...aneb ve dvou se to (někdy:-) lépe běží..
                    strasti a slasti páru na trati

Terénní půlmaratón "Okolo Hasištejna""

6. května 2013 v 21:46 | Gábina a Dav |  Běželi jsme
Kdy? 27. dubna 2013
Kde? Z prunéřovského kempu okolo hradu Hasištejn
Kolik? 21,1 km

V nohách cítím předešlý měsíc. Každý víkend nějaký závod - PIM půlmaraton, 50 km Brdská stezka, 48 km dogtrekking. Vlastně ani nevíme, jak se to tak najednou schumelilo, ale jedna pěkná akce navazovala na druhou a nám bylo líto něco vynechat. Pro mě výhoda, začínám se otrkávat a ranní předzávodní trable se omezují na míru pro mě i pro okolí snesitelnější. Jinými slovy, neblokuji toaletu už celé ráno, ale pouze jeho část a moje startovní mantra "vys... se na to" se pomalu přesouvá z roviny fyzické do té mentální. Závody nejsou moje priorita, ale někdy odříkaného největší krajíc. Trochu váhám běžet další půlmaraton po té, kdy jsem do středy nemohla kvůli namoženým stehnům z dogtrekkingu pořádně chodit. Zvítězí můj patriotismus (Hasištejn je kousek od Chomutova a je kolem něj krásně) a zvědavost (závod organizuje můj známý z dob dorostového závodění na kajaku Honza Malecha).

Start je v jednu po poledni - velmi rozumná doba. Zároveň nás ale staví před dilema obědvat či neobědvat? Žaludek se o polednách umí rázně přihlásit o své a já nerad, když mi při závodě kručí. Nakonec se nafutruju ráno ovesnou kaší, před závodem si dám ještě banán a tyčku. Dost času se vyspat a v klidu dojet do kempu v Prunéřově na prezentaci. Oproti pátku je docela zima, ale raději trochu chladu, alespoň je důvod běžet pro zahřátí. Vystojíme krátkou frontu na číslo a přemístíme se do fronty na analýzu našich těl. Zjišťuji, ž ač jsem přes zimu tři kila přibrala, mám velmi málo tuku a hodně svaloviny. Super, do posilovny nemusím :-) a hubnout moc taky ne. Chytrá mašinka odhalila, že mám malý nadbytek útrobního tuku a jsem lehce dehydrovaný. Takže před během se ještě rychle zavodnit a co bude s tím tukem ještě uvidíme:-).

Potkáváme pár známých. Na startu je něco přes sedmdesát závodníků. Moje taktika je jednoduchá. Běžet rozumně, nikam s nehnat, nepřivodit si na unavených haksnách nějaké zranění. Začátek běžíme spolu s Davidem. První tři kilometry vedou mírným stoupáním po silničce podél Prunéřovského potoka, který po tání připomíná divokou říčku. Asi poprvé v životě můžu Gábinu pochválit za hezky rozběhnutý závod. V poklidu se zařadíme na čelo poslední čtvrtiny závodního pole a od té chvíle budeme už jen předbíhat. Nejsou tu notoričtí přepalovači, každý si běží svoje. Pozitiva malých, ale poměrně slušně obsazených závodů.

Poprvé letos vidím blatouchy. Vlevo od nás je nádherný vrch Kokrháč, napravo prvně zahlídneme Hasištejn. Než doběhneme k odbočce, kde růžová šipka míří do prudkého kopce a která vede lesní cestou, míjíme památné smrky. Před čtyřmi týdny o Velikonocích jsme se tu brodili hlubokým sněhem pro kešku. Majestátu velikánů trochu ubírají okolní stromy, ale ony je zase chrání před vnějšími vlivy a dávají jim dorůst jejich velikosti. Vyhnal bych naše politické špičky do lesa, aby se tu trochu porozhlédly.

Pole závodníků se postupně roztrhalo, každý ví, jakým asi tempem tenhle závod poběží, většina zná své síly a možnosti. V prudkém stoupání mi David během čtvrtého kilometru pomalu odbíhá. Nechce se mi nic hrotit a tak se ho dál nedržím. Pomalý rozběh do kopce mi prospěl. cítím se dobře prodýchaný a ťape mi to nějak samo, však ona je Gabča už velká holka, umí se o sebe postarat a nebude mi to mít za zlé.
Vidím ho ještě docela dlouho před sebou. Po první občerstvovačce se cesta zlomí a následuje první kratší seběh. Nahoru, dolů, roviny moc není. Lituju, že jsem si nevzala goretexové krosovky, ty lehké balancy mám brzy mokré i když se přes kaluže opravdu snažím skákat Mrkající. Ke cti pořadatelů nutno podotknout, že kromě přehledného značení na stromech, označili nerovnosti a některé kameny na zemi. Nejsem si z kopců úplně jistý v kotníkách, dlouhé štreky z minulých týdnů se trochu podepsaly, cítím, že při sebězích trochu ztrácím, ale čert to vzal, hlavně doběhnout po svých.

Někde okolo osmého kilometru mě dobíhá Veronika Malechová, ale po kopci, který kus společně jdeme a prohodíme pár slov, mi taky utíká. Občas předběhnu někoho já. Cítím, že mi nohy neběží tak, jak bych chtěla. Chvíli to loupe v kotníku, pak tahá v hamstringu, po té zas píchání v nártech :-). Cítím, že jsem po dubnových závodech a celkové kilometráži rozvrzaná jak starý pendlovky.


Skoro dvě třetiny závodu běžím podobným tempem jako tři chlapi. Dva jsem postupně předběhla, jeden je přede mnou. Když běžíme kousek po modré, objeví se před námi zřícenina Hasištejna v plné kráse. Z kopce od hradu dolů skoro doběhnu svého soupeře, ale trasa se brzy překlopí a do kopce zase přecházím do chůze, běžec mizí v zatáčce ve svahu přede mnou. Stoupání naštěstí není dlouhé a rychle se zas rozběhnu. Když běžce dostihnu, chvíli si povídáme, pak pomalu odbíhám dopředu.Od čtrnáctého do sedmnáctého se více méně klesá a mírné seběhy po lesních cestách jsou příjemné, běžím okolo pěti třiceti na kilometr a při tom vlastně odpočívám :-). Také si jdu v malé čtyřčlenné skupince, tempo ostatních je mi příjemné, spoluběžci mi signalizují změnou směru bahna a louže na cestě, mám čas se dopředu nachysta na případné záludnosti.
Osmnáctý jde prudce nahoru. Druhý nejvíce stoupavý kilometr z celého půlmaratonu. Sedm a sedmdesát metrů. Rozbahněná a rozježděná cesta od těžebních strojů. Nemám chuť se plácat v hlubokých kolejích. Rychlou chůzí postupuji při okraji cesty. Brzy jsou za mnou na dohled mí tři pronásledovatelé. Trasa se naštěstí umoudří a i když stále stoupá, tak už laskavěji a oraniště předchozích stovek metrů se zase mění v lesní hladkou cestu. Když už se lesáci na cestě takhle podepsali, zkusím toho využít. Doteď jsem se loužím a bahnu vyhýbal, ale do cíle je jen kousek, tak dupu nahoru cestou necestou, až voda kolem stříká. Snažím se si udělat náskok už nyní, z kopce nejsem nejrychlejší. Na občerstvovačce v běhu chytím kelímek, trochu vody do pusy, jen vypláchnout a hurá z kopce dolů.

Poslední občerstvovačka. Nechávám tu prázdnou lahev a tubu od gelu a pouštím se z kopce dolů. Teď už není důvod se jakkoli šetřit. Cítím za sbou své soupeře, do kopce mě skoro dohonili. Ale to jsem pořádný kus šla a oni běželi. Síl jsem si tím indiánským během ušetřila dost. Předchozí průběh závodu ukazuje, že z kopce bych měla být rychlejší. Rozbíhám se kameny, nekameny, bláto, nebláto, prodlužuju letovou fázi. Tohle na kopcích které nejsou příliš strmé, miluju. Pustit se dolů, využívat gravitaci, hodně zrychlit a při tom jít tepově níž.

Trasa uhýbá z cesty do volného lesa, kde se běží uličkou mezi růžově označenými stromy. Nestíhám sledovat značky a současně koukat pod nohy, tak jsem si pár metrů zaběhl. Trochu mi to vzalo chuť, na chvíli vadnu, ale hezká vrstevnice mi nedá se flákat, tak se zase rozbíhám, mám těžké nohy a pocit, že skoro neběžím, doma Garmin ukáže, že jsem měl zrovna tady druhý nejrychlejší úsek. Normálně mám na své tempo docela odhad, ale tady mě zklamal na celé čáře.. Pádím co to dá, jen občasné prudší úseky mě zpomalují, tam raději lehce brzdím. V dálce před sebou vidím dalšího běžce, který mě přdeběhl někde okolo sedmého kilometru. Tři mí souputníci, před kterými jsem se snažila uprchnout, jsou už daleko za mnou. Teď si běh vyloženě užívám, kotník sice začíná bolet soustavně, ale jsem tak pěkně rozběhnutá, že se mi nechce zpomalit. Naopak, když skončí slalom mezi stromy a ocitám se na cestě, zrychluju. Jedenadvacátý kilometr je nejrychlejší, běžím ho pět minut. Běžce před sebou sice nedoženu, ale být závod o kousek delší, tak ho určitě mám :-). Gábina byla na posledním úseku o pár vteřin rychlejší než já, fandil jsem jí už z cílového prostoru a nestačil se divit úsilí, které se jí podařilo dát do posledních metrů. Běžela by, i kdyby za ní zapřáhli pluh.

Cíl. Komentující Honza Malecha říká, že jsem se vzhledem k délce předchozích závodů nestihla rozběhnout, že bych měla příště běžet dvě kola. Bohužel má skoro pravdu. Nejsem utahaná, trochu se stydím, za odchozené kopce a absenci únavy na konci závodu. Ale cílem dnes bylo nezničit se a závod brát jako vydatný kopcovitý trénink. To jse povedlo. Chtěla jsem běžet pod dvě a půl hodiny při převýšení šes set metrů, čas je přesně dvě hodiny třináct minut. Vítá mě David, který byl o pět minut rychlejší.

Jdeme se zvážit. Já ubyla osmdesát deka, David dvě kila. No, bohudík že nevážím víc než před závodem Mrkající. Oběd zapiju ledovou kofolou, což mi způsobí nepříjemné střevní potíže. Ještě že mě tohle nepotkalo při běhu, to bych možná nestihla ani doběhnout v limitu :-). Pro mě je vážení asi největší poučení z celýho závodu. Pít, pít a zase pít. Jasně, když mám dres nacucaný potem, musí ta voda někde chybět. Při tom jsem ale tekutiny při běhu doplňoval, třikrát plný kelímek, to by mohlo být aspoň půl litru. Asi je to pořád málo. Na krátké trati mi to prošlo, ale co při ultra? Za dvě hodiny při teplotě okolo deset stupňů ztráta 1,8kg. Co to znamená na delších štrekách? Pokud úbytek pokračuje kontinuáně, tak na letní maraton jsou to čtyři kilogramy, v mém případě skoro sedm procent tělesné hmotnosti, to už pomalu začínát být limitujícím fatorem pro delší běhy. Co jestli dobíhám pravidelně dehydrovaný? Třeba by mi po dobězích bylo lépe, kdybych více pil. Jak mám ale do sebe sakra takový množství tekutin dostat?

Na vyhlášení každý dostane diplom s svým časem, tři první v každé kategorii také cenu. Děkujeme pořadatelům a místním dobrovolníkům za supr trať, supr závod, značení, organizaci. Za rok určitě přijedeme zas :-).

Doslov
Srovnávám s půlmaratónem na Silvě Nortice, který jsem běžela předloni. Startovné "Okolo Hasištejna" 150,-/4dny před závodem 250,- Kč. Na Silvě 500,- půl roku předem/od ledna do června 600,- Kč.

Silnice tady - 3 kilometry, na Silvě minimálně polovina závodu.

Diplom zde pro všechny, na Silvě pro absolutní vítěze. V kategorii jsem byla při půlmaratonu třetí, ale žádný papír na památku tam nerozdávali, ani vloni na 92 km za druhé místo v ženách.

Nepotřebuji ho, jen přemýšlím, jak si váží závodníků ProCorde, firma organizující běh okolo Hasištejna, když i ty nejpomalejší, byť jen symbolicky, ocení, a jakou cenu má závodník pro organizátory velkého závodu, kde například jen na značení měli mnohaset tisícovou evropskou dotaci. Jak je možné, že závod udělaný pár lidmi má při daleko nižších nákladech na osobu v některých ohledech lepší zabezpečení i lepší vztah k závodníkům než závod s několikanásobným startovným, evropskými penězi a sponzory?
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Barča Barča | 7. května 2013 v 7:32 | Reagovat

To je jednoduché. Pokud se něco dělá čistě jen pro peníze, tak to nikdy nebude mít takovou cenu, jako když to někdo dělá pro potěšení.

2 Zdenek Strouhal Zdenek Strouhal | 7. května 2013 v 20:34 | Reagovat

Jak tady čtu moc pěkné gratuluju,opravdu na těch malých závodech si nás víc váží v tom máte naprostou pravdu.

3 Renča Renča | 15. května 2013 v 21:55 | Reagovat

S doslovem jen souhlasím. Paradoxem je, že ty nejdražší závody praskají ve švech a jsou vyprodané dlouho předem.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama