...aneb ve dvou se to (někdy:-) lépe běží..
                    strasti a slasti páru na trati

Podzim, podzim přichází

12. října 2013 v 23:35 | Gábina a dav |  Milý deníčku...
12. října 2013

Zase pátek a jedeme do Chomutova, na hory, tak jako ostatní jezdí na chaty a chalupy. Chystáme se zase na jeden mírně šílený podnik a potřebujeme nabrat objemy. Jenže už od Prahy se auto probíjí deštěm a my musíme přehodnotit plány. Gábina nachystala trasu vedoucí skrz naskrz Krušnými horami, většinou po neznačených stezkách spojenou s odlovem pár keší, včetně několika multin. Celodenní šichta i za hezkého počasí, za současného stavu cest bychom se nejspíš už na prvním kiláku utopili v bahně. Takže protentokrát jsem ten rozumnější já a jako cíl prosazuji Bezručák, nejkrásnější údolí na světě, který kromě mnoha jiných předností disponuje i asfaltovou stezkou. S tím nejkrásnějším údolím začínám být opatrná :-), protože jak údolí Kameničky, tak Údolí Prunéřovského nebo Nivského potoka jsou prostě nádherná. Podél rychle padajících vod se ve všech místních údolích během pár chvil mění vegeteční pásma, jak v nějakém naučném filmu.

Rada pro chlapi: dejte ženský mapu a ona se pak s úsměvem bude drát hložím, brodit potoky a drápat do kopců, jen aby dokázala správnost vlastní cesty. Vy jste pak z obliga. Tahle strategie se nám osvědčila, možná i proto, že Gábina coby topograf docela vyrostla a s mapou si rozumí podstatně lépe než já. :-)

Ráno nám dává za pravdu, mlhavo a šedo, pravé retrívří počasí. Aspoň že neleje, i když to vypadá, jako by mělo každou chvíli začít.Do báglů z trenýrkových (Honzo, díky za tenhle terminus technikus:-) důvodů balíme podstatně více, než nám bude třeba, chceme nasimulovat pravou bojovou situaci. Přidávám vše možné i nemožné, jen zimník mi chybí, ale jinak bude můj trénink jako když Jára Cimrman trénoval s kufrem, jak chytí vlak. Psům stačí vidět, jak se chystáme do běžeckého a už stojí u dveří a můžou se uvrtět, jen abychom je náhodou nenechali doma.

Autem se nablížíme na První mlýn a můžeme vyrazit. Teda nemůžeme, Gábina marně chytá satelit, její Garmin stávkuje (ten můj nedávno umřel, budiž mu země lehká:-). Jestli je to listím, mlhou, nebo již samotnou senilitou přístroje nevíme, ale ještě několikrát odepře poslušnost, proto máme cestu v mapě tentokrát jen ručně naklikanou. Ještě nikdy se mi nestalo, aby po pár stech metrech spojení opakovaně vypadávalo a můj sporttester se mě po každých třech minutách ptal jestli jsem v místnosti a jestli je dnes opravdu dvanáctého. Buď jsem dementní já nebo ty hodinky. Psi okamžitě využijí chvíle, kdy jsoou bez dozoru a zmizí v potoce. Abychom jim zarazili roupy, jdou okamžitě do postrojů a my pomalu stoupáme ke Kameničce. Až po třech, čtyřech kilometrech Garmin pochopí, že je opravdu venku a začíná mapovat trasu.


Bágly na zádech nejsou pro nás úplná novinka, před čtrnácti dny jsme s nimi dali už přes třicet kiláků, tak se nenecháváme vyvést z míry šnečím tempem, nic nelámeme přes koleno, víme, že jdeme hlavně na výdrž. Cílem je stanovit rychlost pohybu, při které se nebudeme potit. Mokré hadry už v prvních hodinách cesty by mohly za týden znamenat předčasný konec celé akce. Nepotím se při tempu 7 km/h do kopce a 8-9km/h z kopce. Zjišťuju, že dané tempo jsem schopná držet aniž bych jedla či pila po docela dlouhou dobu. Takový stand-by režim :-).

Buky nad Kameničkou už mají obarvené listí, oproti Praze se tady hlásí podzim o něco dříve. Tmavá asfaltka se změnila v barevnou paletu, mlha dává krajině nádech tajemnosti. Spěchat by bylo hřích, ťapeme tichem, které zdálky občas naruší volání krkavců, poctivě se kocháme. Nikde nikdo. Znovu zrozená krajina Krušných hor je zatím nedotčená davy turistů.

U Novodomského rašeliniště nám už počasí dává znát, že tady jsme na horách, studeně fouká a všechna legrace končí. Sklopit hlavy, běžet, nezastavovat. Mám z větrného počasí nahoře pocit, jako by se rozmýšlelo, zda začne sněžit nebo ještě pár dní zůstane jen při obyčejném dešti. Najíme se později až někde v závětří. Jíst nepotřebuju, lehký hlad dostávám až v čase regulérního oběda. Pohyb nás udrží v teple. Mapování omezejeme na minimum. Psi se po patnácti kilometrech konečně probudili, využívají volnosti, obíhají nás po loukách ve velkých kruzích a regulérně hrají na honěnou. Až se nám jednou podaří je utahat, to bude svátek.

Maličko bloudíme, netrefili jsme správnou odbočku a domů se vrátíme o něco dříve, než jsme chtěli. Odbočku jsme trefili, ale když padla po kilometru volba běžet rovně po hřebeni mezi svahy obou údolí, vlevo Kameničky a vpravo Bezručáku, docela terénní rozbahněnou cestou nebo uhnout doleva po exkluzivní lesní uzoučké asfaltce, která připomíná cestu parkem, padla jasná volba na tu parkovou úpravu. Ani nás to moc nemrzí, dalo se do deště a vítr je čím dál nepříjemnější. Valíme do doliny, napojili jsme se na známou cestu, během klesání se v klidu najíme a napijeme. Z plánované třicítky je dvaadvacet, možná třiadvacet kilomerů. U auta ze sebe ryche sundaváme vlhké oblečení a jdeme do suchého. Tenhle komfort si příští týden nebudeme moci dopřát, ale nesmíme to s tím tréninkem zas tak přehánět.

....a ještě mapa
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 12Honzade 12Honzade | 13. října 2013 v 10:18 | Reagovat

Moc hezky trasy... Musim se casem na par (v okoli Prahy) zeptat.. koupil jsem konecne navigaci a chci ji vyzkouset a ucit se behat podle "tras".. At se dari! Mimochodem ty fotky jsou krasne naladovy..  Beru Deri a jdeme "se vencit".. (behem).
MSF! 12:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama