...aneb ve dvou se to (někdy:-) lépe běží..
                    strasti a slasti páru na trati

Únor 2013

Pěšmo i běžmo II.

18. února 2013 v 18:51 | Gábina a dav |  Běželi jsme


Neděle 10.2.
K proběhnutí to dnes neláká, teploty mírně pod nulou, venku šedo. Ale Josek dnes odjíždí, tak je nám líto proflákat den. Co se týká možné trasy, sázíme na jistotu a vyrážíme autem do Bezručák, přeci jen je neděle, tak vyjíždíme nahoru k Prvnímu mlýnu, abychom se vyhnuli návalu víkendových běžkařů. Báli jsme se zbytečně, nikde ani noha. Abychom se zahřáli, rozbíháme se nahoru proti pruodu Chomutovky. V plánu máme tak maximálně 12-15 kiláků. Dole v údolí je vhko a lezavo. Rozbíhám se pomalu a supím jako stará lokomotiva.


Sněhu zatím sotva poprašek, ale jak budeme stoupat, rychle bude přibývat, nejprve po kotníky, pak i nad ně.
Mineme Třetí mlýn a pořád mírně nahoru. Gábina zapřáhla Gandalfa a trochu mi i s Joskem poodběhli. Konec hrdinství :-), plápolala jsem za chlapama jak fanglička, s Gandalfem hravě stačím i Joskovi. Gandího to evidentně baví a přidává, chtěl by se dostat do čela. Boře se lepí sníh do pacek, tak ji šetřím, ale ona se nedá a neustále pendluje mezi mnou a přední skupinkou. Naběhá tak o moc kilometrů navíc, ale zdá se se svou rolí ovčáského psa, který udržuje kontakt mezi svými ovečkami, docela spokojena.Já si držím své tempo, je přeci jen chladno a nechci se zapotit a pak mrznout.


Dorazili jsme k naší obvyklé občerstvovačce. I přes zimu je potřeba se napít, ledový vzduch vysušuje snad více než letní parna. V zimě mám na pivo daleko větší chuť než v létě. Pomalu cucáme ledovou vodu. Josek by už chtěl otočit, máme to zpátky k autu 7,5 kilometru, planové denní penzum bychom tím pádem splnili více než poctivě. Josek prohlašuje, že se najedl na deset kilometrů a nejeví známky nadšení pro pokračování. Mně je to jedno, s Gandalfem klidně na Everest.


Nechce se mi ještě zpátky, čas máme, unavený nejsem. Gábina je neutrání, Josek trochu brblá, ale podaří se mi je přesvědčit. Rozdělíme si tyčku, psi si už stačili vykousat led z pacek, a stoupáme dál.


Je tu už regulérní běžkařská stopa, nechce se nám ji ničit, stačí, když ji občas přeběhnou psi. Šlapeme spořádaně vedle, ale vyšlapaný chodníček je úzký, klademe nohy do jedné šňůrky za sebou jak modelky na předváděcím molu. V tom hlubokém sněhu se uzoučkým průšlapem se psem běží dost blbě, tak mu dávám svobodu a dál už klušu čistě za své. Josífek opět navrhuje, že by to otočil, já zatvrzele houknu: "Když už jsme se dohrabali až sem, doběhneme ten kilometr až na Šebík."


Nechtěl jsem o tom předem mluvit, abych to nezakřiknul, ale doufal jsem, že by nahoře mohlo být slunko. Skutečnost předčila očekávání. Vídím Joska s Gábinou kus přede mnou vbíhat do světla, pak i moje oči oslní sluníčko. Paráda! Klidně si je nechám ještě odběhnout a zkouším zachytit něco z té nádhery. Oči si ještě nezvykly, na matnici foťáku nevidět, práskám to jen tak naslepo a tiše doufám, že něco vyleze. Vybíháme s Joskem nad zbytky starého železniční mostu dávno zaniklé trati na Marinberg a před námi se rozprostírá sněhové království. Ač je to do kopce a hlubokým sněhem přidáváme, jako magnet nás táhne sluníčko k ceduli s nápisem obce.


Šebík je tímto dobyt, vlastně si uvědomuji, že takhle jsme ještě nikdy neběželi, buď jsme sbíhali dolů, nebo cestou vzhůru za Tišinou odbočili na Nový dům. Já tudy nahoru mnohokrát jela jako cyklista a před loni běžela nahoru s kamarádkou Jarmilou, která jela na kole, to bylo docela výživné :-). Pravda, trať je to takhle nudná, obrátková, ale počasí jí dnes dává smysl. Ještě pár teplých paprsků na prohříáí, k tomu perníček od Gábiny rozdělený na tři pidikousky.
Z těch pak dále oddělený desátek pro psy, je toho akorát aby to zasvinilo zuby. Otáčíme a mažeme dolů. Svačínku jsem si vzala, neměla sílu se nerozdělit, málo se před tím nasnídala a dole to pak shledala.


Fotím jako by to mělo být naposledy. Ti dva mi zase poutekli, ale nevadí, aspoň bude co dohánět a také doma co mazatUsmívající se. Pádíme s Joskem dolů hlubokým sněhem první kilometr okolo pěti minut. Smějeme se od ucha k uchu. Před námi se zjevuje pán se zrcadlovkou, který v podřepu fotí naše rozesmáté postavičky proti slunci. Skvělý pocit mírně ochladí až studený závan úzkého údolí o kus níž.


Jsme už skoro dole u ledopádu, když mi začíná kručet. Koukám na Gábinu a mám pocit, že jí také trochu dochází. Mám hlad ne jako vlk, ale jako mravkolev Ťutínek. Sežrala bych hrábě. Zatímco my s Joskem valíme dolů na volnoběh, ona zjevně nějaké to usilí vynakládá. Zvolníme, není kam spěchat, však nahoru jsme stoupali tempem 7:30min/km, tak na co si tu hrajem. Dojedeme to pěkně pomaloučku na tuky.


A už je tu sněhulák nad Třetím mlýnem. Tady se směrem nahoru údolí větví do třech směrů: Nahoru na Šebestiána, vlevo na Křímov, vpravo na Kameničku. My přibíháme odprostředka. K autu to máme dva kiláčky a celé to už bude po tvrdém. Chtělo by se zpomalit, ale už se do nás dává zima. Sluníčko nahoře jako by skoro nebylo. Tady v údolí je v zimě skoro pořád stín. Psi už tuší konec, přestali pro jednou dělat blbiny a zrychlují. Držíme se jim za patami. Dvacka dnes nakonec padne a ani to moc nebolelo. Nevinný U Prvního mlýna vbíhám k překvapení chlapů místo do auta do hospody, kdy do sebe v mžiku naliju colu a koupím pro jistotu tři tatranky, jsem lakomá, abych se o tu svou zas nemusela dělit :-). Celý nákup trvá tak třicet vteřin. S plným žaludkem nastartuji a pomalu projíždíme prosvětleným údolím domů,

Pěšmo i běžmo I.

15. února 2013 v 17:29 | Gábina a dav |  Běželi jsme
sobota 9.2.
Jednou z mála výhod učitelského povolání jsou prázdniny. Gábina má jarňáky, proto jsme se rozhodli uspořádat malou společnou procházku i s Bárou a Joskem. Pochopitelně psy nemůžeme nechat doma. Hned ráno vyrážíme autobudem nahoru na Kalek.


První stoupání z Kálku po magistrále, sněhu o poznání více, než dole v Chomutově. Gandalf táhne nahoru jako o život, Boru nechávám se flákat, ještě nás pár kilometrů čeká:-). Bára je jak na vleku, Gandalf je povahou saňový pes.


Malebný kálecký kostelíček, nemůžu se toho pohledu nabažit, fotím ho kdykoli jdeme kolem.


Pořád po magistrále kolem Volárenského rybníka, do údolí Telčského potoka a dále na Rudolice.
Po půl hodině se vyklube sluníčko a to nás pak provází skoro celou cestu.
Cestou jsme potkali dva běžkaře, lesácké auto a párek krkavců.


Kostelíček v Rudolicích jsme jen minuli. Kolik lidí ho asi v minulosti navštěvovalo?
Cestou na Lesnou jsme se chystali odlovit kešku, dostali jsme se necelých dvě stě metrů od ní, dál nás ale sníh nepustil. Psům ale závěje nevadí, Gandalf se v nich pohubuje stylem "delfín skákavý"


Po silničce dojdeme na Lesnou, dáme polívku. Za chvíli tu startují závody spřežení, koukneme na konkurenci, necháme změřit Gandalfa na nový postroj a utíkáme z toho mumraje dolů. Mírně zakufrujeme než se dáme po zelené na Pyšnou. Příjemným překvapením je krásně urolbovaná cesta. Kousek pod Pyšnou dojdeme do údolí Nivského potoka, kde bohužel přejdeme kvůli sněhu další kešku.


Cesta už skoro nepřetržitě klesá až na Drmaly, pak do Jirkova. Sluníčko, idylka a romantika:-) Celkem jsme ušli 28 km. Psi doma na půl hodiny lehli a pak začali zase otravovat. Tak jsme jim něco nachystali i na další den.


Bez mapy...

6. února 2013 v 18:12 | Gábina |  Milý deníčku...
Poslední lednový týden 2013

Už třetí týden s běháním žádná sláva. Chřipku vystřídala bolavá dáseň. Po té, co zubařka vypáčila kořeny ulomené čtyřky, následovaly dva týdny cukání a tepání vlevo nahoře, které sice zahnal jeden růžový prášek, ale rychlá chůze či běh byly vždy doprovázeny stupňující se nepohodou v ústech.

31. 1. čtvrtek

Se psem se proběhnu šest kilometrů po Kunratickém lese. Nic moc pocit, ale je alespoň chvíli sluníčko a Gandalf si to užívá. Já doma spolknu brufen.

1. 2. pátek

Děti mají den prázdnin, my kantoři do tří školení. Naše nadšení po předchozích dnech porad, zápisů do prvních tříd, písemek a přípravy vysvědčení nezná mezí. Jsme tak šťastni :-)! V půl čtvrté dorážím domů, strhám ze sebe civil a během pěti minut vybíhám, opět se psem, do lesa. Tentokrát běžím mírně rychleji, kupodivu díra po zubu bolí jen malou chvilku a vše se samo zklidní.

2. 2. sobota

Po malém nedorozumění s Davidem ohledně plánované celodenní vycházky, kdy toho mizeru už nechci do smrti vidět, se naštvu, naložím po desáté dopoledne psa do auta a jedu do Chomutova s plánem vyběhnout si někam daleko do hor. Po dojezdu k dceři Báře zhltnu jednu housku, do batůžku nacpu náhradní větrovku, foťák, lahev s vodou, mobil, dvě tyčky a gel. Myslím si, že tam dávám i mapu, ta ovšem zůstává v pokoji na stolku.

Svítí sluníčko a do toho posněhává. Ve Vysoké Peci zaparkuju tradičně u koupaliště a vyrazíme s Gandalfem spodní cestou směrem k Jezeří. Sníh tu není, za to bláta požehnaně. Během chvíle je Gandalf jako prase.


Běží se dobře. Po bolení zubu zatím ani památka. Plánuju si okolo patnácti kilometrů. Nejprve uvažuji o trase po modré, ale vzhledem k rozbahněnosti cest se ještě před Jezeřím rozhodnu pro původní trasu jirkovského maratonu po zelené směrem k Dřevařskému rybníku. Za druhou zatáčkou nad Jezeřím mě čeká šok. Těžká technika, obrovská polena a místo desítek vzrostlých buků skoro holý svah... Zastavuju a fotím tu paseku, sním si malou tyčku.


Za několika dalšími zákrutami cesty začíná sněhová linie - během pár set metrů je z jemného poprašku víc než deseticentimetrová vrstva. Abych si zaběhla pěkný okruh, tak bych měla někde ze zelené odbočit doleva. Hrabu v batůžku, ale mapa nikde. No, co. Tady to přeci znám, nějak zelenou a modrou propojím, myslím si sebejistě, a nedělám si už dále s mapou starosti.


Na první větší křižovatce, zabočím ve stopách lesáckého auta doleva a přede mnou se rozkrývá lesní pohádka. Pořád mírně stoupáme, podél cesty se třpytí zasněžené stromky jako o Vánocích, směrem na jih modrá obloha s bílými beránky a probleskujícím sluncem, na severu temné mraky, vše propojeno zvláštním až tajemným světlem.


Z kochání mě probere prudká změna sklonu cesty, která začíná prudce padat zpět do údolí. Kdepak z kopce, musím držet směr nahoru, abych narazila na modrou. Prudce zabočím vpravo po cestě, po které šel v posledních dnech jen jelen. Vybírám dobře kam šlapu, protože pod nadýchaným čerstvým sněhem křupe led, pod kterým vesele proudí voda z tání předchozích dní. Když sebou lupnu na zadek, naštěstí mimo cestu a vodu, raději pečlivě uklízím foťák do báglíku.


To je nádhera, říkám si. Vyruší nás dusot a pár desítek metrů před námi cestu přeběhne stádo jelenů. Gandalf je tak udivený, že za nimi ani nemá snahu běžet a poslušně mi capká u nohy. Nádhera končí u krmelce. Za ním se dá cesta pod sněhem už jen velmi matně tušit. Přeci se nevrátím po vlastních stopách zpátky...


Chvíli klušu hlubokým sněhem, brzy ale přejdu do chůze. Je to tu všude podmáčené, mezi nadýchanými čepicemi sněhu na trsech trávy probleskují louže vody. Kličkuju mezi břízkama a mokřinama a začínám tušit zradu. Obloha už nevypadá vůbec vlídně. Je šedivá a budí dojem, že každou chvilku pukne. Dvakrát měním mírně směr a pořád se snažím, abychom šli do kopečka. Tohle motání trvá asi deset minut. Uvědomuju si, že nevím, kde vlastně jsem. K modré mi zřejmě chybělo oběhnout ještě kus kopce a dostat se do druhého údolí. Teď to ale už nebudu řešit. Začíná fučet a hustě sněžit. Vzpomínám na kříž, který stojí kousek odtud na památku dětem, které umrzly ve vánici. Snad mně ho nebude také třeba...

Podlezu za Gandalfem spadlou břízu a skoro po čtyřech postupuju do kopečka. Gandalf poodběhne dopředu a sedne si. Je na cestě! Zavolám ho, připnu se a zbaběle si nechám do toho krpálu pomoci. Na lesní silničce se dáme doleva. Sluníčko je schované. Po tom kufrování přes rašeliniště příliš netuším jakým směrem běžím. Sníh a vítr mi oplácávají obličej. Počítám že do tmy zbývá něco kolem hodiny...

Kašlu na to jestli najdu modrou nebo ne. Jakmile povede cesta z kopce, dám se po ní. Bohužel luxus lesní silnice nám dlouho nevydrží. Z kopce vede pouze lesní dosti úděsná cesta, ale zaplať Pán Bůh za ní. Chumelenice přestává a někde v dáli kdesi napravo za mnou lze tušit zapadající slunce. Směr máme dolů k dolu. Ve chvíli, kdy pípne čtrnáctý kilometr, ocitáme se na zelené nad Jezeřím. Šest kilometrů kufrování. Dalších sedm zbývá k autu.


Nikdy jsem neviděla Jezeří i s dolem pod ním tak ráda jako teď. Mám hlad. Shltnu ještě druhou tyčku. Běh teď nic moc. Ač je to povětšinou z kopce, nohy mám jak z olova a běžím pomalu jak šnek. Do Pece dobíhám skoro za tmy. Je mi divně. V nohách půlmaraton, nastoupáno a naklesáno sedm set metrů, sníh, voda, bláto. Uvědomuju si, že mám pořádný hlad. Jasně, ráno jeden chleba, v poledne houska a pak dvě malé musli tyčky. Jedlík jako já potřebuje víc. V autě zhltnu gel a za opětovného sněžení se vracím k Chomutovu.

Rekonstrukce cesty na mapách cz. K modré chyběl jen fous. Mapa běhu z Garmina.

Až doma, když si proklikám mapu, zjišťuji, že k modré bych doběhla po té luxusní silničce, co našel pes. Pár set metrů do mírného kopečka a pak z kopce přes Terezinu vyhlídku až do Pece. Bylo by to těch plánovaných patnáct kilometrů :-). Tak někdy příště. Až sleze sníh. Příště to zvládnem určitě znovu bez mapy :-) i s Davidem, kterého jsem omilostnila hned po tom bláznivém proběhnutí.