...aneb ve dvou se to (někdy:-) lépe běží..
                    strasti a slasti páru na trati

Půlmaratonem proti své vůli

12. dubna 2013 v 21:33 | Gábina |  Běželi jsme

Půlmaraton v dubnu v Praze rozhodně nepoběžím. Tuto zprávu hlásám už od září. Reklamní humbuk okolo PIM akce mě mírně štve a stoupající výše startovného se snižující se nabídkou mě štve ještě více. Pokud jsou lidé ochotni platit stále vyšší částky za nepatrný servis proč ne, já osobně raději zaplatím padesát euro za start maratonu v Alpách, kde je veškeré zabezpečení na trati - krom vody a ionťáku také energetické gely, sušené brusinky, sušenky, ovoce,kola a nevím co ještě dobrého, v cíli medaile i finisherské tričko a cesta dolů lanovkou.

Nikdy ale neříkej nikdy...

19. 3. úterý
Dobírám antibiotika, přes dva týdny jsem neběhala, zánět průdušek. Pořád kašlu. Na všechno...

21. 3. čtvrtek
Pokouším se o něco jako běh. Blbě se dýchá, mám pocit, že mi někdo do hrudníku implantoval cihlu. Ploužím se šest kilometrů tempem okolo sedmi minut, chrchlám jak tuberák.

22.3. pátek
Páteční večer v Chomutově, dáváme šest kilometrů okolo zooparku. Plíce mi asi v noci vyměnili, včerejší chcípání je to tam.

23.3. sobota
V Bezručově údolí je pořád spousta sněhu a mínus šest stupňů. Běžíme s Davidem po cyklostezce okolo Křímovské přehrady a zpět. Dohromady osmnáct sněhem a pomalým tempem. Poslední čtyři kilometry běžíme okolo pěti třiceti. Doma jsem úplně grogy.
26.3. úterý
V Kunratickém lese jsou jen mínus dva stupně, dvanáct kilometrů jsem konečně přežila bez pocitu nějakého většího vydaného úsilí.

28.3. čtvrtek
Vybíháme s Davidem do lesa, po čtyřech kilometrech potkáváme mou kolegyni Lucku, která potřebuje delší běh před půlmaratonem. Dáme to dohromady. Snažím se držet trochu rychlejší tempo než obvykle, abychom Lucku moc nebrzdili. Po patnácti kilometrech ale dostávám hlaďák, David mi dá tatranku, ale je mi tak blbě, že sežvejkám sotva půlku. Ještě vyběhnu kilometrový kopec v tempu. Poslední tři kilometry se ploužím šnečím tempem na Spořilov. Po sprše okamžitě usínám.

30.3. sobota
Velikonoční víkend zase v Chomutově. Sněhu jak nasr... Sobotní běh - okruh jedenáct kilometrů okolo Hrádečné. Terén, sníh, převýšení tři sta metrů. Tempo raději nezmiňovat.

31.3. neděle
Vycházka ze Svahové pro kešky. První ale nakonec ani nehledáme a necháme ji na jaro. Museli bychom odbočit z cesty do půlmetrových závějí. Projdeme dvě vesnice, kde poklad úspěšně odlovíme. Cestou vytlačíme nebohého horala s autem ze sněhové bariéry. Pak nastává šestikilometrová cesta po zelené zpět na Svahovou. Mezi třiceti až čtyřiceti centimetry sněhu. Jsem utahanější než pes, který mě chvílemi popotahoval. Ještě, že nejsem přihlášená na ten půlmaraton. S touhle fyzičkou můžu tak akorát hrát šachy.

1.4. pondělí
Dvanáct kilometrů bez sněhu v Kunratickém lese mi připadá jako idylka. Jako by mi někdo z nohou odepnul betonová závaží.

4.4. čtvrtek
Na tréninku běžíme docela svižně sedmnáct kilometrů. Skoro na konci se dozvídám, že Marcelka půlmaraton nepoběží, má nějaké zdravotní problémy a tak její číslo asi propadne... Nevím, co mi v tu chvíli blesklo hlavou, ale říkám, že si číslo vezmu a odběhnu závod v tréninkovém tempu. Asi nedostatkem cukru v mozku v tu chvíli ztrácím veškerou soudnost. Struktura mého běhání za poslední měsíc rozhodně neodpovídá žádnému tréninkovému plánu na půlmaraton. Nemám formu, unaví mě i procházka. Dva dny před startem běžím docela rychle sedmnáct kilometrů místo odpočinku. Asi mi přeskočilo.

6.4. sobota
Letošní první závod. Moje předstartovní rituály jsou asi nesnesitelné. Od devíti ráno chodím po bytě v běžeckých kalhotách a doplňuju tekutiny, následkem čeho opakovaně blokuji WC všem členům domácnosti. David se chystá na sólo proběh v přírodě, který jsme měli původně absolvovat spolu a ptá se, zda je opravdu nutné, abych měla i doma připnuté to číslo. Brzy se vypakuju a ve tři čtvrtě na jedenáct se scházím s ostatními z Klubu letmých houbařů u právnické fakulty.

Je zima, ale oproti dvěma posledním víkendům teplota skoro o deset stupňů výš. Stojím v sektoru H a od výstřelu k startovní laině mi to trvá šest minut. Závodní taktika je jednoduchá. Chci běžet pod hodinu padesát pět. Loňskému času OR 1:48:22 z Ústí nad Labem nemám šanci se přiblížit.

První kilometr je slalomem mezi běžci. Nemůžu se pořádně rozběhnout, tempo pět čtyřicet, mám pocit, že se moc nehýbu z místa. Druhý kilometr je za pět pět. Co kdybych se snažila držet tempo okolo pěti deseti? Když to nepůjde, prostě zpomalím. Vzpomínám na všechny ty odpracované kilometry ve sněhu během letošní zimy. Teď to jde tak zlehka, jak dlouho? Zkapu zase někde mezi patnáctým a šestnáctým?

V Nuslích stojí na chodníku sestra Daniela a bouřlivě fandí. Mám pocit, jako by mě někdo zezadu popostrčil a kapku přidám. Před první občerstvovačkou si preventivně dávám půlku prvního gelíku. Vůbec ho nepotřebuju, ale sichr je jistota. Dva hlty vody a pádím směr Smíchov. Barevné davy běžců i diváků jsou pro mě kulisou. Jediné, co plně vnímám, je tempo, které musím udržet. Pane, dej mi sílu, ať ho udržím. Vím, že jsem málo trénovala, ale dej mi prosím vůli zlomit únavu i bolest.

Druhých pět kilometrů je nejrychlejších, před občerstvením dorazím gelík a opět ho za běhu spláchnu pár doušky vody. První desítka je při půlmaratonu hračka, chleba se láme později. Tady v Praze jsem měla vždycky někde za Holešovicema krizi a pak se trápila skoro až do konce. Před třemi lety silně přepálený začátek a skoro kolaps na šestnáctém, nebýt Davida tak to tam asi zabalím - čas byl hodinu padesát šest. Před dvěma roky horko, posledních sedm kilometrů boj, čas hodina padesát devět. Vloni zase ten šestnáctý, bolest pravého hamstringu, doběh přes tupou bolest, čas hodina padesát pět. Ne, nic nenechám náhodě. Po třináctém vytahuju druhý gel a celý ho naráz zhltnu. Pane, dej mi sílu, udržet tohle tempo, opakuji si v duchu svou mantru. Šestnáctý kilometr pět třináct, žádná krize, jen kapku dřina. Zas pár hltů vody, jen nezastavit a nevypadnout z rytmu.

Na osmnáctém podávají vodu kamarádi a fandí tu syn Vojta s Terezkou, jejich křik je jako energetická injekce. Mrknu na hodinky a rychle spočítám, že když trochu pohnu zadkem, budu v cíli pod hodinu padesát.
Husákovo ticho nesnáším. Myslím jen na to, abych moc nezpomalila. V tuto chvíli nemůžu spoléhat na navigaci, protože po ztrátě signálu se čísla kapku zblázní a přístroj ukazuje blbiny. Zpomalila jsem asi na pět dvacet, ale s dalším kilometrem se zase dostávám na stanovené tempo. Jsem na mostě. Posledních pár set metrů do cíle. Není proč se šetřit, tepovka jde ke sto osmdesáti a tempo ke čtyřem třiceti. Na finiš mám podezřele moc síly. Probíhám cílovou branou. Oficiální čas je někde těsně nad hodinou padesát pět, ale real 1:49:27. Můj druhý nejrychlejší půlmaraton.

Usmívám se a vůbec nic nechápu. Vždycky jsem se tak přepečlivě na tenhle jarní závod připravovala, doslova podle vědecké běžecké literatury, ale opakovaně se někde něco zvrtlo. Teď jsem se nepřipravovala vůbec a porušila téměř všechna tréninková pravidla. Neběhala jsem úseky v tempu závodu, natož rychlejší. Moje zimní tempa byla mezi šesti a sedmi minutami na kilometr. Měla jsem několikatýdenní výpadky v trénování kvůli průduškám. Přibrala jsem tři kila. Týden před závodem jsem běhala úplně jiné než doporučované vzdálenosti. Mám hroznou radost a zároveň pocit, jako bych si ten čas ani nezasloužila, jakoby spadl jen tak z nebe... Kouknu se do mraků a šéfovi tam nahoru poděkuju, že stál dneska tak gentlemansky při mně.
Aby mi to nebylo líto, byl jsem se také trochu proběhnout :-)
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 bery bery | 13. dubna 2013 v 10:21 | Reagovat

hezké - gratulace

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama