...aneb ve dvou se to (někdy:-) lépe běží..
                    strasti a slasti páru na trati

Hon na Houbaře

24. listopadu 2012 v 11:32 | Gábina a Dav |  Milý deníčku...

10. 11.
sobota

Po ránu je docela chladno. Nějak se nám moc nechce šlapat kopec z Vysoké Pece až na Lesnou. Nějak mě toho rána honila "líná":-).Jelikož ale nutně potřebuju pro jeden článek fotku hájenky u Červené jámy, nějak se nahoru dostat musíme.. Nakonec zvolíme kompromis, autem vyjedeme na Pyšnou, odlovíme u kapličky kešku a pokračujeme po Slunečné cestě kopcem na Lesnou.

Je mlha, která by se dala krájet. Ke Kočičí skále, kde je druhá keška se blížíme neuvěřitelně rozbahněnou cestou, kterou rozjezdily náklaďáky, vozící materiál k rozestavěnému plynovodu, který křižuje Krušné hory z Německa. Nechápu. Nerozumím, proč je nutný totálně zdevastovat víc jak sto metrů široký pruh lesa. Zdálky to vypadá jako sjezdovka. Moc dobře se mi neběží a po té, co se vyšplháme na skálu, najdeme další poklad a zase spadneme na cestu, běh stojí už vysloveně za starou bačkoru. Prostě se mi vůbec nedaří rozběhnout. Jako bych měla za zády nějaký naložený vozík, který musím na Lesnou dotáhnout. Možná jsem to už psal, ale klidně to zopakuji. Nejni nad to si takovouhle krizičku prožít a naučit se z ní vymotat. nedělat z toho žádnou vědu, jen prostě ťapat a trpělivě čekat, až se s tím tělo vypořádá, může se to hodit jak při závodě, tak při nějaký vopravdický krizi.

Mlha je čím dál hustší, nahoře na pláni mám problém se zorientovat. Zebou mě uši a začínám pomalu ale jistě promrzat. Ve vzduchu zlehoučka poletuje sníh. Až když skoro nosem narazíme do hotýlku, víme, že běžíme po správné cestě. Gandalfa raději beru na vodítko, aby se nevrhl do mlhy za nějakým psím kamarádem.

Odbočujeme po červené směr Medvědí skála. Stojí nám v cestě cedule jak kráva, která nám velkými oranžovámi písmeny sděluje, že dnes tu probíhá hon a že nemáme vstupovat. Gábina začne trojčit, já mám nerva zase z jejích obav. Není uvedeno konkrétní datum, ani lokalita, kde se má lov konat. To by se taky mohlo klidně týkat celých hor. A kdo má právo bez předchozího upozornění zavírat celý Krušky?! Běžíme dál, jen Gándí jde ke svému zklamání na špagát.

Už je mi trochu tepleji ale brzy mě polije takové vedro, že veškerý chlad zmizí. Za námi bytelné auto, v něm muži v kamizolkách zelených a jeden se ptá: "Šprechen zí dojč?" Já umím akorát tak "Ich bin študent" a "Ich habe aktenteše", pak ještě pár sprosťáren, co jsem pochytil na mezinárodních pionýrských táborech, ale asi teď není zrovna vhodná chvíle se tím chlubit.

Vysvětlím mu, že německy se nedomluvíme a nabízím angličtinu. Dozvídáme se, že je "very dangerous" tady dnes pobíhat, neboť bude od jedné hodiny na Červené jámě hon . Máme se držet cesty a pokračovat do Nové Vsi. Tam jsem nikdy nebyla, a jak odtud na Pyšnou jinou cestou než touhle zpět fakt nevím. Nabízím myslivci variantu, že budeme pokračovat po modré přes Červenou jámu na Jezeří. Honec zkontroluje čas a řekne, že to by šlo - hon začíná za hodinu, k Jámě to máme něco přes kilometr. Dává nám svolení s tím, že psa nemáme vůbec pouštět. U Červené jámy jsou nachystány stoly, várnice, luxusní auta. My v našich běžeckých hadrech tu vypadáme v danou chvíli kapku nepatřičně. Ne a just ne. Možná mám problém s egem, ale jsem to já, kdo došel po svých. Patřím sem daleko spíše, než lidé, kteří si do lesa zajedou s károu. Jedno, jestli honci či výletníci. Ale zase se tomuhle chlapovi nedá upřít, že se k nám choval velmi slušně a vstřícně.


Následuje dlouhý seběh, okolo Starého Žeberku směrem k Jezeří, který si ale moc neužíváme. Kopec je prudký, šutry skryté v listí, bláto, pohyb dolů není o mnoho rychlejší než nahoru. Navíc si spočítáme, že poběžíme-li k autu přes Jezeří a Drmaly bude celý okruh přes třicet kilometrů, které jsme rozhodně neplánovali. Cílem bylo patnáct maximálně dvacet.

David navrhuje zkusit pro nás dosud neznámou cestu, která ze značené uhýbá doprava. Pokud neskončí někde v pr…, musí spadnout na žlutou za Jezeřím a zkrátíme si trasu o několik kilometrů. Fakt zkratka to je :-). Na dvou kilometrech spadneme o 270(!) výškových metrů, já se pokouším občas o běh, David povícero jde, jsou mu milejší nohy, v tom kamenitém ouvoze, než pár ušetřených vteřin. Ale vyšlo nám to:-)!

Blížíme se k Vysoké Peci, kam jsme ráno nejeli, abychom nemuseli vybíhat ten děsnej krpál. Teď v jeho třech čtvrtinách máme auto. Nejkratší cesta je pochopitelně ta nejprudší. Místo do Pece pokračujeme nahoru po trase letošního jirkovského maratonu. Následuje šest kilometrů po asfaltu, kdy nastoupáme přes čtyři sta metrů. Zkoušel jsem vysvětlovat, že takto strukturovaný trénink je nejefektivnější, ale neuspěl jsemNevinný


Voda k pití došla, zachraňuje nás potok. Stačí mrknout do starších příspěvků, kdy se ještě Gábina zdráhala využívat přírodní zdroje. Vidím, že mé působení padá na úrodnou půdu.

Cesta je opravdu tou nejkratší možnou, ale ne příliš efektivní pro rychlejší běh, poslední kilometr po odbočce z lesácké asfaltky je zase z kopce po ne moc rovné cestě lesem a ztrácíme výšku přes sto metrů.
Nakonec to nebylo ani moc dlouhé, jen 23 kilometrů. Nastoupaných a sestoupaných víc než 700 metrů často v děsném terénu připomínalo cvičení při nějakém bootcampu. Do úplného štěstí nám chyběla už jen plná polní. Průměrným tempem okolo osmi minut na kilometr se tento běh zařadil k našim nejpomalejším vůbec :-)).
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 12Honzade 12Honzade | E-mail | 25. listopadu 2012 v 21:22 | Reagovat

Moc hezky, ze jsi Gabinu presvedcil pro vyuzivani "prirodnich zdroju" :). To by se mi s moji nejmilejsi, s mym jasnym sluneckem... nepovedlo:).
Navic, sam musim podobne zkusenosti zamlcovat.. Tak vsemu zdar! 12:

2 ll ll | 26. listopadu 2012 v 11:25 | Reagovat

Hezkej výběh. člověk se děsí toho co nevidí ale možná zbytečně . Jednou jsme pili z potoka a o par metru výše jsme narazily na zdechlinu přímo v potoce slušně uleželou a taky nám nic nebylo jen ty pocity nic moc :))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama