...aneb ve dvou se to (někdy:-) lépe běží..
                    strasti a slasti páru na trati

Den cesty

23. října 2013 v 19:43 |  Běželi jsme
Kdy? 18. - 19. října 2013
Kde? Mezi Poděbrady a Bělou pod Bezdězem
Kolik? 80 km + 2 na autobus v Jestřebí :-)


Že bychom se mohli účastnit téhle akce vymyslel Josek. Zalíbilo se nám to natolik, že už měsíc předem jsme jak blázni začali běhat s batohy. Dlouhé vymýšlení, co všechno s sebou, optimalizovat váhu batohu na maximálně 4,5 kg, aby se s ním dalo běžet. Donutit Gábinu, aby zavrhla myšlenku "co kdybych spadla do potoka" a brala tím pádem s sebou kompletní rezervní set oblečení. Při jeden a půl litru vody na osobu a nějakém tom jídlu moc manévrovacího prostoru nezbývá.Nakonec z organizačních důvodů zůstal Josek doma a umožnil tak účast nám dvěma, moc díky. Ze všech možných variant batohů, co mám doma, volím levný lehoučký z Lidlu. Jeho kvalita sice asi nepřežije více jak dvě, tři mé procházky, je ale pohodlný na záda a absolutně nejlehčí ze všech, co mám. Sbalit se tak, abych neměla pocit, že s sebou táhnu klavír, byla tradičně jedna z nejobtížnějších záležitostí celé akce.

V pátek odpoledne na sebe navlékám běžecké věci s vědomím, že je asi příštích dvacet čtyři hodin nesundám. S dostatečným předstihem odjíždíme do Poděbrad, na nádraží ještě nikdo z organizátorů není, tak zkusíme odlovit pár kešek na kolonádě. Pak už jen rychlá registrace a ještě máme čas na večeři v nádražní hospodě. Na rozdíl od všech nádražních pajzlů, které jsem kdy mělů tu čest vidět, je tenhle podnik čistý a úpravný, s klidem můžeme všem doporučit.
V sedm si vyslechneme poslední pokyny a můžeme vyrazit. Odvážně si dávám smažený sýr s hromadou hranolek, ale dát si k večeři jen tak nějakou tyčku, asi bych zhynula hlady :-).

Podivně nesourodá skupinka chrtů, kteří běží nalehko s minimální výbavou až po turisty, kteří jdo opravdu natěžko. My jsme asi někde uprostřed. V poslední době se na rozdíl od Gábiny rozbíhám snadno, dneska jsem to ale já, kdo bude po startu brzdit. Běží se mi lehoučce, udržovat tempo nad sedm minut je problém, běžela bych raději o minutu rychleji,ale čeká mě celá noc, tak nemá cenu nic hrotit. Pokud bude sloužit kotník a koleno na pravé noze bude to fajn.

Trať vede do Nymburka po rovině podle vody a ani nemusíme rozsvěcet čelovky. Nikdo ještě neběží svým konstantním tempem, tak se opakovaně předbíháme, míjíme, zdravíme, opět předbíháme... Hned první kontrola v Nymburce znamená krátké kufrování a hledání kostela, který byl nakonec kaplí a ještě bez barevné tužky, kterou se má označit kontrola. Gábi lehce prská, ale aspoň se připojujeme ke skupince, která nás vyvede opět k vodě a běží se dál. Jsem vytočená :-), těch pět, sedm minut, co jsme získali poklusáváním je díky hledání kontroly nenávratně v trapu. A to je teprve první kontrola! Ještě na konci města objevíme rozsvícený domek a postaršího pána na zahrádce, poprosíme o vodu do flašek, stojí to sice čas, ale až do hospody na 47. kilometru nebude možnost nabrat.

Proti nám, nejspíše od západu, se začíná nebe projasňovat, za chvíli se objeví měsíc v úplňku.
Prostě nádhera, romantika, noc jako dělaná pro zamilované, kteří po krátké procházce zalezou do teplého pelíšku. Ale bláznům, co se rozhodli strávit noc v poklusu bude brzo zatraceně zima. Ochlazuje se a mě začiná loupat v pravém koleni, deset let po operaci dalo pokoj, ale poslední dva týdny se začíná mrcha hlásit o slovo... Druhá kontrola v Mydlovarech, odbočka je jasná, ale po avizovaných třích stech metrech po nějaké zřícenině ani památky. Proběhnu se pár set metrů po cestě tam a zpátky, nakonec ve světle čelovky objevím rozpadající se zeď pár metrů od cesty. Uděláme značku v itineráři, ale to už nás dobíhají další. Dalších deset minut jsme ztratili na kontrole :-(. Dochází mi, že většina lidí, co tu jsou, šli trasu na jaře, kdy bylo vidět, a tak jdou oproti nám ke kontrolám na jisto. Jak rychle se skupinka utvořila, tak rychle se zase rozpadne, někdo zůstal za nám, někdo nás předběhl. U Ostré se definitivně loučíme s Labem a stáčíme se k severu. Na úzké stezičce Gabča blbě došlápne, nedávná zranění se přihlásí a tak volíme raději indiánský běs s čím dál tím převažující chůzí. Jeden krok do mírné prohlubně a skoro zařvu bolestí. Koleno se nějak zaseklo, lehce s ním cvičím, určitě to půjde, určitě to nic není. Pajdám jak chromá kobyla. Nejdeme do Milovic přes pole, ale mírně delší, ale asfaltovou cestou přes Stratov. Někde za návsí stahuju gatě a od stehna až k lýtku si natřu pravou nohu hřejivou emsopomou. Nejsem schopná běžet, tak snad dojdu alespoň do Milovic a odtud něco pojede.... Po dvou kilometrech chůze po silnici mi David vrazí do ruky brufen. Míříme přes Stratov a k Milovicům, uprostřed vesnice nějak živo, probíhá diskoška, s chutí bych dal pivo, ale asi bych nezapadl mezi místní rozjařené týpky, tak poknu slinu a běží se dál. Opravdu běží, brufen asi zabral (nejsem vůbec zastánce takové terapie) a i když v koleni tahá, jde se přesouvat indiánským během. Třetí kontrola má být u jakési polorozpadlé budky na křižovatce u Milovic. Tady poprvé potkáváme Verču s Petrem, setkání vcelku osudové, budeme se potkávat po celý zbytek závodu a i spolu skončíme.

Hledáme neúspěšně kontrolu na 35. km, nakonec společné foto u cedule, abychom dokázali, že jsme tam byli. Tahle kontrola tu na jaře nebyla, tak si jí naši kamarádi nemohou pamatovat. Už kvůli hledání a ztraceným minutám nezuřím. Jsem vděčná, že můžu kontrolu hledat a můžu jít dál. Jak rychle změní člověk priority :-)- Kontrolu nalézáme na příští křižovatce o půl kilometru dál. Verča si od jara pamatuje trasu, ač chodci, mají s Petrem velmi slušné tempo, tak se s dovolením přidáváme. Odbočka uhne z hlavní cesty k tankodromu. Zpětně doznáváme, že tady jsme byli zcela odkázáni na cizí pomoc, rozježděné a rozblácené cesty, prohlubně plné vody, po nějaké značce ani památky. Obcházíme bahna, dereme hložím, přeskakujeme strouhy plné vody. Měsíc je jednou za mnou, jednou přede mnou, chvíli po pravé pak levé ruce, definitivně ztrácím orientaci a akorát se tupě vezu. Div, že jsme se vymotali a díky našim průvodcům našli značku. Nebýt jich, bloudíme tam dosud. Přede mnou v měsíčním svitu dva rybníky, někde skrz ně modrá značka, odděluje je asi dvacet čísel široký a dva metry dlouhý rozbahněný pruh země nad vodou. K tomu pruhu se dostanu po, jak jinak, než rozbahněném svahu. Jestli teď nespadnu do potoka, tak už nikdy :-). Začínám věřit na strážné anděly, neboť Petra s Verčou nám muselo poslat samo nebe. Mé docela solidní orientační schopnosti se zde ve tmě, kde mlha střídá rozzářený měsíc, úplně ztrácejí. Pokračování po lesní cestě, Verča dává pauzu na ošetření puchůřů, my s Gábinou pokračujeme dále do Dražic, kde nás na 47. kilometru čeká speciálně pro nás otevřená hospoda.

Těsně před třetí už sedíme pod střechou a v teple. v hospodě je sice trochu plno a zapaříno, ale místa k sezení se najdou a to ostatní je nám jedno, ostatně ani my už dávno nevoníme. Gabča si dá párek a kofolu, jsem méně odvážný, takže dávám hovězí vývar a Birell. Když mi nic nebylo po vydatné večeři (naopak hlad či vyčerpání jsem rozhodně nepociťovala :-), je párek s chlebem pořádné jídlo, kteeré mě poponese zas o kousek dál. Topení jede naplno, suším vestu a čepičku, ale za chvíli se začne šířit puch spáleniny, tak toho sušení raději nechám. Ještě to nejdůležitěší, namzat zadek a přilehlé partie, protože posledních pár kilometrů mne začíná pronásledovat vlk. Doplníme vodu a Gabča ještě koupí půlitrovku minerálky, sice trochu brblám, ale přece tady tu flašku nenecháme a Gábině ji také nést nenechám. Trochu předběhnu, když prozradím, že tuhle láhev jsem s sebou zbytečně tahal dalších skoro čtyřicet kiláků a nenačatou jsme ji dovezli dom. Opouštíme útulnu, když dorážejí Verča s Petrem.

Venku kosa jak v morně, mokré hadry začínají studit, rychle se zahřát pohybem. Jdeme ve třech, přidal se k nám Petr B., který má GPS a taky tudy šel na jaře. Ujdeme společně hezkých pár kilometrů, jinovatku střídá mokrá tráva, na úzkých cestičkých listí, bláto, už je jedno, jestli spadnu do potoka nebo ne, vypadám jak když jsem se v tom blátě válela. Jsme před Boleslaví. Jeden spoléháme na druhého, unavené oči už nestíhají koukat po značkách, jako bychom si o kufr přímo koledovali. Máme jít podél řeky a zatím stojíme v Krnsku na kopečku na náídraží. Vracíme se dolů z kopce, který jsme pracně vystoupali a nacházíme nejen Jizeru, ale také Verču s Petrem. Mávají na nás z odbočky kudy vede červená a mají legraci z toho, že tady přesně ve stejném místě zakufrovali na jaře. Následující kilometry do Boleslavi se mi zdají nekonečné, je mi kosa, mám na sobě navlečených asi pět vrstev a stejně je mi to málo. Pokouším se sníst ledový chleba a něčím zapít, než mi dojde. Viditelnost mizivá, čelovka je teď v mlze spíše na obtíž, ale Petr B. nás vede s jistotou a kde váhá, tam mu pomůže GPS. Před Boleslaví potkáváme kolegu, který zde končí kvůli bolavému kotníku, Verča s Petrem dávají pauzu a my se držíme Petra, značení v Boleslavi totiž nestojí za nic a cesta městem je prý orientačně dost náročná. Záměr správný a logický, má ale malý háček, nějak mi dochází. Narušená artikulace, balanc, motorika. Gábina mě vede za ruku, trochu se motám a nedaří se držet směr, chtěl bych si postěžovat, ale huba také odmítá poslušnost. Vím jediné, pauzu můžeme dát až po té, co se promotáme tímhletím městem. Táhnu Davida za Petrem a slibuju na benzínce, od které je na značku a následně na další kontrolu pár metrů, kafe, odpočinek a snídani. Promotáme se městem, stavíme u zrovna otevřené Benzinky na periferii, Petr B. pokračuje sám. Jsme jedinými zákazníky, sedím na radiátoru, leju do sebe hnusné automatové kafe a ucucávám rychlý gel od Gábiny. Hodnou paní od obsluhy, která nás tak trochu podezřívavě sleduje uklidníme, že jdeme dálkový pochod celou noc z Poděbrad, od té chvíle by nám modré nebe snesla, dokonce i Gábinu na služební hajzlík pustila. Vypadáme jak zablácení bezdomovci. Považuju za nutné paní vysvětlit, co jsme zač. David se sbírá, ale já si uvědomuju, že když tu zůstaneme ještě pět minut, vytuhnu a už se nehnu. Znám se, dokud jdu, jde to.

Gel a kafe zafungovaly jak pumpička na kolo, je mi hej, skoro bych se rozběhl, vnímám nastupující den a raduji se ze slunka, které se objevuje nad obzorem. V Radouči u páté kontroly, koho to nepotkáváme, no jasně, Verča s Petrem, chvíli povídáme, ale tentopkrát jsme to my, kdo je rychlejší, brzo je opouštíme a a hurá podle vody na Debř. Mlha nad vodou, barevné listí, jsem rád, že dokážu tuhle krásu vnímat, když kvůli ničemu jinému, tak pro takové ráno stálo za to noční pochod absolvovat.

Sluníčko svítí skrz mlhu, ale pořád je děsná kosa. Začíná mi být nějak zvláštně... Ani teplo ani zima, ani hlad ani najedená, ani ospalá ani bdělá. Asi bych potřebovala panáka :-).


V Debři odbočka na Čistou, vše je jasné, štrádujeme si to po silnici po červené, jen netušíme, že je to úplně blbá červená. Z omylu nás vyvedou až místní v Josefově Dole, kde jsme už přeci jen začali pochybovat, že se pohybujeme tím správným směrem. Gábina je unavená a tenhle kufr jí bere motivaci, snažím se na ni pozitivně zapůsobit, ale moc mi to nejde, asi proto, že na mě už také leze nějaká krize. Vrátíme se, pracně vymotáme, najdeme tu správnou červenou a dohoníme..., pochopitelně, Věrču s Petrem.


"To jste zase vy?", ptá se Verča. Asi nechápe, že je vždycky někde dojdeme. Svému bědování nad ztracenými minutami na prvních kontrolách se už jen směju. Dnes jen kupíme kufry :-).

Asi jsme si nějak dneska souzený, tak už nic nehrotíme, pokračujeme společně do Čisté k další kontrole, Verča pajdá kvůli puchýřům, Gábinu rozbolelo znovu operované koleno. Ta bolest sice není taková blokovací jako v noci, ale bolí to nějak kompaktně a pěkně tahá. Jsem nazlobená sama na sebe, že jsem si nevzala hůlky (kvůli zátěži, jsem to ale blbka). I malý kopeček dolů je pěkně nepříjemnej.

I přes to kufrování je jasné, že stihneme vlak do Jestřebí v Bělé pod Bezdězem pár minut po desáté. Na GPS máme přes osmdesát kilometrů, do limitu ještě devět hodin. Zvažuju všechna pro a proti. Určitě by bylo krásný dojít až na Bezděz a do Doks. Určitě bychom to stihli i úplně šnečím tempem. Má ale cenu hrát si na hrdinu? Do jaké míry překonávat bolest? Jak dlouho pak budu zpropadený koleno kurýrovat? Rozhodně nechci jít cestou dalšího brufenu. Rozhodnutí je na mně. Volím vlak. Možná zbaběle, možná rozumně. Pod kopečkem na nás na silnici u nádraží čekají Verča s Petrem. Z kopce byli rychlejší oni. Taky se rozhodli skončit. Za tankodrom mají můj hluboký dík.

Vlak má kapku zpoždění a v Jestřebí je to na autobus ještě skoro dva kilometry. Když vystoupím z vyhřátého motoráku, dává se do mě zima desetkrát větší než v noci a všechny svaly mám jak z betonu. Bohužel běžnou chůzí nestíháme, na autobus musíme běžet. Ploužím se pomalým tempem a tělo nechce zrychlit, nedokáže se rozhýbat, bolí mě všechno i ruce. Hlavou mi krouží děsivá představa jak promrzlá mávám autobusu, který nám ujíždí před nosem. Trochu přidávám, ale ta panická představa odjíždějícího autobusu mě pohltila a mně se začíná dělat opravdu zle. Vidím autobusovou budku a v ní kluka. Stihneme to! Když doběhneme na stanici, opřu se o dopravní značku, abych nespadla, třesou se mi nohy, třesu se celá, zima a strach mi daly zabrat víc než celá noc na trase :-). Pak už si jen pamatuju placení v buse a konečnou v Holešovicích.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Tritas Tritas | 24. října 2013 v 1:36 | Reagovat

Super reportáž, jste dobří. A zvlášť ten konec, kdy ses nějak rozhodla a nevíš, jestli to bylo zbabělý nebo rozumný, byl velmi příznačnej :-) S bolavým kolenem tolik kilometrů, máš můj obdiv!

2 Gábina & David Gábina & David | E-mail | 24. října 2013 v 9:44 | Reagovat

[1]: Ahoj, myslím, že oba se umíme kousnout a jít "přes závit", jen by si člověk měl přesně definovat, co vlastně chce a s tím do toho jít. Třeba i s vědomím jistých devastačních účinků. My si touhle akcí chtěli udělat radost (připouštím možná lehce zvrácenou:-) a to se nám také povedlo. Díky za reakci a ať se daří!

3 Petr B. Petr B. | E-mail | 24. října 2013 v 20:15 | Reagovat

Moc krásně napsaný. Já jsem se sice doplácal až do Doks. Ale kdybych si nedal pod Bezdězem "U Vejra" výbornou kulajdu - téměř krkonošskou, tak tam nahoru k hradu nevylezu. Díky za váš doprovod.

4 12honzade 12honzade | E-mail | 25. října 2013 v 9:28 | Reagovat

Vypada jako moc hezka akce... Musim sledovat, kdy je jarni cast.. Netusite? Moc rad bych ji nejak dostal do sveho behaci kalendare..
Drzim palce, at nam to beha..12:)

5 12honzade 12honzade | E-mail | 25. října 2013 v 9:33 | Reagovat

Nejak mi zlobi browser.. kus textu mi vymizelo.. jen jsem chtel dodat, ze me dostal "indiansky bes" :) ... to je, jak rikaji psychologove naprosto skvely prehlep, ktery naznacuje, jak narocne to bylo.. asi jako v rodine, kdy muz je tlacen k navsteve, do ktere se mu nechce a misto, ze uz to zahodno, zameni pismeno d za v..:)
At se dari! 12:)

6 Gábina & David Gábina & David | E-mail | 25. října 2013 v 10:02 | Reagovat

to Petr: jsme rádi za ten společný kus cesty s tebou

to Honza: ...další Den by snad mohl být na jaře, až zjistíme, dáme vědít, měj se:-)

7 Karel Karel | 4. listopadu 2013 v 19:13 | Reagovat

Velmi působivé, rozbolelo mne koleno a roztřásla zima. Přeji další pěkné "zvrácené" radosti a zážitky a i psaní ať vám jde od ruky :-).

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama