...aneb ve dvou se to (někdy:-) lépe běží..
                    strasti a slasti páru na trati

Pěšmo i běžmo II.

18. února 2013 v 18:51 | Gábina a dav |  Běželi jsme


Neděle 10.2.
K proběhnutí to dnes neláká, teploty mírně pod nulou, venku šedo. Ale Josek dnes odjíždí, tak je nám líto proflákat den. Co se týká možné trasy, sázíme na jistotu a vyrážíme autem do Bezručák, přeci jen je neděle, tak vyjíždíme nahoru k Prvnímu mlýnu, abychom se vyhnuli návalu víkendových běžkařů. Báli jsme se zbytečně, nikde ani noha. Abychom se zahřáli, rozbíháme se nahoru proti pruodu Chomutovky. V plánu máme tak maximálně 12-15 kiláků. Dole v údolí je vhko a lezavo. Rozbíhám se pomalu a supím jako stará lokomotiva.


Sněhu zatím sotva poprašek, ale jak budeme stoupat, rychle bude přibývat, nejprve po kotníky, pak i nad ně.
Mineme Třetí mlýn a pořád mírně nahoru. Gábina zapřáhla Gandalfa a trochu mi i s Joskem poodběhli. Konec hrdinství :-), plápolala jsem za chlapama jak fanglička, s Gandalfem hravě stačím i Joskovi. Gandího to evidentně baví a přidává, chtěl by se dostat do čela. Boře se lepí sníh do pacek, tak ji šetřím, ale ona se nedá a neustále pendluje mezi mnou a přední skupinkou. Naběhá tak o moc kilometrů navíc, ale zdá se se svou rolí ovčáského psa, který udržuje kontakt mezi svými ovečkami, docela spokojena.Já si držím své tempo, je přeci jen chladno a nechci se zapotit a pak mrznout.


Dorazili jsme k naší obvyklé občerstvovačce. I přes zimu je potřeba se napít, ledový vzduch vysušuje snad více než letní parna. V zimě mám na pivo daleko větší chuť než v létě. Pomalu cucáme ledovou vodu. Josek by už chtěl otočit, máme to zpátky k autu 7,5 kilometru, planové denní penzum bychom tím pádem splnili více než poctivě. Josek prohlašuje, že se najedl na deset kilometrů a nejeví známky nadšení pro pokračování. Mně je to jedno, s Gandalfem klidně na Everest.


Nechce se mi ještě zpátky, čas máme, unavený nejsem. Gábina je neutrání, Josek trochu brblá, ale podaří se mi je přesvědčit. Rozdělíme si tyčku, psi si už stačili vykousat led z pacek, a stoupáme dál.


Je tu už regulérní běžkařská stopa, nechce se nám ji ničit, stačí, když ji občas přeběhnou psi. Šlapeme spořádaně vedle, ale vyšlapaný chodníček je úzký, klademe nohy do jedné šňůrky za sebou jak modelky na předváděcím molu. V tom hlubokém sněhu se uzoučkým průšlapem se psem běží dost blbě, tak mu dávám svobodu a dál už klušu čistě za své. Josífek opět navrhuje, že by to otočil, já zatvrzele houknu: "Když už jsme se dohrabali až sem, doběhneme ten kilometr až na Šebík."


Nechtěl jsem o tom předem mluvit, abych to nezakřiknul, ale doufal jsem, že by nahoře mohlo být slunko. Skutečnost předčila očekávání. Vídím Joska s Gábinou kus přede mnou vbíhat do světla, pak i moje oči oslní sluníčko. Paráda! Klidně si je nechám ještě odběhnout a zkouším zachytit něco z té nádhery. Oči si ještě nezvykly, na matnici foťáku nevidět, práskám to jen tak naslepo a tiše doufám, že něco vyleze. Vybíháme s Joskem nad zbytky starého železniční mostu dávno zaniklé trati na Marinberg a před námi se rozprostírá sněhové království. Ač je to do kopce a hlubokým sněhem přidáváme, jako magnet nás táhne sluníčko k ceduli s nápisem obce.


Šebík je tímto dobyt, vlastně si uvědomuji, že takhle jsme ještě nikdy neběželi, buď jsme sbíhali dolů, nebo cestou vzhůru za Tišinou odbočili na Nový dům. Já tudy nahoru mnohokrát jela jako cyklista a před loni běžela nahoru s kamarádkou Jarmilou, která jela na kole, to bylo docela výživné :-). Pravda, trať je to takhle nudná, obrátková, ale počasí jí dnes dává smysl. Ještě pár teplých paprsků na prohříáí, k tomu perníček od Gábiny rozdělený na tři pidikousky.
Z těch pak dále oddělený desátek pro psy, je toho akorát aby to zasvinilo zuby. Otáčíme a mažeme dolů. Svačínku jsem si vzala, neměla sílu se nerozdělit, málo se před tím nasnídala a dole to pak shledala.


Fotím jako by to mělo být naposledy. Ti dva mi zase poutekli, ale nevadí, aspoň bude co dohánět a také doma co mazatUsmívající se. Pádíme s Joskem dolů hlubokým sněhem první kilometr okolo pěti minut. Smějeme se od ucha k uchu. Před námi se zjevuje pán se zrcadlovkou, který v podřepu fotí naše rozesmáté postavičky proti slunci. Skvělý pocit mírně ochladí až studený závan úzkého údolí o kus níž.


Jsme už skoro dole u ledopádu, když mi začíná kručet. Koukám na Gábinu a mám pocit, že jí také trochu dochází. Mám hlad ne jako vlk, ale jako mravkolev Ťutínek. Sežrala bych hrábě. Zatímco my s Joskem valíme dolů na volnoběh, ona zjevně nějaké to usilí vynakládá. Zvolníme, není kam spěchat, však nahoru jsme stoupali tempem 7:30min/km, tak na co si tu hrajem. Dojedeme to pěkně pomaloučku na tuky.


A už je tu sněhulák nad Třetím mlýnem. Tady se směrem nahoru údolí větví do třech směrů: Nahoru na Šebestiána, vlevo na Křímov, vpravo na Kameničku. My přibíháme odprostředka. K autu to máme dva kiláčky a celé to už bude po tvrdém. Chtělo by se zpomalit, ale už se do nás dává zima. Sluníčko nahoře jako by skoro nebylo. Tady v údolí je v zimě skoro pořád stín. Psi už tuší konec, přestali pro jednou dělat blbiny a zrychlují. Držíme se jim za patami. Dvacka dnes nakonec padne a ani to moc nebolelo. Nevinný U Prvního mlýna vbíhám k překvapení chlapů místo do auta do hospody, kdy do sebe v mžiku naliju colu a koupím pro jistotu tři tatranky, jsem lakomá, abych se o tu svou zas nemusela dělit :-). Celý nákup trvá tak třicet vteřin. S plným žaludkem nastartuji a pomalu projíždíme prosvětleným údolím domů,
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 12Honzade 12Honzade | E-mail | 24. února 2013 v 20:29 | Reagovat

Ty fotky jsou fakt luxusni. Je videt, ze jste si to hezky uzivali..:)
MSF! 12:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama