...aneb ve dvou se to (někdy:-) lépe běží..
                    strasti a slasti páru na trati

Zimní Brdy

1. března 2013 v 9:41 | Gábina adav |  Běželi jsme
Kdy? 23. února
Kde? Z Řevnic do Davle
Kolik? 36,5 km

"...padá a zase padá" stalo se hlavním mottem posledních dnů před víkendem. Když už jsem koncem minulého roku ze zdravotních důvodů musel oželet Pražskou stovku (tedy ne že bychom se chystali na nejdelší variantu:-), hledáme nějakou přiměřenou náhradu. Volba padla na 47. ročník Zimního přechodu Brd. Nechceme nic hrotit, chystáme se na výlet, 35 km bude stačit, padesátka v těchto podmínkách se nám zdá na hranici našich možností a tam zrovna dnes sahat nechceme.

sobota 23.2. Řevnice
Doba startu není pořadateli pevně dána, vyzvedli jsme si na nádraží propozice a v 9:40 vybíháme směr Halouny. Sněží, jak jinak. Strategie je jasná, hlavně se nezapotit. Mokré oblečení si nemůžeme dovolit. Josek si volí vlastní tempo a opuští nás hned na začátku. Vůbec se mi do té bílé tmy nechce. Nemám ráda zimu, nemám ráda sníh pod kolena nemám ráda mokré boty..., to vše nás bude příští hodiny provázet.




První kilometry předznamenávají naše budoucí tempo, jak stoupáme přibývá sněhu a z počátečních deseti min/km se rychle stává jedenáct, pak i dvanáct. Rychle počítáme a vychází nám z toho celodenní šichta. Přesto na taktice nic neměníme, hlavně klid zůstat v suchu. Musím krotit Boru, odešel jí menší páneček, táhla by ja Joskem jak divá, posílám proto Gábinu do čela, aby aspoň trochu rozbíjela jeho pachový koridor. Cupitám do kopečka a za krk a do obličeje se sype a sype.

Před Halouny první menší potok, naštěstí se daří překonat suchou nohou,
za vesnicí stoupáme po zelené přes Rochoty a rozcestí Na Soudném, hlavní Brdský hřeben dosahujeme v místě zvaném Na Rovinách. Brodíme se sněhem, střídáme se ve vedení, předběhli jsme už pochodníky z vláčku, který jel půl hodiny před námi. Slečna s dobrým turistickým vybavením prohlašuje: "Tak tohle bych běžet nechtěla". Má rozum. Hned bych si s ní vyměnila boty :-). Alespoň vyklepu sníh z límce a nasazuju kapucu, abych si vylepšila komfort. Bohužel mám kapucu napůl přes oči a od té chvíle běžím s hlavou mezi rameny. Nesněží mi sice do obličeje, ale můj styl chůze či běhu, je od té chvíle stylem zhroucené stařeny. Až sem jsme nastoupali asi 400 metrů, teď víceméně klesat a stoupat až do Mníšku. Dostáváme se na silnici, konečně se může trochu rozběhnout, poznáváme trasu kudy jsme běželi Brdskou stezku, vzpomínáme na místa kde jsme se trápili i ta, kde nám to běželo a předbíhali ostatní závodníky. Naše tempo je nyní závratné, zhruba sedm minut na kilometr. Zasníme se a zakufrujeme, ale náměstí trefíme i tak. Jen ta žlutá se nám nějak ztratila, nevadí, doptáme se, vykličkujeme z města a podběhneme dálnici. Naposdledy jsme tu běželi v triku a kraťasech, dnes si z podchodu, jako prvního suchého místa na trati si uděláme převlékárnu. Vyměním si rukavice a promočemou mrznoucí čepici vyměním za suchou, napijeme se, vytáhneme jídlo. Najíme se cestou na Rymáně. Ráno jsem přihodila do báglu ne jedny, ale dvoje rezervní rukavice. Teď si beru ty pevnější a teplejší, ruce mám tak prokřehlé, že nedokážu roztrhnout obal tyčky a zašroubovat petku.


Křižujeme pole kolem Záhořan, orientačně náročné a sněhu ke kolenům. Doma se mi Josek pochlubí, že tady si sám prošlapával, nechápu, jak trefil bez značení protější konec bílé pláně, kde cesta pokračuje. Nebýt stopy, motáme se tu jak nudle v bandě. Gábině v těžších úsecích cvaknu Boru k bederáku, táhne za mnou jak mašina, když prošlapávám cestu, která rychle zapadá. Pole je orané, bohužel. Takže šlápnu-li na brázdu pod sněhem jsem docela vysoko, šlápnu-li do ní, zahučí mi noha po koleno do sněhu.

Les jakoby nás vzal do náruče, hned je nám lépe, skoro teplo, nefouká, cesta na Svatý Václav téměř idylická. Krásný úsek. Bohužel mě začínají bolet promáčené palce s haluxy. Doufám, že nedopadnu jako před lety, kdy mi ty klouby nastydly a já nemohla celý jaro pořádně chodit. Nechám Boru se proběhnout, jde si chvíli vlastní tempo a odpočine si. Jestli bůh dá a půjdeme někdy nějaký dogtrekkink, tak tahle možnost nebude, pravidla volný pohyb psa nedovolují budu muset vykoumat něco jiného.

Proběhneme Bratřínovem a pod ním se připojíme ke Kocábě. Jako by dnešní trasa byla věnována kořenům českého trampingu, už v Halounech jsme míjeli El Paso, jednu z nejstaších osad, nyní po proudu říčky směřujeme romantickým údolím k Ascaloně. Gábina zkouší broukat známou melodii, ale má zmrzlou pusu a je drobet utahaná, tak jí to dnes nějak nezní. Trampské písničky jsem si od dětství prozpěvovala s dědečkem. Svou první návštěvu Ascalony jsem si představovala s kytarou, táborovým ohněm a při potlachu mezi zálesáky. Teď si spíš připadám jako při pochodu na Stalingrad. Také chaty, které míjíme jsou již poněkud vzdáleny někdejším trampským srubů, ale abychom byli spravedliví, zdaleka nedosahují kvalit současné rekreační zástavby. Nikam se neženeme, běžíme si na pohodu, těžší kopce jsme většinou vycházeli, zbývá síla kochat se přírodou. Na lávce předbíháme další naše souputníky, mají psy, Bora by si ještě hrála, jako by neměla v packách více jak čtyři hodiny souvislého pohybu.


Na rozcestí Pod Kolní strání opouštíme Kocábu a proti proudu potoka stoupáme do Bojanovic. Několikrát musíme přes vodu, ale v botách už stejně dávno není sucho, tak není třeba nic řešit. Boříme se, podkluzujeme, ale pořád postupujeme. S každým skokem přes potok trnu, že mi ujede jedna z nohou a sjedu do potůčku. Naštěstí mě vždy David chytá a pomáhá z dosahu ledových pramenů. Na zádech mám sice v báglu kompletní oblečení, ale to by mi bylo na nic, kdybych hodila záda do vodičky.

Všechno je tak subjektivní. Osobně nemám pocit, že bychom podávali nějaký extrémní výkon, vidím ale, že Gábinu delší pohyb ve sněhu a za nižší teploty, stojí daleko více sil, než mne. Může to být v hlavě, ona totiž opravdu nemá zimu, s ní spojené mokro, šedo a krátký světelný den, vůbec ráda. A mohou to být i vrozené dispozice. Zatímco Gábina vypadá jako maďarská grófka, já jsem více nordický typ, ještě když jsem nosil vlasy po ramena, mohl jsem se klidně vydávat za Švéda nebo Nora. Zima je pro mne daleko přijatelnější, prostě buď přidám, nebo uberu vrstvu. Stačí jen porozepnout triko, vyměnit zpocenou čepici, vyhrnout rukávy, tepelného komfortu tak lze dosáhnout velmi snadno. Nevím si ale vůbec rady s vedrem, co dělat, když je už člověk svlečený na hranici společenské únosnosti? Dobře vím, že za pár měsíců budu zase pro změnu chcípat já a Gábina si bude libovat, jak nám to slunko pěkně svítí. Ale jak jsem už říkal, může to být i v hlavě, zkusím letos svou antipatii vůči vyšším teplotám překonat a budu běhat i za poledne. Brixen se toiž blíží a nechci dopadnout jako loni:-)

Uzkým údolím vystoupáme do Bojanovic, prokličkujeme obcí, cesta nás zavede mezi ploty do strmého vysněženého úvozu: "To si snad už dělaj kozy!", takhle by paní učitelka vůbrc mluvit neměla, ale okolnosti Gábinu omlouvají.
Zase sníh víc jak do půli lejtek...

Za vesnicí se přehoupneme přes malý hřebínek a padáme dolů do Bojova, čeká nás pár set metrů po silnici, líbilo by se mi proběhnout údolím Bojovského potoka do Měchenic, ale organizátoři to vidí jinak. Takže znovu vzhrůru, tentokrát na Sloup. Značení se ztrácí nejlépe v zástavbě, platí to i tady, ale už máme směr do údolí Vltavy, tady se moc kufrovat nedá. Další úvoz, tentokrát ale směrem dolů a už vidíme most v Davli. Zlatý stoupání ten sešup dolů nějak nedávám. Je to náš nejpomalejší kilometr. Mokré promrzlé kotníky mi vypovídají poslušnost a já mám pocit, že se bez opory zřídím kamsi dohlubin. Zbaběle se do Davida zavěsím a nechám se dovést na silnici. V hospůdce dostaneme od pořadatelů sladkou vrcholovou prémii, do itineráře cílové razítko a je to za námi.O sláďuru se podělíme s Borou, však si to za dnešek zaslouží. V suchu a teple se přebalíme do těch několika málo suchých věcí, které nám zbyly. Já mám kompletní výbavu v batohu ;-), chybí jen boty. A piáno! A i když si navleču tlusté suché vlněné ponožky, z pod bot se šíří loužička, jak ze šosů vodníka Česílka. Bora se stulila pod stolem a okamžitě usnula. Dáme pivo a prdelačku a spěcháme na vlak.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 12Honzade 12Honzade | 1. března 2013 v 12:55 | Reagovat

Jste fakt dobri... Skvely fotky jako tradicne:), obdiv k tomu brodeni se zavejemi... Trasa vypada moc zajimave, zkusim si ji nekdy probehnout..
At se dari! 12:)

2 Renča Renča | 3. března 2013 v 21:56 | Reagovat

Moc hezky napsané. A závod tedy v těch podmínkách pěkně hustýýý :-) Gratulace k výkonu!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama