...aneb ve dvou se to (někdy:-) lépe běží..
                    strasti a slasti páru na trati

Září 2014

Dobře zorganizované Prokletí

14. září 2014 v 21:06 | dav |  Běželi jsme
Kdy? 7. 9. 2014
Kde? Okolí Hněvkovic
Kolik? 25 km

6. 9.
Poslední dny léta, i když už jen toho babího, se chystáme o prvním zářijovém víkendu využít do maxima. Hned v sobotu ráno budou 2 míle s úsměvem. Už dlouho jsme je neběželi, pořád mám v hlavě ty doby, kdy se nás na startu scházelo méně než třicet. Účastním se jen já s Joskem, Gábina si přes Stromovku kluše s báglem do Running mallu pro číslo na večerní Birell běh. Přicházíme dolů od Planetária a pod kopcem podvědomě očekávám obvyklé předstartovní hemžení, ale kde nic tu nic. No jasně, start už dávno organizátoři přesunuli k bývalé Šlechtově restauraci. Jak se blížíme, slyším muziku, za chvíli nevěřím svým očím, stan, malé podium, lidí jak na prvního máje. Nic proti běžeckému boomu, ale někdy mám pocit, že už běháme úplně všichni. Ke cti Sri Chinmoy maraton teamu nutno přiznat, že i přes nárůst účastníků se původního ducha běhu povedlo zachovat. Běželo se mi hezky, pro jednou jsem po startu přestal být opatrný, začátek tudíž přepálil, na začátku druhého kola si své pochybení vyžral, ale stačil se vzpamatovat a zbyly síly i na finiš. Po závodě známí i kamarádi kolem, přátelská atmosféra, čajík, lívance.

Večer stojím na Štefánikově mostě, přijel jsem povzbudit Gábinu na pětce a pokusit se o pár fotek ze závodu. Pro začátek krásné světlo nad Pražským hradem. Gábina vzhledem k tomu, že se dlouhodobě potýká se zraněnímm metatarsu, zaběhla jak nejlépe mohla. Běžela jsem bez stopek a bez ambicí, prostě jen tak se proběhnout :-), real time tu neměřili, asi by to bylo v rámci těch osmi stovek startovného příliš nákladné :-). Celkový čas 24:15 byl fajn i vzhledem k tomu, že si v tréninku jen pobíhám a poklusávám tempem okolo sedmi minut. Přesun do prostoru cíle. Chvíli se s Gábinou pracně svoláváme, v telefonu není nic slyšet přes hlučnou muziku, pohyb znemožňují davy, pro mne hotový očistec. Lidí už mám pro dnešek až na hlavu.

7. 9.
Před pár týdny jsem na stránkách věnovaných turistickým pochodům objevil 1. ročník Pochodu Prokletým údolím konaný v oblasti vodní nádrže Švihov (na řece Želivce). Organizátoři z turistického oddílu Pohodář slibovali i vstup do ochranného pásma, kam se běžný smrtelník hned tak nemá příležitost podívat. Po přečtení propozic jsem zalitoval, protože Hněvkovice nejsou úplně co by od Prahy kamenem dohodil a vše pustil z hlavy. Po sobotních akcích plných lidí, mám ale pocit, že vydat se po stopách Karla Pulce, jak zní alias pochodu, je přesně to, co potřebuji.
Na vysvětlenou, poručík Pulec se spolu s odbojáři Bohumilem Kluchem a Josefem Pipkem stali začátkem roku 1945 oběťmi gestapa, v září 1945 byla na jejich počest v Kobylím dole uspořádána oslava, na které měl být padlým hrdinům odhalen pomníček. Přítomno bylo deset tisíc lidí, sláva veliká, ale místo se opravdu ukázalo jako prokleté. Při čestné salvě vojáci přestřelili dráty vysokého napětí, které spadlo do shromážděného davu. Výsledkem bylo sedm mrtvých s desítky popálených. Málo známá historie, o které se za minulého režimu z pochopitelných důvodů příliš nemluvilo.

Těsně po desáté jako poslední účastníci vyrážíme na trať pochodu od myslivny v Zahájí, dostali jsme itinerář, zaplatili startovné 20 korun. Dohodli jsme se, že pokud to půjde, pokusíme se pomalu běžet, s Joskem máme báglíky na zádech, Gábina cvaká o silničku holemi. Kloub na nártu prostě bolí. Ne moc, za to ale pořád. Po každém běhu mám pocit, že se nevejdu do boty, protože to otéká. Injekce s kortikoidy sice na pár týdnů uleví, ale není to řešení.Hůlky jsou variantou, jak tomu kloub šetřit a ujít/uběhnout relativně dost kilometrů bez větší bolesti. Trať vede zpočátku po asfaltu, brzy ale odbočujeme na vedlejší cesty, čekají nás polňačky a lesní stezky, celá trať až na výjimky povede mimo turistické cesty, značení ale nemá chybu, vedou nás bílé šipky a fábory, pokud je není kde umístit, nešetřil pořadatel silami a zatloukl do pole ofáborkované tyčky. První občerstvovačka je už po pár kilometrech v Habrovčicích, sešla se snad celá vesnice, výběr těžko uvěřitelný, pokud bych měl všechno ochutnat, tak bych tu i skončil. Jsem sice dobře zásovbený a soběstačný, kdo by ale odolal nabízenímu mochitu s ledem a s mátou ze zahrádky. Jen se držím při zdi a raději volím nealko variantu. Kofola za deset, mochito za dvacet. Pitný režim dodržen :-).
První a jediné malé zakufrování poblíž hřbitova u Kožlí, brzo ale nacházíme cestu po okraji pole, která nás přivede dolů k vodě. Čeká nás první vyhlídka na břehu vodní nádrže Želivky na Čertovy díry.


Běžíme dál podle vody, škoda, že na řeku je vidět pouze místy, břeh je zarostlý. Běžíme chvílemi jen skrz les bez cesty podle fáborků. Docela zábava :-). další vyhlídka nás čeká na tajné kontrole v Kobylím dole. Hezky nás tu uvítají, dostaneme razítko, dáme něco málo k pití ze zásob, které se chladí přímo v Želivce (zase kofola), a pokračujeme.


Stoupáme od vody po silničce okolo pomníku s pamětní deskou, která připomíná padlé odbojáře, pak se silnice stáčí ke Kožlí, kousek odtud jsme už dnes běželi. Tady je jediný delší úsek po silnici. Za vsí skoro minu památný strom, ani jsem si nevšiml, že je to dřezovec trojtrnný, je ho pěkný kus, takových moc nevidět.

Lesem směřujeme ke Štičí, Gábina trochu zpomaluje, cesta nám pěkně ubíhá, už si myslíme na cíl. Ještě poslední kontrola, pokec s organizátory akce, je jim drobet líto, že nepřišlo tolik lidí, kolik si představovali, uklidňujeme je, že to se při první ročníku stává. Organizace nás moc mile překvapila - startovné pár korun, občerstvení pětkrát během pětadvaceti kilometrů ve s velmi lidovými cenami, fajn lidé všude po trase.


Už to netrvá dlouho a blížíme se k Zahájí odkud jsme startovali. Čeká nás příjemné posezení, bramboráčky, dobře vychlazený Rebel a hlavně příjemní lidé, kteří se zajímají, jak se nám pochod líbil. Nevím, jestli vypadáme utahaně, nebo je to tím, že jsme na trasu vyráželi poslední a do cíle dorazili druzí, ale snesli by nám první poslední. Gábina dostala led na bolavý kloub na nártu, Boru by hned rozmazlovali, prý vodu jestli nepotřebuje, nebo dokonce snad nemá hlad? Na to ta naše potvůrka dobře slyší, hned se tváří jako ta největší, žízní sužovaná chudinka, přitom jí srst ještě ani nastačila oschnout po posledním koupání. "Marš potvoro do stínu, klobásky sice krásně voní, ale musíš si počkat, než Josek dojí,poslední sousto bude tvoje :-)." Líbí se mi ta bezprostřednost, v cíli velkých běhů si s pořadateli nepokecáte, když jsem odcházeli z Birrell run, div nás neušlapali. Tady stín, pivečko po běhu chutná a chladí, nikam nespěcháme, dal jsem si ještě jedno. Pak už je čas se rozloučit. Za chvíli jsme na dálnici a za necelou hodinku doma. Už odbře víme, kam se příští rok touhle dobou vypravíme.