...aneb ve dvou se to (někdy:-) lépe běží..
                    strasti a slasti páru na trati

Prosinec 2013

Malé vánoční satori

29. prosince 2013 v 21:48 | dav |  Literatura
Satori se běžně překládá jako osvícení, probuzení nebo záblesk náhlého uvědomění, nejpřesnější překlad je poznání. Avšak satori je intuitivním prožitkem a nejedná se o poznání dosažené pomocí přemýšlení (wiki). Štědrý večer - pro mnohé večer z celého roku ten nejkrásnější, nejsvátečnější a v jistém smyslu i nejposvátnější. Pomiňme nyní tu běsnou konzumní tvář svátků, o té tu mluvit nechci. Mám na mysli ty krásné poetické ladovské Vánoce, v mysli většiny lidí spojené s rozsvíceným stromkem, se setkáním se všemi blízkými, s rozzářenýma dětskýma očima. Nic proti nim, ale přesně tyhle Vánoce já vůbec nemusím. Nehledě na to, že na Ježíška už pár let nevěřím, bych Vánoce z různých, velmi osobních důvodů, nejraději neslavil vůbec. Ale protože moji blízcí nejsou z pochopitelných důvodů ochotni tuto skutečnost akceptovat, snažíme se společnými silami o jakési kompromisní řešení. Výsledkem je pak slavnostní večeře, většinou konaná s předstihem a spojená s předáváním dárků, do které se Gábina snaží vpašovat nějaké ty vánoční atributy. Nad těmi zas já lehce skřípu zuby. V samotný svatvečer pak odešlu Joska k prarodičům, Gábinu zas k jejím příbuzným, ať si užijí sváteční atmosféry a večer trávím jako každý jiný v roce. Oběd, který pak v nejbližších dnech prožívám u svých rodičů probíhá v podobném duchu a podobné režii jako ona kompromisní slavnostní večeře. Omlouvám se tímto všem svým blízkým, ale nikdy jsem neříkal, že to se mnou budete mít lehký. Z výše uvedeného vyplývá, že organizační zvládnutí takto fragmentovaných vánoc musí být noční můru pro každého plánovače.

Letos logistiku celé akce ještě zkomplikovalo moje dítě, které se rozhodlo uvítat sobotní východ slunce na Sněžce. Josek k tomuto podniku přemluvil další své tři spolužáky, kteří později svého rozhodnutí jistě velmi litovali. Plán měli chlapci zvládnutý, v pátek pozdě večer dorazí do Špindlu, podél Labe nastoupají k Labské boudě, pak přes Vysoké kolo, Mužské a Dívčí kameny na Špindlerovku a už po sedmé se na Poštovce kochají při kávě vycházejícím sluncem. Pak už jen seběhnout zpět do Špindlu k autu a přesně ve dvě zasedáme u Gábiny ke sváteční tabuli. Plán je jedna a skutečnost druhá. Hoši vyjeli už se zpožděním, cestou je zdrželo náledí a na Dívčích lávkách byli až někdy ve dvě v noci. Východ slunce je zastihl daleko před Špindlerovkou a plánovanou ranní kávou zapíjeli pozdní oběd. Náš vlastní slavnostní oběd jsme zahájili přípitkem krátce po osmé večer. Nikdy jsem se nemohl chlubit přílišnou trpělivostí, toho dne byla ale vystavena zatěžkávací zkoušce a chci se tímto pochlubit, že jsem obstál na výbornou. Dokonce jsem ze zoufalství začal i balit dárky, namísto abych je jen jako obvykle nacpal do tašek. Což naznačuje, že jsem měl nervíky opravdu lehce na pochodu.

Rozbalování dárků, chvíle na kterou čeká každé dítě. V dětství jsem trpěl, když si táta potřetí přidával kapra a kýžený moment ne a ne přijít. S věkem nedočkavosti ubylo, ale přiznám se, že jisté rozechvění zůstává. Odehrává se ale v poněkud jiné rovině, ze všeho nejvíce mě zajímá, zda můj dárek dokáže překvapit a potěšit obdarovávaného, zda jsem se trefil do jeho vkusu. Ostatně jaképak překvapování, určitou část dárků mám "předobjednanou". Člověk se tím vyhne dárkům nechtěným, oblečení nevhodné velikosti, barvy či materiálu. Josek mi podává malý balíček, potěžkávám zabalenou krabičku a "Aháá!", už vím. Okamžitě se vrhám na veškerou běžeckou literaturu, která je v současnosti na trhu, ale tuhle knížku od Luboše Brabce jsem se rozhodl si počkat. Patří sice do kategorie dárků předem vyžádaných, což ale neznamená, že bych se na ni méně těšil. Sledoval jsem, jak Lubošovi na účtu přibývají korunky a strašně moc držel palce, aby zájem byl dostatečný. Přebíral balíček od pošťačky a dokázal jsem odolat. Ovládl se a ani v Traipointu jsem do knížky nenahlédl, když mi Evžen hlásil,že se jedná v současnosti o nejprodávanější artikl.

Teď je konečně tady. Rozbalím, nahlédnu, přivoním, letmo zalistuji, vpředu je cosi vepsáno, patrně dedikace. Zvědavě nahlédnu: "Josefovi hodně pohodových kilometrů...", moje dítě se rozpačitě usmívá. Jasně, Josef byl uveden jako adresát, proto je kniha věnována jemu. Jako by přes slunko přeběhl mrak. Jako když na čistou stránku zalije kaňka. Snažím se si vše racionálně zdůvodnit. Vůbec nic se přeci nestalo, Josek vše zařídil, objednal, zaplatil, ale nějak se nedaří a mrak ne a ne odplout, jistý druh zklamání přetrvává. Pokračujeme s rozbalováním dárků. Někdy pozdě v noci se vzbudím, jak už se to starším pánům stává. Vzpomenu si na jeden z našich rodinných vánočních zvyků, který jsme letos vynechali. Vždy na konec večera, když už byly všechny dárky rozdány, papíry sklizeny a svíčky dohořely, sedli jsme si každý s kouskem papíru a sepsali seznam všech dárků, které jsme obdrželi. Smyslem bylo znovu si každou darovanou věc připomenout, nic nevynechat z té přehršle dárků, které jsem dostával. Aspoň v duchu se pokouším o rekapitulaci dnešní nadílky, až dojdu ke knížce "Maraton a jiné pošetilosti". V duchu se zarazím a znovu pocítím ten malý osten. Uvědomuji si (jistě ne v celém rozsahu, jako autor), jaká je to obrovská klika, že tahle knížka vůbec vyšla. Že se vlastně jedná o průsečík tisíců proměnných, z nichž každá mohla směřovat někam úplně jinam. Kolik různých faktorů bylo ve hře! A že jsem to vlastně i já, kdo přeje svému synovi "hodně pohodových kilometrů". Žádná nová dosud neznámá skutečnost nevstoupila do hry, jen najednou vidím celou situaci z jiného úhlu a ve zcela jiném světle. Jako když drobný křemínek cinkne o prázdnou sklenici. To nebyli jen dva lidé, kteří mi chtěli udělat radost (dokážu si představit, jaké práce musela být pro autora vepsat všechna ta věnování). Dochází mi, že celý vesmír se spojil ve snaze mě potěšit a obdarovat a mě to skoro ani nedošlo. Jak malý kousek chyběl a celé by mi to proteklo mezi prsty.

Začínám se usmívat, jednak nad radostí z pochopení, jednak nad skutečností, jaký jsem to vlastně omezený blbec. A nejenže mě to nijak nepohoršuje a nermoutí, jsem spokojen se svou vlastní nedostatečností a směji skoro nahlas, až se Gábina vedle mne nespokojeně zavrtí. Chechtám se sám nad sebou nehlasným osvobozujícím smíchem a v duchu začínám psát tento příběh.

Jez a běhej

15. prosince 2013 v 20:11 | dav |  Literatura

Kniha, která mě ovlivnila..., to zní jako téma školní slohové práce.

První se nabízí "Born to run", pro mnohé běžecká bible, která odstartovala celosvětovou vlnu minimalismu a stala se na běžeckém fóru předmětem bouřlivých diskusí. Myslím, že skoro každý byl tímto novým směrem nějak zasažen, spousta běžců koketovala s minimalismem, pětiprsťáky a minimalistické boty šly na dračku. Začala se ale také množit běžecká zranění, postupně se ukázalo, že ani tento směr není samospasitelný, optimální a univerzální řešení pro všechny buď neexistuje, nebo se nalézá kdesi mezi bosou nohou a přetlumenou botou.

"Běhání s Keňany", jsem musel číst několikrát, zpočátku se mi nelíbila, utilitární přístup k běhu je mi cizí. Dokonce jsem začal psát na blog příspěvěk s názvem "S Keňany neběhám". Tarahuramové běhající pro jen čest, pro samu radost z běhu, nebo pro pár pytlů kukuřice jsou mi mnohem sympatičtější než...., pak se mi to ale nějak rozleželo a zjistil jsem, že na nějaké odsuzování nemám právo. Daleko spíše se jedná o pragmatismus, běh je tu východiskem ze sociální situace, o které nemám ani nejmenší představu.

Další zajímavý titul "Jez a běhej" od Scotta Jurka. Napsané velmi čtivě, silný příběh, inspirativní a hodný následování, přesto se mi zdá, že jako by zapadl. Našel jsem sice pár pozitivních reakcí, ale jinak ticho po pěšině. Zatímco boty "skoro bez podrážky" si museli jít pořídit úplně všichni, Jurkem nabízená životní filosofie a způsob stravování a tréninku neměly zdaleka takovou odezvu, jakou bych očekával. Možná proto, že je přeci jen jednodušší koupit si boty, než začít se zcela novým způsobem života.

Jurek mi potvrzuje myšlenky a teorie, se kterými jsem se už setkal jinde, které jsem ale neměl odvahu spojit. Běh je, nebo alespoň já chci aby byl, celostní disciplína. Na ledničce mi visí citát "Nejde o to jak běhat, ale jak žít". Běh má nezanedatelný mentální rozměr, zpětně ovlivnuje většinu mých duševních pochodů a tím mé fyzické konání. Myslím, že díky běhání je můj život jiný/lepší a že jsem lepší/jiný (možná:-) i já sám. Běhání a strava je u Jurka neodmyslitelně spojeno, logicky se tedy nabízí vzájemná vazba strava - běh - kvalita života.

"Jste to, co jíte", přestože mi nesedí duch tohoto pořadu, docela souhlasím s doktorkou Kateřinou. A také ji rád poslouchám na Českém rozhlase, je to úplně jiná paní, než jaká se prezentuje v televizi. Často si pouštím i "Peklo na talíři", velmi opatrně pak procházím supermarketem, jsem si vědom, že tady mě klidně otráví, nebo přinejmenším prodají i tu největší srajdu, jen aby utržili. Vlastně se ani nechci strikně vyhýbat masu, jen mi v poslední době nějak nedělá moc dobře. Nemám s masožroutstvím etický problém, jen mám čím dál tím větší problém si mezi masnými výrobky vybrat.

Přestože se nedokáži této myšlenky zcela striktně držet, jsem přesvědčen, že nejlepší co můžu sám sobě dát je jídlo nijak nezpracové, tudíž syrové. Protože mi občas dělá problém všechno to schroustat, stal se mým pomocníkem tyčový mixér. Snídám zelené koktejly ze salátů a špenátu, jablek, červené řepy. Čím zelenější, tím lepší. Nejlépe prolité olivovým olejem. Svačím ovoce, klidně zapíjím kyselým mlékem aniž bych musel setrvávat v blízkosti toalety. Vždycky jsem měl rád luštěniny, teď k nim přibyly kuskus, jáhly, pohanak a bulgur. Namáčím špaldu a přidávám do jídla i čerstvé klíčky. Taky se ale rád dám sádlo a nedokážu se zbavit chuti na čipsy, nebo alespoň na popcorn. Ale povedlo se mi škrtnout bílé tuky, bílé cukry a hodně omezit bílou mouku.

A výsledek? Ne, nepodařilo se mi zhubnout. Možná proto, že sice jím o něco méně, ale domnívám se, že strava z kvalitnějších surovin je i o mnoho energeticky bohatší. Zatím vše nasvědčuje tomu, že by se mi mohlo podařit se vyhnout letošní vlvně chřipek a nachlazení. Cítím se lépe lehčeji, nejsem si úplně jistý, ale myslím, že lépe regeneruji. Nebo možná jen o něco lépe spím. Nebo jsem si přestal připouštět starosti a problémy, proto lépe spím a tudíž lépe regeneruji, nevím. Docela dlouho se mi už vyhýbají běžecká zranění, ale jestli je to stravou, nebo změnou stylu, nebo obojím....Podařilo se mi o čtvrtinu snížit potřebu léků na astma. Jednoznačnou změnu ale cítím v emoční oblasti. Jsem (doufám:-) méně vznětlivý. Nikdy jsem netrpěl přílišnou tolerancí vůči bezohledné hlouposti. Situace, kdy jsem musel potlačovat svou agresivitu zvládám nyní lehčeji..., nebo se možná v mém okolí najednou snížil výskyt bezohledných a arogantních idiotů, bez kterých by byl svět mnohem lepší.

Abych se přestal zamotávat a nějak to celé dokázal zakončit, poselství na závěr: Pulty jsou plné věcí, které jsou jednoznačně toxické, které nás devastují jak fyzicky, tak mentáně. Takže lidi, dávejte si velký moc pozor na to co jíte. Jezte lépe, chovejte se lépe, běhejte a svět bude mnohem lepším a snesitelnějším místem pro život. A jestli máte pocit, že vedlejším příznakem tohoto typu stravování je mesiášký komplex, tak se mýlíte, tím trpí od narození téměř každý chlap. Takže lepším jídlem za lepší zítřky! Hezký zbytek adventu a šťastné Vánoce všem!