...aneb ve dvou se to (někdy:-) lépe běží..
                    strasti a slasti páru na trati

Listopad 2012

Z kopce za sluncem :-)

29. listopadu 2012 v 11:29 | Gábina |  Milý deníčku...
Pátek
23. 11.

Buď se o mne pokouší nějaká ošklivá choroba, nebo jsem prostě jen utahaný. Cítím, že nejlepší, co pro sebe mohu udělat, je zalézt do pelechu a spát a spát a občas si udělat polívčičku jako Karafiátovi Broučci. Tak protentokrát posílám Gábinu do Chomutova samotnou. Objevím z Kunratic novou trasu autem a hned ji vyzkouším. Ze samé radosti si po příjezdu koupím dva svetry. Běhání se odkládá na zítra. Kdo si troufá říci, že pochopil ženský mozek?Nevinný

Sobota
24. 11.

Měsíc do Vánoc. Brzy padne na Krušné Hory sníh a z dlouhých výběhů zbydou jen cesty po silnici. Dávno jsou pryč doby, kdy jsem běhala jen po nich. Pryč jsou i doby, kdy jsem se držela hlavně turistického značení. Stále častěji odbočuji na cesty a stezky, které nejsou ani čárkovaně v mapě. Tuším jen jakým směrem mě dovedou. Pokud z ničeho nic neskončí, obvykle dojdu tam, kam si myslím, že bych se měla trefit. Tomu se asi říká orientační smysl. Nikdy jsem ho moc neměla, ale díky běhání v přírodě v okolí známých míst začínám mít v hlavě podrobnou mapu hor nad Chomutovem. V mapě se postupně propojují neznámá místa s těmi známými. Kartografku Gábinku musím pochválit.Já sice zhruba většinou vím, odkud jsme přišli a kam směřujeme, ale po dvaceti kilácích pro mne mapa ztrácí význam. Jak mozku chybí cukry, tak se prostě na mapě nedokážu najít, ani když přesně vím, kde právě jsem.

Na dnešek jsem si naplánovala spojit mou Šebestiánskou část hor s Jezerskou částí. Dříve jsme buď běželi směr Hora sv. Šebestiána či Kalek, nebo z Vysoké Pece směr Lesná nebo Jezeří. Večer jsem si v papírové mapě propojila Kalek, Lesnou, Boleboř a Hrádečnou do jedné trasy. Dnes si ji proběhnu. Připadá mi, že vzdálenost mezi jednotlivými místy je neuvěřitelně krátká. Tyhle orientační záblesky miluju. Když stojím na kopci a přesně vím, že ob jedno údolí dál vede cesta z "A" do "B" a o kousek dál, kde je odbočka na "C" najdu studánku. Co člověk zná, naučí se snadněji mít rád.

7:00 - vstávat a cvičit. Nasnídat, obléci všechny funkční hadříky, najíst se, kafe, do báglíku mapu, miňonky, pití, mobil a vyrazit se psem v postroji na autobus. Těším se jak malý dítě. Vyjedu nahoru na Kalek a pak přes Lesnou mě čeká více než dvacetikilometrový seběh. Podle yr.no má občas vysvitnout i sluníčko a teplota má být okolo sedmi stupňů.


Na stanici to máme asi dva kilometry, ale neběžím, psa vedu přes město rychlou chůzí. Nechce se mi tu pobíhat a přijít do autobusu zpocená. Na Kalku si vyfotím kostelíček a vydávám se s Gandalfem do prudkého kopce směr Lesná. Pravda, takhle jsem si ten seběh z hor nepředstavovala. Na prvním kiláku jsme nastoupali přes devadesát metrů. Ale tempo okolo sedmi minut je přijatelné :-). Gandalf táhne jako o život a alespoň vybije svou přemíru energie hned na začátku. Jsem si myslela. Nevybije. Celou cestu je nuvěřitelně akční.
Asi po čtyřech kilometrech křižujeme modrou, na Lesnou je to od rozcestí něco okolo šesti kilometrů. Pořád stoupáme. Lesná
je nejvyšším bodem. Lesnou se většinou snažíme mít co nejrychleji za sebou, nechce se nám do civilizace, kterou zde představuje horská bouda, parkoviště a pár aut, navíc tady úplně pokaždé docela dost fouká. Na druhou stranu, už jsme tu jednou docela dobře pojedli a víme, že kdyby něco, máme tu záchytný bod.
Poprvé v životě probíhám Rudolicemi v Horách. Obloha je ocelově šedivá a místy probleskuje sluníčko na staré kamenné chalupy a hospodářská stavení a kostelík v povzdálí. Mám pocit, že jsem se ocitla v jiném světě. V jiné době. Jedna z mála vsí, která tu zůstala nezmodernizovaná a přitom nezanikla. Domy nespadly ani je lidé nerozebrali. Nebýt venku aut a traktorů a nových oken či dveři na staveních, mám pocit, že letopočet je 1912 a ne 2012. Chvíli se zastavím a nevěřícně koukám na místo, které vidím poprvé a které je od Lesné vzdálené sotva dva kilometry..., a mě tam nevezmePlačící

Cesta na Lesnou po silničce je nejblátivějším úsekem dnešní trasy. Okolo se staví plynovod a to co se tu děje mi vhání slzy do očí. Vykácený ohromný pás lesa rozježděný těžkou technikou. Chápu, že plyn z Německa potřebujeme, ale nevím, proč stavba vypadá jako budoucí ohromný ski-areál. Sluníčko probleskuje víc a víc a já se psem dobíhám k hotýlku, za kterým mám v plánu zabočit po červené na Svahovou. Když ale vidím další oraniště pro plynovod, rychle měním plán a po zelené klesnáme na Pyšnou, tam se pak rozhodnu kudy dál. Gandalfa pouštím ze šňůry. Tří kilometrový seběh je dost prudký, kamenitý. Vlhké kameny posypané listím kloužou, tak nechci riskovat nějaké kotrmelce z kopce. Brzy se ocitáme na stejné sjezdovce jako před čtrnácti dny, ale o cestu výš.

Koukám do mapy. Když nepoběžíme po silnici, ale dáme se do lesa doprava, doběhneme do Boleboře, kam jsem chtěla původně běžet ze Svahové. Cesta je zase kulantně řečeno "dost neudržovaná". Nejprve vede po vrstevnici, pak prudce z kopce přes potok, který je zařízlý v údolí, a pak - krpál nahoru. Gandalf má ale radost, že ho neokřikuju "Opatrně!" nebo "Pomalu!" jako když sbíháme a radostně mě táhne do kopce.Tyhle výkřiky se stejně naprosto míjí účinkem a Gandalf si prostě dělá, co sám uzná za vhodné. Když se to někdy náhodou kryje s pokyny jeho paní a velitelky, je pak prohlášen za "móóc hóódného pejska". Jediné, co ho rozhodí, je několik krav u ohradníku. Zaštěká na ně a chtěl by se s nimi honit. Což nejde jednak kvůli šňůře, na které je upoután, jednak krávy na něj zírají a nemají k podobným hrátkám pražádnou chuť.

Orasín. Tam to bylo z Boleboře necelé tři kilometry po silnici. Do Květnova se mi po silnici ale nechce a tak zabočujeme do leva ze silnice téměř kolmo vzhůru po něčem, co kdysi možná byla cesta. Tady na chvíli přecházím do chůze abych se nepřizabila o kořeny, pařezy, balvany. Gandalf to nechce chápat. Do kopce přece může tahat vždycky?! Ta panička je fakt nemožná... Když se vyštracháme přes hřeben toho kopce objeví se normální cesta, po které jsme už jednou z Květnova běželi. Rozbíháme se docela rychle. Zjišťuju, že jsem někde ztratila pamlskovník, tak Gandalfovi nemůžu dát odměnu za trpělivost se mnou :-). Dám mu alespoň jednu z miňonek, které do sebe láduju. Krosneme v záři slunce, které vidím po mnoha dnech celé, cestu z Blatna a pokračujeme přes táhlou pastvinu po luxusní polňačce. V létě jsou tu všude ohradníky nabité elektrikou a stohlavá stáda krav. V zimě závěje sněhu. Teď ale ohradníky i krávy zazimovali a je jedna z mála příležitostí cestu využít a a víc než tři kilometry se vyhnout hlavní silnici.


Stále ještě po pastvině obíháme Hrádečnou. Zastavuju a telefonuju dceři instrukce, jak má začít připravovat oběd. Bára mi sděluje, že přijede můj bratr s dítětem a půjdou do zooparku, jestli prý půjdu také. Rychle měním plán na prodloužení trasy a dávám se nejkratší cestou domů. Největší chyba dnešního výletu... Za sebou zatím mámě něco okolo třiadvaceti kilometrů.

Byl to mžik, kdy jsem pár desítek metrů před námi v aleji, která lemuje pastvinu, zahlédla jednoho, dva, tři německé ovčáky. Gandalfovi dávám povel sedni a oba ztuhneme jak sfingy. V další vteřině se s vrčením a štěkotem přiženou dva ze psů. Skočí na Gandalfa a začnou ho valchovat v blátě. Mě si nevšímají. Normálně bych Gandalfa pustila ze šňůry, s jedním psem by to bylo fifty-fifty a v podobných situacích se sám útočníka zbaví. Ale teď? Smečka vlčáků si ho prchajícího nadežene a pokud by ho jako kořist chytili, byl by Gandalf na maděru a neměl šanci. Stojím a ječím na majitele, ať si odvolá ty psy. Psi na odvolání nijak nereagují. Chlap dobíhá k nám a nejaktivnější bestii odtáhne za srst (vlčáci nemají ani obojky). Ve vteřině je tu druhý chlapík (asi syn) a chytí druhého zuřivce. Třetí pes je docela v klidu, dojde ke Gandalfovi, jen ho očuchá a kouká. Zkontroluju Gándímu srst, krev nikde necrčí, něco zamumlám k omlouvajícímu se vesničanovi a pokračujeme domů. To vše se odehraje asi během minuty. Z radostné nálady předchozích hodin mnoho nezbývá, klepu se a myslím na to, co všechno se mohlo stát.

Zbylé čtyři kilometry z kopce domů jen lehce doklušeme. Náladu mi zlepší až odpolední návštěva zooparku s malou neteří.

Neděle 25.11.
Vstávám poněkud ztěžka. Hrozně moc bolí holeně a stehna nad koleny. Co to sakra je?? Včera jsme běželi "jen" něco okolo sedmadvaceti kilometrů, více méně z kopce... Pět set padesát nastoupaných metrů přes devět set sestoupaných. No jasně. Běh z kopce se psem na pružném laně připevněném v pase. Opakované dupání na paty a přibržďování při delším seběhu. Pohyb, který při běžném běhu neděláte. Namohla jsem si svaly, o kterých jindy netuším, že je vůbec mám :-). Nemůžu chodit z kopce ani ze schodů. Tenhle stav trvá celé dva dny. Ani po dvaadevadesáti kilometrech ani po horském maratonu mě ty zatracený nohy takhle nebolely. Při běhání se mám stále co učit - z kopce se psem nebrzdit :-))!
Doufám, že se mi co nejdříva podaří Gábinu přemluvit a ještě než napadne, zopakujeme si tuhle trasu společně. Zatím ale ještě pořád nadává, že ji ty natlučené nohy bolí, a to už je čtvrtek.

Hon na Houbaře

24. listopadu 2012 v 11:32 | Gábina a Dav |  Milý deníčku...

10. 11.
sobota

Po ránu je docela chladno. Nějak se nám moc nechce šlapat kopec z Vysoké Pece až na Lesnou. Nějak mě toho rána honila "líná":-).Jelikož ale nutně potřebuju pro jeden článek fotku hájenky u Červené jámy, nějak se nahoru dostat musíme.. Nakonec zvolíme kompromis, autem vyjedeme na Pyšnou, odlovíme u kapličky kešku a pokračujeme po Slunečné cestě kopcem na Lesnou.

Je mlha, která by se dala krájet. Ke Kočičí skále, kde je druhá keška se blížíme neuvěřitelně rozbahněnou cestou, kterou rozjezdily náklaďáky, vozící materiál k rozestavěnému plynovodu, který křižuje Krušné hory z Německa. Nechápu. Nerozumím, proč je nutný totálně zdevastovat víc jak sto metrů široký pruh lesa. Zdálky to vypadá jako sjezdovka. Moc dobře se mi neběží a po té, co se vyšplháme na skálu, najdeme další poklad a zase spadneme na cestu, běh stojí už vysloveně za starou bačkoru. Prostě se mi vůbec nedaří rozběhnout. Jako bych měla za zády nějaký naložený vozík, který musím na Lesnou dotáhnout. Možná jsem to už psal, ale klidně to zopakuji. Nejni nad to si takovouhle krizičku prožít a naučit se z ní vymotat. nedělat z toho žádnou vědu, jen prostě ťapat a trpělivě čekat, až se s tím tělo vypořádá, může se to hodit jak při závodě, tak při nějaký vopravdický krizi.

Mlha je čím dál hustší, nahoře na pláni mám problém se zorientovat. Zebou mě uši a začínám pomalu ale jistě promrzat. Ve vzduchu zlehoučka poletuje sníh. Až když skoro nosem narazíme do hotýlku, víme, že běžíme po správné cestě. Gandalfa raději beru na vodítko, aby se nevrhl do mlhy za nějakým psím kamarádem.

Odbočujeme po červené směr Medvědí skála. Stojí nám v cestě cedule jak kráva, která nám velkými oranžovámi písmeny sděluje, že dnes tu probíhá hon a že nemáme vstupovat. Gábina začne trojčit, já mám nerva zase z jejích obav. Není uvedeno konkrétní datum, ani lokalita, kde se má lov konat. To by se taky mohlo klidně týkat celých hor. A kdo má právo bez předchozího upozornění zavírat celý Krušky?! Běžíme dál, jen Gándí jde ke svému zklamání na špagát.

Už je mi trochu tepleji ale brzy mě polije takové vedro, že veškerý chlad zmizí. Za námi bytelné auto, v něm muži v kamizolkách zelených a jeden se ptá: "Šprechen zí dojč?" Já umím akorát tak "Ich bin študent" a "Ich habe aktenteše", pak ještě pár sprosťáren, co jsem pochytil na mezinárodních pionýrských táborech, ale asi teď není zrovna vhodná chvíle se tím chlubit.

Vysvětlím mu, že německy se nedomluvíme a nabízím angličtinu. Dozvídáme se, že je "very dangerous" tady dnes pobíhat, neboť bude od jedné hodiny na Červené jámě hon . Máme se držet cesty a pokračovat do Nové Vsi. Tam jsem nikdy nebyla, a jak odtud na Pyšnou jinou cestou než touhle zpět fakt nevím. Nabízím myslivci variantu, že budeme pokračovat po modré přes Červenou jámu na Jezeří. Honec zkontroluje čas a řekne, že to by šlo - hon začíná za hodinu, k Jámě to máme něco přes kilometr. Dává nám svolení s tím, že psa nemáme vůbec pouštět. U Červené jámy jsou nachystány stoly, várnice, luxusní auta. My v našich běžeckých hadrech tu vypadáme v danou chvíli kapku nepatřičně. Ne a just ne. Možná mám problém s egem, ale jsem to já, kdo došel po svých. Patřím sem daleko spíše, než lidé, kteří si do lesa zajedou s károu. Jedno, jestli honci či výletníci. Ale zase se tomuhle chlapovi nedá upřít, že se k nám choval velmi slušně a vstřícně.


Následuje dlouhý seběh, okolo Starého Žeberku směrem k Jezeří, který si ale moc neužíváme. Kopec je prudký, šutry skryté v listí, bláto, pohyb dolů není o mnoho rychlejší než nahoru. Navíc si spočítáme, že poběžíme-li k autu přes Jezeří a Drmaly bude celý okruh přes třicet kilometrů, které jsme rozhodně neplánovali. Cílem bylo patnáct maximálně dvacet.

David navrhuje zkusit pro nás dosud neznámou cestu, která ze značené uhýbá doprava. Pokud neskončí někde v pr…, musí spadnout na žlutou za Jezeřím a zkrátíme si trasu o několik kilometrů. Fakt zkratka to je :-). Na dvou kilometrech spadneme o 270(!) výškových metrů, já se pokouším občas o běh, David povícero jde, jsou mu milejší nohy, v tom kamenitém ouvoze, než pár ušetřených vteřin. Ale vyšlo nám to:-)!

Blížíme se k Vysoké Peci, kam jsme ráno nejeli, abychom nemuseli vybíhat ten děsnej krpál. Teď v jeho třech čtvrtinách máme auto. Nejkratší cesta je pochopitelně ta nejprudší. Místo do Pece pokračujeme nahoru po trase letošního jirkovského maratonu. Následuje šest kilometrů po asfaltu, kdy nastoupáme přes čtyři sta metrů. Zkoušel jsem vysvětlovat, že takto strukturovaný trénink je nejefektivnější, ale neuspěl jsemNevinný


Voda k pití došla, zachraňuje nás potok. Stačí mrknout do starších příspěvků, kdy se ještě Gábina zdráhala využívat přírodní zdroje. Vidím, že mé působení padá na úrodnou půdu.

Cesta je opravdu tou nejkratší možnou, ale ne příliš efektivní pro rychlejší běh, poslední kilometr po odbočce z lesácké asfaltky je zase z kopce po ne moc rovné cestě lesem a ztrácíme výšku přes sto metrů.
Nakonec to nebylo ani moc dlouhé, jen 23 kilometrů. Nastoupaných a sestoupaných víc než 700 metrů často v děsném terénu připomínalo cvičení při nějakém bootcampu. Do úplného štěstí nám chyběla už jen plná polní. Průměrným tempem okolo osmi minut na kilometr se tento běh zařadil k našim nejpomalejším vůbec :-)).