...aneb ve dvou se to (někdy:-) lépe běží..
                    strasti a slasti páru na trati

Červenec 2014

Jizerský trail

20. července 2014 v 21:25 | dav |  Běželi jsme
Na Jizerský ultratrail jsme se původně hlásili s Gábinou jako smíšená dvojice, ale protože se dlouhodobě trápí se zraněními, nakonec neběžela a do Josefova dolu jsem odjel s Joskem. Sice se trápila a smutnila, ale s odstupem a po absolvování závodu mohu zodpovědně prohlásit: "Šťastná to žena!"
Dlouho před závodem jsem se zabýval logistickou otázkou věci, totiž co s sebou a v čem to táhnout. S blížícím se termínem běhu a se stoupajícími teplotami bylo jasné, že hlavním problémem bude voda, ale rozhodl jsem se nic nepodcenit a vzít s sebou aspoň větrovku a náhradní fusky, přece jenom, chystáme se do hor. Do postranních kapes malého Salomoňáckého baťůžku jsem dal dvě flašky, skvěle tam drží, aby byla voda stále po ruce, k jedné jsem připojil hadičku s cucákem, až pití dojde, hadičku jednoduše prohodím. Na občerstvovačkách se voda do flašek doplňuje rozhodně snadněji než do camelu. Chyba byla nikoli v systému, ale ve mně. Neumím za běhu pít z cucáku. Už před startem jsem měl žaludek nějak na vodě, nyní do něj ještě s každým napitím přibýval polknutý vzduch z hadičky.


Nechápu, všichni ostatní mají tuhle dovednost zvládnutou a já po pár kilometrech, zcela bez ohledu na společenské konvence, (dámy prominou) krkám jak nadmutý velbloud. Kombinace vedra a strmých výstupů (sjezdovka na Špičák byla jednou z takových lahůdek) mému žaludku také zrovna nepomohla. Ještě navíc mají moje zamilované krosovky problém s mokrými šutry. Jsou skvělé na lesní pěšinky a do suché šotoliny, dokážou se vypořádat i s bahnem, ale po mokrých šutrech jezní jak namydlený. První pád někde před čtrnáctým kilometrem na Mariánských schodech. Naštěstí jen sedřený kus zadku, odřený a naražený palec, ale co, ani po jednom se neběhá, tak klidně dál. Jen pod nohou, kterou jsem pád zabrzdil o vyčnívající šutr, mě tlačí kamínek.


Chvíli doufám, že se šoupne v botě, sám kamsi zmizí a přestane zavazet, pak přeci jen stavím. Rychle vysypu z boty a jde se dál. Kamínek je tam pořád. Druhá zastávka, botu vyklepu, proberu pečlivě vnitřek ponožky. Podívám se pod vložku, zkontroluji, jestli jsem si nevrazil něco ostrého do podrážky. Nikde nic. Obuji se a rozbíhám, kamínek tlačí pořád. Do třetice a naposledy, vše znova probírám jak pod mikroskopem, prohmatám místo, kde bota tlačí a jauvajs. Už máme jasno. Když jsem se pokoušel zbrzdit pád, něco se mi porobilo v příčné klenbě pravé nohy. No, nic běžet se nedá, budeme teda chodit. Každá bolest časem sama umře. Aby toho nebylo dost, za pár kilometrů naplno propuknou žaludeční potíže. Poprvé bleju někde těsně před Jizerkou, podruhé a potřetí už vlastně ani nevím. Ono to také není důležité. Skoro neběhám ani při sestupech, jen takové cupitavé poskoky jako zchromlý vrabec, ale aspoň že chodím a také chodím na pivo. Snad se žaludek srovná, běhá se hlavně břichem. Na nějaký výsledný čas rezignuji a do hlavy se kradou myšlenky na to, jak závod vzdát. Jen mě pořád ne a ne napadnout nějaký dostatečně obhajitelný důvod. Něco, co by vypadalo dostatečně závažně. Třeba taková otevřená zlomenina by se hodila, nebo by na mě mohl padnout strom, nebo třeba přejet auto. Jenže žádný padající lesní velikán ani neopatrný řidič v dohledu. To na Brixenu mi bylo hej, tam jsem si zkolaboval, hodili mě do sanitky, žádné složité uvažování, vše za mě rozhodli jiní.



Kilometry ubíhají jeden za druhým, sice pomalu, ale ubíhají. Někde za metou maratonu si říkám, jestli by teď už nebylo blbý to vzdát. Hlava pomalu akceptuje pomyšlení na další tři, v nejhorší čtyři hodiny trápení (ve finále to bylo ještě skoro pět hodin). Když se nepokouším zrychlovat, tak žaludek neprotestuje, tedy za podmínky, že ho občas uklidním nějakým tím Birellem nebo v nouzi i trochou piva. To jsem si do PETek nalil i před poslední občerstvovačkou někde na 54. kilometru.. Ještě jsem se napil, druhou flašu z nepochopitelných důvodů ale nedolil. Pivko rychle padlo ještě před Janovem, další krpál mě připravil o zbytek rezerv a v láhvích sucho. Energie na nule, chvíli jsem se motal, dotáhl jsem to až na vršek kopce. Dehydrovaný a ještě hlaďák.


Do cíle asi sedm kiláčků, nohama ale nemůžu hnout, padnu do nejbližšího stínu. Představa dalšího pohybu naprosto vyloučena. Chtělo by to dostat něco do břicha, ale žaludek prostě nebere. Na chvíli usnu, budí mě starostliví kamarádi, co se s nimi celý závod honím, prý jestli jsem ještě neumřel. Podarují mě trochou vodu, znova padají oči, znova mě budí a další doušek vody. Volám si s Joskem, myslím, že už musí být v cíli, ale on ještě supí do kopce. A prý to mám tak dva kilometry do nejbližší hospody. Je načase se přesvědčit, kolik sil se mi podařilo spánkem doplnit. Zkusmo vstanu, trochu se motá hlava, ale rychle mě proberou křeče ve stehnech. Naštěstí nic netrvá dlouho a já za chvíli poměrně svižně rázuji k hospodě. Sice už nemám korunky, naberu ale aspoň vodu a trochu jim nacákám v umývárce, když si vrazím hlavu do umyvadla.
Dál už mě nemůže nic překvapit, trasu jsem si nechal popsat, řítím se k cíli závratnou rychlostí pod 11 min/km. Ovšem že ještě přijde závěrečný žebřík v podobě výstupu po sjezdovce, ale nenechám se takovou maličkostí rozhodit, prostě dávám jednu nohu před druhou, jak to mám naučený, jakkoli pomalu, přeci jen postupuji. Stoupání po téměř neznatelné cestičce v lese, stačí jen koukat po rozvěšených fáborech a hudba ze závěrečné doběhové párty mi zesiluje v uších. Poslední stoupaček k cílové bráně, ještě pro formu se pokusím o pár běžeckých kroků, když tam všichni tak pěkně fandí a povzbuzují mě, a pak už je konec.


Poslední hodiny jsem si představoval, jak bude pěkné si jen tak lehnout stočený do embryonální polohy a na nic nemyslet, nic nedělat, teď jen rozpačitě stojím a nevím co dál. Josek mě stihl uvítat při doběhu, je tu už přes hodinu, na něco se ptá, ale já nedokážu vydolovat kloudnou myšlenku. Sedím na kameni kousek za prostorem cíle, tupě koukám do nikam a prožívám si pocit uspokojení, že se podařilo dojít. Žádnou jinou další hodnotu zatím nenalézám, ale i tak stojí za to.

P.S. pozdě večer si jen tak pro legraci vlezu na váhu, přestože jsem se cestou snažil dopíjet, jak to šlo, jsem skoro o čtyři kila lehčí, než ráno.

P.P.S ještě o něco později přijde Josek, kdo prý si tenhle závod vymyslel, jestli já nebo Gábina. Přiznávám se, dítě jen kývne, jako že teda dobře, ale kdyby to vymyslela, Gábina, tak že by jí taky přál si to dneska užít stejně jako my.