...aneb ve dvou se to (někdy:-) lépe běží..
                    strasti a slasti páru na trati

Květen 2013

Terénní půlmaratón "Okolo Hasištejna""

6. května 2013 v 21:46 | Gábina a Dav |  Běželi jsme
Kdy? 27. dubna 2013
Kde? Z prunéřovského kempu okolo hradu Hasištejn
Kolik? 21,1 km

V nohách cítím předešlý měsíc. Každý víkend nějaký závod - PIM půlmaraton, 50 km Brdská stezka, 48 km dogtrekking. Vlastně ani nevíme, jak se to tak najednou schumelilo, ale jedna pěkná akce navazovala na druhou a nám bylo líto něco vynechat. Pro mě výhoda, začínám se otrkávat a ranní předzávodní trable se omezují na míru pro mě i pro okolí snesitelnější. Jinými slovy, neblokuji toaletu už celé ráno, ale pouze jeho část a moje startovní mantra "vys... se na to" se pomalu přesouvá z roviny fyzické do té mentální. Závody nejsou moje priorita, ale někdy odříkaného největší krajíc. Trochu váhám běžet další půlmaraton po té, kdy jsem do středy nemohla kvůli namoženým stehnům z dogtrekkingu pořádně chodit. Zvítězí můj patriotismus (Hasištejn je kousek od Chomutova a je kolem něj krásně) a zvědavost (závod organizuje můj známý z dob dorostového závodění na kajaku Honza Malecha).

Start je v jednu po poledni - velmi rozumná doba. Zároveň nás ale staví před dilema obědvat či neobědvat? Žaludek se o polednách umí rázně přihlásit o své a já nerad, když mi při závodě kručí. Nakonec se nafutruju ráno ovesnou kaší, před závodem si dám ještě banán a tyčku. Dost času se vyspat a v klidu dojet do kempu v Prunéřově na prezentaci. Oproti pátku je docela zima, ale raději trochu chladu, alespoň je důvod běžet pro zahřátí. Vystojíme krátkou frontu na číslo a přemístíme se do fronty na analýzu našich těl. Zjišťuji, ž ač jsem přes zimu tři kila přibrala, mám velmi málo tuku a hodně svaloviny. Super, do posilovny nemusím :-) a hubnout moc taky ne. Chytrá mašinka odhalila, že mám malý nadbytek útrobního tuku a jsem lehce dehydrovaný. Takže před během se ještě rychle zavodnit a co bude s tím tukem ještě uvidíme:-).

Potkáváme pár známých. Na startu je něco přes sedmdesát závodníků. Moje taktika je jednoduchá. Běžet rozumně, nikam s nehnat, nepřivodit si na unavených haksnách nějaké zranění. Začátek běžíme spolu s Davidem. První tři kilometry vedou mírným stoupáním po silničce podél Prunéřovského potoka, který po tání připomíná divokou říčku. Asi poprvé v životě můžu Gábinu pochválit za hezky rozběhnutý závod. V poklidu se zařadíme na čelo poslední čtvrtiny závodního pole a od té chvíle budeme už jen předbíhat. Nejsou tu notoričtí přepalovači, každý si běží svoje. Pozitiva malých, ale poměrně slušně obsazených závodů.

Poprvé letos vidím blatouchy. Vlevo od nás je nádherný vrch Kokrháč, napravo prvně zahlídneme Hasištejn. Než doběhneme k odbočce, kde růžová šipka míří do prudkého kopce a která vede lesní cestou, míjíme památné smrky. Před čtyřmi týdny o Velikonocích jsme se tu brodili hlubokým sněhem pro kešku. Majestátu velikánů trochu ubírají okolní stromy, ale ony je zase chrání před vnějšími vlivy a dávají jim dorůst jejich velikosti. Vyhnal bych naše politické špičky do lesa, aby se tu trochu porozhlédly.

Pole závodníků se postupně roztrhalo, každý ví, jakým asi tempem tenhle závod poběží, většina zná své síly a možnosti. V prudkém stoupání mi David během čtvrtého kilometru pomalu odbíhá. Nechce se mi nic hrotit a tak se ho dál nedržím. Pomalý rozběh do kopce mi prospěl. cítím se dobře prodýchaný a ťape mi to nějak samo, však ona je Gabča už velká holka, umí se o sebe postarat a nebude mi to mít za zlé.
Vidím ho ještě docela dlouho před sebou. Po první občerstvovačce se cesta zlomí a následuje první kratší seběh. Nahoru, dolů, roviny moc není. Lituju, že jsem si nevzala goretexové krosovky, ty lehké balancy mám brzy mokré i když se přes kaluže opravdu snažím skákat Mrkající. Ke cti pořadatelů nutno podotknout, že kromě přehledného značení na stromech, označili nerovnosti a některé kameny na zemi. Nejsem si z kopců úplně jistý v kotníkách, dlouhé štreky z minulých týdnů se trochu podepsaly, cítím, že při sebězích trochu ztrácím, ale čert to vzal, hlavně doběhnout po svých.

Někde okolo osmého kilometru mě dobíhá Veronika Malechová, ale po kopci, který kus společně jdeme a prohodíme pár slov, mi taky utíká. Občas předběhnu někoho já. Cítím, že mi nohy neběží tak, jak bych chtěla. Chvíli to loupe v kotníku, pak tahá v hamstringu, po té zas píchání v nártech :-). Cítím, že jsem po dubnových závodech a celkové kilometráži rozvrzaná jak starý pendlovky.


Skoro dvě třetiny závodu běžím podobným tempem jako tři chlapi. Dva jsem postupně předběhla, jeden je přede mnou. Když běžíme kousek po modré, objeví se před námi zřícenina Hasištejna v plné kráse. Z kopce od hradu dolů skoro doběhnu svého soupeře, ale trasa se brzy překlopí a do kopce zase přecházím do chůze, běžec mizí v zatáčce ve svahu přede mnou. Stoupání naštěstí není dlouhé a rychle se zas rozběhnu. Když běžce dostihnu, chvíli si povídáme, pak pomalu odbíhám dopředu.Od čtrnáctého do sedmnáctého se více méně klesá a mírné seběhy po lesních cestách jsou příjemné, běžím okolo pěti třiceti na kilometr a při tom vlastně odpočívám :-). Také si jdu v malé čtyřčlenné skupince, tempo ostatních je mi příjemné, spoluběžci mi signalizují změnou směru bahna a louže na cestě, mám čas se dopředu nachysta na případné záludnosti.
Osmnáctý jde prudce nahoru. Druhý nejvíce stoupavý kilometr z celého půlmaratonu. Sedm a sedmdesát metrů. Rozbahněná a rozježděná cesta od těžebních strojů. Nemám chuť se plácat v hlubokých kolejích. Rychlou chůzí postupuji při okraji cesty. Brzy jsou za mnou na dohled mí tři pronásledovatelé. Trasa se naštěstí umoudří a i když stále stoupá, tak už laskavěji a oraniště předchozích stovek metrů se zase mění v lesní hladkou cestu. Když už se lesáci na cestě takhle podepsali, zkusím toho využít. Doteď jsem se loužím a bahnu vyhýbal, ale do cíle je jen kousek, tak dupu nahoru cestou necestou, až voda kolem stříká. Snažím se si udělat náskok už nyní, z kopce nejsem nejrychlejší. Na občerstvovačce v běhu chytím kelímek, trochu vody do pusy, jen vypláchnout a hurá z kopce dolů.

Poslední občerstvovačka. Nechávám tu prázdnou lahev a tubu od gelu a pouštím se z kopce dolů. Teď už není důvod se jakkoli šetřit. Cítím za sbou své soupeře, do kopce mě skoro dohonili. Ale to jsem pořádný kus šla a oni běželi. Síl jsem si tím indiánským během ušetřila dost. Předchozí průběh závodu ukazuje, že z kopce bych měla být rychlejší. Rozbíhám se kameny, nekameny, bláto, nebláto, prodlužuju letovou fázi. Tohle na kopcích které nejsou příliš strmé, miluju. Pustit se dolů, využívat gravitaci, hodně zrychlit a při tom jít tepově níž.

Trasa uhýbá z cesty do volného lesa, kde se běží uličkou mezi růžově označenými stromy. Nestíhám sledovat značky a současně koukat pod nohy, tak jsem si pár metrů zaběhl. Trochu mi to vzalo chuť, na chvíli vadnu, ale hezká vrstevnice mi nedá se flákat, tak se zase rozbíhám, mám těžké nohy a pocit, že skoro neběžím, doma Garmin ukáže, že jsem měl zrovna tady druhý nejrychlejší úsek. Normálně mám na své tempo docela odhad, ale tady mě zklamal na celé čáře.. Pádím co to dá, jen občasné prudší úseky mě zpomalují, tam raději lehce brzdím. V dálce před sebou vidím dalšího běžce, který mě přdeběhl někde okolo sedmého kilometru. Tři mí souputníci, před kterými jsem se snažila uprchnout, jsou už daleko za mnou. Teď si běh vyloženě užívám, kotník sice začíná bolet soustavně, ale jsem tak pěkně rozběhnutá, že se mi nechce zpomalit. Naopak, když skončí slalom mezi stromy a ocitám se na cestě, zrychluju. Jedenadvacátý kilometr je nejrychlejší, běžím ho pět minut. Běžce před sebou sice nedoženu, ale být závod o kousek delší, tak ho určitě mám :-). Gábina byla na posledním úseku o pár vteřin rychlejší než já, fandil jsem jí už z cílového prostoru a nestačil se divit úsilí, které se jí podařilo dát do posledních metrů. Běžela by, i kdyby za ní zapřáhli pluh.

Cíl. Komentující Honza Malecha říká, že jsem se vzhledem k délce předchozích závodů nestihla rozběhnout, že bych měla příště běžet dvě kola. Bohužel má skoro pravdu. Nejsem utahaná, trochu se stydím, za odchozené kopce a absenci únavy na konci závodu. Ale cílem dnes bylo nezničit se a závod brát jako vydatný kopcovitý trénink. To jse povedlo. Chtěla jsem běžet pod dvě a půl hodiny při převýšení šes set metrů, čas je přesně dvě hodiny třináct minut. Vítá mě David, který byl o pět minut rychlejší.

Jdeme se zvážit. Já ubyla osmdesát deka, David dvě kila. No, bohudík že nevážím víc než před závodem Mrkající. Oběd zapiju ledovou kofolou, což mi způsobí nepříjemné střevní potíže. Ještě že mě tohle nepotkalo při běhu, to bych možná nestihla ani doběhnout v limitu :-). Pro mě je vážení asi největší poučení z celýho závodu. Pít, pít a zase pít. Jasně, když mám dres nacucaný potem, musí ta voda někde chybět. Při tom jsem ale tekutiny při běhu doplňoval, třikrát plný kelímek, to by mohlo být aspoň půl litru. Asi je to pořád málo. Na krátké trati mi to prošlo, ale co při ultra? Za dvě hodiny při teplotě okolo deset stupňů ztráta 1,8kg. Co to znamená na delších štrekách? Pokud úbytek pokračuje kontinuáně, tak na letní maraton jsou to čtyři kilogramy, v mém případě skoro sedm procent tělesné hmotnosti, to už pomalu začínát být limitujícím fatorem pro delší běhy. Co jestli dobíhám pravidelně dehydrovaný? Třeba by mi po dobězích bylo lépe, kdybych více pil. Jak mám ale do sebe sakra takový množství tekutin dostat?

Na vyhlášení každý dostane diplom s svým časem, tři první v každé kategorii také cenu. Děkujeme pořadatelům a místním dobrovolníkům za supr trať, supr závod, značení, organizaci. Za rok určitě přijedeme zas :-).

Doslov
Srovnávám s půlmaratónem na Silvě Nortice, který jsem běžela předloni. Startovné "Okolo Hasištejna" 150,-/4dny před závodem 250,- Kč. Na Silvě 500,- půl roku předem/od ledna do června 600,- Kč.

Silnice tady - 3 kilometry, na Silvě minimálně polovina závodu.

Diplom zde pro všechny, na Silvě pro absolutní vítěze. V kategorii jsem byla při půlmaratonu třetí, ale žádný papír na památku tam nerozdávali, ani vloni na 92 km za druhé místo v ženách.

Nepotřebuji ho, jen přemýšlím, jak si váží závodníků ProCorde, firma organizující běh okolo Hasištejna, když i ty nejpomalejší, byť jen symbolicky, ocení, a jakou cenu má závodník pro organizátory velkého závodu, kde například jen na značení měli mnohaset tisícovou evropskou dotaci. Jak je možné, že závod udělaný pár lidmi má při daleko nižších nákladech na osobu v některých ohledech lepší zabezpečení i lepší vztah k závodníkům než závod s několikanásobným startovným, evropskými penězi a sponzory?

Jak Gandalf vyběhal na Krušnohorském dogtrekingu zlato

2. května 2013 v 17:08 | Gábina a Dav |  Běželi jsme
Kdy? 20. 4. 2013
Kde? V Krušných horách
Co? trasa MID 47,5 km


Po Brdské stezce, co jsme běželi minulý týden, ještě trochu bolí kotníky, ale jinak všechno O.K. V pátek večer vyrážíme
z Chomutova do červenohrádeckého kempu na poradu ohledně sobotního závodu. Náš první závod se psem. Vybrali jsme MID, délka zvládnutelná pro nás i psy. Hlavně já se trochu děsím, jak se bude projevovat Gandalf alias Kraken :-). Běh miluje a je závodivý. Běží-li parta lidí, musí být vpředu, dokud tam není, žene se úprkem a tahá jak o život. Co s ním udělá mnoho desítek psů na trati netuším. Třeba se se všemi nepopere. V původním rozpisu je čtyřicet kilometrů, nakonec je trasa dlouhá skoro osmačtyřicet. Zapíšeme si, kde budou kontroly, až na tu první, kam nás mapa povede z Jiřetína námi neznámými místy, to máme všude proběhané. Je jasné, že nastoupáme víc než kilometr a že seběhy budou mnohde prudší než stoupání. Seběhy se psem, který táhne jak lokomotiva... Jedeme se domů, nachystáme do batůžků výbavu a padnem do kanafasu. Když jsme dostávali instrukce ohledně trati, dobíhali první účastníci longu. Přes sto kiláků nějak okolo dvanácti hodin. Chlapi si to metelili do cíle vcelku svěží, psi táhli jak zjednatí. Velký obdiv a úcta, zvlášť když jsme zjistili, že je pořadatelé vyhnali třikrát nahoru na hřeben Krušných hor.

6:30
Vstávat a cvičit. Oblékám na sebe to stejné jako minulý týden na padesátce - tričko s krátkym, vesta, rukávky, tříčtvrťáky. Větrovku mám pro jistotu v batůžku, ale jak se znám, stejně mi bude po většinou horko. Bude to dlouhý den, zatímco se snažím do sebe nacpat maximum ovesných vloček, Bora klidně shltne svou porci a jako vždy kouká po dalším.

7:30
Vyjíždíme směr Červený Hrádek. Gandalf je už v kempu při prezentaci jako pominutý. Každý pes či čuba ho zajímá a já mám problém i zastrčit kartičku na kontroly do báglíku. No, to bude den.

7:56
Náš start. Ještě dvě minuty po zapsání startovního času předvádím komické číslo ostatním pejskařům a hraju přetahovanou s Gándím. "Běží vám už čas", taktně mi připomene ředitelka závodu. Dělám jako že mě tato informace hrozně překvapila. Vše je v batohu a vyrážíme. Start splašeného buvola, Gandalf střídavě pádí za psy, které vidí před sebou, střídavě čuchá podél cesty z kempu stopy a pachy sto padesáti jiných psů. Vzpomínám na film Kokosy na sněhu. David plápolá s Borou za námi. Bora není žádný zvláštní tahavec, na postroj se občas tváří jako na nutné zlo, ale dnes jde jako o život.

Nejhorší je pěšina podél přivaděče do Vysoké Pece. Skupina asi patnácti lidí s pejsky. Držím Gandalfa u nohy na krátko a probíhám okolo psovodů. Proboha proč jsme si nepospíšili a nestartovali mezi prvními. Tepák nemám, ale tep můžu mít na hranici maximálky. Srdce mi buší hrůzou, že některý z těch fešáků Gandalfovi nezavoní a on se hned na prvním kilometru serve. Kolem psů naštěstí probíhá v úplném klidu, ani náznak ježení hřbetu. Za to čuby :-(, s nimi si přeci vždy může hrát! Tak co teď ta panička blbne a nedovolí mu to! Můj pes se otáčí a role se vyměňují. Já táhnu Gandalfa pozpátku, ten má zarytý packy do země a nechce se hnout. Zatím mám sílu, tak ho nějak donutím pokračovat směrem dopředu. Chci od té skupiny co nejdříve odběhnout. Dobíháme starší paní, která vypadá jak nějaká osůbka z Prachetta, před sebou má dva oříšky, na nohách pohorky a v ruce sukovici a tak provozuje indiánský běh.

8:15
David s Borou jsou jak dvě černé tečky za námi. Přecházím do chůze, psa brzdím domluvou a trháním šňůry. David mě udýchaný a vzteklý dohoní se slovy: "Dej mi mou kartu a běž si tímhle tempem sama!"Jako vždy se rozbíhám o něco pomaleji, Bora se ale odmítá oddělit od smečky a snaží se Gábinu s Gándím dohnat. Na fotce jsou to ty dvě malé tečky daleko před námi. Vím, že by takhle za pár kiláků utavila sebe i mne. Čekají nás dlouhá stoupání a tam budeme muset zabrat oba, tak bych raději neplýtval silami hned po startu.


Nějak ho umluvím, že už poběžíme pomaleji :-) a tak k rozluce během závodu naštěstí nedojde. Mezi Kundratickou a Žeberskou myslivnou předbíháme spostu psů všech možných ras a velikostí. Gandalf snad pochopil pravidla tohoto spotu a psů až na jednu dvě výjimky si nevšímá, o to víc táhne a každého, kdo je před námi chce dohonit. Při občasných krátkých sebězích nezískáváme, tam všichni běží - já jdu a brzdím Gandalfa, aby mě nezabil, ale do kopce jsme o hodně rychlejší než ostatní, i když klušeme opravdu pomaloučku. Z kopce má pes běžet disciplinovaně podle nohy, ale vysvětlujte to Krakenovi Usmívající se


Před Jezeřím je nějaká skrumáž, někteří psi dost hlasitě štěkají a vrčí. Raději přidáváme, aby Gandalfa nenapadlo to chtít s ostatními nějak řešit a ukazovat, že on je přeci hlavní kápo. Ale Gandalf jako by věděl, že dnes musí nějaké puberťácké hrátky stranou, ani nehne brvou když na něj hluboce zavrčí hovík, kterého míjíme. Jsem dalek antropomorfizací, přisuzovat psům lidské motivy se mi zdá hodně za vlasy přitažené, nemůžu ale popřít, že oba naši psi se chovají trochu jinak než jindy, atmosféra závodu je nakazila a předvádějí to nejlepší, co v nich je.

Těsně u vchodu do zámku z protilehlého svahu se najednou před námi vyřítí dvojice, která lehce zakufrovala a vrací se na původní trasu. Jsou rychlejší a za chvíli nám z kopce utečou. Do kopečka se jim zase přiblížíme my. Takhle to půjde mezi námi mnoho kilometrů a nakonec se vyvine docela dobrá spolupráce. Ale nebudu předbíhat. Chlap se špringrem a ženská s největším bauceronem, jakého jsem kdy viděl. Gandí asi také, protože má z něho viditelný respekt.


Z Jezeří se do Horního Jiřetína více méně pořád klesá. Během seběhu narážíme na první z mnoha potoků, kde dáme napít psům. Gandalf opět nechápe, že tentokrát ho opravdu ze šňůry nepustím, tak jak je zvyklý, a málem mě vtáhne do zurčící bystřinky taky. Jedním ze stěžejních pravidel závodu je, že pes musí být stále na šňůře. Za pohyb na volno může být dvojice diskvalifikována. Zdá se to blbý, ale představte si, jak v lese lítá devadesát nebo sto psů na volno.

Před Jiřetínem vzniká první drobná patálie s trasou. Místo abychom šli podle šipek v mapě, běžíme podle itineráře. Motáme se kolem nově postavených domků, turistická značka nikde, ale dobří domorodci nás poslali k bývalé továrně Triola správně. Zde odbočujeme do lesa do svahu doslova mezi lvy. Stoupající cesta není značená a popis jsme nějak úplně nepochopili, i když jsme potřetí přešli potok, neodbočujeme a během gelové svačinky pokračujeme rovně. Naštěstí naši soupeři, kteří jsou v tuto chvíli kousek za námi na nás zahalekají a my se vracíme na původní trasu. Díky, díky moc!!


Opravdu si oddychnu až když dostoupáme k silničce a narážíme na červenou. Ocitáme se pod rozhlednou Jeřabina, kde je první kontrola. K rozhledně si někdy zaběhneme sólo, teď pokračujeme po silnici směrem na Mníšek. Několik kilometrů běžíme s druhou dvojicí. Střídáme se ve vedení, stačíme i pokecat, žádná rivalita, prostě jdeme na pohodu a chceme si to co nejvíce užít.

Z Mníšku do Nové Vsi se nejde po silnici, ale červená značka vede přes rozlehlou horskou pastvinu. Objevuje se sluníčko, je krásně, blíží se poledne. Vybíháme loukou k velikému kříži a seníku. Üžasný výhled.

Asi nejkrásnější pasáž tratě, připadám si jako na poloninách někde u Koločavy. Následuje první z delších seběhů. Začínám tušit zradu, Gandalf u nohy vydrží vždy tak deset vteřin a hned se žene úprkem dopředu. Závod si evidentně užívá, jen nechápe, že z kopce tak rychle jako on běžet nedovedu.

V Nové Vsi mineme starý konzum a zchátralý kostel od kterého se zase stoupá. Stoupání bude dlouhé několik kilometrů. Mám nějakou krizovku, v nohách jen něco přes třicet kilometrů, ale sotva se do kopečka vleču. Ještě asi dvakrát se mineme se známou dvojicí psovodů, než zůstanou v kopci kdesi za námi. Krize přicházejí a odcházejí, na delší štrece se jim nikdo nevyhne. Netřeba se znepokojovat, nic se nesmí lámat přes koleno, prostě zpomalit a počkat až přejde. Také jsem se musel naučit si říct, když mi Gábina utíkala a já se zrovna trápil.

Konečně se napojujeme se na známá místa - Dřevařský rybník, Medvědí hora, Lesná... tady jsme už byli mnohokrát bez ohledu na počasí a roční období. Ta skoro intimní znalost těchto míst mi s hrstí sušených brusinek dodává sílu do dalších osmnácti kilometrů. Vím, že už je to jen kousek. Vím, že v nejhorším to prostě dojdu. Mám to přesně naopak, znalost trati mi nepomáhá, vím, že tu někde ten zatracený rybník musí být, ale kam se schoval a proč tu sakra ještě není. Čekám ho za prvním zákrutem, ale tam je krpál, co tu nikdy nebyl. Cesta neznámou krajinou naopak přináší samá překvapení, některá sice méně příjemná, ale žádná nesplněná očekávání se nekonají.

Když zadem obíháme Medvědí horu stane se mi malá nepříjemnost. Na hrbolaté podmáčené cestě najednou o něco zakopnu a poroučím se k zemi. Naštěstí si jen narazím loket a odřu ruku. Nohy jsou celý. Zakopla jsem o kus železný trubky, která koukala ze země uprostřed cesty. Kdo, kdy a proč tam tu věc dal prostě netuším. Strašně zaječí a svalí se, jako by jí střelil. Gándí okamžitě otáčí a musí ji olízat a vysvětlit, že on za to nemůže. Gábina se otřepe a valí dál, já jsem z toho ještě půl hodiny na psotník.
Blížíme se k nejvyššímu bodu našeho závodu. Cesty jsou tu rozbahněné, je vidět, že sníh roztál teprve před několika dny. Všude voní dřevo z klád, které tu po zimní těžbě leží připravené k odvozu. Kousek pod Lesnou David zjišťuje, že mu porazili i jeho oblíbený hrozně zakřivený strom, který máme na několika fotkách. Lyrovitý tvar stromu člověk nevídá na každém kroku a stromy na cestách jsou takoví kamarádi, které stojí za to čas od času navštívit, za Žeberskou lípou se klidně rozběhnu i o půlnoci, takový je to nádherný a úcty hodný strom.

Lesná. Dopíjíme poslední hlt vody, chvíli přemýšlím, že si dám v hospůdce Kofolu, ale David rázně řekne, že dolů to je osm, devět kilometrů a že to vydržím. Kousek pod hospodou narážíme na poslední "sněhové pole" letošní zimy.
Začíná seběh. Pro moje nohy nejhorší část závodu. Gandalf je jak pominutej, brzdím ho povely, šňůrou, ale nejvíc patama.
Staré vozové cesty nejsou vydlážděné naplocho položenými kameny, tak si může člověk vydláždit tak leda zahradní cestičku. Technologie se ubírala jinudy. naši předkové zpevňovaly cesty kameny postavenými naštorc. Taková cesta přečká stovky let, kola kupeckých vozů se nesmekala, ale nikdo tenkrát nepomyslel, co to udělá s nohama unavených běžců. Snažím se z kopce dolů vznášet, je to ale houby platné a kotníky dostávají pořádně zabrat.

Pořádně jde běžet až tři kilometry před Drmalskou myslivnou, kde údolí Lužského potoka už není prudkou soutěskou, ale jen mírně klesá k Jirkovu. Potok je teď srovnatelný s Chomutovkou, tající sněhy z něj udělaly divokou říčku. Běžíme asi nejrychleji z celého
závodu.
Gandalf má sílu jak na začátku. Když skoro na konci mírně zakufrujeme a k vodnímu převaděči jdeme o pár desítek metrů před správnou odbočkou, padne na mě panická hrůza, že mě Gandalf stáhne do vody. Povely, nepovely, vidí vodu, je mu vedro a snaží se mě nasměrovat do koryta plného vody.


Naštěstí se rychle dostaneme na tu správnou pěšinu a pádíme do cíle. Tam opět nastává komické číslo. Zastavím, ale Gandalf, který vidí psy a lidi, vší silou zatáhne a prosmýkne mě na verandu chatky, kde sídlí vedení závodu. Vypadá, jako by závod začínal a ne končil. Dozvídáme se čas 6hodin 24minut, pořadí zatím ne, spousta závodníků je na trati, spousta jich startovala po nás. Dohodneme se s pořadateli, že pošlou esemesku, kdy bude zítra vyhlášení, a jedeme se domu umýt a najíst.

Neděle 21. 4.
Ráno nemůžu vstát z postele. Nemůžu ani chodit. Bolí mě stehna kdesi nad koleny. Bolí to neuvěřitelně a v místech, kde mě nohy nikdy nebolí. Jasně. To je to brždění patama z kopce. Jediné, co trochu uleví je, když chodím zeširoka jako kachna
s napjatýma nohama. Řídit auto jde docela dobře, vystoupit z něj - skoro nadlidský úkol....a současně docela dobré komické číslo. Říkám si, jaké by to bylo, zastavit nás policie a: "Vystupte si paní řidičko!"

Ještě že na vyhlášení s náma jede Bára. Dělá psovoda tomu našemu Krakenovi. Je zas ze psů kolem auf. Dobelhám se k výsledkové listině a oči mi běží odprostředka nahoru kategorií MW (MID 48km, ženy bez rozlišení věku) a zastaví se na prvním řádku 1. místo Gabriela Handrychová - labrador Gandalf. Nikdy jsem nevyhrála žádný závod, teď mi ho vyhrál Gándí - všechno jeho jančení odpuštěno i ty zhuntovaný nohy :-). Oči přelétnou na kategorii MM 2. místo David Schovánek flat coated retriever Bora. Prima :-), náš první dogtreking skončil docela úspěšně.

Když jdeme pro medaili, pro jistotu Gandalfovi nasazuju ohlávku, aby nekravil, ale on jde úplně v klidu a žádnýho psa si nevšímá, jako by věděl, že všech těch pětatřicet v řadě porazil a už nemá proč se na ně ježit nebo vytahovat.
No, sice dobrý, ale příště musíme dát LONG!

A nakonec ještě za odměnu koupání v rybníce za kempem:-)