...aneb ve dvou se to (někdy:-) lépe běží..
                    strasti a slasti páru na trati

Restart

1. října 2013 v 6:56 | Gábina |  Milý deníčku...

Před pár měsíci, týdny...

Nepíšeme, blog zanedbáváme Rozpačitý. Částečně je to možná proto, že Česko prožívá běžecký boom a o běhu už píše úplně každý. Jsou články které mě berou za srdce a jsou i takové, které se zabývají výhradně oslavou autorova ega, aniž by kohokoli jiného nějak těšily, inspirovaly nebo obohacovaly. Moc doufáme, že nepatříme mezi ty druhé, přestože píšeme většinou o sobě.

Nechce se nic. Nejde to. Už několik měsíců boj s vlastním tělem. S celým tělem ne. Jen s jedním drobným místem na vnitřní straně pravého kotníku. Začalo to během série čtyř závodů po sobě v dubnu: půlmaraton - 50km-50km-půlmaraton. Při chůzi ze schodů se držím zábradlí...

Snažím se lehkou bolest rozběhat. Nebolí to pořád , utišuji se. Osm deset kilometrů uběhnu docela v pohodě. Nebudu přeci měkká. Probíhá něco jako trénink - netrénink. Buď to nebolí nebo to bolí jak prase. Nic mezi tím. Na základě několika velmi trpkých zkušeností jsem se odnaučil běhat přes bolest, tedy přesněji řečeno přes určitý druh bolesti. Jelokž sám nevím, co a jak přesně Gábinu bolí, nejsem schopen radit, nevím, jak se chovat. Mám ji povzbuzovat a obdivovat, jak bolest překonává, nebo na ni začít ječet, že je blbá, že si takhle jenom ubližuje a ať toho kouká co nejdříve nechat?

V květnu prvně vzdávám po půlce závod, tak pěkný byl Macháč Run Fest - 62 kilometrů nádhernýho trailu. Do závodu jsem šla s obavami, ale pořád jsem nebyla ochotna si přiznat, že problém prostě mám. Po první desítce dost náročným terénem jsem tušila, že je zle. Po dalších dvaceti kilometrech problém nabobtnal do obřích rozměrů, nešlo ani "sejít" kopec, aniž bych syčela bolestí. Balíme, jedeme domů. David sám dalších dvacet běžet nechce - jsme tu přeci spolu. Tady musím pochválit vlastní soudnost, že jsem Gábinu ukecal, aby vzdala. Trvalo to sice hezkých pár kiláků, ale vypadala, že by si pokračováním v závodě mohla ublížit na docela dlouhou dobu. A nechat ji pak v depu a sám pokračovat mi nějak nepřišlo fér.

Navštěvuju fyzioterapeutku, která mě díky uvolňování a tejpování dá kapku do kupy. Odmítám přerušit přípravu na Brixen maraton a trvám na dvou přípravných závodech - Jirkovském Crossmarathonu a Jezerním běhu. Oboje odklušu v dost mizerném čase, dodržuju pokyny ohledně seběhů - je-li terén neběžím, ale jdu. Želva bahenní. Jirkov má novou trasu a porovnání s předešlými ročníky není úplně objektivní. Navíc je jasné, že Gábině chybí objemy. Ale to se mi to povídá, když jsem tenhle krásný běh už zase promarodil. Jirkov je poro mne asi nějak zakletý.
Poprvé mám na Jirkově poslední desítku, která je z kopce a kterou jsem vždy proletěla, nad hodinu. Moje psychika je někde hodně dole. Proč vlastně běhám maraton? Jsem stará, rozvrzaná, pomalá.Ta bolest za to nestojí. Nejsem přece masochistka. Tyhle nálady mezi nás vnášejí jistý nesoulad, já běhat můžu a Gábina se trápí. Jsme zvyklí spoustu společného času trávit běháním, vlastně jak to jde, jsme pořád venku, když neběžíme, tak aspoň couráme za keškami.

Jezerní běh je v podobném duchu. David mi zmizí po dvou kilometrech někde vepředu. Neběží mi to vůbec pohodově, pořád hlídám kotník, šlápnutí na jakoukoli nerovnost mi vrátí bolestivým lupnutím a zataháním až nahoru do lýtka. Okolo patnáctého kilometru mám krizi. Zase hlava. Chuť se na vše dnes vy... Kousek jdu a ucucávám gel. Předbíhá mě běžec za běžcem. Když mě
míjí smíšená dvojice, kterou jsme vloni potkali na Doupovském půlmaratonu, trochu se vzchopím a snažím se běžet s nimi. Najednou to jde. Chvíli se s nimi tahám, podaří se mi zrychlit a utíkám jim. Nadávám sama sobě za předešlou poraženeckou náladu. Dobíhám a předbíhám všechny ty, co před chvílí předběhli mě. Poslední dva kilometry pádím, co to jde. Z osmi minut na kilometr je najednou jen pár vteřin přes pět. Kotník bolí, ale najednou je mi to jedno. Každý, koho vidím před sebou, je jako červený hadr na bejka. Spíš se ale chovám jako jeho družka. Ty tři hodně rychlé závěrečné kilometry mě sice na chvíli zvedly náladu, ale pak se mi vrátily i s úroky. Po doběhu chvíli zastavím a povídám si kamarády, když chci přejít k autu, na kotník se skoro nepostavím. Proč já blbec těch posledních pár kilometrů závodila? Stojím v potoce a chladím bolavé místo a chce se mi brečet. Právě ten euforický konec byl chybou největší. Gábina je závodnice a nedokáže jen odklusat. Ale to se mi to povídá, když mi to ten den běželo úplně samo. Navíc na poslední kilometry se hezky oteplilo a běželo se v otevřeném prostoru, takže ideální trénink na Brixen, kde jsem se loni uvařil.

O Brixenu jindy a samostatně. Byl to pro mě jeden z nejtěžších závodů. Díky Davidovi jsem se na to nevykašlala a doběhla nahoru.

Po třech měsících trápení se rozhoduji navštívit orthopeda. Ultrazvukem přejíždí inkriminované místo, prohmatává, vážně kouká - diagnóza - chronický zánět šlach. Následuje série rázových vln a tři týdny bez běhání. Týden v kempu u Třeboně, komáři úplně všude. Pohyb po lesních cestách možný pouze rychlostí pod 5:30 min/km, jinak se ty potvory na člověka okamžitě vrhnou. Docela dobrá motivace pro rychlostní trénink. Kvalitu si odbývám ráno ve vlastní režii, odpoledne Gábina nasedá na kolo a doprovází mě na delších bězích. Objeli jsme si třeba takhle spolu celý Svět. Nebo couráme se psy po okolí a hledáme kešky. Nemůžu se nabažit nádherných dubů na hrázích rybníků. Vlastně nebýt jich, nebyla by ani Třeboň, stromy zpevňují hráze, hladina rybníka je nad úrovní města. Padnou stromy, voda vezme město. Jednoduchá rovnice. A tak si v Třeboni dubů váží a starají se o ně, každý má své evidenční číslo.

Jezdím na kole a chodím s trekovýma holema na mnoho kilometrové procházky. Jen tak, ani nevím proč, se registruju na Miřejovický půlmaraton a pražských 5 km Mattoni Grad Prix 7. září.

Pan doktor, vášnivý cyklista, je trochu šprýmař, dovoluje mi tréninkově běžet Miřejivický půlmaraton. "Poběžíte závod tréninkově volněji a uvidíme, co to udělá, když by to bolelo , odstoupíte nebo dochodíte." Volněji bych běžela v tom pětatřicetistupňovém vedru tak jako tak. Alespoň mám důvod nic nehrotit. Piju vodu jak duha a nechávám se, je-li někde hadice, polít od hlavy až k patě. I přes to v jednu chvíli přecházím do chůze. Když vidím běžce v příkopu, u něj policie a přijíždí sanita. v tu chvíli je mi šílený vedro. V tu chvíli si říkám, tohle nemusím. Klídek, spěchej pomalu. Dnes rekordy nepadají a budou další běhy, další závody. Čas nad dvě jedenáct, nic moc. Čtyřiadvacet minut za osobákem na rovině. Ale jsem úplně v pohodě. Kotník po doběhu jen lehce tahá, ale oproti předchozím doběhům je znát obrovské zlepšení. Miřejovice byly pro mne vysokou školou běhu. Měl jsem naběháno,tempa i objemy, makal jsem i na adaptaci na vedro. Žádné zranění netrápilo, takže ideální příležitost jít na osobák. Ještě na konci první desítky to vypadalo slibně, síla byla, chuť také, ale tělo se začlo bouřit. Zvolnil jsem a doklusal nějak okolo 1:55. Sám se musím pochválit Úžasný za toto rozhodnutí, v porovnání s ostatními jsem za osobním maximem zůstal podstatně méně, ale hlavně jsem doběhl v pohodě. Brát to přes závit, mohl jsem v té škarpě ležet také.

Začínám opatrně trénovat. Běhám lehce, hlídám styl. Tempo okolo šesti třiceti až sedmi na kilák.
Trénink 29. srpna v Krčském lese. S Věrou běžím kilometrový kopec kolem zvířátek něco málo přes šest minut, dnes na mě do kopce vražedné tempo. Nahoře skoro vypustím duši (nebo něco jiného). Rovný úsek okolo březového altánu rozpálí pro změnu Jitka. Nevím, jak se mi podařilo být na konci úseku tak o čtvrt kroku před ní. Kilometr za 4:55 a je málem po mně. Chvíli na to musím odskočit do křoví, je mi trochu blbě. Ještě nějaké víkendové kilometry a srpen končím s číslem naběhaných 180. Celý měsíc se Gábina pohybuje po velmi úzké hraně. Nechce jít přes bolest, sama si hlídá objemy i tempa. Musí si jet po vlastní linii, nedat se mnou ovlivnit a vybláznit. Určitě měla kolikrát chuť zrychlit, nebo si nějaký ten kilometr přidat. O to pomaleji by se ale pak zase vracela do hry. Někdy je trpělivost tím nejlepším lékem.

Sobota 7. září. Nádherné dopoledne. Nádherný den. S naší Terkou jedeme na Ladronku, kde se učíme s Milanem Kůtkem běhat s holema. Byla hrozná dřina Gábinu přesvědčit, aby se na tenhle kurs nahlásila. Když jsem ji konečně přesvědčil, aby se účastnila, doufal jsem, že mi z toho také něco kápne, že se mi bude věnovat a všechno mě to naučí. Ale marné volání, prý se mám na kurs také přihlásit.

Hole si pořídím si je na zimu, abych část kilometrů naběhala s nima a v terému kotníku ulehčovala práci. Dvě hodiny blbneme na louce - rovinky, výběhy, seběhy. Když se vracíme domů, Terka projeví obavy ohledně večerní pětky. Byla nemocná, dopoledne s hůlkama ji docela zmohlo a má strach, jak pětku zvládne.
"Víš, dnešní dopoledne bylo tak prima, že večer můžeme brát jako výklus té legrace s holema", říkám Terce. Sama vím, že můj závod bude asi tragický - za posledních pár měsíců jediný kilometr pod pět minut. Jinak ploužení střídalo kulhání. Osobák na pětku z 5 km závodu před loni mám sice 25:03, ale vloni jsem při desítce We Run Prague měla druhou pětku za 23:40. Ať počítám, jak počítám pod 25 minut asi dnes nemám moc šanci se dostat. Ale co, bude to výklus dopoledního běhání, bude to fajn.

Okolo páté jsem na Václaváku. Potkávám dost známých tváří, s každým prohodím pár slov. Pro jistotu si nechávám zatejpovat u reklamního stánku kotník, ten už prakticky nebolí, jen je vždycky ráno úplně zatuhlý, musím ho prokřupat a procvičit a pak teprve začít den. Když chlapíkovi od tejpů popíšu problém, okamžitě ví, oč jde, bleskurychle mi udělá okolo nohy osmičku a popřeje štěstí. Nesměle se šinu do koridoru A, kam si myslím, že dneska vůbec nepatřím. Stoupám si na jeho konec a kapku se protahuju. Je pořád krásně. Vybíháme s tóny Vltavy. Mám najednouchuť běžet. Mám elánu jak kůň, kterýho po zimě vypustili na dráhu. Jen nepřepálit, varuju sama sebe. První kilometr i s několika vteřinovým prodlením na startu je za 4:45. A sakra, asi moc rychle. Mává na mě Evžen. Vbíhám prvně na most. Na jeho konci křičí David. Kolem mě kupodivu není až moc běžkyň. Občas jde někdo přede mě, občas já před někoho, ale kde je těch skoro tisíc ženskejch? Zpomaluju a hlídám tempo okolo 4:55. Prostě poběžíš pod pět, to vydržíš, zavelel mi vnitřní hlas. Na nábřeží je dost teplo, ale to nějak nevnímám, cítím upracovanost svého běhu. Jediná podmínka, pro tuto chvíli je nepřekročit magických pět minut na kilometr.


Znovu běžím kolem Davida, mocně povzbuzuje. Ještě polovina, jen polovina. V protisměru vidím obrovský houf běžkyň. Tohle přeci nevydržím a někde padnu. Vždyť jsem neběhala žádný úseky, nemám natrénováno. Mám chuť počkat a běžet zažitým poklidným tempem s tím obrovským pestrobarevným prouden, co je za mnou. Ne, je to jen kousek, nefňukat, běžet. Když vbíhám na most při zpáteční cestě, David chvilku běží po chodníku se mnou a trochu se na mě zlobí za styl, který předvádím. Ruce jdou daleko za tělo, hlava v mírném záklonu. Tohle normálně nedělám. Posledních sedm set metrů. Tempo držím, ale nohy nejsou schopné zrychlit. Předbíhají mě postupně tři, čtyři běžkyně, které na rozdíl ode mě na finiš mají. Zrychluju až na poslední stovce. Oficiální čas 24:35, real 24:27. Čas nijak oslnivý, ale jsem spokojená, že jsem tempo nakonec udržela.


Za cílem jsou další kamarádi a známí, většina z nich ale poběží večerní desítku. Až doma se dočítám ve výsledcích, že jsem byla celkově sedmdesátá a v kategorii čtvrtá. Nuže znovu do toho, restart kotníku snad proběhl úspěšně.

P. S. Když jsem pak večer telefonovala se svou matkou a na její dotaz: "Tak copak jsi dnes běžela?", jsem jí odpověděla, že závod na 5km, její rozpačitá odpověď mě rozesmála. "Jenom? Nebylo to pro tebe nějak moc krátké?"
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 12honzade 12honzade | 1. října 2013 v 15:22 | Reagovat

Gabi a Dave.. Naprosto to chapu.. vsechno..
Cas od casu se to nejak "zadre" .. nebo to jde hur, o moc hur nez by si clovek pral.. Nastesti jsem zatim nemusel (tuk-tuk) bojovat s zadnou takovou vlezlou silnou a usilovnou bolesti.. Moc drzim palce, at se vse uzdravi..
Zase nekde na videnou a na behanou! 12:)

2 1bubobubo 1bubobubo | 1. října 2013 v 17:24 | Reagovat

Gábi přeji ti, aby se tvůj kotník umoudřil. Teď na podzim je dost času na regeneraci a běžecký "odpočinek".Doléči zranění, kilometry naběháš od prosince do března :-) Přeji ti brzké uzdravení a někde na závodech vás s Davem zase rád potkám.

3 AprilRuns AprilRuns | 2. října 2013 v 17:29 | Reagovat

Drzim palce, ta trpelivost je mrcha hnusna, ale vyplati se.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama