...aneb ve dvou se to (někdy:-) lépe běží..
                    strasti a slasti páru na trati

Říjen 2013

Den cesty

23. října 2013 v 19:43 Běželi jsme
Kdy? 18. - 19. října 2013
Kde? Mezi Poděbrady a Bělou pod Bezdězem
Kolik? 80 km + 2 na autobus v Jestřebí :-)


Že bychom se mohli účastnit téhle akce vymyslel Josek. Zalíbilo se nám to natolik, že už měsíc předem jsme jak blázni začali běhat s batohy. Dlouhé vymýšlení, co všechno s sebou, optimalizovat váhu batohu na maximálně 4,5 kg, aby se s ním dalo běžet. Donutit Gábinu, aby zavrhla myšlenku "co kdybych spadla do potoka" a brala tím pádem s sebou kompletní rezervní set oblečení. Při jeden a půl litru vody na osobu a nějakém tom jídlu moc manévrovacího prostoru nezbývá.Nakonec z organizačních důvodů zůstal Josek doma a umožnil tak účast nám dvěma, moc díky. Ze všech možných variant batohů, co mám doma, volím levný lehoučký z Lidlu. Jeho kvalita sice asi nepřežije více jak dvě, tři mé procházky, je ale pohodlný na záda a absolutně nejlehčí ze všech, co mám. Sbalit se tak, abych neměla pocit, že s sebou táhnu klavír, byla tradičně jedna z nejobtížnějších záležitostí celé akce.

V pátek odpoledne na sebe navlékám běžecké věci s vědomím, že je asi příštích dvacet čtyři hodin nesundám. S dostatečným předstihem odjíždíme do Poděbrad, na nádraží ještě nikdo z organizátorů není, tak zkusíme odlovit pár kešek na kolonádě. Pak už jen rychlá registrace a ještě máme čas na večeři v nádražní hospodě. Na rozdíl od všech nádražních pajzlů, které jsem kdy mělů tu čest vidět, je tenhle podnik čistý a úpravný, s klidem můžeme všem doporučit.
V sedm si vyslechneme poslední pokyny a můžeme vyrazit. Odvážně si dávám smažený sýr s hromadou hranolek, ale dát si k večeři jen tak nějakou tyčku, asi bych zhynula hlady :-).

Podivně nesourodá skupinka chrtů, kteří běží nalehko s minimální výbavou až po turisty, kteří jdo opravdu natěžko. My jsme asi někde uprostřed. V poslední době se na rozdíl od Gábiny rozbíhám snadno, dneska jsem to ale já, kdo bude po startu brzdit. Běží se mi lehoučce, udržovat tempo nad sedm minut je problém, běžela bych raději o minutu rychleji,ale čeká mě celá noc, tak nemá cenu nic hrotit. Pokud bude sloužit kotník a koleno na pravé noze bude to fajn.

Trať vede do Nymburka po rovině podle vody a ani nemusíme rozsvěcet čelovky. Nikdo ještě neběží svým konstantním tempem, tak se opakovaně předbíháme, míjíme, zdravíme, opět předbíháme... Hned první kontrola v Nymburce znamená krátké kufrování a hledání kostela, který byl nakonec kaplí a ještě bez barevné tužky, kterou se má označit kontrola. Gábi lehce prská, ale aspoň se připojujeme ke skupince, která nás vyvede opět k vodě a běží se dál. Jsem vytočená :-), těch pět, sedm minut, co jsme získali poklusáváním je díky hledání kontroly nenávratně v trapu. A to je teprve první kontrola! Ještě na konci města objevíme rozsvícený domek a postaršího pána na zahrádce, poprosíme o vodu do flašek, stojí to sice čas, ale až do hospody na 47. kilometru nebude možnost nabrat.

Proti nám, nejspíše od západu, se začíná nebe projasňovat, za chvíli se objeví měsíc v úplňku.
Prostě nádhera, romantika, noc jako dělaná pro zamilované, kteří po krátké procházce zalezou do teplého pelíšku. Ale bláznům, co se rozhodli strávit noc v poklusu bude brzo zatraceně zima. Ochlazuje se a mě začiná loupat v pravém koleni, deset let po operaci dalo pokoj, ale poslední dva týdny se začíná mrcha hlásit o slovo... Druhá kontrola v Mydlovarech, odbočka je jasná, ale po avizovaných třích stech metrech po nějaké zřícenině ani památky. Proběhnu se pár set metrů po cestě tam a zpátky, nakonec ve světle čelovky objevím rozpadající se zeď pár metrů od cesty. Uděláme značku v itineráři, ale to už nás dobíhají další. Dalších deset minut jsme ztratili na kontrole :-(. Dochází mi, že většina lidí, co tu jsou, šli trasu na jaře, kdy bylo vidět, a tak jdou oproti nám ke kontrolám na jisto. Jak rychle se skupinka utvořila, tak rychle se zase rozpadne, někdo zůstal za nám, někdo nás předběhl. U Ostré se definitivně loučíme s Labem a stáčíme se k severu. Na úzké stezičce Gabča blbě došlápne, nedávná zranění se přihlásí a tak volíme raději indiánský běs s čím dál tím převažující chůzí. Jeden krok do mírné prohlubně a skoro zařvu bolestí. Koleno se nějak zaseklo, lehce s ním cvičím, určitě to půjde, určitě to nic není. Pajdám jak chromá kobyla. Nejdeme do Milovic přes pole, ale mírně delší, ale asfaltovou cestou přes Stratov. Někde za návsí stahuju gatě a od stehna až k lýtku si natřu pravou nohu hřejivou emsopomou. Nejsem schopná běžet, tak snad dojdu alespoň do Milovic a odtud něco pojede.... Po dvou kilometrech chůze po silnici mi David vrazí do ruky brufen. Míříme přes Stratov a k Milovicům, uprostřed vesnice nějak živo, probíhá diskoška, s chutí bych dal pivo, ale asi bych nezapadl mezi místní rozjařené týpky, tak poknu slinu a běží se dál. Opravdu běží, brufen asi zabral (nejsem vůbec zastánce takové terapie) a i když v koleni tahá, jde se přesouvat indiánským během. Třetí kontrola má být u jakési polorozpadlé budky na křižovatce u Milovic. Tady poprvé potkáváme Verču s Petrem, setkání vcelku osudové, budeme se potkávat po celý zbytek závodu a i spolu skončíme.

Hledáme neúspěšně kontrolu na 35. km, nakonec společné foto u cedule, abychom dokázali, že jsme tam byli. Tahle kontrola tu na jaře nebyla, tak si jí naši kamarádi nemohou pamatovat. Už kvůli hledání a ztraceným minutám nezuřím. Jsem vděčná, že můžu kontrolu hledat a můžu jít dál. Jak rychle změní člověk priority :-)- Kontrolu nalézáme na příští křižovatce o půl kilometru dál. Verča si od jara pamatuje trasu, ač chodci, mají s Petrem velmi slušné tempo, tak se s dovolením přidáváme. Odbočka uhne z hlavní cesty k tankodromu. Zpětně doznáváme, že tady jsme byli zcela odkázáni na cizí pomoc, rozježděné a rozblácené cesty, prohlubně plné vody, po nějaké značce ani památky. Obcházíme bahna, dereme hložím, přeskakujeme strouhy plné vody. Měsíc je jednou za mnou, jednou přede mnou, chvíli po pravé pak levé ruce, definitivně ztrácím orientaci a akorát se tupě vezu. Div, že jsme se vymotali a díky našim průvodcům našli značku. Nebýt jich, bloudíme tam dosud. Přede mnou v měsíčním svitu dva rybníky, někde skrz ně modrá značka, odděluje je asi dvacet čísel široký a dva metry dlouhý rozbahněný pruh země nad vodou. K tomu pruhu se dostanu po, jak jinak, než rozbahněném svahu. Jestli teď nespadnu do potoka, tak už nikdy :-). Začínám věřit na strážné anděly, neboť Petra s Verčou nám muselo poslat samo nebe. Mé docela solidní orientační schopnosti se zde ve tmě, kde mlha střídá rozzářený měsíc, úplně ztrácejí. Pokračování po lesní cestě, Verča dává pauzu na ošetření puchůřů, my s Gábinou pokračujeme dále do Dražic, kde nás na 47. kilometru čeká speciálně pro nás otevřená hospoda.

Těsně před třetí už sedíme pod střechou a v teple. v hospodě je sice trochu plno a zapaříno, ale místa k sezení se najdou a to ostatní je nám jedno, ostatně ani my už dávno nevoníme. Gabča si dá párek a kofolu, jsem méně odvážný, takže dávám hovězí vývar a Birell. Když mi nic nebylo po vydatné večeři (naopak hlad či vyčerpání jsem rozhodně nepociťovala :-), je párek s chlebem pořádné jídlo, kteeré mě poponese zas o kousek dál. Topení jede naplno, suším vestu a čepičku, ale za chvíli se začne šířit puch spáleniny, tak toho sušení raději nechám. Ještě to nejdůležitěší, namzat zadek a přilehlé partie, protože posledních pár kilometrů mne začíná pronásledovat vlk. Doplníme vodu a Gabča ještě koupí půlitrovku minerálky, sice trochu brblám, ale přece tady tu flašku nenecháme a Gábině ji také nést nenechám. Trochu předběhnu, když prozradím, že tuhle láhev jsem s sebou zbytečně tahal dalších skoro čtyřicet kiláků a nenačatou jsme ji dovezli dom. Opouštíme útulnu, když dorážejí Verča s Petrem.

Venku kosa jak v morně, mokré hadry začínají studit, rychle se zahřát pohybem. Jdeme ve třech, přidal se k nám Petr B., který má GPS a taky tudy šel na jaře. Ujdeme společně hezkých pár kilometrů, jinovatku střídá mokrá tráva, na úzkých cestičkých listí, bláto, už je jedno, jestli spadnu do potoka nebo ne, vypadám jak když jsem se v tom blátě válela. Jsme před Boleslaví. Jeden spoléháme na druhého, unavené oči už nestíhají koukat po značkách, jako bychom si o kufr přímo koledovali. Máme jít podél řeky a zatím stojíme v Krnsku na kopečku na náídraží. Vracíme se dolů z kopce, který jsme pracně vystoupali a nacházíme nejen Jizeru, ale také Verču s Petrem. Mávají na nás z odbočky kudy vede červená a mají legraci z toho, že tady přesně ve stejném místě zakufrovali na jaře. Následující kilometry do Boleslavi se mi zdají nekonečné, je mi kosa, mám na sobě navlečených asi pět vrstev a stejně je mi to málo. Pokouším se sníst ledový chleba a něčím zapít, než mi dojde. Viditelnost mizivá, čelovka je teď v mlze spíše na obtíž, ale Petr B. nás vede s jistotou a kde váhá, tam mu pomůže GPS. Před Boleslaví potkáváme kolegu, který zde končí kvůli bolavému kotníku, Verča s Petrem dávají pauzu a my se držíme Petra, značení v Boleslavi totiž nestojí za nic a cesta městem je prý orientačně dost náročná. Záměr správný a logický, má ale malý háček, nějak mi dochází. Narušená artikulace, balanc, motorika. Gábina mě vede za ruku, trochu se motám a nedaří se držet směr, chtěl bych si postěžovat, ale huba také odmítá poslušnost. Vím jediné, pauzu můžeme dát až po té, co se promotáme tímhletím městem. Táhnu Davida za Petrem a slibuju na benzínce, od které je na značku a následně na další kontrolu pár metrů, kafe, odpočinek a snídani. Promotáme se městem, stavíme u zrovna otevřené Benzinky na periferii, Petr B. pokračuje sám. Jsme jedinými zákazníky, sedím na radiátoru, leju do sebe hnusné automatové kafe a ucucávám rychlý gel od Gábiny. Hodnou paní od obsluhy, která nás tak trochu podezřívavě sleduje uklidníme, že jdeme dálkový pochod celou noc z Poděbrad, od té chvíle by nám modré nebe snesla, dokonce i Gábinu na služební hajzlík pustila. Vypadáme jak zablácení bezdomovci. Považuju za nutné paní vysvětlit, co jsme zač. David se sbírá, ale já si uvědomuju, že když tu zůstaneme ještě pět minut, vytuhnu a už se nehnu. Znám se, dokud jdu, jde to.

Gel a kafe zafungovaly jak pumpička na kolo, je mi hej, skoro bych se rozběhl, vnímám nastupující den a raduji se ze slunka, které se objevuje nad obzorem. V Radouči u páté kontroly, koho to nepotkáváme, no jasně, Verča s Petrem, chvíli povídáme, ale tentopkrát jsme to my, kdo je rychlejší, brzo je opouštíme a a hurá podle vody na Debř. Mlha nad vodou, barevné listí, jsem rád, že dokážu tuhle krásu vnímat, když kvůli ničemu jinému, tak pro takové ráno stálo za to noční pochod absolvovat.

Sluníčko svítí skrz mlhu, ale pořád je děsná kosa. Začíná mi být nějak zvláštně... Ani teplo ani zima, ani hlad ani najedená, ani ospalá ani bdělá. Asi bych potřebovala panáka :-).


V Debři odbočka na Čistou, vše je jasné, štrádujeme si to po silnici po červené, jen netušíme, že je to úplně blbá červená. Z omylu nás vyvedou až místní v Josefově Dole, kde jsme už přeci jen začali pochybovat, že se pohybujeme tím správným směrem. Gábina je unavená a tenhle kufr jí bere motivaci, snažím se na ni pozitivně zapůsobit, ale moc mi to nejde, asi proto, že na mě už také leze nějaká krize. Vrátíme se, pracně vymotáme, najdeme tu správnou červenou a dohoníme..., pochopitelně, Věrču s Petrem.


"To jste zase vy?", ptá se Verča. Asi nechápe, že je vždycky někde dojdeme. Svému bědování nad ztracenými minutami na prvních kontrolách se už jen směju. Dnes jen kupíme kufry :-).

Asi jsme si nějak dneska souzený, tak už nic nehrotíme, pokračujeme společně do Čisté k další kontrole, Verča pajdá kvůli puchýřům, Gábinu rozbolelo znovu operované koleno. Ta bolest sice není taková blokovací jako v noci, ale bolí to nějak kompaktně a pěkně tahá. Jsem nazlobená sama na sebe, že jsem si nevzala hůlky (kvůli zátěži, jsem to ale blbka). I malý kopeček dolů je pěkně nepříjemnej.

I přes to kufrování je jasné, že stihneme vlak do Jestřebí v Bělé pod Bezdězem pár minut po desáté. Na GPS máme přes osmdesát kilometrů, do limitu ještě devět hodin. Zvažuju všechna pro a proti. Určitě by bylo krásný dojít až na Bezděz a do Doks. Určitě bychom to stihli i úplně šnečím tempem. Má ale cenu hrát si na hrdinu? Do jaké míry překonávat bolest? Jak dlouho pak budu zpropadený koleno kurýrovat? Rozhodně nechci jít cestou dalšího brufenu. Rozhodnutí je na mně. Volím vlak. Možná zbaběle, možná rozumně. Pod kopečkem na nás na silnici u nádraží čekají Verča s Petrem. Z kopce byli rychlejší oni. Taky se rozhodli skončit. Za tankodrom mají můj hluboký dík.

Vlak má kapku zpoždění a v Jestřebí je to na autobus ještě skoro dva kilometry. Když vystoupím z vyhřátého motoráku, dává se do mě zima desetkrát větší než v noci a všechny svaly mám jak z betonu. Bohužel běžnou chůzí nestíháme, na autobus musíme běžet. Ploužím se pomalým tempem a tělo nechce zrychlit, nedokáže se rozhýbat, bolí mě všechno i ruce. Hlavou mi krouží děsivá představa jak promrzlá mávám autobusu, který nám ujíždí před nosem. Trochu přidávám, ale ta panická představa odjíždějícího autobusu mě pohltila a mně se začíná dělat opravdu zle. Vidím autobusovou budku a v ní kluka. Stihneme to! Když doběhneme na stanici, opřu se o dopravní značku, abych nespadla, třesou se mi nohy, třesu se celá, zima a strach mi daly zabrat víc než celá noc na trase :-). Pak už si jen pamatuju placení v buse a konečnou v Holešovicích.

Podzim, podzim přichází

12. října 2013 v 23:35 | Gábina a dav |  Milý deníčku...
12. října 2013

Zase pátek a jedeme do Chomutova, na hory, tak jako ostatní jezdí na chaty a chalupy. Chystáme se zase na jeden mírně šílený podnik a potřebujeme nabrat objemy. Jenže už od Prahy se auto probíjí deštěm a my musíme přehodnotit plány. Gábina nachystala trasu vedoucí skrz naskrz Krušnými horami, většinou po neznačených stezkách spojenou s odlovem pár keší, včetně několika multin. Celodenní šichta i za hezkého počasí, za současného stavu cest bychom se nejspíš už na prvním kiláku utopili v bahně. Takže protentokrát jsem ten rozumnější já a jako cíl prosazuji Bezručák, nejkrásnější údolí na světě, který kromě mnoha jiných předností disponuje i asfaltovou stezkou. S tím nejkrásnějším údolím začínám být opatrná :-), protože jak údolí Kameničky, tak Údolí Prunéřovského nebo Nivského potoka jsou prostě nádherná. Podél rychle padajících vod se ve všech místních údolích během pár chvil mění vegeteční pásma, jak v nějakém naučném filmu.

Rada pro chlapi: dejte ženský mapu a ona se pak s úsměvem bude drát hložím, brodit potoky a drápat do kopců, jen aby dokázala správnost vlastní cesty. Vy jste pak z obliga. Tahle strategie se nám osvědčila, možná i proto, že Gábina coby topograf docela vyrostla a s mapou si rozumí podstatně lépe než já. :-)

Ráno nám dává za pravdu, mlhavo a šedo, pravé retrívří počasí. Aspoň že neleje, i když to vypadá, jako by mělo každou chvíli začít.Do báglů z trenýrkových (Honzo, díky za tenhle terminus technikus:-) důvodů balíme podstatně více, než nám bude třeba, chceme nasimulovat pravou bojovou situaci. Přidávám vše možné i nemožné, jen zimník mi chybí, ale jinak bude můj trénink jako když Jára Cimrman trénoval s kufrem, jak chytí vlak. Psům stačí vidět, jak se chystáme do běžeckého a už stojí u dveří a můžou se uvrtět, jen abychom je náhodou nenechali doma.

Autem se nablížíme na První mlýn a můžeme vyrazit. Teda nemůžeme, Gábina marně chytá satelit, její Garmin stávkuje (ten můj nedávno umřel, budiž mu země lehká:-). Jestli je to listím, mlhou, nebo již samotnou senilitou přístroje nevíme, ale ještě několikrát odepře poslušnost, proto máme cestu v mapě tentokrát jen ručně naklikanou. Ještě nikdy se mi nestalo, aby po pár stech metrech spojení opakovaně vypadávalo a můj sporttester se mě po každých třech minutách ptal jestli jsem v místnosti a jestli je dnes opravdu dvanáctého. Buď jsem dementní já nebo ty hodinky. Psi okamžitě využijí chvíle, kdy jsoou bez dozoru a zmizí v potoce. Abychom jim zarazili roupy, jdou okamžitě do postrojů a my pomalu stoupáme ke Kameničce. Až po třech, čtyřech kilometrech Garmin pochopí, že je opravdu venku a začíná mapovat trasu.


Bágly na zádech nejsou pro nás úplná novinka, před čtrnácti dny jsme s nimi dali už přes třicet kiláků, tak se nenecháváme vyvést z míry šnečím tempem, nic nelámeme přes koleno, víme, že jdeme hlavně na výdrž. Cílem je stanovit rychlost pohybu, při které se nebudeme potit. Mokré hadry už v prvních hodinách cesty by mohly za týden znamenat předčasný konec celé akce. Nepotím se při tempu 7 km/h do kopce a 8-9km/h z kopce. Zjišťuju, že dané tempo jsem schopná držet aniž bych jedla či pila po docela dlouhou dobu. Takový stand-by režim :-).

Buky nad Kameničkou už mají obarvené listí, oproti Praze se tady hlásí podzim o něco dříve. Tmavá asfaltka se změnila v barevnou paletu, mlha dává krajině nádech tajemnosti. Spěchat by bylo hřích, ťapeme tichem, které zdálky občas naruší volání krkavců, poctivě se kocháme. Nikde nikdo. Znovu zrozená krajina Krušných hor je zatím nedotčená davy turistů.

U Novodomského rašeliniště nám už počasí dává znát, že tady jsme na horách, studeně fouká a všechna legrace končí. Sklopit hlavy, běžet, nezastavovat. Mám z větrného počasí nahoře pocit, jako by se rozmýšlelo, zda začne sněžit nebo ještě pár dní zůstane jen při obyčejném dešti. Najíme se později až někde v závětří. Jíst nepotřebuju, lehký hlad dostávám až v čase regulérního oběda. Pohyb nás udrží v teple. Mapování omezejeme na minimum. Psi se po patnácti kilometrech konečně probudili, využívají volnosti, obíhají nás po loukách ve velkých kruzích a regulérně hrají na honěnou. Až se nám jednou podaří je utahat, to bude svátek.

Maličko bloudíme, netrefili jsme správnou odbočku a domů se vrátíme o něco dříve, než jsme chtěli. Odbočku jsme trefili, ale když padla po kilometru volba běžet rovně po hřebeni mezi svahy obou údolí, vlevo Kameničky a vpravo Bezručáku, docela terénní rozbahněnou cestou nebo uhnout doleva po exkluzivní lesní uzoučké asfaltce, která připomíná cestu parkem, padla jasná volba na tu parkovou úpravu. Ani nás to moc nemrzí, dalo se do deště a vítr je čím dál nepříjemnější. Valíme do doliny, napojili jsme se na známou cestu, během klesání se v klidu najíme a napijeme. Z plánované třicítky je dvaadvacet, možná třiadvacet kilomerů. U auta ze sebe ryche sundaváme vlhké oblečení a jdeme do suchého. Tenhle komfort si příští týden nebudeme moci dopřát, ale nesmíme to s tím tréninkem zas tak přehánět.

....a ještě mapa

Restart

1. října 2013 v 6:56 | Gábina |  Milý deníčku...

Před pár měsíci, týdny...

Nepíšeme, blog zanedbáváme Rozpačitý. Částečně je to možná proto, že Česko prožívá běžecký boom a o běhu už píše úplně každý. Jsou články které mě berou za srdce a jsou i takové, které se zabývají výhradně oslavou autorova ega, aniž by kohokoli jiného nějak těšily, inspirovaly nebo obohacovaly. Moc doufáme, že nepatříme mezi ty druhé, přestože píšeme většinou o sobě.

Nechce se nic. Nejde to. Už několik měsíců boj s vlastním tělem. S celým tělem ne. Jen s jedním drobným místem na vnitřní straně pravého kotníku. Začalo to během série čtyř závodů po sobě v dubnu: půlmaraton - 50km-50km-půlmaraton. Při chůzi ze schodů se držím zábradlí...

Snažím se lehkou bolest rozběhat. Nebolí to pořád , utišuji se. Osm deset kilometrů uběhnu docela v pohodě. Nebudu přeci měkká. Probíhá něco jako trénink - netrénink. Buď to nebolí nebo to bolí jak prase. Nic mezi tím. Na základě několika velmi trpkých zkušeností jsem se odnaučil běhat přes bolest, tedy přesněji řečeno přes určitý druh bolesti. Jelokž sám nevím, co a jak přesně Gábinu bolí, nejsem schopen radit, nevím, jak se chovat. Mám ji povzbuzovat a obdivovat, jak bolest překonává, nebo na ni začít ječet, že je blbá, že si takhle jenom ubližuje a ať toho kouká co nejdříve nechat?

V květnu prvně vzdávám po půlce závod, tak pěkný byl Macháč Run Fest - 62 kilometrů nádhernýho trailu. Do závodu jsem šla s obavami, ale pořád jsem nebyla ochotna si přiznat, že problém prostě mám. Po první desítce dost náročným terénem jsem tušila, že je zle. Po dalších dvaceti kilometrech problém nabobtnal do obřích rozměrů, nešlo ani "sejít" kopec, aniž bych syčela bolestí. Balíme, jedeme domů. David sám dalších dvacet běžet nechce - jsme tu přeci spolu. Tady musím pochválit vlastní soudnost, že jsem Gábinu ukecal, aby vzdala. Trvalo to sice hezkých pár kiláků, ale vypadala, že by si pokračováním v závodě mohla ublížit na docela dlouhou dobu. A nechat ji pak v depu a sám pokračovat mi nějak nepřišlo fér.

Navštěvuju fyzioterapeutku, která mě díky uvolňování a tejpování dá kapku do kupy. Odmítám přerušit přípravu na Brixen maraton a trvám na dvou přípravných závodech - Jirkovském Crossmarathonu a Jezerním běhu. Oboje odklušu v dost mizerném čase, dodržuju pokyny ohledně seběhů - je-li terén neběžím, ale jdu. Želva bahenní. Jirkov má novou trasu a porovnání s předešlými ročníky není úplně objektivní. Navíc je jasné, že Gábině chybí objemy. Ale to se mi to povídá, když jsem tenhle krásný běh už zase promarodil. Jirkov je poro mne asi nějak zakletý.
Poprvé mám na Jirkově poslední desítku, která je z kopce a kterou jsem vždy proletěla, nad hodinu. Moje psychika je někde hodně dole. Proč vlastně běhám maraton? Jsem stará, rozvrzaná, pomalá.Ta bolest za to nestojí. Nejsem přece masochistka. Tyhle nálady mezi nás vnášejí jistý nesoulad, já běhat můžu a Gábina se trápí. Jsme zvyklí spoustu společného času trávit běháním, vlastně jak to jde, jsme pořád venku, když neběžíme, tak aspoň couráme za keškami.

Jezerní běh je v podobném duchu. David mi zmizí po dvou kilometrech někde vepředu. Neběží mi to vůbec pohodově, pořád hlídám kotník, šlápnutí na jakoukoli nerovnost mi vrátí bolestivým lupnutím a zataháním až nahoru do lýtka. Okolo patnáctého kilometru mám krizi. Zase hlava. Chuť se na vše dnes vy... Kousek jdu a ucucávám gel. Předbíhá mě běžec za běžcem. Když mě
míjí smíšená dvojice, kterou jsme vloni potkali na Doupovském půlmaratonu, trochu se vzchopím a snažím se běžet s nimi. Najednou to jde. Chvíli se s nimi tahám, podaří se mi zrychlit a utíkám jim. Nadávám sama sobě za předešlou poraženeckou náladu. Dobíhám a předbíhám všechny ty, co před chvílí předběhli mě. Poslední dva kilometry pádím, co to jde. Z osmi minut na kilometr je najednou jen pár vteřin přes pět. Kotník bolí, ale najednou je mi to jedno. Každý, koho vidím před sebou, je jako červený hadr na bejka. Spíš se ale chovám jako jeho družka. Ty tři hodně rychlé závěrečné kilometry mě sice na chvíli zvedly náladu, ale pak se mi vrátily i s úroky. Po doběhu chvíli zastavím a povídám si kamarády, když chci přejít k autu, na kotník se skoro nepostavím. Proč já blbec těch posledních pár kilometrů závodila? Stojím v potoce a chladím bolavé místo a chce se mi brečet. Právě ten euforický konec byl chybou největší. Gábina je závodnice a nedokáže jen odklusat. Ale to se mi to povídá, když mi to ten den běželo úplně samo. Navíc na poslední kilometry se hezky oteplilo a běželo se v otevřeném prostoru, takže ideální trénink na Brixen, kde jsem se loni uvařil.

O Brixenu jindy a samostatně. Byl to pro mě jeden z nejtěžších závodů. Díky Davidovi jsem se na to nevykašlala a doběhla nahoru.

Po třech měsících trápení se rozhoduji navštívit orthopeda. Ultrazvukem přejíždí inkriminované místo, prohmatává, vážně kouká - diagnóza - chronický zánět šlach. Následuje série rázových vln a tři týdny bez běhání. Týden v kempu u Třeboně, komáři úplně všude. Pohyb po lesních cestách možný pouze rychlostí pod 5:30 min/km, jinak se ty potvory na člověka okamžitě vrhnou. Docela dobrá motivace pro rychlostní trénink. Kvalitu si odbývám ráno ve vlastní režii, odpoledne Gábina nasedá na kolo a doprovází mě na delších bězích. Objeli jsme si třeba takhle spolu celý Svět. Nebo couráme se psy po okolí a hledáme kešky. Nemůžu se nabažit nádherných dubů na hrázích rybníků. Vlastně nebýt jich, nebyla by ani Třeboň, stromy zpevňují hráze, hladina rybníka je nad úrovní města. Padnou stromy, voda vezme město. Jednoduchá rovnice. A tak si v Třeboni dubů váží a starají se o ně, každý má své evidenční číslo.

Jezdím na kole a chodím s trekovýma holema na mnoho kilometrové procházky. Jen tak, ani nevím proč, se registruju na Miřejovický půlmaraton a pražských 5 km Mattoni Grad Prix 7. září.

Pan doktor, vášnivý cyklista, je trochu šprýmař, dovoluje mi tréninkově běžet Miřejivický půlmaraton. "Poběžíte závod tréninkově volněji a uvidíme, co to udělá, když by to bolelo , odstoupíte nebo dochodíte." Volněji bych běžela v tom pětatřicetistupňovém vedru tak jako tak. Alespoň mám důvod nic nehrotit. Piju vodu jak duha a nechávám se, je-li někde hadice, polít od hlavy až k patě. I přes to v jednu chvíli přecházím do chůze. Když vidím běžce v příkopu, u něj policie a přijíždí sanita. v tu chvíli je mi šílený vedro. V tu chvíli si říkám, tohle nemusím. Klídek, spěchej pomalu. Dnes rekordy nepadají a budou další běhy, další závody. Čas nad dvě jedenáct, nic moc. Čtyřiadvacet minut za osobákem na rovině. Ale jsem úplně v pohodě. Kotník po doběhu jen lehce tahá, ale oproti předchozím doběhům je znát obrovské zlepšení. Miřejovice byly pro mne vysokou školou běhu. Měl jsem naběháno,tempa i objemy, makal jsem i na adaptaci na vedro. Žádné zranění netrápilo, takže ideální příležitost jít na osobák. Ještě na konci první desítky to vypadalo slibně, síla byla, chuť také, ale tělo se začlo bouřit. Zvolnil jsem a doklusal nějak okolo 1:55. Sám se musím pochválit Úžasný za toto rozhodnutí, v porovnání s ostatními jsem za osobním maximem zůstal podstatně méně, ale hlavně jsem doběhl v pohodě. Brát to přes závit, mohl jsem v té škarpě ležet také.

Začínám opatrně trénovat. Běhám lehce, hlídám styl. Tempo okolo šesti třiceti až sedmi na kilák.
Trénink 29. srpna v Krčském lese. S Věrou běžím kilometrový kopec kolem zvířátek něco málo přes šest minut, dnes na mě do kopce vražedné tempo. Nahoře skoro vypustím duši (nebo něco jiného). Rovný úsek okolo březového altánu rozpálí pro změnu Jitka. Nevím, jak se mi podařilo být na konci úseku tak o čtvrt kroku před ní. Kilometr za 4:55 a je málem po mně. Chvíli na to musím odskočit do křoví, je mi trochu blbě. Ještě nějaké víkendové kilometry a srpen končím s číslem naběhaných 180. Celý měsíc se Gábina pohybuje po velmi úzké hraně. Nechce jít přes bolest, sama si hlídá objemy i tempa. Musí si jet po vlastní linii, nedat se mnou ovlivnit a vybláznit. Určitě měla kolikrát chuť zrychlit, nebo si nějaký ten kilometr přidat. O to pomaleji by se ale pak zase vracela do hry. Někdy je trpělivost tím nejlepším lékem.

Sobota 7. září. Nádherné dopoledne. Nádherný den. S naší Terkou jedeme na Ladronku, kde se učíme s Milanem Kůtkem běhat s holema. Byla hrozná dřina Gábinu přesvědčit, aby se na tenhle kurs nahlásila. Když jsem ji konečně přesvědčil, aby se účastnila, doufal jsem, že mi z toho také něco kápne, že se mi bude věnovat a všechno mě to naučí. Ale marné volání, prý se mám na kurs také přihlásit.

Hole si pořídím si je na zimu, abych část kilometrů naběhala s nima a v terému kotníku ulehčovala práci. Dvě hodiny blbneme na louce - rovinky, výběhy, seběhy. Když se vracíme domů, Terka projeví obavy ohledně večerní pětky. Byla nemocná, dopoledne s hůlkama ji docela zmohlo a má strach, jak pětku zvládne.
"Víš, dnešní dopoledne bylo tak prima, že večer můžeme brát jako výklus té legrace s holema", říkám Terce. Sama vím, že můj závod bude asi tragický - za posledních pár měsíců jediný kilometr pod pět minut. Jinak ploužení střídalo kulhání. Osobák na pětku z 5 km závodu před loni mám sice 25:03, ale vloni jsem při desítce We Run Prague měla druhou pětku za 23:40. Ať počítám, jak počítám pod 25 minut asi dnes nemám moc šanci se dostat. Ale co, bude to výklus dopoledního běhání, bude to fajn.

Okolo páté jsem na Václaváku. Potkávám dost známých tváří, s každým prohodím pár slov. Pro jistotu si nechávám zatejpovat u reklamního stánku kotník, ten už prakticky nebolí, jen je vždycky ráno úplně zatuhlý, musím ho prokřupat a procvičit a pak teprve začít den. Když chlapíkovi od tejpů popíšu problém, okamžitě ví, oč jde, bleskurychle mi udělá okolo nohy osmičku a popřeje štěstí. Nesměle se šinu do koridoru A, kam si myslím, že dneska vůbec nepatřím. Stoupám si na jeho konec a kapku se protahuju. Je pořád krásně. Vybíháme s tóny Vltavy. Mám najednouchuť běžet. Mám elánu jak kůň, kterýho po zimě vypustili na dráhu. Jen nepřepálit, varuju sama sebe. První kilometr i s několika vteřinovým prodlením na startu je za 4:45. A sakra, asi moc rychle. Mává na mě Evžen. Vbíhám prvně na most. Na jeho konci křičí David. Kolem mě kupodivu není až moc běžkyň. Občas jde někdo přede mě, občas já před někoho, ale kde je těch skoro tisíc ženskejch? Zpomaluju a hlídám tempo okolo 4:55. Prostě poběžíš pod pět, to vydržíš, zavelel mi vnitřní hlas. Na nábřeží je dost teplo, ale to nějak nevnímám, cítím upracovanost svého běhu. Jediná podmínka, pro tuto chvíli je nepřekročit magických pět minut na kilometr.


Znovu běžím kolem Davida, mocně povzbuzuje. Ještě polovina, jen polovina. V protisměru vidím obrovský houf běžkyň. Tohle přeci nevydržím a někde padnu. Vždyť jsem neběhala žádný úseky, nemám natrénováno. Mám chuť počkat a běžet zažitým poklidným tempem s tím obrovským pestrobarevným prouden, co je za mnou. Ne, je to jen kousek, nefňukat, běžet. Když vbíhám na most při zpáteční cestě, David chvilku běží po chodníku se mnou a trochu se na mě zlobí za styl, který předvádím. Ruce jdou daleko za tělo, hlava v mírném záklonu. Tohle normálně nedělám. Posledních sedm set metrů. Tempo držím, ale nohy nejsou schopné zrychlit. Předbíhají mě postupně tři, čtyři běžkyně, které na rozdíl ode mě na finiš mají. Zrychluju až na poslední stovce. Oficiální čas 24:35, real 24:27. Čas nijak oslnivý, ale jsem spokojená, že jsem tempo nakonec udržela.


Za cílem jsou další kamarádi a známí, většina z nich ale poběží večerní desítku. Až doma se dočítám ve výsledcích, že jsem byla celkově sedmdesátá a v kategorii čtvrtá. Nuže znovu do toho, restart kotníku snad proběhl úspěšně.

P. S. Když jsem pak večer telefonovala se svou matkou a na její dotaz: "Tak copak jsi dnes běžela?", jsem jí odpověděla, že závod na 5km, její rozpačitá odpověď mě rozesmála. "Jenom? Nebylo to pro tebe nějak moc krátké?"