...aneb ve dvou se to (někdy:-) lépe běží..
                    strasti a slasti páru na trati

Březen 2014

Všechny cesty vedou do Říma ...

26. března 2014 v 21:31 | Gábina +dav |  Běželi jsme
Kdy? 23. 3. 2014
Kde? Řím
Kolik? maraton

Maratonské depo, od Kolossea se táhne nepřetržitá řada kamionů, kam si závodníci odkládají startovní baťůžky, mimochodem, docela povedené a neošizené. Davy lidí nahloučené za bariérami se pomalinku propracovávají deštěm směrem ke startu. Jsem dost nervózní. Z nahuštěného davu i z následujícího závodu. Jít na maraton s minimálním tréninkem v posledních dvou měsících a s obstřikem nártu a kolene je ode mě trochu drzost. Nedostatek toiek, močící závodníci kam oko pohlédne... Vklouznu pod kamion a tam si odskočím, nikdy by mě nenapadlo, že je tam tolik místa :-).


Než se probojujeme do prostoru startu, zmokneme asi šestkrát. Máme ale štěstí, největší lejvák nás zastihne jednou u blízkého stánku, pod kterým se tísníme s asi dalšími tři sta lidmi, podruhé v blízkosti Itala s obrovským deštníkem, pod který jsme se mu nasalašili. Oproti ostaním běžcům startujeme relativně sušší. Třídění do koridorů v našem případě už postrádá smysl, na startu jsme vzhledem k oficial time zpožděni o více jak osm minut..., ono to chvíli trvá než proběhne patnáct tisíc běžců...


Rychlost po startu diktuje dav (mně Dav), naštěstí se pohybujeme v rozumném tempu kolem šesti minut na kilák, i to se později ale ukáže jako rychlé. Myslím, že tempo bylo O.K., později se u mě spíš projevil nedostatek kilometráže. Na zemi odhozené nejn pláštěnky a igelitové pytle proti dešti, ale i bundy, rukavice a čepice, spousta věcí značkových a ve velmi dobré kvalitě. Stačit toho jen půlku posbírat, otevřu si sportovní bazar a do konce života mám vystaráno. takhle ale jen koukám pod nohy, abych o nic nezakopl a unikají mi patětihodnosti :-). Mám problém s plynulostí běhu. Abych měla okolo sebe minimální prostor a o několho se nepřizabila ;-), různě zrychluji, zpomaluji, obíhám jiné běžce.

Déšť střídá drobný deštík, po něm přijde pro změnu menší průtrž a vzápětí vyjde slunko. Blahořečím si, že jsem si vzala jen krátké tričko a nepodlehla davové psychóze. I tak je mi vedro a cyklistické rukávky někde okolo šestnáctého kilometru předávám fandícímu Honzovi. Vysoká vlhkost, ale naštěstí fouká, takže není dusno a i v městských ulicích se dobře dýchá. I když běžíme relativně pomalu, stále předbíháme, stojí to nějaké ty síly, ale pořád ne a ne se dopracovat do skupiny, která má naše tempo. Trochu lituji, že jsem předem lépe nanastudoval itinerář trasy, mohl bych Gábině závod zpestřovat odborným výkladem.


Houby s voctem, doslova a do písmene. Asi nějaká místní specialita, houbičky jsou podle Gábiny namočené v čemsi kyselém, asi z důvodů osvěžení. Jaké to asi musí být, když si to člověk naleje do očí? Raději osvěžovny ignoruji, stačí voda shora a ještě k tomu ta, kterou si sám vypotím. Jinak do patnáctého kilometru pouze osvěžovny, které střídají občerstvovačky pouze s vodou a ionty, je k mání Gatorade, který mi sedne, jen si ho musím naředit. Dělíme se o gely, před stanicí přejdeme do chůze rozdělíme si gel, zapijeme, najdeme se a běží se dál. Do půlky se nám daří držet teppo 6 min/km. Tohle tempo se mi daří bez problému do pětadvacátého kilometru. Pak střih, nožky bolí a není mi moc komfortně ;-). Dlouhé běhy před maratonem neošidíš a teď chybí. Tak se alespoň kochám Římem a sleduju styl okolních běžců. Pána v modrém budou pěkně bolet nohy, hrozně plácá botama o dlažbu, běžec vlevo, co mě právě předbíhá, šoupe nohama, jako by lyžoval...

Část trasy vede mimo centrum, takže není stále na co koukat, trať je někdy trochu fádní, běžci si musí odpracovat své. Ale s přibývajícími kilometry se opět vracíme do historie, nestačím ale už všechno fotit, spíš střídavě povzbuzuji a krotím Gábinu, klidně ubereme na tempu, za cíl jsme si dali dnes doběhnout bez nějaké větší devastace organismu, Gábina je čerstvě po únavové zlomenině, tak nechceme přepínat strunu. Strunu raději nepřepínám :-), když začne píchat v nártu, kousek se projdu a vůbec si to nevyčítám. Roma je regenerační maraton po zlomenině. David tempo koučuje dobře, chvílemi i neprší, kolem samá historie.


Prý všechny cesty vedou do Říma a všechny cesty v Římě vedou k majestátní bílé budově, památníku Vittorio Emenuele. Jak se pomalu bížíme k cíli vidíme zdálky tuto budovu, které Italové přezdívají "starý psací stroj" nebo také "škaredé zuby". Mě trochu připomíná přezdobený dort, ale musím se přiznat, že ji vidím docela rád. Začalo mě příšerně píchat pod bokem. Dobře mi tak, celou dobu jsem se flákal a buzeroval Gábinu, teď i na mě došlo. Posílám Gabinu dopředu, přecházím do chůze a snažím se prodýchat, jiný recept neznám. Indiáni sice doporučují zasunout pod oblečení smrkovou větvičku, ale kde bych tady sebral smrk. Možná by stačila borová, ale vylézt si pro ni tady na ty borové velikány by znamenalo tak půl hodiny zdržení :-). Za chvíli se rozbíhám a už to nějak společně dotlučeme do cíle. Trochu se stydím, že jsem tak svěží, tak posledních pět set metrů trošku zrychlím. Je to asi trochu komický finiš po tom mém předchozím ploužení se v poslední třetině závodu.

Cíl bedlivě střží gladiátoři, ale nějak jsme prošli, ba i medaile dostali. Čas vůbec neřešíme, jeli jsme sem bez ambic a s úplně jinými prioritami, než dosažení osobních maxim. Chtěli jsme zážitek a dostalo se nám ho ve vrchovaté míře. Vzhledem k těm mým zdravotním peripetiím, které se táhly mnoho týdnů a měsíců, jsem stoprocentně spokojená. Navíc jako bonus žádné další zranění ;-). Nyní nás čeká opakování předstartovního rituálu, pouze v opačném gardu. Gábina mě doprovodí k "mému" kamionu a sama si jde za svým. Jsem docela rád, že jsem nevyhodil na startu strou klokanku, je sice mírně zvlhlá se lehce páchne, ale hodí se. Rychle na sebe nabalit, co mám a hurá za Gábinou. Cestou ke svému báglu došlo na největší krizi - úporná křeč do prstů. Kroutí se mi nožka, děsím se že je to zas zlomené, nemůžu se uprostřed řeky lidí pohnout vpřed. Pár vteřin stání na jednom místě a protahování, se zdá jako věčnost. Naštěstí to za chvíli povolí a já se přesunu ke svému kamionu. Mokré věci do báglu, suché na sebe. Nad hlavou se stahují černočerná mračna.

Gábina je už také víceméně hotová, vyrážíme směr hotel. David sebere ze země fólii a stejně jako já se do ní zabalí jako arabská žena. Po pár krocích nastává další průtrž, asi abychom si nemysleli, že to už máme pro dnešek všechno za sebou. Průtrž je slabé slovo. Prostě přívalový déšť a vítr jak na horách. Lituju ty, co ještě běží... Navěsím si na ramena tašky, na zádech bágl, celý se lépe zabalím do fólie, nahodím kapuci. "Nemám medaili!". Za těch pár vteřin, než ji v báglu najde, vyhrknou Gábině slzy. Jo, letím tisíc kilometrů, přes výhrady všech lékařů a příbuzných běžím po dlažbě maraton a pak ztratím při převlékání tu vyvzdorovanou medaili!!! Později zjistí, že ji ten kus kovu po výtvarné stránce příliš neuspokujuje. Jak by bylo krásné ji ztratit opravdu a na navěky pak želet ztráty čehosi krásného. Ano, medaile je ve stylu socialistického realismu. Celé moje dětství. A reliéf kolosea za běžci na ní vypadá jako potápějící se parník :-). Kdybych ji ztratila, s láskou bych na ni vzpomínala, jaká asi byla. Takhle skončí v krabici od bot na dně skříně. Zakuklený jako beduín dupu loužemi směrem k hotelu. Musím asi vypadat, protože se mě vyjímečně nepokoušejí zastavovat pouliční prodavači čehokoli, kteří jsou v Říme všudypřitomní. Asi vypadáme jako bezdomovci podivnější než všichni místní pobudové. Jeden nás dokonce zdraví ze své matrace.

Na hotelu chvíli relax, ohřát se v posteli (aby si to někdo nevyložil nějak nevhodně Davide...), doplnit kalorie a hurá ven, čeká nás krásné velké město, které si chceme prohlédnout, protože už zítra odllétáme. Nachodíme ještě pár kilometrů, než den večer zakončíme v příjemné pizzerii. Podvečerní procházka nádhera. Konečně sluníčko. Některá zákoutí na Forum Romanum jsou úchvatná. Vidět Řím a zemřít. Mám už splněno, tož můžete začít shánět truhlu:-). Vidět Řím během běhu maratonu a při tom zemřít se naštěstí nestalo. Další den ještě patnácti kilometrová procházka na odstranění laktátu. Nohy vůbec nebolí, nic mě nebolí. Začínám mít roupy. Nevím, jestli doporučení pana doktora - dva týdny po tomhle maratonu vůbec neběhat, dokážu splnit. Spokojeně s večerní tmou odlétáme domů :-).

Stranické dilema u příležitosti padesátého výročí

12. března 2014 v 13:41 | dav |  Když to nepatří nikam, patří to sem
Sedím ráno polooblečený v zadumání na posteli a snažím se navléknout do ponožek. Lehká melancholie má své opodstatnění, už více než hodinu mi není cet ale sát. Přemýšlím, co si tak přát..., jasně štěstí a zdraví. Také pevnější vůli a krapet vnitřní kázně. A lepší sebeovládání. Ale to (bohužel) není nic, co bych mohl dostat, o to se musím zasloužit. Do stejné kategorie patří štěstí pro mé blízké a potažmo i světový mír (viz Sandra Bullock ve filmu Slečna Drsňák :-). Už skutečnost, že nedokážu vyslovit žádné konkrétní přání znamená, že jsme vlastně šťastný člověk. Vím to a opravdu si toho vážím.

Sakra, zase blbě, ponožky mám obráceně. Pokolikáté už. Na vysvětlenou pro neběhavou část návštěvníků našeho blogu: běžecké ponožky jsou anatomicky tvarované, tudíž je třeba rozlišovat, kterou ponožku na kterou nožku. Na rozdíl od bot, kde je pravá od levé k rozeznání na první pohled, jsou ponožky od výrobce předem popsané a označené. Jenže designéři jsou různí a tudíž ani popisy nejsou jednotné. Ani co do barvy ani umístění na příslušné fusekli. Někdo volí špičku, někdo zase lem, zde se nabízejí dvě varianty, uvnitř a vně. Ani velikost písmen není optimální. S přibývajícími léty a hodinami s očima upřenými na monitor (já vím, většinou stejně ztráta času) se akomodační schopnost oka rapidně snižuje a já se často marně snažím ty blechy rozšifrovat. Po chvíli dlouhém luštění sice zjistím adresu webových stránek výrobce a vzrušující skutečnost o procentním podílu eleastanu, ale ne to nejpodstatnější, na kterou nohu si fusku navléci.

Evropská Unie nám zglajchšaltovala už kde co, máslo, rum, syrečky, ale aby se v Bruselu dohodli na něčem tak podstatném, to ne. Takže vyřešeno, už mám přání a jeho splněním tímto deleguji svého europoslance: V zájmu nás krátkozrakých, sjednoťte rozlišovací označení na běžeckých ponožkách ve všech zemích Unie. Ušetříte mne tím potupného zírání dovnitř ponožky a neméně ostudného přezouvání se už přímo na trati. Předem děkuji!