...aneb ve dvou se to (někdy:-) lépe běží..
                    strasti a slasti páru na trati

Běhání, tréninkové plány a jasná hlava

2. února 2014 v 14:20 | Gábina |  Když to nepatří nikam, patří to sem
Možná nadpis působí zmatečně. Možná budete očekávat nějaké inteligentní rady pro běžeckou přípravu. Nenabízím žádná moudra. Možná si řeknete, že tenhle článek pro vás není, protože nepřináší žádnou, natož instatntní rychlou a univerzální radu, jak běhat. Vím, že dnes spousta lidí, kteří rok, dva běhají, rádi ostatním fundovaně poradí, co mají dělat, jak mají jíst, co si mají obléknout, do jaké tréninkové skupiny se mají přidat, aby běhali lépe a radostněji. Nejsem kolektivní hráč, jsem vlčice samotářka, která v běhu hledá odpoutání od šíleného tempa dnešního světa.

Po pěti letech v běhu jsem si pro sebe vygenerovala několik jednoduchých pouček, za které by mě možná mnozí trenéři či tvůrci dlouhodobých plánů ukamenovali. Vyhovují mi, někomu jinému třeba vůbec :-).

Než jsem začala v novoročních předsevzetích sama sebe přesvědčovat, co je nutné udělat, jak pravidelně a systematicky trénovat, o kolik vteřin/minut zlepšit osobák na té či oné trati, jak radikálně změnit jídelníček apod. položila jsem si pár důležitých otázek:

1.Proč vlastně běhám?
2.Kam mě posunou osobní rekordy?
(Budu pak lepší/šťastnější/slušnější/oblíbenější člověk?)
3.Přinášejí mi závody vnitřní klid, štěstí a pohodu?

Běhám proto, abych se na čerstvém vzduchu propojila s přírodou a smyla ze sebe marast, zlobu a špatnou energii uspěchaných dnů.
Běhám proto, abych utekla shonu, lidem a poznávala nové a nové cesty nejraději někde uprostřed hor.
Běhám proto, aby moje váha nezačala stoupat vzhůru k nebesům.


Když se podívám na druhou otázku, znejistím. Je bezva udělat si osobák. Ale co vlastně z toho? Lepší po něm určitě nejsem. Šťastnější snad tak do druhého dne, protože mám chvíli pocit dobře odvedené práce. Kam mě tedy posouvají osobní rekordy??? Je má cesta v rychlosti nebo délce uběhnutého? Tuhle otázku raději odložím. Carl Honoré napsal knížku "Chvála pomalosti", doporučuji všem lovcům rekordů v čemkoli. Pokud bolí kolena/kotníky/záda , můžu je buď dorazit touhou po lepších výkonech a nedbat na signály, kterými na mě křičí - někde je chyba, nebo zvolnit, nevyhrávat nad ostatními, ale spíš nad sebou, tím že se pokusím mít radost při běhu víc z jiných věcí než zlepšení na desítce o pár vteřin.


A co závody? Závody mi přinášejí popravdě hlavně stres. Musíš uspět. Být lepší než minule. Neselhat. Věty, které slýchávám od mala. Vzorná holčička, která se dobře učila a ve škole i v práci byl její výkon vždy o něco lepší než předešlý. Panický strach z toho být horší než milnule. Naučený model. Stres mě žene dál, v životě i při závodech. Řeči o tom, že si závod mám především užít, na mě nějak nefungují... i když se snažím, něco takového si vsugerovat, tak ve chvíli, kdy pajdám, bolí kotník nebo koleno, a vím, že skončím ve výsledkovce podstatně hůře než před rokem, dvěma, kdy jsem byla fit, nedokážu se při závodě radovat a běh si jen tak užívat.


Co tedy chci? Určitě běhat pro radost a relax, klidně mnoho desítek kilometrů, pokud budu O.K., nestresovat se a poznávat nové, nepoznané.

Nechci běhat podle plánu. Plány, diáře, v nich termíny a povinnosti, mám pracovně před sebou denně. Běh je pro mě o svobodě. Když jsem unavená z lidí, běžet klidně tempem sedm minut, když jsem nabitá energií, zrychlit jak to jen jde. Své pocity neznám pár hodin předem, natož měsíc. Jak tedy vymyslet trénink pro člověka jako jsem já?

Určitě se přinutit VYBĚHNOUT. I když jsem psychicky vydeptaná a utahaná, obout boty a ven. Klidně se ploužit pár kilometrů šnečím tempem. To pomalé tempo si nevyčítat. Zhluboka dýchat a nic neřešit.


Nikdy už NETLAČIT NA PILU. Když něco bolí nejít přes bolest. Nejsem profi sportovec. Když nebudu při bolesti achilovky/kolene/kotníku dva týdny běhat, svět zůstane světem a drobné poranění má čas se uzdravit. Loňský rok, kdy jsem absolvovala po "přeběhávání" zánětu šlach v kotníku rázové vlny a následně si obnovila poranění menisku, mi ukázal, že pokud nebudu ke svému starému tělu vlídná, můžu tak akorát hrát šachy, ale ne běhat maraton.


Když mi to jde, využít toho a UŽÍT SI TO - Dát si do těla, běhat kopce, terénem, v blátě. Ve chvíli, kdy se cítím fit a nic mě nebolí, naplánovat delší běh, místo hodiny běžet klidně hodiny dvě. Měnit tempa podle písniček ve sluchátkách.

Prostě z ničeho nedělat vědu. Netrápit se časy, tepy, tempy. Běžet a mít z toho radost :-).
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Richard Richard | E-mail | Web | 2. února 2014 v 16:58 | Reagovat

Ahoj, mě se to čtení líbilo :-) ...ještě jsem si vzpomněl, jak jsi v hospodě říkala, že nesleduješ na hodinách tep, že už víš, že když běžíš do kopce máš ho "zvýšenej" :-)
Měj se fajn!
RS

2 Strouhal Zdeněk Strouhal Zdeněk | E-mail | 2. února 2014 v 17:50 | Reagovat

Gábi moc pěkně sepsaný ano proč se stresovat časama,běhám už 26stý rok a většinou pro tu radost z pohybu.Co nejméně silnice většinou les louky.To je ono UŽÍT SI BĚH!

3 Marcela Marcela | 2. února 2014 v 19:27 | Reagovat

Gábino, moc pěkný...vyběhnout jen tak podle pocitů, nádhera

4 bery bery | 2. února 2014 v 19:44 | Reagovat

bez komentáře - palec nahoru

5 12 12 | 2. února 2014 v 20:05 | Reagovat

Moc hezky jsi to vystihla..
Ono je jedno, jestli nekoho tesi zavodit s jinymi, nebo jen tak pobihat v lese.. jiny ma radost z kazdeho osobacku...
Hlavne, kdyz se neztratime u toho radost, nebo kdyz ji najdeme..:)
O to se take vzdy snazim..
Tak at se dari! A nekdy zase na shledanou a na behanou! 12:)

6 ll ll | 3. února 2014 v 9:00 | Reagovat

moc hezky

7 1bubobubo 1bubobubo | 3. února 2014 v 10:38 | Reagovat

Parádní, přesně vyjádřené a do puntíku pravdivé. Díky.

8 Gábina & David Gábina & David | 3. února 2014 v 20:38 | Reagovat

Moc díky všem za hezké komentáře :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama