...aneb ve dvou se to (někdy:-) lépe běží..
                    strasti a slasti páru na trati

Mlha přede mnou, mlha za mnou

23. října 2012 v 11:07 | Gábina a dav |  Běželi jsme
Kdy: neděle 21.10. 2012
Kde: Blov, kousek od Kadaně
Co: trail půl maraton

V dlouhodobém plánu byla Stromovka, ale Gábina by po minulém týdnu neměla hned na asfalt. A mně je zase nějak proti srsti maraton na okruzích. Nemám racionální vysvětlení, kroužení po dobu 24 hod mi nevadí, ale maraton mám raději odněkud někam. Josek objevil kousek od Chomutova velmi přijatelnou alternativu, půlmaraton celý v terénu, není dál co řešit. Docela se na tuhle neplánovanou akci těším. Je mi jasné, že když jsem se tři měsíce připravovala na maraton pod čtyři hodiny, pak ho minulou sobotu zaběhla podle plánu, že by Stromovka prostě zákonitě byla horší a měla bych z toho blbý pocit. Navíc mi ve Stromovce před dvěma lety bylo dost nedobře. Půlmaraton nedaleko Mašťova, kde mají rodiče chalupu bude legrace :-).

Abychom ještě v sobotu dopoledne doladili formu, šli jsme houbařit do Bezručáku. Kromě plného košíku hub se povedl nález vcelku nečeaný, o to však radostnější. Když jsem uviděla prvního mloka zařvala jsem na všechny, že je tu chameleon, tak jsem byla svým prvním setkáním se salamandrem konsternována :-).

Odpoledne se nám také nechtělo lenošit, tak jsme se vydali z Křímova za keškami. Prošli jsme zaniklé obce Stráž a Menhartice. Dole v Chomutově se válela mlha, ale jak jsme povyjeli nahoru, tak azuro. Jak Gábina nezapomněla zdůraznit, přesně tak, jak ona předpovídala. Zdůrazňovala to asi šestnáckrát za sebou, ale nikomu to nevadilo, protože bylo opravdu krásně. Když byla mlha ještě nahoře na Domině, trochu jsem se modlila, ať už z ní vyjedeme a mnou prorokované slunce vyleze. Pochopitelně, že jsem měla pravdu! Na Křímově bylo rozsvíceno a dvacet stupňů. Pofukoval teplý větřík a z luk ještě byla cítit vůně horkého léta.


Neděle ráno, zase mlha jak nad Rákosníčkovým rybníkem. Doufáme ve včerejší model a bez obav se chystáme na závod. Gábina chce jako vždy běžet pomalu a na pohodu, ale já už vím své. Cestou z Chomutova lehce bloudíme, opravdu není nic vidět, ale dorazíme akorát včas na prezentaci. Jako navigátor jsem selhala. V mlze jsme dvakrát lehce zakufrovali. A to jsem si myslela, že tímhle krajem bych mohla jezdit poslepu :-(.

Velký stan jako zázemí, auta stojí kolem, všichni už v závodnickém, pár lidí se rozklusává, střídavě mizí a zase se vynořují z neprůhledného mléka. Nafasujeme stará dobrá hadrová čísla, co ještě možná pamatují komunistickou éru. Nic není třeba tisknout, ušetří se za papír i barvy do tiskárny. Méně pracné a ještě ekologické. A navíc hřeje tam, kde je to důležité.


Z profilu tratě je jasné, že nás čekají tři pořádné kopce, řeším jako vždy dilema, jak se obléknout a jako vždy to zase o něco přepísknu. Přijdou takové krpály, že by to klidně bylo i na kraťáky. Třiktát jsem změnila garderóbu. Nakonec si beru triko s krátkým a lehoučkou větrovku, která mi začne překážet asi po pěti minutách běhu... Teď si ještě pěkně lebedím v teplíčku, když posloucháme instrukce o značení trati. Sám organizátor má obavy, jestli se mu nepoztrácíme. ještě ráno musel některé úseky přeznačovat, neb nějaký blb strhal fáborky. Tomu říkám pořadatelská obětavost.


Startujeme - jak jinak, do kopce. Dobře se takhle fotí had běžců přede mnou. Já vím, pokolikáté už, ale nedá se odololat. Josek mi zmizel hned po startu, Gábina ale disciplinovaně ťape kousek přede mnou. Po dlouhé době nepřepálí, budu jí mít na dohled až za první občerstvovačku. Tepovka mi během pár metrů vyletí nad stošedesát, únava posledních dvou týdnů je znát. Trochu se krotím, nechávám se předběhnout několika běžci, kdybych se dostala hned na začátku nad stosedmdesát zemřu po pěti kilometrech. Běží se mi dobře, startovat do kopce, na to jsem zvyklý, vždyť nejméně polovina mých domáckých tras vede hned od baráku směrem vzhůru. Jsem v dobré společnosti, žádní plašani, had se hned od počátku seřadil dle výkonnosti, předbíhá se minimálně. Spíš si povídáme, všichni vědí, že na lámání chleba přijde až později.


První kopec se vyběhnul skoro sám. Ještě se povedlo vyfotit Gábinu, jak se mi ztrácí v mlze, dlouho ji ale uslyším, jak tam kdesi vepředu s někým žvaní. Mlha přináší mimo jiné i zajímavé akustické efekty. Povídám si s třináctkou, je asi v mém věku, vypadá že sil má zatím dost, včera ale běžela desítku a nevidí svou formu jako ideální. Sbíháme po loukách a pastvinami, rozhled minimální, ale najednou mám pocit, jako bych tu už jednou byl. Jestli bude za příští zatáčkou včelí úl..., jasně, ja tam. Jsme kousek od Vintířova, kde jsme běhali letos v létě. Dost jsme se tu motali, notně natrápili a zapřísáhli se, že do těchle končin nás už nikdo nedostane. A vida, plaveme v tom znovu. Ještě vzájemně cvakneme s kolegou na trati a čeká nás seběh. Dolůůůů. Mokro, nemokro, bláto, nebláto, kamení, nekamení. Pádím z kopce s kapku vyšší tepovkou než do kopce. Zapomínám, že by se to operovanému koleni nemuselo líbit. Místy, která bych v tréninku pomalu sešla, teď doslova letím. V duchu se modlím, abych neslítla na hubu, naštěstí se vždy najde nějaký protisvah, který mě zbrzdí.


Druhý kopec, ano to je on, kde to v létě tak peklo. Bloudili jsme tu, drali se vzhůru spoustou cestiček, které vždy skončily někde v nepatřičnu, u posedu, u mysliveckého zákrmu nebo jen tak uprostřed louky. Byl to tehdy jeden z nejúděsnějších výběhů. Několikrát jsme skončili v křoví, nakonec jsme se brodili polem plným zrajícího ječmene. Bylo asi třicet stupňů, vodu jsme dávno dopili já měla navíc hlad... Takže mlha nemlha, dobře vím, co mě čeká, žadné sprinty se nekonají. Rozběhnu to až cestou z vršku. Gábina mi nemohla přece do kopců o tolik utéci, cestou dolů bych měl stahovat. Mám trochu obavy, jestli někde nebloudí. Ne, do kopce jsem neutíkala, naopak občas i popošla, šetřila jsem síly na ty senzační seběhy :-). Nástup do třetího stoupání, začínám se konečně lehce rozbíhat, sem tam i někoho předběhnu, není se už na co šetřit. Najednou přede mnou někdo s povědomým krokem. Dotáhnu Gábinu, mokrá jak myš, nadává, že cítí v nohách maraton z minulého týdne. Dobře, že jdeme dnes po měkkém. Ještě zbývá trochu sil, tak si Gábinu ještě vyfotím, co kdyby se mi ztratila a zkusím, jestli se nepodaří zrychlit.


Běžím na tep okolo 164, nemám sílu moc zrychlit, bolí mě svaly - zadek jako by mi někdo natloukl polínkem. Chvíli se snažím běžet s Davidem, ale nejde to, pomalu ale jistě mi mizí v mlze. Cesta místy vede vprostřed luk a pastvin, kol dokola nic nevidět, jen husté bílé mléko. Značení spočívá v bílých fáborcích navěšených na větvích položených podél trati, jindy jsou fáborky jen tak na zemi. Brýle totálně zamžené, sráží se na nich vodní kapky a já nerozeznávám bílé značení od žampiónů a bedel, kterých je tu všude spousta. No co, v nejhorším se na to vykašlu a aspoň něco nasbírám. Aspoň udělám čest Klubu letmých houbařů. Naštěstí se ale podaří najít další fábor a valím to dál. Jestli jsem se na dnešek neoblékl zcela optimálně, tak lepší boty jsem nemohl vybrat. Balancy, co je navrhoval naháč Krupička snad vymýšlel právě pro tenhle terén. Nebojím se pustit to z kopce, nevím, jestli na ně nespoléhám snad až moc.Brýle už dávno nesu v ruce, jestli se vymáznu, bude to pád bratru za tři litry. Valím z kopce jak urvaný vagón, bohužel ale blbým směrem. Zastaví mě až volání běžců někde nade mnou. Krucinál..., jo a díky kamarádi. Na chvíli mi to sebere elán, ale pak už zase dupu vzhůru zpátky na trať, trochu to zkrátím přes louku, snad pořadatel odpustí. Stejně jsem si trať ve výsledku prodloužil aspoň o 250 metrů. Poslední seběh a už je tu konec. skoro ani nestihnu pořídit Gábině cílovku, je hned za mnou. Konečně vidím cíl. Nechápu, že David je tak blízko ode mě. O jeho kufru se dozvídám až za chvíli.


Jako samozvaný kouč musím dnes Gábinu pochválit, nepřepálila začátek, držela vyrovnanou tepovku a nestačil jsem se divit, kde vzala odvahu a techniku do těžkých seběhů, zvlášť s nedávno naplno uběhnutým maratónem.

P.S. tahle bordera běžela absolvovala celý závod s námi Usmívající se

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 12honzade 12honzade | E-mail | 23. října 2012 v 12:17 | Reagovat

No, prekrasna nalada, stary cisla:), mlha kolem.. ale co me dostalo, zavodni pes!!! Njn, border kolie je rozenej honic, zavodak:), tak to jste si uzili. Me by doma vycitali, ze bych Derivaci asi ustval, ona by chudinka s tema kratickejma nozkama tapala dokud by nepadla..:)
At se dari a at se nam s tema ctyrnohejma hezky beha.. 12:)

2 Marcela Marcela | 23. října 2012 v 15:01 | Reagovat

Jé, škoda, že jsem o tom nevěděla, v Kadani jsem bydlela do svých 15 let a začínala hoodně dávno s atletikou... Je to pořád srdeční záležitost :-) Příští rok s tím budu počítat..
Je vidět, že jste si to užili :-)

3 R V M R V M | Web | 24. října 2012 v 6:13 | Reagovat

No jo, opravdu jsem to já, jak se lopotím v mlze do kopce. Dík.
Jiank až na tu mlhu to bylo super.

4 Gábina & David Gábina & David | 24. října 2012 v 18:56 | Reagovat

Díky všem za reakce, Honzo zdravíme i Deri:-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama