...aneb ve dvou se to (někdy:-) lépe běží..
                    strasti a slasti páru na trati

Malé vánoční satori

29. prosince 2013 v 21:48 | dav |  Literatura
Satori se běžně překládá jako osvícení, probuzení nebo záblesk náhlého uvědomění, nejpřesnější překlad je poznání. Avšak satori je intuitivním prožitkem a nejedná se o poznání dosažené pomocí přemýšlení (wiki). Štědrý večer - pro mnohé večer z celého roku ten nejkrásnější, nejsvátečnější a v jistém smyslu i nejposvátnější. Pomiňme nyní tu běsnou konzumní tvář svátků, o té tu mluvit nechci. Mám na mysli ty krásné poetické ladovské Vánoce, v mysli většiny lidí spojené s rozsvíceným stromkem, se setkáním se všemi blízkými, s rozzářenýma dětskýma očima. Nic proti nim, ale přesně tyhle Vánoce já vůbec nemusím. Nehledě na to, že na Ježíška už pár let nevěřím, bych Vánoce z různých, velmi osobních důvodů, nejraději neslavil vůbec. Ale protože moji blízcí nejsou z pochopitelných důvodů ochotni tuto skutečnost akceptovat, snažíme se společnými silami o jakési kompromisní řešení. Výsledkem je pak slavnostní večeře, většinou konaná s předstihem a spojená s předáváním dárků, do které se Gábina snaží vpašovat nějaké ty vánoční atributy. Nad těmi zas já lehce skřípu zuby. V samotný svatvečer pak odešlu Joska k prarodičům, Gábinu zas k jejím příbuzným, ať si užijí sváteční atmosféry a večer trávím jako každý jiný v roce. Oběd, který pak v nejbližších dnech prožívám u svých rodičů probíhá v podobném duchu a podobné režii jako ona kompromisní slavnostní večeře. Omlouvám se tímto všem svým blízkým, ale nikdy jsem neříkal, že to se mnou budete mít lehký. Z výše uvedeného vyplývá, že organizační zvládnutí takto fragmentovaných vánoc musí být noční můru pro každého plánovače.

Letos logistiku celé akce ještě zkomplikovalo moje dítě, které se rozhodlo uvítat sobotní východ slunce na Sněžce. Josek k tomuto podniku přemluvil další své tři spolužáky, kteří později svého rozhodnutí jistě velmi litovali. Plán měli chlapci zvládnutý, v pátek pozdě večer dorazí do Špindlu, podél Labe nastoupají k Labské boudě, pak přes Vysoké kolo, Mužské a Dívčí kameny na Špindlerovku a už po sedmé se na Poštovce kochají při kávě vycházejícím sluncem. Pak už jen seběhnout zpět do Špindlu k autu a přesně ve dvě zasedáme u Gábiny ke sváteční tabuli. Plán je jedna a skutečnost druhá. Hoši vyjeli už se zpožděním, cestou je zdrželo náledí a na Dívčích lávkách byli až někdy ve dvě v noci. Východ slunce je zastihl daleko před Špindlerovkou a plánovanou ranní kávou zapíjeli pozdní oběd. Náš vlastní slavnostní oběd jsme zahájili přípitkem krátce po osmé večer. Nikdy jsem se nemohl chlubit přílišnou trpělivostí, toho dne byla ale vystavena zatěžkávací zkoušce a chci se tímto pochlubit, že jsem obstál na výbornou. Dokonce jsem ze zoufalství začal i balit dárky, namísto abych je jen jako obvykle nacpal do tašek. Což naznačuje, že jsem měl nervíky opravdu lehce na pochodu.

Rozbalování dárků, chvíle na kterou čeká každé dítě. V dětství jsem trpěl, když si táta potřetí přidával kapra a kýžený moment ne a ne přijít. S věkem nedočkavosti ubylo, ale přiznám se, že jisté rozechvění zůstává. Odehrává se ale v poněkud jiné rovině, ze všeho nejvíce mě zajímá, zda můj dárek dokáže překvapit a potěšit obdarovávaného, zda jsem se trefil do jeho vkusu. Ostatně jaképak překvapování, určitou část dárků mám "předobjednanou". Člověk se tím vyhne dárkům nechtěným, oblečení nevhodné velikosti, barvy či materiálu. Josek mi podává malý balíček, potěžkávám zabalenou krabičku a "Aháá!", už vím. Okamžitě se vrhám na veškerou běžeckou literaturu, která je v současnosti na trhu, ale tuhle knížku od Luboše Brabce jsem se rozhodl si počkat. Patří sice do kategorie dárků předem vyžádaných, což ale neznamená, že bych se na ni méně těšil. Sledoval jsem, jak Lubošovi na účtu přibývají korunky a strašně moc držel palce, aby zájem byl dostatečný. Přebíral balíček od pošťačky a dokázal jsem odolat. Ovládl se a ani v Traipointu jsem do knížky nenahlédl, když mi Evžen hlásil,že se jedná v současnosti o nejprodávanější artikl.

Teď je konečně tady. Rozbalím, nahlédnu, přivoním, letmo zalistuji, vpředu je cosi vepsáno, patrně dedikace. Zvědavě nahlédnu: "Josefovi hodně pohodových kilometrů...", moje dítě se rozpačitě usmívá. Jasně, Josef byl uveden jako adresát, proto je kniha věnována jemu. Jako by přes slunko přeběhl mrak. Jako když na čistou stránku zalije kaňka. Snažím se si vše racionálně zdůvodnit. Vůbec nic se přeci nestalo, Josek vše zařídil, objednal, zaplatil, ale nějak se nedaří a mrak ne a ne odplout, jistý druh zklamání přetrvává. Pokračujeme s rozbalováním dárků. Někdy pozdě v noci se vzbudím, jak už se to starším pánům stává. Vzpomenu si na jeden z našich rodinných vánočních zvyků, který jsme letos vynechali. Vždy na konec večera, když už byly všechny dárky rozdány, papíry sklizeny a svíčky dohořely, sedli jsme si každý s kouskem papíru a sepsali seznam všech dárků, které jsme obdrželi. Smyslem bylo znovu si každou darovanou věc připomenout, nic nevynechat z té přehršle dárků, které jsem dostával. Aspoň v duchu se pokouším o rekapitulaci dnešní nadílky, až dojdu ke knížce "Maraton a jiné pošetilosti". V duchu se zarazím a znovu pocítím ten malý osten. Uvědomuji si (jistě ne v celém rozsahu, jako autor), jaká je to obrovská klika, že tahle knížka vůbec vyšla. Že se vlastně jedná o průsečík tisíců proměnných, z nichž každá mohla směřovat někam úplně jinam. Kolik různých faktorů bylo ve hře! A že jsem to vlastně i já, kdo přeje svému synovi "hodně pohodových kilometrů". Žádná nová dosud neznámá skutečnost nevstoupila do hry, jen najednou vidím celou situaci z jiného úhlu a ve zcela jiném světle. Jako když drobný křemínek cinkne o prázdnou sklenici. To nebyli jen dva lidé, kteří mi chtěli udělat radost (dokážu si představit, jaké práce musela být pro autora vepsat všechna ta věnování). Dochází mi, že celý vesmír se spojil ve snaze mě potěšit a obdarovat a mě to skoro ani nedošlo. Jak malý kousek chyběl a celé by mi to proteklo mezi prsty.

Začínám se usmívat, jednak nad radostí z pochopení, jednak nad skutečností, jaký jsem to vlastně omezený blbec. A nejenže mě to nijak nepohoršuje a nermoutí, jsem spokojen se svou vlastní nedostatečností a směji skoro nahlas, až se Gábina vedle mne nespokojeně zavrtí. Chechtám se sám nad sebou nehlasným osvobozujícím smíchem a v duchu začínám psát tento příběh.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 12:) 12:) | E-mail | 31. prosince 2013 v 17:29 | Reagovat

Presne jsi to napsal.. Casto po chvili nam dojde malichernost nejake nasi neradosti,.. zjistime, ze je to bud vlastne jedno, nebo i dobre..:)
At se dari! Vse nejlepsi do noveho roku! Vam vsem!! 12:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama