksi nenaladěn. Do ničeho se nechce, v autě je mi střídavě blivno a současně mám hlad, chce se každou chvíli čůrat a ještě navíc se mi blbě dejchá. Ani tak od astmatu, jako od nervů. Ostatně ty mají na svědomí i všechny ostatní moje trable. Převlékáme se na dvoře fabriky, najdu si sluníčkové místo a hned je lépe. Po protrápené půlce v Ústí se rozhoduji zaběhnout si "profesorsky", nikoli na co nejlepší čas, ale dosáhnout pozitivního splitu. A ještě navíc si to užít.

V ledvince 4 gelíky, v ruce lahvičku asi s deckou pití, stojím odhodlaně na startu a doufám, že se podaří zaběhnout slušný čas. Průměrné tempo by mělo být 5:40, začátek mám v plánu běžet 5:30, abych měla nějakou rezervu :-).

11:15 - start. Všechna předsevzetí ohledně dodržování tempa jdou do háje. V první desítce je nejpomalejší kilák za 5:26, většina okolo 5:18. Začátek běžím s Honzou Dolejšem. Zdržím se jen zavazováním tkaničky :-). Hned po startu si Gábina na mne udělá malý odstup, ale mám jí pořád na dohled. Za tu tkaničku bych ji zabil, jak si chce dělat rekordy, když si ani neumí zavázat boty..., ne špatně..., když ani není schopna věnovat pozornost takové důležité maličkosti


Běžím si na pohodových 5´20/km, stíhám se kochat, na každou občerstvovačku si nechávám ještě deset vteřin navíc. Hlídám si zatáčky, provoz je minimální, tak se dá vybírat optimální trasu, vždy se ale dozadu ohlédnu, pak rukou hodím blinkr a jdu na střed silnice, kde je i nejlepší asfalt, chvíli se tam zdržím, pak teprve jdu pozvolna na druhou stranu. Už zdálky slyšíme jak zvoní poledne na krásné dřevěné zvoničce kousek nad cestou. Vybavuje se mi kreslený vtip: "To je pán bůh, jen prozvání". Usmívající se
Je mi fajn, je krásně při tom ne vedro a mám pocit, že nohy běží samy. Zlatavým listím procházejí paprsky sluníčka, vpravo od silnice proti nám běží řeka. I když vůbec nedodržuju časový rozpis, hlídám přísun energie :-), po čtyřiceti minutách si dávám půlku gelu.


Přes vodu se klene krytý dřevěný most, úplně ja Madisonských mostů, skoro tam vidím Eastwooda s foťkem. Řeka je tu nádherná, čisťounká, nejméně třikrát jsem zaslechl ledňáčka a jednou možná zahlédl na kamenech sedícího skorce. Chlad od vody se mísí s podzimním slunkem a vytváří tak naprosto optimální podmínky, včetně vysoké vlhkosti, která je jak bazám na moje dejchadla. Míjíme místa s bystře tekoucí vodou i pomalejší meandry, pod skalami tůňky jako stvořené jako stvořené pro rusalky nebo najády. Jestli tam někde jsou, tak nade mnou drží ochranou ruku.

V protisměru už běží účastníci půlmaratonu, ti už mají polovinu za sebou. Josefa potkávám docela brzy, běží moc dobře. Snažím se držet tempo, kilometr k obrátce půlmaratonu je za 5:08. Nepřeháním to kapku? Běžci v protisměru jako by mi dodávali obrovskou energii :-).


Někde kol devéto mávnu na Joska, který už je v protisměru. Nefláká se jako já, tak na něj houknu něco povzbudivého a hledím si svého. Až na otočku to byla rozehřívačka, jestli chcci uskutečnit svůj záměr, tak teď je nejvyšší čas, teď se láme chleba. Ještě se pokouším napít se za běhu, vůbec to neumím, buď se vlatnoručně utopím, nebo si chrtnu pití do obličeje, teď se zdaří druhá varianta. Vytírám ionty z obličeje a rozbíhám se na na pět. Vnitřně jsem se připravoval, jak to bude bolet, ale není to tak hrozné. Strachy jsou vždy horší, než skutečnost sama. Dobře se dýchá, cesta zpět mi uběhna jak voda v Jizeře. Ani se nenaděju a míjím bizardní samo domo lávku.


Josek na mne čeké s foťákem, už je vydýchaný, dal to pár vteřin pod 1:35. Za chvíli na něho budu pyšný, teď ale ještě stihnu trochu zrychlit a už je tu cíl. Tisknu stopky, minuta a něco přes hodinu pade, sakra, že já se nezmáčknul o trochu více. Ale jinak spokojenost, můj letošní nej čas na půlku. Doma pohled na graf tepu a rychlosti potvrdí, že se zdařilo, co jsem si předsevzal. Pomalejší rozběh mi jen prospěl, zrychlení v druhé půli se podařilo, takže příště znova to celé jako přes kopírák jen o pár vteřinenek na kilák rychleji.


Blížíme se k mostu v Horní Sytové. Třináctý je zas moc rychle 5:09. Za mostem trať uhne doleva na hlavní silnici a řeka je až k obrátce po levé ruce. Nenápadně ale skoro pořád to tu stoupá. K obrátce chybí osm kilometrů. Dávám si druhou půlku gelu a počítám. Osm jako od Třetího mlýna na Horu sv. Šebestiána. Osm jako z Pece k odbočce pod Lesnou. To jsou daleko větší kopce. Běželas je mockrát, tak nechcípej, tenhle kopeček je oproti nim hračka. Na občerstvovačkách se rychle jen napiju a šplíchnu trochu vody do lahvičky. Silnice se klikatí jako had podél řeky, je tu ale docela provoz. Fandící cyklistické doprovody projíždějí sem a tam, jeden z kluků na mě houkne, ať vydžím, že běžím z žen na čtvrtém místě. A sakra, asi jsem něco zvorala, jsem zas někde mimo své možnosti.

Až k obrátce se držím tempa okolo 5:30. První půlka byla za 1:54:40. Zhltnu další porci gelu. Teď to bude z kopečka, tak by to mělo jít parádně. Ale nejde. Hned za obrátkou vidím v protisměru několik běžců. Snažím se držet tempo, připadám si jak jelen na honu. Ztrácím lehkost kroku, která by měla cestou z kopce pokračovat, ne se změnit v těžkopádný dupot. Do pětadvacátého držím tempo statečně, předbíhají mě sice dvě z žen a pár mužů, ale zatím dramaticky nezpomaluju, jen oni oproti mě dolů zrychlují.

Už jsme se Joskem stačili u auta přebalit, ve stanu jsme si dali kuřtko a stěstovinovým salátem a gulášek, sedím u topení a nechám si nahřívat záda. Přibíhají první maratonci, jdeme se projít po trati. Myslím na Gábinu a snažím se dopočítat, kdy asi doběhne. Pětadvacátý a dalších pět mi dává sežrat všechno to mrhání energií v první a hlavně druhé desítce. Mám pocit tíhy celého těla, které jako by ztuhlo a nechtělo se hýbat podle mých představ. Na další z občerstvovaček natvrdo zastavím a řeknu si o celý banán, sice jsem nacukrovaná dvěma gely , ale pocit prázdného žaludku, který nedostal svůj oběd :-), je hrozně nepříjemný. 5:48, 6:02 ... běžím jako ponocnej po probdělé noci. Trochu mě děsí projíždějící auta, protože na ně moc nedávám pozor. Jediné, co mě zajímá je, jak dokopat nohy k tomu, aby už víc nezpomalovaly...


Konečně most, ze kterého trasa odbočuje na vedlejší silnicici do Benešova. Dvanáct kilometrů do cíle. Co vlastně šílím? Zas počítám. Zatím běžím dvě hodiny tři čtvrtě a nějaký drobný. I když poběžím rychlostí něco nad šest muinut, tak čas pod čtyři hodiny stihnu. Myslím, že se na silnici v tu chvíli udělal kráter od balvanu, který mi spadl ze srdce. Klídek, pohoda, už žádnej stres :-). Nabaví mě chodit po silnici, kdybych měl tu dvacku dát pěšmo, asi se ukoušu. Pomaličku si vyklusávám, nohám to jen prospěje. Občas zatleskáme s Joskem některému z maratonců, kteří to valí z kopce do cíle. Hlídám čas a vyhlížím u každé zatáčky.

Změna taktiky, všechno, co je pod šest minut zlepšuje právě spočítaný výsledný čas :-). Pro jistotu si dám poslední gelík a vydávám se k cíli. Časy okolo 5:50 nic moc, ale už nezpomaluju. Naopak se daří dostihnout několik jiných běžců, kteří výrazně zpomalili. Poslední dva kilometry. Když pohneš zadkem, dostaneš se pod tři padesát pět. Na jednačtyřicátém se nastoupá dvaadvacet metrů, které sakra bolí, ale daří se zrychlit. Hlavně díky klukovi v modrym triku, ke kterému se jako k magnetu přibližuju musím ho dostihnout, teď je jelen on.

Zpoza zákrutu se vynoří žlutozelené triko. Mám docela paměť na běžeckou motoriku, kamarády a známé poznávám podle stylu už na dálku, Gábinu bych poznal na kilák i o půlnoci, tolik jsme toho už spolu naběhali. Podle kroku je jasné, že bere už odněkud ze dna. Chystám foťák a zároveň se snažím rychle počítat, vychází to dobře. Máš holka smůlu, poženu tě jak psa.


Přesně jako cyklistický elév, který dojížní do cíle horské etapy. Přilbu na hlavě, dva plné bidony, kapsy plné jídla. Gábina dobíhá se skoro plnou PETkou v ruce, ach jo. Necelý kilák před cílem se ke mě přidává David s foťákem: "Seš skvělá, makej. A zahoď tu blbou flašku!". Že taky jednou poslechne ženská bez odmlouvání. PETka mi letí pod nohy. Stejně mi to později vyčte: "Taková pěkná bylaZamračený".


V duchu si říkám, že zas tak výborný to není, protože jsem začátek běžela jako pako a pak málem zdechla, ale komentáře si nechávám na později. Všechna únava padá na zem. Jak říká Karolína: "Poslední kilák, musíš běžet na krev!" Fakt to jde se rozběhnout :-) David mě žene dopředu. Poslední zatáčka, cílová brána. Směju se zas jak cvok. Je to doma! 3:53:36 o skoro 23 minut zlepšený osobák. Benešov u Semil je nádherné město :-)!