...aneb ve dvou se to (někdy:-) lépe běží..
                    strasti a slasti páru na trati

Duben 2013

Brdská 2013

22. dubna 2013 v 19:40 | Gábina a dav |  Běželi jsme
Kdy: 13. dubna
Kde: Mníšek pod Brdy
Co: Brdská stezka
Kolik: 50 km

Brdskou jsme už běželi v roce 2010, dostali jsme se tenkrát těsně pod šest hodin a kromě maličkých kožených medailí, přivezli jsme si domů zážitky krásné, intenzivní a nevšední. A jelikož už vzpomínky blednou, rozhodli jsme se si tenhle běh zopakovat a pořídit medaili ještě sestřičku. Krásná a dobře zajištěná trať, luxusní občerstvovačky, slušní a vstřícní lidé. Startovné za hubičku a to vše nedaleko od Prahy, není nad čím váhat. Mou sportovní ambicí bylo docílit lepšího času než minule, to znamená dostat se pod 5 hodin 50 minut.

Josek se na podzim chystá na Beskydskou sedmičku. Po dlouhém hledání se mu podařilo sehnat parťáka, ornitologického kamaráda Vojtu, kterého zná od nejútlejšího dětsví. Teď je Vojtovi přes dvacet a prý občas běhá. Kromě toho je také trochu praštěný, ale to můj Josek taky, takže kluci určitě budou dobrá dvojka. Abych se nemusel strachovat, jak si ti dva v září v Beskydech povedou, navrhl jsem Joskovi, aby kamaráda pozval o víkendu na Brdy. Ještě do neděle před závodem nebylo rozhodnuto, ale v pondělí přišel Josek s hlášením, že pojedeme ve čtyřech. Jen mám podezření, že kamarádovi nějak zatajil délku trati. Možná mu ani neprozradil, že se jedná o závod a určité nedorozumnění vzniklo i ohledně termínu konání akce. Dohodli jsme se, že u nás Vojta z pátku na sobotu přespí, abychom ho nemuseli ráno někde po Praze lovit. Jen nevím, proč k nám vyrazil už ve čtvrtek večer. Naštěstí existují mobily a podařilo se nám ho včas zadržet. Když už správně dorazil v pátek měl s sebou trenýrky, triko a oťapané sálovky, jednu s prasklinou po celé šířce podrážky. Vsadil bych se, že boty by se odporoučely ještě před první občerstvovačkou. Naštěstí mají kluci zhruba stejnou velikost, tak Josek s povzdechem vyhrabal stará Mizuna, která sice proklíná kvůli jejich přetlumění, ale nosí je jako měkké a pohodlné běžecké bačkůrky, když chce dát nohám odpočinout. Já vyštrachal ledvinku, předal tyčku a gelík a ještě přihodil nefuk vestu. Přestože už Vojta vypadal trochu jako běžec, měl jsem trochu obavy a neusínal úplně snadno.


Nesnáším startovní rána, dokonce mám pocit, že kvůli pocitu stresu závodím mnohem méně, než bych ve skutečnosti mohl. Přestože závody neberu nijak moc vážně a nemám žádné výkonostní ambice, strávím každé takové ráno z větší části na záchodě. Žaludek si nechce nechat vysvětlit, že bez pořádné snídaně bych byl na delší štrece nahraný a střeva zase naopak pracují přespříliš. V autě mi bývá vždy trochu blbě. Už abychom odstartovali.

Rozbíhám se pokaždé těžko, pokud chceme s Gábinou běžet společně, musí na mne po startu vždy trochu čekat. Dnes je to jako přes kopírák, trápím se na konci dlouhého pole běžců. které směřuje souběžně s hlavní silnicí nahoru na Řitku. První kilák za 5:35 je na mě rychlý, potřebuji se rozdýchat, prokysličit, nechci se dostat takhle ze začátku do kyslíkového deficitu. Já vím, dalo by se to odstranit, kdybych se před závodem ještě stihl rozklusat, ale dávat si rovinky před padesátkou, to bych si fakt připadal jako idiot. Gábina se ohlíží, kluci jsou daleko přede mnou, Josek běží vysloveně zadrženě, v klidu se spolu baví a něčemu se smějí, říkám si, jestli nezačínám být na tohle blbnutí trochu starý. Jde to kupodivu úplně lehce, rychlejší půlmaraton z minulého týdne
v nohách necítím. Vědomně se snažím zpomalovat, abych moc neodběhla Davidovi. Přede mnou jsou kluci, začali na můj vkus dost rychle...

Přetli jsme hlavní silnici a sbíháme dolů k rybníčku do Řitky, ještě si zpomalím, rozevřu ruce, abych plicím uvolnil, Gábina se po mně otáčí jestli jsem OK, teď už vím, že bude dobře. První pořádné stoupání na hlavní hřeben Brd, v kopci se už konečně chytám a běžím si to svoje. Doženeme kluky a už víceméně po rovnce polykáme kilometry nejdříve k první a pak i druhé občerstvovačce. Pod nohama místy asfalt, místy měkký a trochu mokrý koberec, přeskakujeme louže, hledáme optimální stopu, jehličí překrývající asfalt šetří nohy. Po dlouhém vybírání jsem si vzal silniční boty, protože asfaltové lesní silničky budou dnes převažovat, Gábina zvolila lehké krosovky, trochu toho ještě bude litovat. Pozdě bycha honit, silničky by byly po většinu trati lepší. Stoupáme na občerstvovačku na Stožec a kluky necháváme někde za sebou. Ještě chvíli slyšíme jejich hovor a pak už jen naše ťapání po lesní silničce.


Sbíháme na Knížecí studánky a klesáme podél plotu obory skoro až k Dobříši, tempo i tep se ustálily, počasí příjemné, teplota kolísá okolo deseti stupňů. občas slunko a občas zase studeně zafouká. Silnička se začíná pomalu prohřívat, ale
v blízkosti lesních rybníčků na nás dýchá osvěžující vlhký chlad. Při stoupání zpět na Knížecí koukám co bych odhodil, ale naštěstí se zase zatáhne a dokonce vzduchem proletí i pár kapek. Gábina si tu prožívá první větší krizi. Táhla mě a držela tempo prvních dvacet kiláků, teď je řada na mě. Na úplně stejném místě jako před třemi lety. Třicátý první kilometr je tu pro mě zakletý. Hamstringy mě bolí tak, že si bez výčitek beru růžového kamaráda.
Minule jsme se tady potkali s pohádkových dědečkem hříbečkem, drobný a povídavý německý běžec, chvíli běžel s námi a ukusoval chleba, na občerstvovačkách měl nachystanou stoličku a pivo. Ale historie se ráda opakuje, před námi starší pán v dlouhých tyrkysových legínách, nedaří se nám ho dotáhnout a nepovede se nám to až do cíle. Slovinský běžec Edo Gregorič ročník 1941 doběhne minutku před námi.

Probíháme Kytínem a čeká nás poslední pořádný "žebřík". Úzká asfaltová silnička stoupá nahoru na rozcestí k poslední občerstvovačce. Tady to minule chtěla Gábina zabalit. Dnes kluše kousek vpředu a trápím se pro změnu zase já. Před posledním dlouhým kopcem beru preventivně druhý brufen, nic mě nebolí, takže docela pohoda. Nevadí, nic se nestane, když pár kroků půjdeme. Už jsme nahoře a čeká nás ujen klesání dolů do Mníšku. Gábina vyrazí z chlapů na občerstvovačce hlht piva, klidně by jí nalili i celé, ale kdo by jí pak táhl do cíle.

Poslední kilometry Brdské stezky jsou jedinou tmavou pihou na její svérázné kráse. Nezáživný asfalt, těsně před cílem hlavní silnice a krátké stoupání okolo autobusové zastávky. Tady se dá hodně zrychlit, ale unavené nohy protestují proti zrychlení na tvrdém povrchu. Tempo zase po dlouhé době klesá pod 6 min/km, jestli nás budou bolet nohy, tak za to může hlavně poslední úsek. Před námi běžkyně v černém, už jsme jí párkrát předbíhali a ona nám to vždy stihla oplatit. Naposledy nás předběhla na mém osudném jednatřicátém. Teď ji vidíme už hezkou chvíli před sebou, ona se občas otáčí a my se k ní popravdě docela rychle blížíme. Motáme se mezi auty, běžkyně před námi přešla do kroku, jdeme přes ní. Gábina to na posledních pár metrech rozbalí, podbíháme silnici, nemůžu ji dotáhnout, chtěli bychom cílem proběhnout ruku v ruce. Makám s hrůzou v očích, že za mnou dupe ta německá běžkyně, naštěstí v podchodu zjišťuji, že je to David, a tak mírně zpomalím. Brána na stadion široká jak vrata do stodoly, Gabča ji mine a valí si to dál podél plotu, něco zařvu a podaří se mi ji otočit. Teď pro změnu zaostává ona, trochu zvolním, ruka najde ruku a běžíme si společně pro cílovou fotku od Dana Orálka.


Trochu se motáme chodbami školy, kde máme zázemí a uložená zavazadla, najdeme sprchy. Nohy mám natlučené, ale kupodivu jen jeden malý puchýř. Zpod sprchy se dlouho nechce vylézt, ještě naposledy přejedu nohy ledovým proudem, abych vyhnal ze svalů únavu, když se utírám, vyhlížím zamženým oknem do prostoru cíle a opravdu, stihlejsem to přesně včas. Dobíhá právě Vojta s Joskem. Jeden z nich toho má zjevně plné zuby. Josek běží stejně zadrženě, jako když jsme vybíhali, ještě v cíli se smíchem odmítá kytici, kterou po doběhu dostávají běžkyně. Jeho dlouhé vlasy očividně pořadatele lehce matou. Dali to chlapci něco málo přes šest hodin, ale pro Vojtu jako první zavod dobrý. Jsem rád, že jsem se mýlil, moc jsem nepočítal s tím, že to doběhnou. Vojta padne do trávy a odmítá slyšet o světě, nejde se s námi ani najíst. Josek mi šeptá: "Teď mě bude Vojta asi pár dní nenávidět!" Mám o něj starost, ale je mladej, brzy se zotaví a třeba si půjde zaběhnout nějaký svůj druhý závod.


České vítězky veteránských kategorií. Gábina v té 45 - 49.
V mezinárodní konkurenci 40 - 49 vybojovala za dvěma Němkami pár minut před cílem třetí místo, které sebrala běžkyni v černém. Konečný čas 5:25:33.

Za fotky děkujeme Danu Orálkovi a 1bubobubo.

Půlmaratonem proti své vůli

12. dubna 2013 v 21:33 | Gábina |  Běželi jsme

Půlmaraton v dubnu v Praze rozhodně nepoběžím. Tuto zprávu hlásám už od září. Reklamní humbuk okolo PIM akce mě mírně štve a stoupající výše startovného se snižující se nabídkou mě štve ještě více. Pokud jsou lidé ochotni platit stále vyšší částky za nepatrný servis proč ne, já osobně raději zaplatím padesát euro za start maratonu v Alpách, kde je veškeré zabezpečení na trati - krom vody a ionťáku také energetické gely, sušené brusinky, sušenky, ovoce,kola a nevím co ještě dobrého, v cíli medaile i finisherské tričko a cesta dolů lanovkou.

Nikdy ale neříkej nikdy...

19. 3. úterý
Dobírám antibiotika, přes dva týdny jsem neběhala, zánět průdušek. Pořád kašlu. Na všechno...

21. 3. čtvrtek
Pokouším se o něco jako běh. Blbě se dýchá, mám pocit, že mi někdo do hrudníku implantoval cihlu. Ploužím se šest kilometrů tempem okolo sedmi minut, chrchlám jak tuberák.

22.3. pátek
Páteční večer v Chomutově, dáváme šest kilometrů okolo zooparku. Plíce mi asi v noci vyměnili, včerejší chcípání je to tam.

23.3. sobota
V Bezručově údolí je pořád spousta sněhu a mínus šest stupňů. Běžíme s Davidem po cyklostezce okolo Křímovské přehrady a zpět. Dohromady osmnáct sněhem a pomalým tempem. Poslední čtyři kilometry běžíme okolo pěti třiceti. Doma jsem úplně grogy.
26.3. úterý
V Kunratickém lese jsou jen mínus dva stupně, dvanáct kilometrů jsem konečně přežila bez pocitu nějakého většího vydaného úsilí.

28.3. čtvrtek
Vybíháme s Davidem do lesa, po čtyřech kilometrech potkáváme mou kolegyni Lucku, která potřebuje delší běh před půlmaratonem. Dáme to dohromady. Snažím se držet trochu rychlejší tempo než obvykle, abychom Lucku moc nebrzdili. Po patnácti kilometrech ale dostávám hlaďák, David mi dá tatranku, ale je mi tak blbě, že sežvejkám sotva půlku. Ještě vyběhnu kilometrový kopec v tempu. Poslední tři kilometry se ploužím šnečím tempem na Spořilov. Po sprše okamžitě usínám.

30.3. sobota
Velikonoční víkend zase v Chomutově. Sněhu jak nasr... Sobotní běh - okruh jedenáct kilometrů okolo Hrádečné. Terén, sníh, převýšení tři sta metrů. Tempo raději nezmiňovat.

31.3. neděle
Vycházka ze Svahové pro kešky. První ale nakonec ani nehledáme a necháme ji na jaro. Museli bychom odbočit z cesty do půlmetrových závějí. Projdeme dvě vesnice, kde poklad úspěšně odlovíme. Cestou vytlačíme nebohého horala s autem ze sněhové bariéry. Pak nastává šestikilometrová cesta po zelené zpět na Svahovou. Mezi třiceti až čtyřiceti centimetry sněhu. Jsem utahanější než pes, který mě chvílemi popotahoval. Ještě, že nejsem přihlášená na ten půlmaraton. S touhle fyzičkou můžu tak akorát hrát šachy.

1.4. pondělí
Dvanáct kilometrů bez sněhu v Kunratickém lese mi připadá jako idylka. Jako by mi někdo z nohou odepnul betonová závaží.

4.4. čtvrtek
Na tréninku běžíme docela svižně sedmnáct kilometrů. Skoro na konci se dozvídám, že Marcelka půlmaraton nepoběží, má nějaké zdravotní problémy a tak její číslo asi propadne... Nevím, co mi v tu chvíli blesklo hlavou, ale říkám, že si číslo vezmu a odběhnu závod v tréninkovém tempu. Asi nedostatkem cukru v mozku v tu chvíli ztrácím veškerou soudnost. Struktura mého běhání za poslední měsíc rozhodně neodpovídá žádnému tréninkovému plánu na půlmaraton. Nemám formu, unaví mě i procházka. Dva dny před startem běžím docela rychle sedmnáct kilometrů místo odpočinku. Asi mi přeskočilo.

6.4. sobota
Letošní první závod. Moje předstartovní rituály jsou asi nesnesitelné. Od devíti ráno chodím po bytě v běžeckých kalhotách a doplňuju tekutiny, následkem čeho opakovaně blokuji WC všem členům domácnosti. David se chystá na sólo proběh v přírodě, který jsme měli původně absolvovat spolu a ptá se, zda je opravdu nutné, abych měla i doma připnuté to číslo. Brzy se vypakuju a ve tři čtvrtě na jedenáct se scházím s ostatními z Klubu letmých houbařů u právnické fakulty.

Je zima, ale oproti dvěma posledním víkendům teplota skoro o deset stupňů výš. Stojím v sektoru H a od výstřelu k startovní laině mi to trvá šest minut. Závodní taktika je jednoduchá. Chci běžet pod hodinu padesát pět. Loňskému času OR 1:48:22 z Ústí nad Labem nemám šanci se přiblížit.

První kilometr je slalomem mezi běžci. Nemůžu se pořádně rozběhnout, tempo pět čtyřicet, mám pocit, že se moc nehýbu z místa. Druhý kilometr je za pět pět. Co kdybych se snažila držet tempo okolo pěti deseti? Když to nepůjde, prostě zpomalím. Vzpomínám na všechny ty odpracované kilometry ve sněhu během letošní zimy. Teď to jde tak zlehka, jak dlouho? Zkapu zase někde mezi patnáctým a šestnáctým?

V Nuslích stojí na chodníku sestra Daniela a bouřlivě fandí. Mám pocit, jako by mě někdo zezadu popostrčil a kapku přidám. Před první občerstvovačkou si preventivně dávám půlku prvního gelíku. Vůbec ho nepotřebuju, ale sichr je jistota. Dva hlty vody a pádím směr Smíchov. Barevné davy běžců i diváků jsou pro mě kulisou. Jediné, co plně vnímám, je tempo, které musím udržet. Pane, dej mi sílu, ať ho udržím. Vím, že jsem málo trénovala, ale dej mi prosím vůli zlomit únavu i bolest.

Druhých pět kilometrů je nejrychlejších, před občerstvením dorazím gelík a opět ho za běhu spláchnu pár doušky vody. První desítka je při půlmaratonu hračka, chleba se láme později. Tady v Praze jsem měla vždycky někde za Holešovicema krizi a pak se trápila skoro až do konce. Před třemi lety silně přepálený začátek a skoro kolaps na šestnáctém, nebýt Davida tak to tam asi zabalím - čas byl hodinu padesát šest. Před dvěma roky horko, posledních sedm kilometrů boj, čas hodina padesát devět. Vloni zase ten šestnáctý, bolest pravého hamstringu, doběh přes tupou bolest, čas hodina padesát pět. Ne, nic nenechám náhodě. Po třináctém vytahuju druhý gel a celý ho naráz zhltnu. Pane, dej mi sílu, udržet tohle tempo, opakuji si v duchu svou mantru. Šestnáctý kilometr pět třináct, žádná krize, jen kapku dřina. Zas pár hltů vody, jen nezastavit a nevypadnout z rytmu.

Na osmnáctém podávají vodu kamarádi a fandí tu syn Vojta s Terezkou, jejich křik je jako energetická injekce. Mrknu na hodinky a rychle spočítám, že když trochu pohnu zadkem, budu v cíli pod hodinu padesát.
Husákovo ticho nesnáším. Myslím jen na to, abych moc nezpomalila. V tuto chvíli nemůžu spoléhat na navigaci, protože po ztrátě signálu se čísla kapku zblázní a přístroj ukazuje blbiny. Zpomalila jsem asi na pět dvacet, ale s dalším kilometrem se zase dostávám na stanovené tempo. Jsem na mostě. Posledních pár set metrů do cíle. Není proč se šetřit, tepovka jde ke sto osmdesáti a tempo ke čtyřem třiceti. Na finiš mám podezřele moc síly. Probíhám cílovou branou. Oficiální čas je někde těsně nad hodinou padesát pět, ale real 1:49:27. Můj druhý nejrychlejší půlmaraton.

Usmívám se a vůbec nic nechápu. Vždycky jsem se tak přepečlivě na tenhle jarní závod připravovala, doslova podle vědecké běžecké literatury, ale opakovaně se někde něco zvrtlo. Teď jsem se nepřipravovala vůbec a porušila téměř všechna tréninková pravidla. Neběhala jsem úseky v tempu závodu, natož rychlejší. Moje zimní tempa byla mezi šesti a sedmi minutami na kilometr. Měla jsem několikatýdenní výpadky v trénování kvůli průduškám. Přibrala jsem tři kila. Týden před závodem jsem běhala úplně jiné než doporučované vzdálenosti. Mám hroznou radost a zároveň pocit, jako bych si ten čas ani nezasloužila, jakoby spadl jen tak z nebe... Kouknu se do mraků a šéfovi tam nahoru poděkuju, že stál dneska tak gentlemansky při mně.
Aby mi to nebylo líto, byl jsem se také trochu proběhnout :-)