...aneb ve dvou se to (někdy:-) lépe běží..
                    strasti a slasti páru na trati

Bez mapy...

6. února 2013 v 18:12 | Gábina |  Milý deníčku...
Poslední lednový týden 2013

Už třetí týden s běháním žádná sláva. Chřipku vystřídala bolavá dáseň. Po té, co zubařka vypáčila kořeny ulomené čtyřky, následovaly dva týdny cukání a tepání vlevo nahoře, které sice zahnal jeden růžový prášek, ale rychlá chůze či běh byly vždy doprovázeny stupňující se nepohodou v ústech.

31. 1. čtvrtek

Se psem se proběhnu šest kilometrů po Kunratickém lese. Nic moc pocit, ale je alespoň chvíli sluníčko a Gandalf si to užívá. Já doma spolknu brufen.

1. 2. pátek

Děti mají den prázdnin, my kantoři do tří školení. Naše nadšení po předchozích dnech porad, zápisů do prvních tříd, písemek a přípravy vysvědčení nezná mezí. Jsme tak šťastni :-)! V půl čtvrté dorážím domů, strhám ze sebe civil a během pěti minut vybíhám, opět se psem, do lesa. Tentokrát běžím mírně rychleji, kupodivu díra po zubu bolí jen malou chvilku a vše se samo zklidní.

2. 2. sobota

Po malém nedorozumění s Davidem ohledně plánované celodenní vycházky, kdy toho mizeru už nechci do smrti vidět, se naštvu, naložím po desáté dopoledne psa do auta a jedu do Chomutova s plánem vyběhnout si někam daleko do hor. Po dojezdu k dceři Báře zhltnu jednu housku, do batůžku nacpu náhradní větrovku, foťák, lahev s vodou, mobil, dvě tyčky a gel. Myslím si, že tam dávám i mapu, ta ovšem zůstává v pokoji na stolku.

Svítí sluníčko a do toho posněhává. Ve Vysoké Peci zaparkuju tradičně u koupaliště a vyrazíme s Gandalfem spodní cestou směrem k Jezeří. Sníh tu není, za to bláta požehnaně. Během chvíle je Gandalf jako prase.


Běží se dobře. Po bolení zubu zatím ani památka. Plánuju si okolo patnácti kilometrů. Nejprve uvažuji o trase po modré, ale vzhledem k rozbahněnosti cest se ještě před Jezeřím rozhodnu pro původní trasu jirkovského maratonu po zelené směrem k Dřevařskému rybníku. Za druhou zatáčkou nad Jezeřím mě čeká šok. Těžká technika, obrovská polena a místo desítek vzrostlých buků skoro holý svah... Zastavuju a fotím tu paseku, sním si malou tyčku.


Za několika dalšími zákrutami cesty začíná sněhová linie - během pár set metrů je z jemného poprašku víc než deseticentimetrová vrstva. Abych si zaběhla pěkný okruh, tak bych měla někde ze zelené odbočit doleva. Hrabu v batůžku, ale mapa nikde. No, co. Tady to přeci znám, nějak zelenou a modrou propojím, myslím si sebejistě, a nedělám si už dále s mapou starosti.


Na první větší křižovatce, zabočím ve stopách lesáckého auta doleva a přede mnou se rozkrývá lesní pohádka. Pořád mírně stoupáme, podél cesty se třpytí zasněžené stromky jako o Vánocích, směrem na jih modrá obloha s bílými beránky a probleskujícím sluncem, na severu temné mraky, vše propojeno zvláštním až tajemným světlem.


Z kochání mě probere prudká změna sklonu cesty, která začíná prudce padat zpět do údolí. Kdepak z kopce, musím držet směr nahoru, abych narazila na modrou. Prudce zabočím vpravo po cestě, po které šel v posledních dnech jen jelen. Vybírám dobře kam šlapu, protože pod nadýchaným čerstvým sněhem křupe led, pod kterým vesele proudí voda z tání předchozích dní. Když sebou lupnu na zadek, naštěstí mimo cestu a vodu, raději pečlivě uklízím foťák do báglíku.


To je nádhera, říkám si. Vyruší nás dusot a pár desítek metrů před námi cestu přeběhne stádo jelenů. Gandalf je tak udivený, že za nimi ani nemá snahu běžet a poslušně mi capká u nohy. Nádhera končí u krmelce. Za ním se dá cesta pod sněhem už jen velmi matně tušit. Přeci se nevrátím po vlastních stopách zpátky...


Chvíli klušu hlubokým sněhem, brzy ale přejdu do chůze. Je to tu všude podmáčené, mezi nadýchanými čepicemi sněhu na trsech trávy probleskují louže vody. Kličkuju mezi břízkama a mokřinama a začínám tušit zradu. Obloha už nevypadá vůbec vlídně. Je šedivá a budí dojem, že každou chvilku pukne. Dvakrát měním mírně směr a pořád se snažím, abychom šli do kopečka. Tohle motání trvá asi deset minut. Uvědomuju si, že nevím, kde vlastně jsem. K modré mi zřejmě chybělo oběhnout ještě kus kopce a dostat se do druhého údolí. Teď to ale už nebudu řešit. Začíná fučet a hustě sněžit. Vzpomínám na kříž, který stojí kousek odtud na památku dětem, které umrzly ve vánici. Snad mně ho nebude také třeba...

Podlezu za Gandalfem spadlou břízu a skoro po čtyřech postupuju do kopečka. Gandalf poodběhne dopředu a sedne si. Je na cestě! Zavolám ho, připnu se a zbaběle si nechám do toho krpálu pomoci. Na lesní silničce se dáme doleva. Sluníčko je schované. Po tom kufrování přes rašeliniště příliš netuším jakým směrem běžím. Sníh a vítr mi oplácávají obličej. Počítám že do tmy zbývá něco kolem hodiny...

Kašlu na to jestli najdu modrou nebo ne. Jakmile povede cesta z kopce, dám se po ní. Bohužel luxus lesní silnice nám dlouho nevydrží. Z kopce vede pouze lesní dosti úděsná cesta, ale zaplať Pán Bůh za ní. Chumelenice přestává a někde v dáli kdesi napravo za mnou lze tušit zapadající slunce. Směr máme dolů k dolu. Ve chvíli, kdy pípne čtrnáctý kilometr, ocitáme se na zelené nad Jezeřím. Šest kilometrů kufrování. Dalších sedm zbývá k autu.


Nikdy jsem neviděla Jezeří i s dolem pod ním tak ráda jako teď. Mám hlad. Shltnu ještě druhou tyčku. Běh teď nic moc. Ač je to povětšinou z kopce, nohy mám jak z olova a běžím pomalu jak šnek. Do Pece dobíhám skoro za tmy. Je mi divně. V nohách půlmaraton, nastoupáno a naklesáno sedm set metrů, sníh, voda, bláto. Uvědomuju si, že mám pořádný hlad. Jasně, ráno jeden chleba, v poledne houska a pak dvě malé musli tyčky. Jedlík jako já potřebuje víc. V autě zhltnu gel a za opětovného sněžení se vracím k Chomutovu.

Rekonstrukce cesty na mapách cz. K modré chyběl jen fous. Mapa běhu z Garmina.

Až doma, když si proklikám mapu, zjišťuji, že k modré bych doběhla po té luxusní silničce, co našel pes. Pár set metrů do mírného kopečka a pak z kopce přes Terezinu vyhlídku až do Pece. Bylo by to těch plánovaných patnáct kilometrů :-). Tak někdy příště. Až sleze sníh. Příště to zvládnem určitě znovu bez mapy :-) i s Davidem, kterého jsem omilostnila hned po tom bláznivém proběhnutí.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Vl001 Vl001 | 6. února 2013 v 18:59 | Reagovat

Není na omilostnění moc brzo? Je to jen chlap! :) Hezké fotky.

2 12Honzade 12Honzade | E-mail | 7. února 2013 v 11:56 | Reagovat

Statecne bloudit? Ses moc dobra, mas muj obdiv... nakonec jsi poctive dobloudila zpet a to se pocita dvakrat..:)
Tradicne moc hezky fotky -- uplna pohadka.. At se dari! 12:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama