...aneb ve dvou se to (někdy:-) lépe běží..
                    strasti a slasti páru na trati

Z kopce za sluncem :-)

29. listopadu 2012 v 11:29 | Gábina |  Milý deníčku...
Pátek
23. 11.

Buď se o mne pokouší nějaká ošklivá choroba, nebo jsem prostě jen utahaný. Cítím, že nejlepší, co pro sebe mohu udělat, je zalézt do pelechu a spát a spát a občas si udělat polívčičku jako Karafiátovi Broučci. Tak protentokrát posílám Gábinu do Chomutova samotnou. Objevím z Kunratic novou trasu autem a hned ji vyzkouším. Ze samé radosti si po příjezdu koupím dva svetry. Běhání se odkládá na zítra. Kdo si troufá říci, že pochopil ženský mozek?Nevinný

Sobota
24. 11.

Měsíc do Vánoc. Brzy padne na Krušné Hory sníh a z dlouhých výběhů zbydou jen cesty po silnici. Dávno jsou pryč doby, kdy jsem běhala jen po nich. Pryč jsou i doby, kdy jsem se držela hlavně turistického značení. Stále častěji odbočuji na cesty a stezky, které nejsou ani čárkovaně v mapě. Tuším jen jakým směrem mě dovedou. Pokud z ničeho nic neskončí, obvykle dojdu tam, kam si myslím, že bych se měla trefit. Tomu se asi říká orientační smysl. Nikdy jsem ho moc neměla, ale díky běhání v přírodě v okolí známých míst začínám mít v hlavě podrobnou mapu hor nad Chomutovem. V mapě se postupně propojují neznámá místa s těmi známými. Kartografku Gábinku musím pochválit.Já sice zhruba většinou vím, odkud jsme přišli a kam směřujeme, ale po dvaceti kilácích pro mne mapa ztrácí význam. Jak mozku chybí cukry, tak se prostě na mapě nedokážu najít, ani když přesně vím, kde právě jsem.

Na dnešek jsem si naplánovala spojit mou Šebestiánskou část hor s Jezerskou částí. Dříve jsme buď běželi směr Hora sv. Šebestiána či Kalek, nebo z Vysoké Pece směr Lesná nebo Jezeří. Večer jsem si v papírové mapě propojila Kalek, Lesnou, Boleboř a Hrádečnou do jedné trasy. Dnes si ji proběhnu. Připadá mi, že vzdálenost mezi jednotlivými místy je neuvěřitelně krátká. Tyhle orientační záblesky miluju. Když stojím na kopci a přesně vím, že ob jedno údolí dál vede cesta z "A" do "B" a o kousek dál, kde je odbočka na "C" najdu studánku. Co člověk zná, naučí se snadněji mít rád.

7:00 - vstávat a cvičit. Nasnídat, obléci všechny funkční hadříky, najíst se, kafe, do báglíku mapu, miňonky, pití, mobil a vyrazit se psem v postroji na autobus. Těším se jak malý dítě. Vyjedu nahoru na Kalek a pak přes Lesnou mě čeká více než dvacetikilometrový seběh. Podle yr.no má občas vysvitnout i sluníčko a teplota má být okolo sedmi stupňů.


Na stanici to máme asi dva kilometry, ale neběžím, psa vedu přes město rychlou chůzí. Nechce se mi tu pobíhat a přijít do autobusu zpocená. Na Kalku si vyfotím kostelíček a vydávám se s Gandalfem do prudkého kopce směr Lesná. Pravda, takhle jsem si ten seběh z hor nepředstavovala. Na prvním kiláku jsme nastoupali přes devadesát metrů. Ale tempo okolo sedmi minut je přijatelné :-). Gandalf táhne jako o život a alespoň vybije svou přemíru energie hned na začátku. Jsem si myslela. Nevybije. Celou cestu je nuvěřitelně akční.
Asi po čtyřech kilometrech křižujeme modrou, na Lesnou je to od rozcestí něco okolo šesti kilometrů. Pořád stoupáme. Lesná
je nejvyšším bodem. Lesnou se většinou snažíme mít co nejrychleji za sebou, nechce se nám do civilizace, kterou zde představuje horská bouda, parkoviště a pár aut, navíc tady úplně pokaždé docela dost fouká. Na druhou stranu, už jsme tu jednou docela dobře pojedli a víme, že kdyby něco, máme tu záchytný bod.
Poprvé v životě probíhám Rudolicemi v Horách. Obloha je ocelově šedivá a místy probleskuje sluníčko na staré kamenné chalupy a hospodářská stavení a kostelík v povzdálí. Mám pocit, že jsem se ocitla v jiném světě. V jiné době. Jedna z mála vsí, která tu zůstala nezmodernizovaná a přitom nezanikla. Domy nespadly ani je lidé nerozebrali. Nebýt venku aut a traktorů a nových oken či dveři na staveních, mám pocit, že letopočet je 1912 a ne 2012. Chvíli se zastavím a nevěřícně koukám na místo, které vidím poprvé a které je od Lesné vzdálené sotva dva kilometry..., a mě tam nevezmePlačící

Cesta na Lesnou po silničce je nejblátivějším úsekem dnešní trasy. Okolo se staví plynovod a to co se tu děje mi vhání slzy do očí. Vykácený ohromný pás lesa rozježděný těžkou technikou. Chápu, že plyn z Německa potřebujeme, ale nevím, proč stavba vypadá jako budoucí ohromný ski-areál. Sluníčko probleskuje víc a víc a já se psem dobíhám k hotýlku, za kterým mám v plánu zabočit po červené na Svahovou. Když ale vidím další oraniště pro plynovod, rychle měním plán a po zelené klesnáme na Pyšnou, tam se pak rozhodnu kudy dál. Gandalfa pouštím ze šňůry. Tří kilometrový seběh je dost prudký, kamenitý. Vlhké kameny posypané listím kloužou, tak nechci riskovat nějaké kotrmelce z kopce. Brzy se ocitáme na stejné sjezdovce jako před čtrnácti dny, ale o cestu výš.

Koukám do mapy. Když nepoběžíme po silnici, ale dáme se do lesa doprava, doběhneme do Boleboře, kam jsem chtěla původně běžet ze Svahové. Cesta je zase kulantně řečeno "dost neudržovaná". Nejprve vede po vrstevnici, pak prudce z kopce přes potok, který je zařízlý v údolí, a pak - krpál nahoru. Gandalf má ale radost, že ho neokřikuju "Opatrně!" nebo "Pomalu!" jako když sbíháme a radostně mě táhne do kopce.Tyhle výkřiky se stejně naprosto míjí účinkem a Gandalf si prostě dělá, co sám uzná za vhodné. Když se to někdy náhodou kryje s pokyny jeho paní a velitelky, je pak prohlášen za "móóc hóódného pejska". Jediné, co ho rozhodí, je několik krav u ohradníku. Zaštěká na ně a chtěl by se s nimi honit. Což nejde jednak kvůli šňůře, na které je upoután, jednak krávy na něj zírají a nemají k podobným hrátkám pražádnou chuť.

Orasín. Tam to bylo z Boleboře necelé tři kilometry po silnici. Do Květnova se mi po silnici ale nechce a tak zabočujeme do leva ze silnice téměř kolmo vzhůru po něčem, co kdysi možná byla cesta. Tady na chvíli přecházím do chůze abych se nepřizabila o kořeny, pařezy, balvany. Gandalf to nechce chápat. Do kopce přece může tahat vždycky?! Ta panička je fakt nemožná... Když se vyštracháme přes hřeben toho kopce objeví se normální cesta, po které jsme už jednou z Květnova běželi. Rozbíháme se docela rychle. Zjišťuju, že jsem někde ztratila pamlskovník, tak Gandalfovi nemůžu dát odměnu za trpělivost se mnou :-). Dám mu alespoň jednu z miňonek, které do sebe láduju. Krosneme v záři slunce, které vidím po mnoha dnech celé, cestu z Blatna a pokračujeme přes táhlou pastvinu po luxusní polňačce. V létě jsou tu všude ohradníky nabité elektrikou a stohlavá stáda krav. V zimě závěje sněhu. Teď ale ohradníky i krávy zazimovali a je jedna z mála příležitostí cestu využít a a víc než tři kilometry se vyhnout hlavní silnici.


Stále ještě po pastvině obíháme Hrádečnou. Zastavuju a telefonuju dceři instrukce, jak má začít připravovat oběd. Bára mi sděluje, že přijede můj bratr s dítětem a půjdou do zooparku, jestli prý půjdu také. Rychle měním plán na prodloužení trasy a dávám se nejkratší cestou domů. Největší chyba dnešního výletu... Za sebou zatím mámě něco okolo třiadvaceti kilometrů.

Byl to mžik, kdy jsem pár desítek metrů před námi v aleji, která lemuje pastvinu, zahlédla jednoho, dva, tři německé ovčáky. Gandalfovi dávám povel sedni a oba ztuhneme jak sfingy. V další vteřině se s vrčením a štěkotem přiženou dva ze psů. Skočí na Gandalfa a začnou ho valchovat v blátě. Mě si nevšímají. Normálně bych Gandalfa pustila ze šňůry, s jedním psem by to bylo fifty-fifty a v podobných situacích se sám útočníka zbaví. Ale teď? Smečka vlčáků si ho prchajícího nadežene a pokud by ho jako kořist chytili, byl by Gandalf na maděru a neměl šanci. Stojím a ječím na majitele, ať si odvolá ty psy. Psi na odvolání nijak nereagují. Chlap dobíhá k nám a nejaktivnější bestii odtáhne za srst (vlčáci nemají ani obojky). Ve vteřině je tu druhý chlapík (asi syn) a chytí druhého zuřivce. Třetí pes je docela v klidu, dojde ke Gandalfovi, jen ho očuchá a kouká. Zkontroluju Gándímu srst, krev nikde necrčí, něco zamumlám k omlouvajícímu se vesničanovi a pokračujeme domů. To vše se odehraje asi během minuty. Z radostné nálady předchozích hodin mnoho nezbývá, klepu se a myslím na to, co všechno se mohlo stát.

Zbylé čtyři kilometry z kopce domů jen lehce doklušeme. Náladu mi zlepší až odpolední návštěva zooparku s malou neteří.

Neděle 25.11.
Vstávám poněkud ztěžka. Hrozně moc bolí holeně a stehna nad koleny. Co to sakra je?? Včera jsme běželi "jen" něco okolo sedmadvaceti kilometrů, více méně z kopce... Pět set padesát nastoupaných metrů přes devět set sestoupaných. No jasně. Běh z kopce se psem na pružném laně připevněném v pase. Opakované dupání na paty a přibržďování při delším seběhu. Pohyb, který při běžném běhu neděláte. Namohla jsem si svaly, o kterých jindy netuším, že je vůbec mám :-). Nemůžu chodit z kopce ani ze schodů. Tenhle stav trvá celé dva dny. Ani po dvaadevadesáti kilometrech ani po horském maratonu mě ty zatracený nohy takhle nebolely. Při běhání se mám stále co učit - z kopce se psem nebrzdit :-))!
Doufám, že se mi co nejdříva podaří Gábinu přemluvit a ještě než napadne, zopakujeme si tuhle trasu společně. Zatím ale ještě pořád nadává, že ji ty natlučené nohy bolí, a to už je čtvrtek.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 blažena blažena | Web | 29. listopadu 2012 v 11:40 | Reagovat

Toho lesa je mi taky líto! :-(

2 Renča Renča | 29. listopadu 2012 v 22:03 | Reagovat

Ještě že se nic horšího nestalo. Z volně pobíhajících psů v lese mám po pár špatných zážitcích hrůzu. Tak ať přestanou brzy bolet nohy :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama